S blížícím se Valentýnem se geometrickou řadou množí nářky mých kamarádek, že budou tenhle rok zase bez partnera, který by investoval do nějakého toho pugétu růží a do třpytivého papíru zabalených kalorií. S přibývajícími konverzacemi na tohle téma začínám mít pocit, že se vlastně jedná o situaci téměř katastrofálních rozměrů, která se vyrovná i explozi jaderné elektrárny v ukrajinském Černobylu. A mně nezbývá, než si začít pokládat otázku, jestli vlastně já nejsem ta divná necita, když mi připadá normální a snesitelné nebýt ve vztahu.
Tak co (sporťáku), už máš chlapa?
Čím jsem starší, tím víc tuhle větu nesnáším. Sama o sobě není hroznou otázkou, ale "problém" se z ní stává ve chvíli, kdy na takový dotaz odpovíte: "Ne, nemám," na což tazatel obvykle zareaguje soucitným pohledem a rozborem vaší "nelehlé situace," protože slečna přes dvacet bez partnera je odepsaným jedincem, který nutně potřebuje seznámit s vaším "fakt úžasným nezadaným kamarádem, se kterým si bude hrozně rozumět," protože jinak bude úplně nešťastná a ztracená v tom našem širém a nepřátelském světě. A teď si představte, že takového snaživého dohazovače uzemníte prohlášením, že o vztah momentálně moc nestojíte, nikoho nehledáte a jste naprosto spokojení. V tuto chvíli se většina lidí přikloní k jednomu z těchto postojů:
- "Chudinka, nikdo o ní nemá zájem, tak se tváří, že nikoho nechce. (Musím jí seznámit s tím mým nezadaným kamarádem, potom mi bude hrozně vděčná.)" *soucitné pohledy*
- "Cože? Nestojíš o vztah? To je nenormální, nechceš s tím zajít k odborníkovi? Každý touží po vztahu! Vždyť určitě jsi/budeš nešťastná." *šokované pohledy*
Já chápu, že pro lidi, kteří jsou nejšťastnější v páru a ke spokojenosti potřebují svou druhou polovičku, je nepředstavitelné, že někomu vlastně celkem vyhovuje být sám. Ale vadí mi, že se najdou lidé, kteří mají potřebu se "hnípat" v životě jiných a snažit se o nevyžádané dohazování nějakého svého pochybného známého někomu, kdo jim jasně řekl, že o to nestojí. Co vás k tomu vede? Čekáte vděk? Tak ten se opravdu nedostaví. Víte co? Já jsem zase nikdy nechápala lidi, kteří jdou ze vztahu do vztahu jen proto, aby nebyli nějakou dobu sami. Určitě tyhle typy znáte. Jeden týden "hrozně miláčkují toho jejich šmudlíčka" a za dva týdny "už hrozně lásenkují nového medvídka." Tohle vážení není a nikdy nebyla láska! Ale všimněte si, že vám do toho nemluvím, protože je to váš život.
Miluješ mě? Nebo svou představu?
A když už jsme u toho... co je to vlastně ta láska? Když se rozhlédnu kolem, tak vidím jen minimum párů, které bych označila za takové, ze kterých by si lidé měli brát inspiraci. Často vidím nepochopitelnou snahu druhého vlastnit, měnit a ovládat. A to je vlastně jeden ze spouštěčů, který mě vedl ke zjištění, že je mi samotné celkem dobře. Z nějakého důvodu jsem i já měla štěstí na lidi, kteří mi tvrdili, že mě mají rádi, ale ve skutečnosti měli rádi jen svou představu o mně. A jak se jim naskytla příležitost, začali se nenápadně snažit, aby mě předělali k obrazu svému. Jenže podle mého by měl být vztah o hledání kompromisů, podpoře druhého a respektování minulosti i přítomnosti partnera, se kterým si rozumím v důležitých věcech. Není to hra mezi vodičem loutek a jeho dřevěnou figurkou bez vlastní vůle.
Nikdy neříkej nikdy!
Abych nebyla označená za zahořklou čarodějnici: Nejsem zapřísáhlý odpůrce vztahů, který by tvrdil, že nikdy nepotká někoho, z koho se doslova "posadí na zadek" a bude ochotný kvůli němu měnit svůj dosavadní život, ale do té doby se vážně nehodlám nutit do vztahu jen kvůli tomu, abych splnila očekávání svého okolí a poslušně zapadla do krabičky, která je dle společnosti "normální a žádoucí." A do té doby máte vážení "pročještěnikohonemáš" asi smůlu, protože rande ve čtyřech se jen tak nedočkáte.
Jak jste na tom se vztahy, drazí čtenáři?
Máte rádi otázku: "Tak co kluci/holky?"
