pondělí 6. července 2015

Nabídněte posměváčkům pomoc aneb blogerský TAG

Zdravím všechny uvařené, upečené a grilované čtenáře, kteří mají také raději zimu, a tak momentálně trpí a sní o stavění sněhuláků. Jak přežíváte teploty posledních dní? Já bych si ze všeho nejraději vzala příklad z filmu Vesničko má středisková (mimochodem, ten se natáčel nedaleko mého bydliště) a sedla si do sklepa na sedmý schod, abych byla ideálně vychlazená. Největší krize dne přichází ve chvíli, kdy mám naplnit své předsevzetí pro letošní prázdniny, ve kterém jsem se zavázala, že budu chodit pravidelně běhat. Jakoby už tak mé lenochodí já nebylo kvůli tomuto rozhodnutí velmi nešťastné, ještě musí být pekelné vedro. Ok, konec úvodního proslovu. 

Tenhle TAG, kterým se chystám zaplácnou mou osobní okurkovou sezónu, jsem přebrala z blogu http://vysvobozena.blogspot.cz/, kam se všichni povinně půjdete podívat. Zdravím jeho autorku! A můžeme začít...


1. Jak vznikl tvůj první blog a o čem byl?

K blogu jsem se poprvé dostala vlastně náhodou. Už jsem tu v jednom článku zmiňovala, že jsem byla (a asi ještě jsem) fanynka německé skupiny Tokio Hotel. V té době kolem nich existovala hodně velká a provázaná komunita, ze které dnes zůstalo už jen nejsilnější jádro. I já jsem tehdy měla vytipováno několik stránek, které jsem pravidelně navštěvovala. V jedné z tamních diskuzí jsem se seznámila s partou skvělých talentovaných holek, se kterými jsem v kontaktu až do dnes. Už nevím, na čem naše diskuse tehdy vznikla, ale výsledkem bylo, že jsme si společně založily stránku, na které jsme se věnovaly hlavně psaní satirických povídek a dalším kreativním činnostem. Byly jsme známé pod zkratkou KNU a jeden čas jsme dokonce držely rekord v nejkomentovanějším článku na blog.cz. Později jsem chvíli vedla svůj vlastní blog, na který jsem přidávala hlavně recenze na knížky a jejich rozbory, protože jsem si tehdy všimla, že velká část čtenářských deníků, které jsou dohledatelné na internetu, je plná fatálních chyb. Jenže blog.cz měl v té době často technické problémy, takže jsem staré stránky smazala a přesunula jsem se sem. Jo... a taky jsem si řekla, že nebudu studentům usnadňovat jejich práci a podporovat je v tom, aby nečetli.

2. Jaký je tvůj aktuální blog, o čem je a co bys chtěla, aby v budoucnu ještě byl?

Tohle je trochu divná otázka, ne? Můj blog je ten, na kterém čtete tenhle článek. Páni, to je opravdu překvapivé. O čem je? Je o všem a o ničem. Stále se nemůžu dopracovat k nějakému konkrétnímu zaměření. Když se podívám do statistik blogu, tak vidím, že nejvíc návštěv měly články, kde jsem se podělila o své recepty. Už jsem říkala, že jsem celkem dobrá kuchařka? Nehledejte, všechny jsem smazala, protože jsem je zpětně vyhodnotila jako špatně napsané. Určitě se nechci zaměřovat na kosmetiku a oblečení, protože takových blogů je hodně a já osobně preferuji stránky, kde se něco zajímavého dozvím a můžu si s autorkou a ostatními "pokecat" nad různými tématy a názory. Kam bych tedy chtěla blog směřovat? Určitě někam, kde se budou čtenáři víc zapojovat a budou mít prostor pro vyjádření svých postojů. 

3. Jak vznikaly tvé blogové přezdívky? 

Jestli se nepletu, tak už pěkně dlouho používám jednu a tu samou. Protože nemám jméno, které by bylo zrovna časté, chtěla jsem se původně prezentovat tak, jak mě oslovuje část mých nejbližších kamarádů. Jenže se ukázalo, že uživatelské jméno Ivon, je obvykle zabrané, a tak jsem ho musela trochu poupravit. Tahle "přezdívka" vychází z francouzské výslovnosti mého jména. Mimochodem, původ mého jména je staroněmecký a je spojovaný s tisem. Takže jsem vlastně jedovatý jehličnan s červenými bobulemi. Ne, teď vážně. Mé jméno je obvykle překládáno jako "tisový luk" nebo "válečník s tisovým lukem." Fajn, asi jsem si moc nepomohla, že? :D

čtvrtek 2. července 2015

Strašidlo jménem "Kritika"

Snad každý člověk na světě se během svého života setká s kritikou na straně toho, kdo ji dává, i na straně toho, kdo je nucen kritiku přijímat. Věci kolem sebe hodnotíme každý den našeho života. Kritika je věc, která nás může ranit, ale může být také impulzem, který nás posune k lepším výsledkům, pokud ji umíte přijmout, identifikovat oprávněné a zajímavé připomínky a efektivně je využít ve svůj prospěch. Někdy se mi ale zdá, že spousta lidé neumí kritizovat objektivně a další nešťastníci zase vůbec neumí přijmout nic, co má jen trochu nádech negativního hodnocení. Čeho se tihle lidé tak bojí? Kde je vlastně ta hranice, za kterou se z objektivní kritiky stává snaha někoho poškodit a ranit ho? A jak se s kritikou naší osoby vyrovnávat s elegancí a vtipem? (A proč mám dojem, že mě někdo chytí za slovíčko a oznámí mi, že nic jako objektivní kritika neexistuje? :D)


Když už chceš kritizovat, tak ať to má úroveň

Začněme ze strany kritika. Kolik je na světě lidí, tolik máme různých názorů, a tak se čas od času tyhle názory musí dostat do konfliktu. Kritika bude vždy obsahovat nádech subjektivních postojů, ale pokud chceme někde vyjádřit svůj kritický názor na nějaké téma, měli bychom si u toho zachovat úroveň. Možná se daná věc nelíbí nám, ale jiným se líbí. Možná jsme trochu náročnější. Možná to není cílené na naší věkovou skupinu. Možná si myslíme, že by něco šlo udělat lépe. Možná máme pravdu a možná ji taky nemáme. Často se setkávám s tím, že lidé neumí svůj názor vyjádřit v klidu. Okamžitě útočí, neumí jasně argumentovat, snaží se druhého shodit. Zároveň nedokážou napsat, kde vidí problém a co se jim vlastně nelíbí. Jak má na vás kritizovaný reagovat, když mu neumíte říct, co je na jeho práci špatně? Možná to vy sami nevíte? Není nic horšího, než když se do zatvrzelého a téměř agresivního kritizování pouští člověk, který tématu ve skutečnosti moc nerozumí a na jeho poznámkách je to poznat na první pohled. Znáte takové ty aktivní "Brouky Pytlíky," kteří rádi mluví úplně do všeho, vše by udělali lépe, ale ve skutečnosti nic neumí, ne? Než se do někoho "pustíme," je vhodné si v hlavě srovnat, jestli je naše kritika oprávněná. 

Kritika neznamená útok a pobídku k tomu, aby se kritizovaný automaticky začal agresivně bránit!

Tohle je větička, kterou by si měli všichni zapamatovat. Když něco "pověsíte" na internet, musíte počítat s tím, že přijdou i komentáře, které se vám nemusí zrovna dvakrát líbit, protože nebudou ve stylu "sluníčko-kytičky-ptáčkové." Nikdo učený z nebe nespadl, a tak se může stát, že se na váš projekt, blog či video snese vlna kritických ohlasů. V tu chvíli si můžete vybrat ze tří možností, jak takovou situaci vyřešit. Můžete se k tomu postavit čelem, nebo se k tomu otočit zády a riskovat, že vás někdo s chutí pěkně nakopne do vašeho zadečku. Můžete kritiku ignorovat, a dokonce si můžete zahrát na diktaturu a všechny negativní ohlasy prostě cenzurovat. Jen počítejte s tím, že si o vás lidé nepomyslí nic lichotivého. Nebo se můžete začít vztekat a kopat kolem sebe jako malé děcko na pískovišti, kterému někdo ukradl červený kyblíček a bábovičky. Počítejte ale s tím, že metání výmluv a nadávek po ostatních také k ničemu nevede. A nebo se nad kritickými ohlasy opravdu zamyslíte. Možná zjistíte, že nejsou oprávněné, a můžete svůj postup kritikům objasnit a zdůvodnit. Možná zjistíte, že se do vašeho plánu opravdu vloudila chybička, na kterou jste byli upozornění a do příště ji můžete napravit. Zkrátka, pokud seberete odvahu a budete s kritikou pracovat, můžete sami sebe zdokonalovat. 

"Závidíš!" 

Zvedne ruku každý, kdo už někdy četl nebo slyšel tohle obviňující prohlášení v reakci na komentář, který hodnocenému nehrál zrovna moc do karet. Já sama jsem se s tím setkala nesčetněkrát. Někdy to bylo v případech, kdy autor kritiky skutečně neuměl ukočírovat své emoce a do hodnocení přehnaně vstoupila subjektivní antipatie. Kritiky, které vychází ze závisti, většinou poznáte podle tónu. Na druhou stranu se slovíčkem "závist" podle mého názoru hodně plýtvá a někteří lidé ho vytahují na každého, kdo se opováží poukázat na nějaký nedostatek jejich chování. Dělají to zřejmě v domnění, jak to tomu dotyčnému hrozně nandali. "Myslíš, že by mi seděla trochu jiná barva trička? Závidíš mi to původní! Říkáš, že na promoci bych neměla chodit v šatech jako do baru, protože to není vhodné? Závidíš mi, že si můžu dovolit ty vyzývavé mini šaty s výstřihem až k pupíku!" S výkřikem: "Závidíš," jsem se setkala i v případě, kdy někdo našel způsob, jak lze obejít naše zákony, začal zneužívat sociální dávky a byl na nelegálnost svého jednání někým upozorněný. Určitě záviděl, závistivec jeden ošklivý! Překvapivé bylo, kolik lidí s tímhle nařčením nadšeně souhlasilo. Není to trochu absurdní?

Jak se vyrovnávám s kritikou já? 

Já mám kritiku celkem ráda. Ok, to zní asi trochu divně. Mám ji určitě raději, než takové to neupřímné "ách" a "óch" nad každým nesmyslem, který vyplodím, ale přiznávám, že i já mám občas problém kritiku přijmout. Hlavně v případech, kdy cítím, že je neoprávněná a kritik zkrátka kritizuje jen kvůli tomu, aby kritizoval. Mám problém přijímat poznámky hlavně vůči mému psaní, na které jsem opravdu háklivá už od základky. Proto jsem si hodně brala, když mě moje češtinářka na střední škole neprávem obviňovala z plagiátorství. Když mi moje vedoucí bakalářské práce neustále vracela můj text s tím, že se jí nelíbí můj styl, málem jsem vyletěla z kůže. Je pravda, že u obhajoby jsem se setkala paradoxně s tím, že oponentka mi moji stylistiku chválila a vyzdvihovala. A teď babo raď, kdo měl pravdu! Do podobné situace jsem se dostala nedávno, když můj bratr přinesl ze školy 2- ze slohové práce, kterou z velké části opsal z mého domácího úkolu na žurnalistice. (Vynechme teď to, že s opisováním cizích úkolů rozhodně nesouhlasím. :D) To jsem se pekelně urazila, neboť ona učitelka mu prý sloh zkritizovala s tím, že nemá dodržený požadovaný žurnalistický útvar. Můj profesor s dlouholetou novinářskou praxí tvrdil něco jiného. Tyhle příklady vlastně ukazují, že kritik nemusí mít vždy pravdu a taky je to krásná ukázka toho, proč se maturitní slohové práce nemůžou opravovat centrálně. (Smích.) Nicméně, pokud kritika přichází od člověka, o kterém vím, že je odborníkem v daném oboru nebo jde o člověka s velkým přehledem, kterého si vážím, potom si z jeho připomínek vždy snažím něco odnést a zvážit svoje další možnosti.



Jak vy přijímáte kritiku? 
Spojujete si kritiku se závistí? 
Setkali jste se s nějakou vtipnou a neoprávněnou kritikou, nebo zábavnou neochotou přijmout negativní připomínky? 


středa 1. července 2015

Zemřel Sir Nicholas Winton

Na dnešní den jsem měla původně naplánovaný článek, ve kterém jsem se chtěla věnovat tomu, jak správně kritizovat a přijímat kritiku, ale nějak jsem se do toho textu zamotala a musím ho odložit, než někde pochytím inspiraci. Nicméně, před pár hodinami mě zasáhla zpráva, která si zaslouží zmínku na blogu. Je mi líto, že je to za tento rok už druhý "nekrolog," který se tu objeví. Zdá se, že Smrť si sebou letos odvádí jednu výraznou osobnost za druhou. A taky mě trochu překvapilo, že všichni kolektivní "facebookoví fňukalové" jsou dnes nějak potichu, jako kdyby dnes nezemřel člověk, který zachránil  669 životů. 


A víte co? Začněme dnes trochu netradičně od konce a to velmi dojemným videem. Jde o záběry z pořadu, v němž se Sir Nicholas Winton poprvé setkal s několika "dětmi," které zachránil před jistou smrtí v plynových komorách nacistických koncentračních táborů.


Seznamte se... Nicholas Winton 

Nicholas Winton se narodil v roce 1909 v Londýně do původně židovské rodiny, která se sem přestěhovala krátce před jeho narozením z Německa, kde začínaly sílit antisemitské nálady. Rodina však nepatřila k praktikujícím Židům a poté, co byl Nicolas pokřtěn, byla rodina definitivně vyloučena z židovské komunity. Nicolas se stejně jako jeho otec začal věnovat finanční oblasti a po vystudování internátní školy v Anglii odjel do Německa a Francie, aby zde získal praxi v bankovnictví. Po svém návratu se poměrně úspěšně věnoval tomuto oboru i ve Velké Británii. 

V roce 1938 byl však postaven před jinou výzvu. Právě se chystal na zaslouženou dovolenou do Alp, když se mu ozval jeho přítel Martin Blake. Ten pracoval pro organizaci British Committee for Refugees from Czechoslovakia, která vznikla jako dobrovolnická iniciativa, jejímž cílem byl přesun lidí, kteří byli ohroženi nacistickým režimem. V období po Křišťálové noci už jejím členům docházelo, že nemají dostatek času na to, aby z Hitlerem ohrožených zemí dokázali evakuovat všechny, kteří byli v potenciálním nebezpečí. To bylo mimo jiné způsobeno tím, že kauce pro dospělého člověka pro emigraci do Velké Británie byla vysoká a v dalších zemích se řídili svými imigračními stropy, které odmítali porušit. Blake požádal Wintona o pomoc a tím mu definitivně zrušil dovolenou a změnil život. 


Hra o čas

Winton místo na dovolenou strávenou na lyžích odcestoval do Prahy, kde se svou činností zaměřil na tu nejohroženější skupinu vůbec. Židovské děti. Nicholas tušil, že hraje o čas. Sudety byly v rukou Německé říše a jemu bylo jasné, že nacističtí vůdci se nespokojí jen s pohraničními oblastmi, kde už praktikovali svou zvrácenou politiku. Začal boj, ve kterém byl nepřítelem nejen pochroumaný domácí byrokratický aparát, ale také nedostatečné kontakty a finanční prostředky pro kauce. Každé dítě muselo dostat povolení k vycestování, zaplatit kauci pro vstup do země a mít předem vyhledanou pěstounskou rodinu. Což nebylo snadné, protože část světa si stále neuvědomovala, jaké peklo nacisté záhy rozpoutají. Na světlo světa se poměrně nedávno dostal dopis, který dokazuje, že Winton se ke spolupráci na záchraně dětí pokoušel dopisem přesvědčit také Spojené státy. Byl odmítnut. 

"Ty děti potřebovaly pomoc a já byl schopen jim ji poskytnout." 

První vlak byl z Československa vypraven 14. března 1939, tedy pouhý den před tím než byl zbytek země obsazen wehrmachtem. Smutné je, že v tomto prvním vlaku sedělo pouze 20 pasažérů. Během následujících měsíců se Witnonovi a jeho spolupracovníkům podařilo zachránit z okupované země celkem 669 dětí. Poslední vlak s 250 dětmi byl z Prahy vypraven 1. září 1939. Kvůli začátku války však nikdy nedorazil do cíle... Sám Winton poslední vlak považoval za své životní selhání, které bylo důvodem, proč svou práci dlouhých 50 let před světem i svou rodinou zatajoval. Až jednoho dne našla jeho manželka na půdě kufřík s plný dokumentů se jmény zachráněných dětí... 


Ten kdo zapomene na svoji minulost, je odsouzen ji znovu prožít

Sir Nicholas Winton je člověk, na kterého nesmíme zapomenout. Je prototypem hrdiny z davu, který dokázal udělat správnou věc ve chvíli, kdy nemusel. Jeho příběh a příběh jeho dětí by nám měl připomínat, že s lidskou zlobou musíme bojovat a nečekat na to, že to někdo vyřeší za nás. Svět totiž nebude zničen těmi, kteří páchají zlo, ale těmi, kteří se na ně dívají, aniž by něco udělali.