Nastal čas...

… udělat si zase jednou pár nepřátel :D

Než se pustím do článku na téma, které mě poslední dobou zaujalo, chtěla bych se pochlubit, že jsem dnes posledním testem úspěšně zakončila první ročník vysoké školy, a protože na naší fakultě je druhý semestr údajně tou první největší zkouškou, která odhalí slabé články, a já odcházím s čistým štítem, mám opravdu radost.

Tak jsem si trochu načechrala peříčka a teď už k tomu hlavnímu. Jak asi všichni víme, od minulého roku čeká na studenty státní maturita. Sama jsem ji loni mezi prvními absolvovala, takže vím z vlastní zkušenosti, jaké klady a zápory tato zkouška má. Rok se s rokem sešel, bylo tu další testování plošné maturitní zkoušky a s ním se ve zpravodajství roztočil kolotoč obviňování, které mělo za cíl nalézt viníka velkých neúspěchů.

                                

Nejprve se na světlo světa prodraly problémy se zadáním vyšší matematiky, které bylo neúměrně vzhledem k času, který museli studenti splnit. Co je na tom pravdy Vám nepovím, protože kariéra matematika mě určitě nečeká, pokud se náhle neprobudí nějaký dlouho ukrývaný talent. Nedávno však na povrch vyplaval pro mě zajímavější problém: SLOH.  „Slohovkám“ jsme se na základní a střední škole nikdo vyhnout nemohl. Ovšem pro značnou část maturantů byla slohová práce letos nepřekonatelným problémem. Říkám si: „Čím to je?“ 

Nuže (začněme nesmyslným nadpisem)...

Jsou dva způsoby, jak uvést blog. První možností je, že vynecháme veškeré představování a po hlavě hupsneme přímo do publikace, jen ať se čtenář sám potrápí nad identifikací autora. Nebo, a to bude i můj případ, věnujeme chvilku tomu, aby si případný návštěvník, dychtící po novinkách, mohl udělat malý obrázek o tom, s kým má tu čest.

Stejně jako spousta holčiček jsem si i já prošla obdobím ,,blogování.“ A stejně jako spoustu dalších jsem jej často opustila jen proto, abych se k němu posléze vrátila zpátky. Co si budeme povídat…facebooku může sice stěží konkurovat, ale i blogování je závislost a pisatelku začnou časem „svědit prsty“ toužící začít tvořit. A protože mé poslední útočiště padlo za oběť rozhodnutí, že se stanu odporným lakomcem a nebudu se dělit o svou pečlivě vypracovanou školní práci (za což se stanu nepřítelem všech povinné-četby-stahovačů), přesunula jsem se zase o kousek dál, k novému začátku.

Co čekat (a nečekat)? V první řadě navrhuji uzavření malé dohody. Já nebudu peskovat za pravopis Vás a vy nebudete peskovat mě. Ač, jak zjistíte, pravopis není zrovna mým koníčkem, věřte, že maturitu z Čj jsem absolvovala velmi úspěšně (a jako správný šprt dokonce vyšší úroveň) :-)

Je vhodné také předem varovat, že počítat s každodenním zveřejňováním příspěvků, je neodpustitelně naivní. Pokud se mi totiž na klávesnici neusadí múza a nezačne neodbytně poklepávat na monitor, tak mi zpod prstů stejně nic čtivého nevypadne a budu se trápit já i Vy. 

Na závěr si ještě vypíchněme pár informací o mojí maličkosti, bez nichž se nemůžete obejít: Jsem studentkou nejmenované školy v nejmenovaném městě, kde zdárně zápasím v druhém semestru. Za poslední rok jsem si vypěstovala závislost na kávě – nejlépe rozpustné s mlékem; zjistila, že ve žluté barvě opravdu nutně nemusím vypadat jako banán; začala hluboce nenávidět všechny žvýkače-mlaskače (žvýkačka není povolenkou k nekonečnému vyluzování protivných zvuků) a popotahovače; a v neposlední řadě si uvědomila, že pokud nezačnu zase psát, vybuchne mi ze všech myšlenek v brzké době hlava…

… pro začátek snad stačí…a teď mě omluvte, ze stolu na mě zírá poslední výzva semestru, kterou je třeba pokořit! 

PS: S blogspotem začínám, tudíž bude chvilku trvat, než to tu dostanu pod kontrolu…ale trpělivost růže přináší :)