úterý 26. dubna 2016

Tajtrdlíka, který píše na objednávku, nikomu dělat nebudu!



http://www.toonpool.com


      V dobách mého dětství u nás doma nikdy nechyběly tištěné noviny. Do dnes si vybavuji, jak jsem se natahovala přes pult k paní prodavačce a podávala jí potřebný obnos, za který jsem na oplátku obdržela aktuální výtisk známého deníku. Jednou za měsíc k němu přibylo také nové číslo časopisu Méďa Pusík. Postupem času jsem se začala zhlížet ve velikánech české i světové žurnalistiky a začaly vznikat první pokusy o mou vlastní tvorbu. „Musíš zkusit talentovky,“ tvrdily češtinářky napříč mou školní kariérou. Novináři pro mě byli hrdinové. Obdivovala jsem ty, kteří dokázali rozmotat a odhalit spleť lží a podvodů. Uctívala jsem ty, kteří dokázali s lehkostí vtipně reagovat na události, které dělaly vrásky celému světu. Postava novináře pro mě znamenala osobnost, která předává společnosti informace. Předává zprávy, které jsou objektivní, nepřekroucené a ověřené. Mou vírou v žurnalistické řemeslo otřáslo nejprve prohlášení jednoho z nich, že většina dnešních novinářů jsou jen kancelářští popíječi kafíčka, kteří zvedají telefony a textu nepřidávají žádnou hodnotu, protože často vůbec nerozumí tomu, o čem píší. Snad stačí nestát se takovým novinářem...

A tak jsem dostala za domácí úkol napsat článek

     Novinkou, kterou jsem se naučila o současných médiích, je, že ani prostá objektivita se dnes v některých zřejmě nenosí. Jak nejdeš s předepsaným názorovým proudem, jsi mimo. Před pár dny jsem se dozvěděla, že jistá nejmenovaná seriózně a liberálně se tvářící redakce měla problém se zveřejněním mého článku, který jsem měla napsat za úkol do školy. Nechápala jsem, kde se stala chyba.

    Aby můj drahý čtenář rozuměl. Chápala bych jisté komplikace v případě, kdyby šlo o článek nějakým způsobem silně názorově vyhraněný, který by silně vybočoval z cílové skupiny tohoto média. Kdyby údaje v něm nebyly dostatečně podložené a dopouštěla jsem se urážek. Kdybych se snížila k záměrnému vytrhávání věcí z kontextu a překrucovala řečené věci. K ničemu takovému nedošlo. Této redakci byl doručen text, který objektivně popisoval události na jistém politickém mítinku, kterého jsem se zúčastnila, formou reportáže. Nikde v článku jsem nevyjadřovala svůj politický postoj. Nešlo o komentář, kde bych se stavěla na něčí stranu, všichni dostali svůj prostor. Nebyla jsem zde jako fanoušek vystupujících, neboť s mnohými jejich názory nesouhlasím, a nepřišla jsem dotyčné vypískat, což byla zřejmě moje chyba. Přišla jsem jako novinář, který potřebuje podklady pro svůj článek a chce svým čtenářům podat pravdivé informace o tom, co se kdy, kde a za jakých okolností událo. Takový článek jsem také napsala a předložila. Jak se zdá, někdo to považuje za chybné. De facto mi bylo naznačeno, že moje osoba tohoto politika podporuje, neboť jeho názory nevykresluje v textu negativně, kriticky a neútočí na jeho vystoupení. Článek, který není dostatečně kriticky laděný vůči tomuto člověku, není žádoucí. 

     Tak nevím. Možná jsem tedy měla z pozice komentátora pourážet jen účastníky patřící k té špatné straně? V tom případě bych ovšem lhala, protože lidé s nesmírně hloupými „argumenty“ a vystupováním se našli na obou koncích barikády. Možná jsem měla vytrhnout pár vět z kontextu a udělat z toho senzaci? Měla jsem slavnostně pochválit ty mudrce, kteří posměšně pískali a vysmívali se i ve chvílích, kdy o diskutovaném tématu očividně věděli kulové? Možná jsem měla vytvořit novou štvavou kampaň na základě něčeho, co vlastně nikdo neřekl? Nepatří tohle do bulváru? Měla jsem se navzdory svému svědomí zavděčit té správné straně? A která strana je vlastně ta správná? A která je ta špatná? Teď mi totiž zrovna připadá svým chováním špatná ta, která se na oko snaží prezentovat, že je slušná a správná. A to asi nebyl jejich záměr. 

To mám štěstí, že existuje blog, kde si můžu psát podle svého vlastního svědomí a vědomí a nemusím se ohlížet na to, jestli jsem momentálně myšlenkami v tom "správném" politickém proudu.

středa 13. dubna 2016

Za kulturou: Titanic



Jak už asi mnoho z vás zaznamenalo z upoutávek v televizním vysílání a na internetu, od letošního února probíhá v Praze v Letňanech výstava mapující tragickou historii zaoceánského parníku Titanic. Jako mnoho dalších jsem neodolala, a tak se s vámi teď můžu podělit o své dojmy. Předem se omlouvám za kvalitu fotek. Ve většině sálů nebylo osvětlení vhodné pro fotografování na mobil a s bleskem se na výstavě fotografovat nesmí. 

Replika chodby


TIP: Pokud to bude jen minimálně možné, tak vám doporučuji navštívit expozici během pracovního týdne. Na FB stránce se od části návštěvníků může dočíst negativní komentáře k frontám a davům o víkendech. My jsme na naši dámskou jízdu vyrazily ve středu od půl šesté večer a bylo tam téměř prázdno. Rozhodně musím vyzdvihnout všechny pracovníky výstavy, kteří byli neuvěřitelně milí.

Jak to probíhá? U vstupu dostane každý z návštěvníků elektronického průvodce a palubní lístek se jménem a příběhem reálné osoby. Je to takové vaše alter ego pro celou prohlídku. Já jsem byla úspěšný podnikatel v cestovním ruchu, který byl na cestě z Jižní Afriky se svou o dvacet let mladší ženou a dcerou. Do USA cestoval pan Thomas William Solomon Brown na palubě druhé třídy a jeho cílem bylo otevření nové pobočky ve Spojených státech amerických. Tragédii přežila jen jeho manželka a dcera. 




Kajuta 1.třídy.
Během výstavy postupně proplujete historickým vývojem i stavbou obrovských zaoceánských parníků a jejich osudy. V úvodu prohlídky vám promítnou konstrukci Titaniku a jeho vyplutí na oceán, prohlédnete si vybavení lodě a dočtete se například o tom, co měli pasažéři k obědu a jak trávili svůj volný čas.

"Představte si, že si v dubnu uprostřed oceánu dáváte jahody. Celé je to naprosto neskutečné. Připadáte si, jako byste byli v Ritzu." 




Oceňuji způsob, jakým expozice pracuje s hudbou a osvětlením. Od zářivého luxusu v kajutách první třídy s uklidňující hudbou, se postupně noříte stále hlouběji do nitra lodi. Přiznávám, že jsem měla nepochopitelný respekt vstoupit do místnosti, která byla replikou chodby na Titaniku.

Telegraf.

Po přepychových kajutách následuje méně luxusní druhá třída, třetí třída a kajuty posádky, ve kterých slyšíte hlasité dunění motorů, ze kterého bych nejspíš brzy zešílela. Jak se loď blíží k ledovci a objevují se první varování od jiných plavidel, sály postupně potemní a červené osvětlení dodává pocit blížící se katastrofy. Titanic na veškerá varování o ledu nereaguje a telegrafisté vyřizují soukromou poštu...





Přichází okamžik nárazu a vy se ocitáte v místnosti, kde je o poznání chladněji, vše má modrý nádech, na pozadí září hvězdy a přímo proti vám stojí replika osudového ledovce vytvořená ze skutečného ledu. O osudu Titaniku je v tuto chvíli rozhodnuto a vám nezbývá nic jiného, než sledovat boj o život pasažérů, který popisují exponáty z této části výpravy. Titanic se nakonec rozlomí a pomalu klesá pod vodu v místě, kde se dno nachází skoro 4 kilometry pod hladinou.

Poslední sály shrnuji objev vraku, snahy o vylovení exponátů z této výstavy a také konstatuji, že v následujících desítkách let se vrak legendární lodi zcela rozpadne. 





úterý 29. března 2016

Rodiče a děti na youtube

Právě teď bych měla cvakat dva články pro Parlamentní listy, ale jak se říká:"Kde nic není, ani smrt nebere," takže jsem si odskočila po dlouhé době na blog, abych se trochu rozepsala a promazala si mozkové závity, než se pustím do toho seriózního filozofování o politice a připravovaných zákonech. To, co dnes napíšu, asi nebude pro některé zrovna příjemné čtení, protože jim šlápnu do kuřího oka, ale nemůžeme být pořád (a teď použijeme ten náš moderní slovní obrat) sluníčkoví.

zdroj: www.national-geographic.cz
To by se za našich mladých let stát prostě nemohlo! Přesně touhle větou je v knize Asertivita pro manažery popisován mezigenerační konflikt. V tomhle případě jde však o větu velmi výstižnou. I já ještě patřím k těm pamětníkům, kteří zažili velký nástup moderních počítačů a internetu. Dnes je "život online" běžnou součástí naších dnů. S lehkostí "surfujeme" po síti a dáváme naše zážitky a myšlenky na obdiv na sociálních sítích. Myspace, instagram, facebook, twiter, blogger... to vše propojuje svět křížem krážem. Dnešní děti ještě neumí číst, ale už ovládají moderní telefony, tablety a notebooky. Ještě neumí vyjmenovaná slova, ale už mají svůj vlastní profil na youtube, kde komentují a nahrávají své vlastní příspěvky. Bohužel, často bez vědomí rodičů. A nad tím bych se chtěla v tomto článku pozastavit. Mohla bych toho napsat celé odstavce, rozdělit to do několika článků... a pořád bych měla dostatek materiálu. 

Publikovat online znamená jít svým způsobem s kůží na trh. Na trh, kde se pohybuje množství osob, které nemají právě nejlepší úmysly. Nemluvím tu jen o pedofilech. Spousta lidí si tu léčí své mindráky anonymním urážením druhých. Další hledají cíl pro blackmail. Někdo jen tak brouzdá internetem a hledá špínu na svého nepřítele. Někdo pro radost "stalkuje" jiné osoby. Internetový svět znamená zábavu, ale znamená také riziko. Každá zveřejněná informace už nikdy nebude jen vaše. 

Když jsem byla na základní škole, opakovaně nás poučovali o tom, že nesmíme na internetu zveřejňovat citlivé údaje a poskytovat neznámým lidem naši adresu. Před chvílí jsme zhlédla video, jehož autorkou je malá holčička. Nehleďme teď na to, že se na nich ztrapňuje. Stačí mi pár kliknutí a já vím, kde bydlí. Vím, kdy chodí ze školy. Ale nevím, kde jsou rodiče těchto dětí, když tohle dopustí. Ale ne! Změna! Rodiče nalezeni! U dalšího videa s obézním polonahým chlapečkem, kterému se diskutující vysmívají, je maminka přímou aktérkou videa. V tom případě se nabízí otázka: "Kam se poděla maminky soudnost a rozum?" 

A pak je tu ještě podivnější jednání. Zajímalo by mě, co vede některé rodiče k tomu, že s veřejností sdílejí nahrávky svých dětí, na kterých jde postavit šikana obřích rozměrů. Myslíte, že jim děti poděkují, až v patnácti zjistí, že na youtube je pěkných pár let video, kde sedí na nočníku a dělají "první bobek?" Natáčení a zveřejňování videa dítěte při tom, jak mu trháte zub, zatímco brečí bolestí, to je zřejmě nějaká nová úchylka. Jinak si nedovedu představit, co někoho vede k tomu, že tohle udělá. Jak by se vám drazí online rodičové líbilo, kdyby se celý svět takhle mohl dívat na vás? Nebo běžně ukazujete cizím lidem na nádraží fotky, kde sedíte na záchodě? Dovedete si představit, co se stane, až něco takového objeví jejich spolužáci? Možná by stálo za to se nad něčím takovým zamyslet, než budete soukromá rodinná videa dávat na obdiv na stránky, kde si je může najít a stáhnout úplně každý. Podívejte se, kolik profesionálů publikuje pod pseudonymem a neuvádí své pravé jméno. Vy dáváte své děti světu na stříbrném podnose. A příště to video nemusím vidět já. Příště ho může vidět člověk, který ho použije na to, aby vašemu dítěti ublížil. 

zdroj: https://365tipu.wordpress.com

úterý 26. ledna 2016

Destrukční deník I.


Tak jsem neodolala a zakoupila v knihkupectví tuhle kreativní věcičku. Máte už svůj Destrukční deník?






Zapojte se do Ukliďme Česko 2016!

Co budete dělat 16. dubna 2016? Ještě nevíte? Není vám lhostejné, co se děje ve vašem okolí? Nebaví vás nečině přihlížet a čekat, až někdo problém vyřeší? Pak tu máme příležitost právě pro vás. Letos se uskuteční už třetí ročník dobrovolnického úklidu pod vedením organizace Ekosmák. Tento úspěšný projekt se zaměřuje na odstraňování černých skládek a nepořádku v přírodě naší republiky. V loňském roce během jediného dne odstranilo 31 061 dobrovolníků z naší přírody 1 022 tun odpadu. 


Jak se můžete zapojit?

Webová stránka uklidmecesko.cz nabízí svým návštěvníkům hned několik možností. Úklid můžete podpořit v rámci vaší firmy, školy a poskytnout mu mediální podporu tím, že budete na tuto událost odkazovat na svých webových stránkách a na facebooku. Pomůžete tím nejen k hledání nových dobrovolníků, ale také k rozšíření povědomí o tom, že odpad patří do popelnic a kontejnerů. Odhazování pytlů s odpadky do volné přírody je bezohledné a hloupé. Že to musí vědět každý? Jak se zdá, stále tomu tak není. Tímto zdravím onoho myslitele, který u nás v obci neustále odhazuje svůj odpad pod most ke korytu potoka, když 100 metrů od onoho místa jsou přistavené kontejnery na odpad. Les není vaše soukromá skládka, kolego. 

Pokud patříte mezi ty, kteří se neštítí špinavé práce, můžete se zaregistrovat jako dobrovolník a připojit se k některému z lokálních úklidů. Zdá se vám, že ve vašem okolí je černá skládka, která by zasloužila odstranit, a na webových stránkách se zatím neobjevil nikdo, kdo by se zabýval nepořádkem ve vaší obci? Nevadí. Zdokumentujte zaneřáděnou přírodu a nahrajte fotografie na stránku mapující černé skládky na našem území. 

Stále vám to nestačí? Zaregistrujte se jako pořadatel, vytvořte událost a společně s vašimi přáteli, zastupiteli obce a místními spolky se do toho pustě sami. Naplánujete svůj úklid, propagujte ho a poskládejte svůj tým dobrovolníků. Projekt Ukliďme Česko a jeho partneři vám poskytnou mediální i materiální podporu. Veškeré novinky se dozvíte na facebookovém profilu projektu.



Jak to vypadalo loni u nás si můžete přečíst  v tomto článku. 







čtvrtek 7. ledna 2016

Zlobiví imigranti! Iracionální Evropa


zdroj: aktuálne.cz
Mediálním světem hýbe posledních několik dní šokující událost, ke které došlo během oslav nového roku v sousedním Německu. Obtěžování německých obyvatelek několika tlupami mužů severoafrického a arabského vzhledu ve velkých městech překvapilo nejednoho optimistu a bylo tamní vládou striktně odsouzeno, Představitelé státu byli údajně zděšeni jako správný pastevec, kterému zlý vlk nakousl pár oveček. Pravda, tenhle pastevec pozapomněl zavřít ohradu a navíc před ni postavil ceduli s vřelým uvítáním pro každého, kdo jde zrovna kolem. Němečtí státnici teď zmateně rozhazují ruce. Jak si mohou lidé, kterým tato země poskytla azyl, dovolit v tlupách lovit a obtěžovat místní ženy? Jak si mohou dovolit porušovat zákony, když evropské země vydávají brožurky, ve kterých je přeci jasně uvedeno, že žena musí souhlasit, aby došlo ke styku, a znásilňování evropanek je fujky? Čím to, že nám to nefunguje? 

Mě napadají další a trochu jiné otázky. Jak se mohli v prvních dnech němečtí zástupci obhajovat tím, že jde o osoby, které žijí v Německu už delší dobu, takže nejde o problém letošních imigrantů? Neukazuje tohle náhodou na daleko větší a hlubší problém? Neměli by být tito lidé za ty roky, které tu údajně žijí, už dávno integrovaní a znalí místních poměrů? Bere ta paní, která chce vydávat kodex chování pro německé ženy, nějaké prášky na hlavu? Jak dlouhá je paže paní Reker? Začnou německým ženám rozdávat papírové pytlíky na hlavu a asexuální vaťáky, aby náhodou někoho neprovokovaly? 

Před pár týdny jsem ve svém článku zmiňovala, že Evropa by měla pomáhat, ale měla by si zachovat racionalitu a vše řídit jasnými pravidly. (Vynechme, že za svůj přístup jsem odpůrci uprchlíků označována za sluníčko a ve stejné době jsem nadšenými multikulturisty označována za xenofoba. Umírněný přístup bez emocí se dnes asi nenosí.)  Evropa tohle nedělá. Evropa si plete příčinu a důsledek. Evropu zřejmě vedou pomatení blázni odtržení od reality, kteří se zabývají nesmysly a v krizi jsou bezradní jako prvňáček před základní školou. Evropa své problémy řeší ústupky, zatímco problém dále prohlubuje. Proč by měli tito příchozí lidé dodržovat naše pravidla, když na nich nejsou vymáhána a je o nich pouze mluveno? Proč je akceptováno neakceptovatelné chování? K smíchu je vzhledem k současnému dění fakt, že kolem Vánoc proběhl v médiích článek o migrantovi, který se v létě nelegálně pod průlivem po kolejích dostal do Velké Británie, za což byl zadržen a uvězněn. Tamní dobrovolnická organizace za tohoto muže zaplatila kauci a byl mu udělen statut azylanta. Autor článku zároveň konstatoval, že tamní soudy se rozhodují, zda udělení azylu není v rozporu s tím, aby byl dále řešen a trestán způsob, jakým se tento člověk do Velké Británie dostal. Co asi tímhle přístupem ukazujeme těm dalším tisícům, které by také rády překročily hranice?