14.prosince

Ahoj,

jak se vede před Vánoci? Taky máte příšerně moc věcí na práci a nevíte, kam dřív skočit? V tuhle chvíli bych asi měla psát svůj úterní referát, ale to bych si musela vzpomenou na to, jaký má být jeho námět. S původním tématem ("Problematika medializace") jsem sice přišla já, ale profesor dodal ještě nějaké přesnější požadavky, a já si nemůžu vybavit, co se to po mé maličkosti vlastně chtělo...achjo... to je tak, když někdo poslouchá jen na půl ucha a přemýšlí nad tím, že za chvíli uvidí test z matiky a musí se hádat o body (Mimochodem, dostala jsem 15/20, což mě sice řadí k těm úspěšnějším, ale v tomhle předmětu jde u nás o každou desetinu bodu, já ztrácela na naprostých hloupostech, a tak jsem nespokojena!) ... :D/

Už jste viděli Hobita? Já na něm byla včera večer. A co na to říkám? Jak se dalo čekat, všechno je naprosto perfektně zpracované. Na druhou stranu si myslím, že zamýšlené tři díly jsou přehnaný počet. Z velké části jde o snahu "vyždímat" ze Středozemě moře peněz, z malé části o naprosto přesné zpracování předlohy. Ale... asi každý, kdo Hobita a Pána prstenů četl, se mnou bude souhlasit, že knižní podoby jsou psány tak nějak... rozvlekle... a nemyslím si, že je dobré tohle přenášet i do filmů, protože předpokládám, že větší část diváků se bude u filmu chvílemi malinko nudit...

Chtěla jsem pro vás připravit speciální článek s recepty na cukroví od mojí babičky. Bohužel, v tuhle chvíli to vypadá, že pečení se úplně vyhnu, protože tenhle víkend chodím do práce a příští týden mě čeká závěrečná zkouška, a tak jsem se zasekla v Praze skoro až do Štědrého dne...

Terry Pratchett

"Bedna těžce přistála na hromadě listí, ze dna vystrčila stovky malých nožiček, neohrabaně se obrátila a podívala se na šamana. Je třeba říci, že pochopitelně neměla obličej, ale i ve svém poblouznění si byl šaman strašlivě jistý, že si ho prohlíží. A nebyl to vůbec přátelský pohled. Je neuvěřitelné, jak hrozivě se dokáže zatvářit jeden klíčový otvor a několik děr po sucích."

Už jste někdy navštívili Zeměplochu? Prošli se špinavými uličkami města Ank-Morpork se členy hlídky? Poklábosili s děsivým Smrtěm, který se svou vnučkou zachránil Prasečnice? Zkrátka, znáte příběhy Sira Terryho Pratchetta?

Se světem známého autora, který pochází z jednoho anglického hrabství, jsem se poprvé setkala na základní škole na představení Soudné sestry. Tehdy jsem neměla ani tušení, že autor čarovného příběhu má za sebou už dlouhou řádku knížek, ke kterým jsem se náhodou dostala až o několik let později a od té doby jsou mými oblíbenými společnicemi pro relaxování.

V čem je tak poutavý? Tím, co Terryho Pratchetta proslavilo, je série příběhů ze zvláštní planety jménem Zeměplocha. Placka umístěná na hřbetech velikých slonů, kteří plují vesmírem na zádech obrovské želvy. Už to zní naprosto šíleně, že? Tohle kouzelné místo obývají lidé, trollové, trpaslíci, blázniví kouzelníci z Neviditelné univerzity, vlkodlaci i upíři. Zkrátka všichni, koho si pod slovíčkem "fantasy" dokážete představit. A co se vlastně v takové zvláštní společnosti může dít? Slaví tu své vlastní Vánoce, které se u nich honosí názvem Prasečnice, a místo Ježíška tu potkáte Otce prasátek. Kouzelníci tu milují fotbal, a tak si budují své vlastní šílené družstvo v čele s knihovníkem, který se jednoho dne nešťastnou náhodou proměnil v orangutana. Trpaslíci vynaleznou knihtisk, což se nelibí cechu rytců. A mezi tím vším proplouvá má oblíbená postava Smrtě, který má ve skutečnosti lidi rád, což mu nadělá spoustu problémů... A to není zdaleka všechno.

Vím, že takhle to zní naprosto šíleně, ale autorova schopnost "parodovat" náš život a přenášet jej do toho kouzelného světa je neskutečná. Sir Terry Pratchett je pro mě hvězda literatury.

Už jsem vás trošku navnadila? Pro pořádek přidávám ukázky z filmů natočených právě podle příběhů ze Zeměplochy. Jen musím říct, že pokud filmové zpracování bývá většinou horší, než je jeho knižní předloha, tak tady do platí dvojnásob. Vystihnout Sirovo dílo je pro filmaře opravdu tvrdý oříšek :)

"Výsměšek byl pro management tím, čím byl pro betlémský spolek hrajících si dětí král Herodes…"

Kam zmizely "moje" Vánoce?

Na začátek mi dovolte malinko odbočit od tématu a podělit se s vámi o skutečnost, o které asi mnozí z vás nemají ani tušení. Víte, že pokud se nezmění přístup k pěstitelům kakaových bobů z Pobřeží slonoviny (odkud pochází cca 40% světové produkce této rostliny), hrozí, že v budoucnu budeme mít problémy s nedostatkem kakaových bobů na trhu (kvůli přechodu pěstitelů na lukrativnější plodiny a zvyšování spotřeby v zemích jako Indie, Čína apod) a  čokoláda, která je dnes v obchodech samozřejmostí, se stane drahým luxusním zbožím? 

Ach, ty vzpomínky...

Čas od času si vzpomenu na to, jak jsem jako malá milovala Vánoce. Nebylo to kvůli tomu, že jsem jako jedináček vždycky pod stromečkem našla spoustu nových hraček, ale protože jsem nasávala tu atmosféru, která tou dobou zavládla u nás doma. Tehdy jsem bydlela stále zčásti na vesnici u babičky, v údolí Vltavy, a naše rodina dodržovala spoustu zvyklostí. Před Vánoci jsme společně po večerech pekli cukroví podle rodinných receptů a domem tak, společně s větvičkami jehličnanů ve vázách, voněla vanilka, perník, oříšky a krásná malá červená jablíčka, která nám po rozkrojení měla věštit zdraví na celý rok. Nechyběla ani tajná výprava sněhem pro větvičku jmelí, nošení pamlsků pro zvířátka v lese i krmení sýkorek, a dalších opeřenců, na zahradě. Ve vaně se plácal kapřík Pepa Šupináč, nevědom si smutné skutečnosti, že se brzy seznámí s bramborovým salátem. Před Štědrým dnem pak přijeli příbuzní a vždycky přivezli nějaký ten mls, aby se pochlubili, co upekli. A když po dni plném pohádek zazvonil zvoneček a Ježíšek přinesl do pečlivě uklizeného obývacího pokoje stromeček a dárečky, byla to už jen poslední tečka za krásnými dny. 

Změna nemusí být vždy k lepšímu...

Než jsem stihla vychodit základní školu, většina těch zvyků se vytratila. Dokonce i o to kouzlo, které mělo předvánoční šmejdění po obchůdcích po tom nejkrásnějším dárku pro přátele, zatímco venku padaly vločky sněhu na osvětlené náměstí, mě obchodníci připravili, protože barevná světýlka, ozdobené stromečky a čokoládové postavičky na nás z výkladních skříní křičí už měsíce předem: "Budou Vánoce! Musíte nakupovat! Honem, honem, honem!" A lidé na to slyší a lidé z toho šílí. Bydlím kousek od obchodního centra a to se mění v dokonalý blázinec - a to máme prosím teprve listopad. Doba se změnila. Z Vánoc se postupně stala závodní dráha, jejímž vítězem se stává ten, kdo bude mít první napečené (nebo nakoupené) hromady cukroví, navařeno jídlo a připraveno dárků za tisíce korun, i kdyby si na to měl půjčovat peníze. Tak takové opravdu má být už napořád to kouzlo Vánoc? To už je vážně nejdůležitější to, aby pod stromečkem ležel nový mobil, počítač? A když tam nebude, protože rodiče si to zkrátka nemohou dovolit, tak Vánoce vlastně vůbec nejsou (teď narážím na slečnu, která mě k tomuhle článku inspirovala)? 

 No tak, drazí čtenáři, kdo mi poradí, kam se poděla ta opravdová podstata Vánoc a dárků, které měly být symbolem toho, že jste si na dotyčného vzpomněli a tím dárkem jste mu chtěli "dát kousek sebe"?

Víte, na co se letos těším? Na to, jak bude celým domem vonět cukroví a větvičky borovice. Na to, jak se s hrníčkem svařáku, ve kterém ještě bude plavat kousek skořice, zachumlám do deky a pustím si pohádky. Na Štědrovečerní procházku křupajícím sněhem. Na ten klid a pohodu, bez zbytečného nervování a shonu... A co si opravdu přeji k Vánocům? Aby ti, kdo rozbalí můj pečlivě zabalený balíček, měli opravdovou radost. Aby si ti, co se celý rok ohání v práci, odpočinuli. Abych aspoň chvilku strávila s těmi, na kterých mi opravdu záleží.

Hanbok

Právě jsem se vrátila z centra, kde jsem si byla vyzvednout svoji objednávku od Mary Kay - minerální pudrový make-up a štěteček, takže v nejbližších dnech můžete očekávat recenzi. Dnes se s vámi chci podělit o něco z oblasti oblečení, které pro vás bude trochu nezvyklá.

Víte, co je to hanbok? Jedná se o tradiční oděv v Jižní Koreji, který je používaný jako polo-formální a formální oblečení. Jednoduchost střihu - výrazně delší spodní díl a přední část zdobená mašlí, která sahá od prsou někdy až na zem - je vyvažovaná zářivými barvami (které měly v minulosti svůj vlastní význam a odlišovala majetné vrstvy od ostatních) a bohaté vzory na látce, která bývá většinou přírodního původu.

Jak jsem k tomuhle kousku vlastně přišla? Nedávno jsem v rámci brigády byla přítomná na oslavě výročí dne založení Korejské republiky, která probíhala v hotelu Hilton. A kromě zajímavého proslovu pana velvyslance mě zaujaly přítomné dámy, které se k této příležitosti oblékly do těchto tradičních šatů a všechny vypadaly jako takové krásné panenky.  

Zlo mezi námi

Jak si užíváte nedělní večer? Já si dala výborné kuřecí dušené s avokádem a cuketou (nevím, jak mě takhle kombinace napadla, ale byla to delikatesa) a teď se věnuji učení (jo, už zase... nebo spíš ještě pořád), a protože mám při práci ráda zvukovou kulisu, mrkla jsem na díly některých pořadů, které mi unikly, a právě teď mi před očima běží závěrečné titulky příběhu, o který bych se ráda podělila na následujících řádcích. 

"„Existuje mnoho způsobů, jak udělat lidem ze života peklo." 

Švédský film Zlo mezi námi (v originále Ondskan) můžete najít na csfd.cz mezi těmi nejlepšími. Konkrétně na 159. místě s hodnocením 86%, což už je opravdu slušné, vzhledem k tomu, že místní kritici díla filmařů opravdu nešetří. 

A o čem to vlastně je? Erik, kterého hraje Andreas Wilson, nemá lehký život. Žije se svou neprůbojnou matkou a nevlastním otcem, který jej po úvodních slovech: ,,Po večeři si o tom promluvíme," brutálně bije pokaždé, když se mu něco znelíbí. To se ale promítá i do Erikova chování, a tak je považován za problémového studenta. Po ošklivém incidentu se dostává do chlapecké internátní školy, kde studenti vyššího ročníku systematicky šikanují ty mladší, rozdělené podle příslušnosti k aristokracii, podle výše majetku a názorových postojů jejich rodin. V Erikovi probíhá boj. Na jedné straně se chce bránit ponižujícím praktikám na škole, na druhé straně mu za vzepření se místnímu systému hrozí vyloučení a tím by ztratil svou poslední šanci na dostudování. Starší studenti, včetně jejich vůdce, si brzy uvědomují, že Erik se sám tak lehce nepodřídí jejich nadvládě (fyzická šikana je,vzhledem k tomu na co je zvyklý z domova, neúčinná), a tak hledají jiný způsob, jak ho zlomit...

Pokud nemáte rádi filmy s vážnou tématikou, tak to pravděpodobně nebude přímo váš šálek kávy. Autoři představují trochu jiný druh zla, které samo o sobě bývá častým námětem pro filmová plátna. Takového "zla", které patří mezi ty nejhorší, protože pochází z lidí a těmi, kdo můžou zasáhnout, je přehlíženo a v horším případě i tolerováno. 

1.říjen

Máte rádi podzim? Já ho mám z celého roku nejraději... dokážu se celé hodiny brodit v barevném listí, sklízet ze zahrádky pórek a paprikookurky, vařit džem z vlastního ovoce (a v mém případě zeleniny, protože jsem dělala dýňový). Pro mě pohádka. Pravda, v Praze poněkud pošmourná a v tuhle chvíli i dost usmrkaná, protože po přejezdu mám zase rýmičku, takže piju Coldrex a kapu kapičky do nosu. :/ 

Tenhle týden a další dny asi budou dost náročné, takže nevím, jak budu stíhat blog. Pod okny se nám chystá velká akce, Proudy 2012, takže zítra bude dlouhá noc. Ve čtvrtek pak T-music back to school a do toho musím ještě párkrát do práce. 

Dnes už se těším akorát tak do postele. Snad nebudu mít po dnešním zážitku noční můry. Už vás někdy otravoval fuj feťák? Mě pronásledoval až do metra. :/ Litovala jsem, že jsem zrovna zapomněla doma pepřák. Mimochodem holky, nosíte v kabelce pro jistotu něco na obranu? 

P... jako prohibice

...zatím tedy částečná. A přesto... přesto to zjevně někteří lidé vidí jako neřešitelnou věc, národní tragédii, nebo rovnou konec světa. Právě jsem zaregistrovala televizní reportáž, kde se několika lidí ptali na to, co si myslí o částečném zákazu prodeje alkoholu, který byl zaveden po řadě smrtelných otrav methanolem. Odpovědi mě překvapili. Nejsem si jistá, která víc. Jestli partička mladíků, která se chlubila jak honem, honem na poslední chvíli utíkala nakoupit zásoby rumu, aby nebyli na suchu. Nebo pán, který se rozčiloval, že on přece pije vodku, tak co to jako má být - asi by raději chodil o slepecké holi.

Není to docela smutné? No, tak si pár dní nebudou všichni prolévat chřtán tvrdým alkoholem. No, tak zažijí víkend, kdy se po posezení v hospodě udrží na vlastních nohou, protože si místo několika panáků dají pivo. Tak je čeká nedělní ráno bez kocoviny. A co? Pokud někomu dělá strašný problém těch pár dní abstinence nebo popíjení méně alkoholických nápojů vydržet, tak by se měl možná místo brblání nad zlou vládou zamyslet nad tím, jestli se právě neukázalo, že má zcela jiný a docela zásadní problém. Že tím skutečným průšvihem v jeho životě není částečná prohibice, ale jeho závislost na alkoholu, která se právě projevila v celé "kráse," a nutí ho přemlouvat hospodské, aby mu toho panáčka vodky, který může, když bude náhoda chtít, být jeho poslední, nalili i přes zákazy.

Jako každý si občas něco dám a někdy se mi podaří vypít se z vlastní podoby... ale že bych se tu měla hroutit, že si tenhle víkend na diskotéce nedám panáka rumu? Co si o zákazu prodeje alkoholu myslíte vy? Představuje to pro vás velký problém?

Co pomáhá na nachlazení?

Teplé dny, studené noci. Našemu tělu se prudce měnící teploty vůbec nelíbí, a tak mám kolem sebe poslední dobou spoustu posmrkávajících jedinců, kteří se shání tu po papírovém kapesníčku, tu po mentolových bonbónech, aby se vypořádali se škrábáním v krku, a někteří už své zdravotní problémy řeší i přípravky z lékárny. Nachlazení zkrátka dokáže i teď v létě pořádně potrápit. Jak se s ním vypořádat?

Zázvor = první pomoc

Ještě před dvěma lety byla první záchrana, po které jsem sáhla, když se začala hlásit nepříjemná bolest v krku, krabička prášků. Pak jsem ale objevila účinky „kouzelného kořene“ (můj mozek si ze záhadných důvodů odmítá zapamatovat slovíčko zázvor, a tak se tahle přezdívka, kterou jsem mu dala, u nás už zabydlela). Čaj připravený z oddenků zázvoru pomáhá při nachlazení, rýmě a tlumí i bolest v krku při angíně – už po prvním šálku se vám uleví. Takže pokud cítíte, že váš organismus začíná podléhat nemoci, zajděte si do zeleniny a připravte si čerstvý čaj z téhle rostlinky.

Jak na to? Část zázvoru oloupejte (stačí opravdu malý kousek cca 2-3 cm), nastrouhejte a zalijte vroucí vodou. Nechce vylouhovat. Nakonec oslaďte (samotný opravdu není žádná mňamka) cukrem nebo medem (můžeme dochutit i citronem). Pokud si čaj chcete ještě trochu doladit, můžete během louhování přidat hřebíček nebo kousek celé skořice.

Bezinky do boje!

Jako pomocníčka pro zázvor používám nám všem známou rostlinu. Černý bez roste na okrajích luk a silnic, a tak není těžké v době, kdy dozrávají jeho plody (od srpna do září) natrhat libovolnou zásobu. Zralé kuličky (které jsou za syrova mírně toxické!) téhle rostliny se dají použít při mnohých zdravotních problémech, protože obsahují velké množství užitečných látek. Existuje více způsobů zpracování (čaje, džemy…), já se zaměřím na  ten, který užívám a tím je:

Bezinkový likér: Na přípravu budeme potřebovat 2 litry otrhaných bezinek (takže se připravte na pořádnou piplačku, fialové ruce a zákeřné malé kuličky, které se budou snažit utíkat z misky), litr vody, kilogram cukru, 2 sáčky vanilkového cukru, 2 lžičky kávy a rum. Bezinky nejprve svaříme s vodou (15 – 20 minut), pak tekutinu přecedíme a důkladně vymačkáme přes síto. Povaříme s cukrem, přidáme dvě lžičky kávy a směs necháme krátce projít varem. Nakonec přimícháme do zchladlé šťávy ½ litru rumu. Likér nalijeme do lahví a uchováváme v chladu. Mlsné jazýčky mohou během vaření přidat vanilku, citron nebo skořici.

 (Na přípravu likéru existuje několik rozdílných receptů, proto je na kuchaři, aby si našel ten pro něj nejlepší.)

O nadváze a vychrtlinách

Diety. Nezdravá strava. Cvičení. Lenošení. Nekonečný boj s vlastním tělem a myslí. Žijeme v době, kdy je kladen velký důraz na to, jak vypadáme. S úzkostí hlídáme své účesy, pleť i oblečení. Zároveň si ale naše společnost navykla na styl života, který jí vůbec neprospívá. Sedavá zaměstnání, zábava u televizí a počítačů, hromady nezdravého jídla, z kterého by se odborníkům na výživu ježily vlasy hrůzou, už od dětství. Není vůbec divu, že se vše podepisuje na našich tělech. Zdá se vám, že ze všech sil směřuji k dalšímu poučnému článku ve stylu: hýbej se a nežer? Těsně vedle! Tohle raději přenechám stránkám Žena.cz, jejíchž autorky se tímto tématem, soudě dle počtu článků o dietách a nadváze, zjevně pokouší vyplnit okurkovou sezónu. Mému oku se znelíbila zcela jiná věc, která má ale s předchozím mnoho společného.

Kde je správná cesta?

Chování, které vám budu popisovat, není novinkou posledních let, ale s rozšířením internetu a tloustnutím společnosti se pro mě stalo něčím, co už nedokážu ignorovat. Během minulého cca roku se začaly objevovat články, které se pokouší potlačit touhu po nezdravé hubenosti, která se objevuje u některých mladých dívek. Ano, dokonalost, která na nás křičí z billboardů, časopisů i obrazovek, si vybírá svou daň. Už samotné články jdou často bohužel z jednoho extrému do druhého. Místo nezdravé hubenosti, dosažené přísnými dietami, naopak propagují dámy se značnou nadváhou, která také není tou nejlepší cestou. Jednoduše: skok z bláta přímou do louže. Ale pojďme se podívat na jiné místo internetového světa. Na facebooku koluje delší dobu fotografie, která porovnává slečny propagující značku Dove s modelkami světoznámé Viktoria‘s Secret. Každá z reklamních kampaní má svá pro a proti. Každá má své příznivce a odpůrce. Ale co mě zaujalo?

Kážeš proti urážení? Ale co říkáš ty?

"Vychrtliny! Anorektičky! Odporný kostry! Vypatlaný slepice!" Urážky létají jedna za druhou a neušetří žádnou slečnu ani ty, kteří se jich zastanou.  Když se tím tak člověk probírá, začne mít brzy pocit, že štíhlost je zde vlastně velkým zločinem, který navíc nemůže nikdy mít původ v ničem jiném, než v děsivém hladovění, popřípadě bulimii. Už to  samo je směšné. Znám několik slečen, které se věnují modelingu a všechny byly hubené, jsou hubené a budou hubené, i kdyby snědly celého slona i s jeho chobotem. 

Co mě ale v těchto komentářích opravdu překvapuje a obracím nad tím oči v sloup, je dvojí metr, který se tady ujal absolutní vlády a vyměřuje každému jinak. V hojném počtu se tu vyskytují diskutující s pro mě opravdu nepochopitelným sklonem. Jejich příspěvky mají mnoho společného. Obvykle začínají obhajobou lidí s nadváhou a poučováním o tom, jak ošklivé je urážet někoho, kvůli jeho postavě. Copak někdo může za to jak vypadá? Nemůže. Náhle ale přichází zlom…autorovi se do dalších vět začnou vkrádat útržky jako: lepší než vychrtliny, o které nikdo nezavadí pohledem…anorektičky, které by se konečně měly jít nažrat apod. Co se nám to tady stalo? Tohle snad už není urážení, dámy (obracím se především na ženskou část, protože tenhle jev se vyskytuje převážně u ní)? Tohle je snad ta prve propagovaná tolerance vůči jinému? Jak je možné, že na jedné straně skoro hrozí ukamenování i za použití slova: "baculka," protože narážky na váhu prý mohou ublížit, a na opačné straně se slečna osočovaná z anorexie málokdy dočká od okolí zastání? Nepřipadá vám to trochu divné?

Ale jak tohle potlačit? 

Těžko, drazí čtenáři. Doufat v to, že by naše společnost náhle změnila své vnímání tohoto problému, je jen marným přáním. Kořeny jsou, jak se zdá, velmi hluboko a obávám se, že pokud lidé nepřehodnotí svůj postoj k životnímu stylu, bude takovéto vystupování stále častější. Co můžu udělat pro boj s větrnými mlýny, které se nám tu točí? Snad jen čas od času na tohle poukázat a doufat v to, že najdu, i kdyby jednoho, člověka, kterému dokážu otevřít oči.

Uvnitř tančím

Jsem realista, a tak vím, že tenhle skvělý film (natočený v roce 2004) většina z vás už prostě musela vidět. Zároveň se také přiznávám, že já jsem v tomhle případě byla poněkud „opožděná“, a tak mi tenhle příběh úplně náhodou dostal do rukou až včera. Nepřicházím tak na trh se závratnou novinkou, která v brzké době ohromí davy diváků. A přece mi to nedá a musím věnovat alespoň pár řádků tomu, čím mě vlastně film s názvem Inside I’m Dancing zaujal.  Třeba se i najdou další jedinci, kteří se čas od času náhle proberou a zjistí, že jim něco jedinečného uteklo, a kteří si odtud odnesou inspiraci na večerní zábavu.

Název by nás mohl přivést na myšlenku, že se jedná o další z desítek filmů o tanečnících, kterým stojí v cestě za jejich snem rozličné životní překážky. Ale to je chyba pánové a dámy. V příběhu nenajdete ani tanečníky, ani tanečnice. Uvnitř tančím, vypráví o životě dvou invalidů připoutaných na vozíček. Michael, který prodělal mozkovou obrnu, si najde nového přítele v příchozím divokém Rorym.  Ač při prvním pohledu máte pocit, že ti dva jsou neslučitelnou dvojicí, vznikne mezi nimi zvláštní pouto díky skutečnosti, že Rory jako jediný Michaelovi rozumí. Tím jej nečekaně vytahuje ze světa šedi a jednotvárnosti, ve kterém dosud žil, i když výstižnější by bylo slovíčko: nežil…  

Víc vám k ději neřeknu, není hezké někomu vyprávět závěr filmu předem. Snad jen předesílám, že nejde o nic, co by vyhovovalo milovníkům konců, které jsou zcela obalené ve štěstí.  Stejně tak můžu slíbit, že pokud nejste bezcitný studený čumák, celá zápletka se, použiju poněkud klišé výraz, dotkne vaší duše. Ukazuje, že i pokud se nacházíte v bezvýchodné situaci, nesmíte ztrácet sami sebe.  Že za to, čemu věříte, máte bojovat, i když už vám dochází dech. Že i když život umí být pořádný prevít, nikdy nemůže, pokud mu to nedovolíte, zabránit tomu, abyste uvnitř tančili…

Lži a nech si lhát...

Každý z nás někdy v životě zalhal. Ze strachu, z milosrdenství, nebo prostě proto, že je, řekněme si to bez okolků, prolhaný prevít, který má co skrývat.  Existuje vůbec pro takové jednání výmluva? Je někdy lepší nejít s pravdou na světlo světa? Může mít naše malá lež velké následky?

Poslední dobou v sobě řeším nepříjemný problém. Až na malé výjimky, které znám dlouhou dobu, nedokážu věřit lidem. Připadá mi, že celý svět je falešný a lidé jsou jako komedianti, kteří si hrají svá divadélka. Je to příšerné, když s někým mluvíte a hlavou vám běží:  „No fajn, říkáš, že ti můžu důvěřovat? Nevrazíš mi vzápětí nůž do zad?“  Ptáte se, jak moje ztracená důvěra souvisí s tím, co jsem nakousla v prvním odstavci? Hodně, hlavně s poslední otázkou, kterou jsem položila. Za celým problémem stojí právě lži. Lži od lidí, ke kterým jsem si vypěstovala důvěru, a pak se provalila pravda, kterou z různých důvodů zatajovali. Lži od lidí, kteří se nestydí mi lhát dál, i když já už znám realitu. Lži, které ze mě v podstatě udělali uzlíček nervů, který se bojí toho, že někdo jeho těžce vypěstovanou důvěru bez milosti zase zadupe do prachu a ještě si na ni plivne, a tak si raději drží všechny dál od těla.                                                              

Lhaní je totiž věc, která často ublíží, i když jím chcete druhého třeba jen ušetřit bolesti. Staré známé rčení říká, že lež má krátké nohy. A ve většině případů se pravda na povrch nakonec opravdu dostane a v tu chvíli začne dělat paseku. Najednou už tu není jen ta bolest z informace, kterou původně pravda obnášela. Najednou je tu ještě ta nejistota z toho, že jsme byli klamáni a hlavou začne vrtat myšlenka, jestli to byla jediná ,,milosrdná“ nepravda, která nám byla naservírována. A čím víckrát se tohle stane, tím větší ta nejistota je.

                Samozřejmě, jsou i situace, kdy opravdu není dobré říct pravdu takovou, jaká opravdu je. Sem patří třeba lež doktora, který přichází se smutnou zprávou. Ale proč lhát, když to není opravdu nezbytně nutné? Jak si budeme moc věřit, když budeme každou nepříjemnou věc zametat pod koberec, abychom s ní nemuseli bojovat, abychom se jí nemuseli podívat tváří v tvář? Proč lhát abychom se někomu zavděčili? Proč podporovat tu faleš, kterou je svět už tak dost nasáklý?

Za sebe říkám, že ocením člověka, který přijde a řekne mi i nepříjemné věci do očí. Já se nad tím zamyslím, pokusím se to vyřešit a vyrovnám se s tím. Nemůžu pracovat s tím, co mi bylo zatajeno. A nestojím o člověka, který se mnou bude hrát komedii. Tímhle se řídím a lidem, kteří se dostanou blíž k mojí osobě vždycky předem říkám, že si mají pamatovat jednu věc: Nesnesu podrazy a lhaní, a nikdy tohle neodpouštím, nedávám druhou šanci (ono se z ní totiž potom stane třetí, čtvrtá, pátá…). Jednoduchá věc: Podrazíš mě + zjistím to = končíš. Pak už je to na nich...

Nebyla by to krása, kdyby se každý lhář dal poznat podle dlouhého nosu jako oblíbená pohádková postavička? Myslím, že by to ostatním ušetřilo spoustu zbytečného vzteku :)

Nastal čas...

… udělat si zase jednou pár nepřátel :D

Než se pustím do článku na téma, které mě poslední dobou zaujalo, chtěla bych se pochlubit, že jsem dnes posledním testem úspěšně zakončila první ročník vysoké školy, a protože na naší fakultě je druhý semestr údajně tou první největší zkouškou, která odhalí slabé články, a já odcházím s čistým štítem, mám opravdu radost.

Tak jsem si trochu načechrala peříčka a teď už k tomu hlavnímu. Jak asi všichni víme, od minulého roku čeká na studenty státní maturita. Sama jsem ji loni mezi prvními absolvovala, takže vím z vlastní zkušenosti, jaké klady a zápory tato zkouška má. Rok se s rokem sešel, bylo tu další testování plošné maturitní zkoušky a s ním se ve zpravodajství roztočil kolotoč obviňování, které mělo za cíl nalézt viníka velkých neúspěchů.

                                

Nejprve se na světlo světa prodraly problémy se zadáním vyšší matematiky, které bylo neúměrně vzhledem k času, který museli studenti splnit. Co je na tom pravdy Vám nepovím, protože kariéra matematika mě určitě nečeká, pokud se náhle neprobudí nějaký dlouho ukrývaný talent. Nedávno však na povrch vyplaval pro mě zajímavější problém: SLOH.  „Slohovkám“ jsme se na základní a střední škole nikdo vyhnout nemohl. Ovšem pro značnou část maturantů byla slohová práce letos nepřekonatelným problémem. Říkám si: „Čím to je?“ 

Nuže (začněme nesmyslným nadpisem)...

Jsou dva způsoby, jak uvést blog. První možností je, že vynecháme veškeré představování a po hlavě hupsneme přímo do publikace, jen ať se čtenář sám potrápí nad identifikací autora. Nebo, a to bude i můj případ, věnujeme chvilku tomu, aby si případný návštěvník, dychtící po novinkách, mohl udělat malý obrázek o tom, s kým má tu čest.

Stejně jako spousta holčiček jsem si i já prošla obdobím ,,blogování.“ A stejně jako spoustu dalších jsem jej často opustila jen proto, abych se k němu posléze vrátila zpátky. Co si budeme povídat…facebooku může sice stěží konkurovat, ale i blogování je závislost a pisatelku začnou časem „svědit prsty“ toužící začít tvořit. A protože mé poslední útočiště padlo za oběť rozhodnutí, že se stanu odporným lakomcem a nebudu se dělit o svou pečlivě vypracovanou školní práci (za což se stanu nepřítelem všech povinné-četby-stahovačů), přesunula jsem se zase o kousek dál, k novému začátku.

Co čekat (a nečekat)? V první řadě navrhuji uzavření malé dohody. Já nebudu peskovat za pravopis Vás a vy nebudete peskovat mě. Ač, jak zjistíte, pravopis není zrovna mým koníčkem, věřte, že maturitu z Čj jsem absolvovala velmi úspěšně (a jako správný šprt dokonce vyšší úroveň) :-)

Je vhodné také předem varovat, že počítat s každodenním zveřejňováním příspěvků, je neodpustitelně naivní. Pokud se mi totiž na klávesnici neusadí múza a nezačne neodbytně poklepávat na monitor, tak mi zpod prstů stejně nic čtivého nevypadne a budu se trápit já i Vy. 

Na závěr si ještě vypíchněme pár informací o mojí maličkosti, bez nichž se nemůžete obejít: Jsem studentkou nejmenované školy v nejmenovaném městě, kde zdárně zápasím v druhém semestru. Za poslední rok jsem si vypěstovala závislost na kávě – nejlépe rozpustné s mlékem; zjistila, že ve žluté barvě opravdu nutně nemusím vypadat jako banán; začala hluboce nenávidět všechny žvýkače-mlaskače (žvýkačka není povolenkou k nekonečnému vyluzování protivných zvuků) a popotahovače; a v neposlední řadě si uvědomila, že pokud nezačnu zase psát, vybuchne mi ze všech myšlenek v brzké době hlava…

… pro začátek snad stačí…a teď mě omluvte, ze stolu na mě zírá poslední výzva semestru, kterou je třeba pokořit! 

PS: S blogspotem začínám, tudíž bude chvilku trvat, než to tu dostanu pod kontrolu…ale trpělivost růže přináší :)