neděle 31. května 2015

Rehabilitační věznice

Během letošního semestru jsem absolvovala předmět, který propojuje ekonomii s různými oblastmi práva. Díky jednomu z požadavků, který zahrnoval nastudování a prezentaci zahraniční studie o vlivu vězeňských podmínek na míru recidivy, jsem se dostala k zajímavosti, o kterou bych se s vámi chtěla podělit. Vážení čtenáři...

Vítejte v Bollate


Poblíž města Milano bylo v roce 2000 otevřeno vězeňské zařízení, které je ojedinělé nejen na území Itálie, ale patří k jedněm z mála svého druhu i v rámci celého světa. Co je na tomto místě tak výjimečné? Casa di Reclusione Bollate je tak zvaná "open-cell" věznice, jejímž účelem není jen potrestat za špatné chování a udržet problematické osoby mimo naše ulice. Běžné italské věznice v současnosti doslova praskají ve švech kvůli vysokému počtu uvězněných osob. Velká část trestné činnosti je přitom páchána jedinci, kteří už za sebou mají minimálně jeden výkon trestu. Ano, mluvím tu o vysoké recidivě, se kterou se potýká v posledních letech většina ekonomicky vyspělých států. Itálie se svou mírou recidivy řadí na vysoké příčky, zpět k trestné činnosti se tu vrací téměř 80 procent propuštěných. Přeplněná zařízení jsou pak díky tamním podmínkám zdrojem nových problémů. A protože provoz věznic je zátěží i pro naše rozpočty, není tenhle vývoj pro nás vůbec ideální. Účelem rehabilitačního zařízení Bollate je snižování pravděpodobnosti, že se propuštěný vězeň opět vrátí do světa nelegálních aktivit. Tak taková je tedy teorie...


A jak to funguje v praxi? 

Jak už zřejmě vyplynulo z předešlého odstavce, Bollate je věznice, kde vězni tráví velkou část svého pobytu mimo svou celu (open-cell prison). K monitorování pohybu po zařízení slouží elektronické odznaky. Zároveň je tu k dispozici rozmanité množství terapeutických aktivit. V areálu funguje například zahradnictví, práce se zvířaty (dokonce tu chovají i koně), výtvarná činnost a v rámci nápravy je zde také umožněn lepší kontakt s rodinou, kvůli čemuž jsou zde vybudovány i koutky pro dětské návštěvníky. Na zařizování prostor se podílí sami vězni, kteří mají právo vyjádřit svůj názor na některé z aspektů jejich života za mřížemi a mohou se zapojovat do zlepšování prostředí i programů pro jejich spoluvězně. Pokud chtějí, mohou díky spolupráci se vzdělávacími institucemi pracovat i na svých vědomostech. Podle statistik je u místních vězňů větší pravděpodobnost, že si dodělají během výkonu trestu vysokou školu. Dalším velmi důležitým rysem je způsob, jakým se vězni zapojují do pracovního procesu. Ve srovnání s jinými věznicemi je zde pracovní zapojení nejen vyšší, ale co je hlavní: vězni jsou zaměstnáváni činnostmi, které jim mohou pomoci uplatnit se u zaměstnavatelů také po jejich propuštění. Pokud se vězeň dostane do 5.úseku zařízení Bolatte, může svou práci dokonce vykonávat i mimo areál.

Co je opravdu zajímavé? Pokud si propočítáme náklady na provoz Bollate, pak zjistíme, že průměrné denní náklady na vězně jsou nižší, než je tomu ve věznicích s přísnějšími podmínkami. Jak je to možné? Důvod je prostý. Lidštější přístup a nepřeplněné cely se podepisují na chování a vztazích místních odsouzených. Náklady na dozorce díky tomu klesají, protože není třeba často řešit agresivní chování, protestní hladovky a vzpoury.

A co na to statistiky? Podle dostupných výzkumů se u bývalých vězňů, kteří strávili alespoň část svého trestu v tomto zařízení, skutečně vyskytuje významný pokles podílu recidivistů. Pravděpodobně díky tomu, že jsou jim poskytnuty lepší podmínky pro návrat do společnosti. Tento pokles se týká nejen vězňů, kteří o přeložení sami zažádali/byli doporučeni na přesun (a splnili vstupní kritéria) a lze u nich tedy předpokládat osobní snahy o nápravu, ale i jedinců, kteří byli do Bollate náhodně přeloženi kvůli přeplněnosti jiného zařízení. Výsledky se potom rozchází pro specifické vlastnosti - vzdělání, původní trestný čin, rodinné zázemí...



Vážně to funguje? 

Jak se zdá, zařízení, které zapojuje vězně do smysluplného procesu, zachovává určitý stupeň důstojnosti, poskytuje jim pobídky a prostor pro seberealizaci a zodpovědnost, může vykazovat pozitivní vliv na kriminalitu. A naopak, velmi přísné (některými lidmi opěvované) podmínky věznic, mají často výrazně kriminogenní vliv. Z mého pohledu je to zajímavý projekt a jsem zvědavá, jak se bude dál vyvíjet. Já sama nejsem příznivcem "nažeňte všechny do díry a nechte je chcípat hlady" podmínek, pokud vím, že se mi ten člověk má v budoucnu vrátit na svobodu do společnosti. Osobně ale nevěřím, že by něco takového, jako je Bollate, mohlo fungovat ve větším měřítku. I když se do Bollate dostávají někteří vězni náhodným výběrem, stále se dle mého jedná o dost specifickou skupinu lidí a moc"nesouhlasím" s autory onoho výzkumu, že zde nehraje výraznou roli vliv složení spoluvězňů. Dle mého názoru bude hodně záviset na tom, jak bude celkově populace v zařízení uspořádána a bude existovat hranice, za kterou půjde tenhle systém postupně do kytek.




Co si myslíte o takových zařízeních? 

Jste příznivci tvrdých vězeňských podmínek, nebo je považujete svým způsobem za potenciálně škodlivé? 

Myslíte, že by "Bollate"mělo úspěch i v našich podmínkách? 









pátek 29. května 2015

Z kosmetické taštičky


Na článek o mém životě s alkoholikem, na který už nějakou dobu lákám, si ještě chvíli počkáme. Vzhledem k tomu, že jde o hodně osobní a vážnou věc, chci, aby byl dotažený do posledního detailu a stále se mi to celé nedaří pojmout tak, abych byla spokojená. Prozatím tedy sáhneme do trochu jiného "soudku," aby tu nebylo úplné ticho. Ačkoliv tenhle blog primárně není zaměřený na hodnocení nové kosmetiky, protože už nějakou dobu se pevně držím osvědčených výrobků a vrstva nezbytné "paštiky" se u mě smrskla na minimum, rozhodla jsem se napsat "recenzní" článek, kde Vám představím své favority, bez kterých se neobejdu. Takže... let's talk about my "everyday makeup routine."

1) Kdo maže, ten jede... 

Vzhledem k tomu, že moje kůže může obvykle svou dehydratací směle konkurovat i té nejsušší světové poušti, bez krémů a mastiček se neobejdu. Zkrátka mažu, mažu a mažu. Jsem pověstná tím, pokud se mě zeptáte, zda nemám v kabelce krém, obvykle vytáhnu rovnou dvě tři značky a můžete si vybrat. Maličko krému někdy přidávám i do make-upu. Mimochodem, když už jsme u toho... z poslední doby se mi vůbec neosvědčil make-up So Clear od Miss Sporty. Sáhla jsem po něm na zkoušku, protože jsem četla pár dobrých recenzí a cena je hodně nízká. Tak proč to nezkusit, že? Příště už si ho nekoupím, ani kdyby byl zadarmo. Měla jsem nepříjemný pocit, že mám na obličeji opravdu vrstvu paštiky, za chvilku byl pryč, zato úspěšně dělal šupinky a fleky. Takže já ho rozhodně nedoporučuji.

Kromě krémů patřím také k fanouškům "kokosáku," který mě opravdu zachránil po alergické reakci na antibiotika. To je taková ta nepříjemná situace, kdy vypadáte jako dalmatin z filmu Tima Burtona a pokoušíte se udrbat k smrti. Jsem věrná Panenskému kokosovému BIO oleji od značky Wolfberry a zatím úspěšně odolávám chuti popadnou lžičku a celý ho sníst, protože naprosto úžasně voní.

pátek 22. května 2015

Zde by měl být velmi inteligentní nadpis...

Už jsem se někdy zmiňovala, že zkoušková období jsou pro mě prokletá? Ne? Tak je načase to udělat! Když už se tu jednou nepotácím jako zombie v horečkách, s kapesníčkem u nosu a jednou plící mimo provoz, tak odvezou pro změnu tátu do nemocnice s infarktem. Ach jo... 

Přiznávám se, že tenhle článek je především jedna veliká veřejná prokrastinace. Příští týden mě čeká zkouška, které se bojím jako čert kříže. Předmět je to sice nesmírně zajímavý (témata z práva pohledem ekonomů), ale naneštěstí pro mě je včetně závěrečné zkoušky, domácích úkolů, seminární práce a dvou prezentací vyučován v angličtině a já jsem si vědoma toho, že moje jazykové schopnosti jsou stále někde na půl cesty mezi komedií a tragédií. "Bést íííngliš evrrr," abych to vyjádřila přesně. :D Pojala jsem proto podezření, že je ideální čas na úpravu vzhledu mého zanedbávaného blogu a sepsání nového článku. (A ve čtvrtek budu brečet, že to neumím.)

Co se tedy v posledních několika týdnech událo? Zjistila jsem, že psaní kulturních reportáží je stále nad moje síly. Náš profesor nás sice všechny varoval, že se do nich nemáme pouštět, neboť je to tenký led i pro ostříleného novináře, ale já to samosebou musela zkusit, že? Chtěla jsem mu totiž dokázat, že já na to prostě mám a že se toho nebojím! Myslím, že jsem byla jediný podivín, který koncert Jarka Nohavici na Konopišti (táta slavil narozeniny) trávil s nosem zabořeným do notýsku na poznámky a zuřivě zaznamenával každý detail. Bylo mi to ovšem houby platné. Dostala jsem jen dvě hvězdičky ze tří, protože jsem dostatečně nepopsala, co měl písničkář na sobě. Pfff... 

Jako každý rok (no dobře, ne úplně každý) jsem se také účastnila pochodu Praha-Prčice. Odnesla jsem si domů výroční zlatý škrpál za svých třicet kilometrů. Jo, a taky jako bonus pár puchýřů a nepěkně spálená záda, takže ještě teď trochu připomínám dobře povařeného humra z animovaného filmu. Auvaj! Znáte tenhle dálkový pochod s padesátiletou tradicí?  

Přidávám pár fotek z mého instagramu, končím chvilku prokratinace a odcházím zpět na bitevní pole, protože hromádka poznámek s nadpisem "Economics of crime" na mě vážně kouká dost výhružně. :(


Prčický škrpál/můj kočičí mazel/Konopiště/dopis z Kalifornie/obrázek od "mého" vězně
z koncertu Jarka Nohavici/writeaprisoner/svátek matek/čarodějnice vlastní výroby/miluju jaro