Dopisy do vězení 2. díl

Před několika měsíci jsem na blog přidala s trochu kontroverznější tématikou, kterou je dopisování s vězni. Ten si můžete přečíst: TADY. Tehdy jsem nepřímo slíbila, že pokud se mi mnou vybraný adresát ozve, napíšu článek o mých zkušenostech s tímto dobrovolnickým programem. A tak je tady…

Jak začít? I když už jsem byla pevně rozhodnutá se do tohoto "projektu" pustit, pořád ve mně trochu hlodal červík pochybností. Odpoví mi ten člověk vůbec? Jak se bude chovat? Bude alespoň z poloviny reagovat tak, jako psal na svém úvodním profilu, ze kterého jsem vycházela? O čem se s ním budu bavit? Zkrátka jsem měla v hlavě pěknou řádku otazníků. Ale říká se, že odvážnému štěstí přeje, ne? Nakonec jsem si vybrala na příslušném portálu dva vězně. Jeden z nich mě zaujal svým životním příběhem, druhého jsem si vybrala čistě intuitivně. Prvního jsem kontaktovala poštou, což zpětně považuji za chybu, protože nevím, jestli ten dopis vůbec doputoval do cíle, a druhému jsem napsala krátký e-mail přes zprostředkovatele. První se neozval, od druhého na mě začátkem října čekala ve schránce nadšená odpověď.

Seznamte se s J.

Dnes je to skoro půl roku, co si vyměňuji dopisy s člověkem, který sedí za sérii ozbrojených bankovních loupeží. Jeho současné bydliště je v zařízení s maximální ochranou (Jde o 5. level ochrany. Do těchto zařízení jsou obvykle umístěni vězni, kteří podle zavedeného bodového systému získají vysoké skóre, které ukazuje na možnost budoucího problematického chování, a některé další případy.) v severovýchodní části státu Colorado. Ve své cele je zavřený 23 z 24 hodin denně a stráví v ní ještě minimálně následujících 15 let. Jaký je jeho příběh? Jeho babička pochází z Prahy, odkud její rodina emigrovala před nástupem komunistů k moci (Tohle bylo překvapení, o jeho vztahu k ČR jsem nevěděla, takže jsem mu v prvním e-mailu sáhodlouze vysvětlovala, kam si nás geograficky zařadit. Když jsem otevřela první odpověď a tam velkými písmeny napsáno „AHOJ“ a o kousek dál zářilo slovo „ČESKY“ spadla mi brada údivem. :D). J. se narodil v západním Německu do militaristické rodiny, ale většinu svého života prožil v Americe. Ještě před pár lety byl běžný student psychologie na vysoké škole, mluvil třemi jazyky, zajímal se o hudbu a umění a měl zrzavého kocoura. Pak ale nastal zlom. On a jeho přítelkyně přičichli k tvrdým drogám. Za poměrně krátký čas ho závislost na heroinu semlela. Podlehl jí takovým způsobem, že ho nenapadlo nic lepšího, než jít krást… 

Jiní lidé, jiný svět…

Když jsem držela v ruce první dopis, nejdřív jsem se nemohla odhodlat k tomu, abych ho otevřela. Okamžik pravdy. I když víte, že na druhém konci sedí zase jen člověk, nejste si úplně jistí, co můžete od těch popsaných listů, které před vámi leží, očekávat. Ruku na srdce. Kdo z vás opravdu ví, jak to chodí v takových zařízeních? Kdo podvědomě očekává úplně jiný svět, který má svůj vlastní zvrácený řád? Svým způsobem je to pravda, i když hodně lidí má zkreslené představy o tom, co se děje za plotem z žiletkového drátu. Například stará známá ironická poznámka: „Každý jeden z nich ti bude tvrdit, že je nevinný,“ je pěkná hloupost. Ano, je to z velké části o tom, na koho mezi těmi 2 miliony odsouzených narazíte, ale rozhodně to není obecné pravidlo. O čem si člověk na svobodě může s trestancem povídat? Odpověď je jednoduchá: o všem. V naší korespondenci rozebíráme tipy na knížky, školu, hudbu, naše koníčky… a zároveň si vyměňujeme zajímavé informace, poznatky a kresby. On mi popisuje, jak to chodí ve vězení, s jakými problémy se tam potýká, jak se snaží zabavit, jaké má plány s doplněním vzdělání. Já mu zase vyprávím o vlasti jeho babičky a v posledním dopise jsme se dohodli na tom, že bych ho na dálku učila česky.

Sečteno a podtrženo

Jak asi z článku vyplývá, můžu říct, že moje zkušenost s programem dopisování je prozatím kladná. Co se týče nejčastějšího problému, který spočívá v možnosti, že se vězeň pokusí o manipulaci, učinila jsem jednoduché opatření. Dopisy konzultuji s třetí stranou, která funguje jako moje pojistka, ale osobní zkušenost se snahou o manipulaci naštěstí nemám. I kamarádka, která byla k mému plánu velmi kritická, byla naopak velmi překvapená, jak „normální“ a vtipné dopisy J. tvoří.  

Když o tom tak přemýšlím, možný bych v budoucnu mohla J. požádat o menší rozhovor na téma život ve vězení a cesta k drogové závislost. Měl by někdo z vás o takový článek zájem?