Ta "divná" (introvert)

Nedávno jsem na internetu narazila na skvělý článek. Když tak nad tím přemýšlím, mohla bych si ho vytisknout a rozdávat svému okolí jako „manuál“ na komunikaci s mojí osobou. Mohla bych tak předejít některým „konfliktům“ a nedorozuměním. V deseti bodech se zde dočtete „vše“, co potřebujete znát při komunikaci s introvertem. Asi každý z vás zná tohle obecné rozdělení na extrovertní a introvertní jedince. Jedni jsou zábavní, upovídaní, společenští. Druzí si pečlivě vybírají své přátele, kterou pozvou do svého úzkého kruhu, a v davu lidí je lehce přehlédnete, protože jim samotným to vlastně svým způsobem vyhovuje. Pěkný článek na tohle téma nedávno napsala také autorka blogu empty—island. V mnohém se s ní ztotožňuji, ale v mnohém rozcházím, proto jsem se rozhodla Vám nastínit „svůj“ život introverta se vším, co k němu patří. Třeba se v tom někdo z Vás sám pozná.

Všechno začíná při seznámení…

Ačkoliv stále nevím, co dělám špatně, nezdravě často na nováčky v mém okolí nevědomky působím namyšleně. Už nepočítám, kolikrát se mi stalo, že za mnou někdo přišel s větičkou: „Hele, já jsem si myslel/a, že jsi nafrněná slepice, ale ono to tak není.“ Zdá se, že když nemáte potřebu každého hned bodře plácat po ramenou a vyprávět mu o sobě první poslední, spadnete do krabičky, ze které je těžké se vyhrabat, protože na jejím zavřeném víku sedí minimálně metrákový hroch. Jak to tedy je? Než k sobě někoho pustím, potřebuji si o něm udělat obrázek a zařadit si ho do skupinky od: „tak tohle opravdu nepůjde“ po „úzký okruh nejbližších kamarádů.“ Nepotrpím si na velké množství „přátel,“ na které se nemohu spolehnout. Někdy tohle vykreslování osobnosti zabere mnoho času a přiznávám se, že jsem spokojenější, když s někým nejprve komunikuji písemně. Má to jednu velkou nevýhodu. Velké množství lidí to vzdá dřív, než se dopracuji ke konečnému rozhodnutí. Rázem je ze mě „ta divná“ a pomlouvaná. Extroverti takovému chování totiž obvykle nerozumí a vykládají si jej po svém. A už máte na čele „nálepku,“ jste odsunuti na druhou kolej a často okázale přehlíženi, protože jste ti divní, nepřátelští a namyšlení. Tak vám díky za hodnocení! ;) Naštěstí jsem ve svém životě potkala několik skvělých lidí, kteří se mnou měli trpělivost a moje počáteční odtažité jednání je nedokázalo odradit. Tímto jim děkuji. 

…a pokračuje to dál…

Když už si tak jednou sedíte na dně něčí krabičky, je velmi náročné probojovat se ven, protože okolí vám to zrovna dvakrát neusnadní. Obvykle tenhle „nepřátelský“ postoj vůči mně z lidí vycítím. Někdy mě to zamrzí, protože mi zrovna byli sympatičtí, někdy si říkám, že mi to de facto může být jedno, protože o jejich pozornost vlastně až tak moc nestojím (Fuj, to vyznělo namyšleně. :D) Horší jsou případy, kdy vám lidé ostentativně dávají najevo, že s vámi mají problém, i když vy jste jim k tomu nikdy nezadali konkrétní příčinu. Prostě s nimi jen netlacháte o počasí, slevách v obchodech, plánech na víkend a dalších tématech, která běžně probírají. Nemůžete změnit svou povahu, aby byla většina společnosti spokojená. Smutné také je, když někomu podáte „stéblo,“ protože se topí v problémech, vyslechnete ho, když to potřebuje, a on se k vám následně otočí zády,“ protože nejste tak upovídaní a zábavní společníci, jako jsou ti ostatní, i když ti byli k jeho problému lhostejní. Nečekali jste za to nekonečnou věčnost, dary a vavřínové věnce, ale co si budeme povídat, zamrzí vás to, protože jste kvůli tomu museli překonat své vlastní já, když jste mu nabídli pomocnou ruku. Tohle se mi stává nezdravě často a myslím, že ti lidé si to ani neuvědomují, protože když se potřebují vypovídat z problémů, najednou zase stojí za vašimi dveřmi, protože introvert má přece vždy čas na to, aby je vyslechl. A očividně jim to vůbec není hloupé...                                                             

Dobrou vlastností introvertů je, že rádi poslouchají a velkou část informací si i zapamatují. I když se dostanete do mého užšího okruhu přátel, budu vám raději naslouchat, než abych vedla sáhodlouhé monology. A protože málo mluvím, mám čas si utřídit všechny myšlenky, vyvodit závěry a následně podat možné řešení. Pro některé lidi je to ovšem zároveň děsivá vlastnost: „Já se tě vlastně bojím! Ty většinou posloucháš, potom o nás víš všechno a my o tobě nevíme nic.“ Tahle věta skvěle vystihuje realitu. O většině lidí z mého okolí vím mnohdy víc, než bych vlastně vědět chtěla. Když umíte naslouchat, lidé vám svěřují své problémy a někdy si vůbec neuvědomují, že všechno můžete použít proti nim. Někteří extroverti vám dají takové informace, že kdyby vám do rukou dali nabitý samopal namířený na jejich hlavu, vyjde to nastejno. Jejich štěstí je, že pro introverta jsou obvykle důležití jen lidé v jeho vnitřním kruhu, takže nemá potřebu zneužívat a rozšiřovat získané informace. Pokud je tedy nevyužije ve své literární tvorbě, ke které mnoho introvertů tíhne. (V písmenkách a řádcích na papíře jsme tak nějak spokojenější.) Já sama jsem velmi pozorný posluchač, i když si nepotrpím na společnost přespříliš upovídaných lidí. (Což je docela problém, protože několik velmi upovídaných a velice hlasitých extrovertů mám v blízké rodině.) Znáte ten pocit, když se vám někdo snaží vymluvit díru do hlavy, ale přitom vlastně vůbec nic neříká? Tak tohle vám v mojí společnosti nehrozí. 

Jak si komplikovat život snadno a rychle…

Introvert to má někdy těžké i v jiných oblastech běžného života, než jsou vztahy s lidmi. Už od základní školy se setkávám s kritikou od učitelů, kterým vadí, že se dost „nezapojuji.“ Víte, jak to myslím: Sedí, kouká, očividně poslouchá, ale neodpovídá vůbec, nebo jen na půl pusy, aby se neřeklo. „Já vážně nevím, ona by tady pravděpodobně všechny strčila do kapsy, ale ona očividně nechce. Jen mi není jasné, jestli prostě nechce vyčuhovat nad průměr, nebo jestli je tak líná.“ Toliko k vyjádření mé třídní učitelky. K pravdě má blíž ta část o lenosti, ale vždy to bylo hlavně o něčem jiném. Zkrátka nemám potřebu se vyjadřovat k věcem, které se mi zdají naprosto jasné. Mám často pocit, že otázky, které mi vyučující předkládá, jsou tak jednoduché a odpověď musí znát každý, že nemám potřebu se k tomu vyjadřovat, protože je na to škoda slova a někdo ukecanější to jistě řekne místo mě. Předměty, kde jsem bodovaná za aktivitu, jsou tak pro mě naprostým utrpením, protože v sobě sice umím na čas popřít introverta se sklonem k sociální fobii, ale stojí mě to spousty energie.  A ano, uvědomuji si, že to zní pitomě a měla bych použít mokrý obklad na čelo. Bohužel, i tak nepochopitelně mozky některých jedinců uvažují. 

Nesoulad s desaterem

V prvním odstavci jsem odkazovala na jakési desatero, které by každý z vás měl vědět o introvertech, pokud s nimi chce navázat kontakt. I když článek samotný dle mého názoru mnohé skvěle vystihuje, nalézají se zde i drobnosti, se kterými se úplně nemůžu ztotožnit.                                     

  Tak třeba: V pravidle „Snaží se vypadat, že vás mají rádi“ autorka tvrdí, že introverti nemají většinu lidí rádi. S tím nesouhlasím. Většina lidí je mi spíše lhostejná (fajn, tak to taky nezní nejlépe). Pokud někoho opravdu nemám ráda, moje chování k němu je odlišné, i když můj postoj pravděpodobně poznají jen ti, kteří patří do úzkého okruhu mých přátel a jsou schopní identifikovat detaily v mém chování. Jsou to jen maličkosti v tónu hlasu, pohledech a jednání. Pokud mě o pomoc požádá někdo „lhostejný,“ budu chvíli brblat, ale pomůžu mu. Pokud mě požádá člověk, kterého nemám ráda, najdu si tisíc a jednu výmluvu a ještě budu protivně sarkastická. :D

"A ty nás nemáš ráda?"

Když si to tak všechno sečtete, může být pro okolí introverta těžké poznat, jaký vztah k jednotlivcům skutečně má. Občas se mě tak někdo zeptá, zda ho mám vůbec ráda, když se s ním skoro nebavím. Ta otázka sama o sobě je špatná. Je velice nepravděpodobné, že bych vám na ni dala jasnou odpověď (pokud se mě tedy neptáte písemně a já vám nepošlu jako odpověď slohové cvičení :D). Realita je obvykle zhruba taková: Vyhledává-li introvert opakovaně sám kontakt s vaší osobou, i když to není nutné, a ve větší společnosti patříte k těm, se kterými mluví, pak je velice pravděpodobné, že do kategorie lidí, které má rád, opravdu spadáte. A i když nebudou projevy náklonnosti tak silné, jako jsou obvykle u extrovertních lidí, můžete si být jistí, že se na svého introvertního kamaráda můžete spolehnout.

Znáte nějakého introverta?

Jak na Vás jeho chování působí? 


Pokud jste sami introvertnější povahy: Setkáváte se kvůli tomu s problémy?

Nenávist

Pokud nahlédnete do výkladového slovníku, či zadáte do vyhledávače slovo „nenávist“ najdete definici podobnou té následující: „Nenávist je dlouhodobá intenzivní emoce zaměřená proti určitému objektu." V tomto článku bych se ráda pokusila o menší úvahu nad tím, co nenávist vlastně znamená a jak jsem se s touhle stránkou osobnosti, která tiše dřímá někde v nejtemnějším koutku naší duše, člověk setká.

„Láska a nenávist jsou city, které se vyživují samy, ale nenávist má z těch dvou delší život.“(Honoré de Balzac)

Kdy jste naposledy použili slovo „nenávidím“? Včera, minulý týden, měsíc nebo snad rok? A o jaké věci, člověku či činnosti jste vynesli tenhle odvážný soud? O vaší neoblíbené sousedce, která z poza závěsu špehuje své okolí, o psaní domácích úkolů či o té příšerné růžičkové kapustě, kterou vám předkládají u vás v jídelně k obědu? Jsem toho názoru, že slovem „nenávist“ se obecně velice plýtvá a že spousta lidí jej zaměňuje za city daleko slabší a méně destruktivní. Můžete spoustu věcí nesnášet, nemít rádi, můžou se vám hnusit a přivádět vás v nezvladatelnou zuřivost. Možná nedokážete vystát tu protivnou sestřenici vaší kamarádky. Ale je to vlastně ona skutečná tajemná nenávist?  

                                        

„Nenávist vyčerpává stejně jako láska, někdy dokonce ještě víc“ (Oscar Wilde)

Dle mého názoru značná část lidí za svůj život skutečnou nenávist nepozná, a proto je pro ně snadné ji zaměnit za jiný cit, který vyjadřuje negativní postoj vůči zdroji nepříjemných pocitů. Možná, že skutečnou nenávist dokážete identifikovat až ve chvíli, kdy váš sevře ve svém náručí jako slizký had a lačně do vás zaboří svá kusadla. První věcí je, že k nenávisti vám opravdu nestačí malicherné důvody. Podnětem musí být něco zásadního, co se zasekne hluboko do vás a otevře hnisající ránu. Směrodatnou vlastností nenávisti je, že začne ovlivňovat vás samotné. Je to jako ledový chlad, který se rozprostře ve vaší mysli a zabraňuje vám racionálně uvažovat. Je to jako jed, který se postupně dostane do každé buňky vašeho těla a cítíte ho v konečcích vašich prstů. Je to cit, který vás naoko posiluje a nutí bojovat s vaším nepřítelem, ale ve skutečnosti vás oslabuje tak dlouho, až sami padnete poražení k zemi. Je to jako červ, který začne okusovat vaše dobré vlastnosti a city. Pokud nenajdete sílu k boji s vlastní infikovanou myslí, nakonec vás nenávist naprosto pohltí a ve spojení s jejím cílem nejste schopní ničeho, co se jeví jako lidské a správné. Kdyby neexistovala hranice, kterou představují společenské normy, dokázali byste s ledovým klidem dotyčnému ublížit a jeho neštěstí vám přináší slastné pocity. Je snad možné takové city chovat k něčemu nepodstatnému? A přesto se tak často z úst lidí ozve: "Nenávidím..." 

„Málokteří lidé mohou být šťastni, aniž by nenáviděli nějakou osobu, národ nebo tvora.“ (Bertrand Russell)

Setkali jste se někdy s pravou nenávistí?  Jak se dá proti takovým pocitům bojovat?

Předvánoční...

  

  Přiznávám se bez mučení, že mě také letos dostihla vánoční nálada, a tak se postupně propracovávám přípravami, úklidem a nákupem dárků, které raději kupuji několik měsíců dopředu, abych se vyhnula největšímu obchoďákovému šílenství, které nesnáším, jak víte z předloňského článku. Bůh žehnej člověku, který vymyslel internetové obchody. :D Zároveň se ale blíží první zkouškové na navazujícím magisterském studiu, takže obvykle pobíhám od pekáčů k počítači, od trouby ke skriptům a při uklízení kroužím po pokoji s hadrem, leštěnkou a hromádkou poznámek z přednášek. Momentálně se prokousávám učebnicí dějin žurnalistiky, kterou se mi konečně podařilo zapsat jako vedlejší obor studia. Kdo ví, jak jsem byla poslední tři roky zoufalá, že mi školní systém neumožňuje zapsání předmětů z tohoto oboru, ten pochopí, jak moc jsem nadšená. Hurá, konečně se někam pohneme! Příští týden mě čekají dvě prezentace, test a dopsání tří domácích úkolů, které spočívají ve vyhodnocování číselných údajů z fiktivních dotazníků a měření. Čím jsem Vám chtěla sdělit, že toho mám teď trochu moc. 

  Ale nechme školu školou. Zítra se chystám na menší nákup do Ikei (pořád nevím, jak se ten název správně skloňuje), protože jsem došla k názoru, že nezbytně nutně potřebuji svíčky s vůní mandarinek a kokosu a pár dalších drobností. Možná, že se konečně odhodlám i k nákupu skleniček na víno, které už tam mám vyhlídnuté asi dva roky. Nesmějte se! Proč jsem si je nekoupila už dávno? Kromě toho, že jsou ty skleničky perfektní, jsou také od už pohledu velice křehké, proto nad nimi vždy nešťastně stojím a přemýšlím, jak je hromadnou dopravou přetransportovat domů tak, aby zůstaly v jednom kuse a nevysypala jsem doma z tašky skleněnou drť.

Jak se těšíte na Vánoce Vy? 

Plánujete něco na letošní Silvestr?

Jak jsme vrtěli zadečkem

Tak vám povím, že jsem nucena řešit veliké dilema. Mám jít dopsat seminárku, kterou mám v pondělí prezentovat, nebo mám trénovat kroucení mým zadečkem, protože poslední dva dny mi spousta mudrlantů ve svých internetových komentářích tvrdí, že u nás na škole to tak funguje, neboť je to jediná schopnost, kterou místní studentky disponují?

Kdo z Vás ještě neviděl, tomu doporučuji shlédnout video z letošní Miss VŠE, kterou pořádala organizace Studenta.cz v klubu SaSaZu. Považuji za nutné tohle zmínit, protože jsem se několikrát dočetla, že jde o akci pořádanou školou na půdě školy, což není pravda. Ano, mluvím o slavném videu zachycujícím soutěž v "twerkování," které se proslavilo především díky velkému zájmu našeho nejlepšího a nejkvalitnějšího zpravodajství televize Nova. Pochopili všichni mou ironii, že? Od tohoto okamžiku se mediální svět naplnil směsí článků a komentářů na adresu hlavních aktérek a celé školy. I já sama jsem bombardována připomínkami mého okolí, proto mám pocit, že se k tomu musím vyjádřit.

Abych pravdu řekla, tak existenci této soutěže jsem vzala na vědomí až po tom, co mi bylo přeposláno dané video. Ačkoliv jedna z "odbornic" přes charaktery studentů mi tvrdila, že na ekonomce projevujeme extrémní náklonnost k podobným soutěžím krásy, opak je pravdou, do této kauzy většinu z nás celá Miss VŠE prostě nezajímala a já osobně považuji podobné soutěže za celkem stupidní. Nicméně, pokud se to někomu líbí, je to jeho věc. Teď jsem ovšem společně s dalšími 20 000 studenty a absolventy spojovaná s aférou kolem disciplíny, kterou si pro finalistky připravil jeden ze sponzorů. Co k tomu můžu říct?

Začnu tím, že připouštím chybu na straně školy. Nerozumím tomu, proč vzdělávací instituce zaštiťovala soutěž, kde jako jeden z hlavním sponzorů figurovali lidé z něčeho tak informačně podřadného, jako je Extra.cz. Je to pro mě něco nepochopitelného a byla bych ráda, aby se to už neopakovalo, protože tohle chybné rozhodnutí už zpět vzít nemůžeme. Stejně tak si myslím, že děkan Národohospodářské fakulty, který každý rok vítězkám předává osobní dar a byl na akci přítomen, měl proti událostem vystoupit přímo na místě a nečekat na chvíli, kdy se podřadného tance jeho studentek chytí další bulvární kanál (nebudeme jmenovat). Do třetice bych vytkla samotným finalistkám, že víc z nich nepochopilo, o co se pan sponzor pokouší. Je smutné, že se do vystoupení nenechala zatáhnout jen jedna slečna.

Tak jsem si na hlavu nasypala popel a teď bych ráda řekla něco i k druhé straně barikády, protože mě na celém problému unavuje a rozčiluje ještě jedna věc:

Za poslední dva dny jsem se o sobě dočetla, že jsem úplně blbá slepice, které umí jen kroutit zadkem a dělat matraci svému nadřízenému. Dále chodím na školu plnou pochybných a naprosto nevzdělaných charakterů, které dělají ostudu vysokému školství a měli by nás rovnou zavřít, protože jsme stejně banda nevzdělatelných prostitutek, kterým se všichni ostatní vysokoškoláci smějí. A to jako vážně? Opravdu soudný člověk bude na základě jednoho videa hodnotit kvality dalších 20 000 studentů, nespočtu profesorů a absolventů? Skutečně je někdo schopný argumentovat tím, že mu to říkala Máňa Opičkovic, které to vyzradil Franta Vopršálek, který to má od kamarádky sestřenice jeho sousedky, která to četla na "těch internetech"... a ve stejné větě hodnotit něčí inteligenci? Nemohli by si kritici nejprve ujasnit, jaký je rozdíl mezi pořadatelem, sponzorem a tím, kdo je ochoten akci zastřešit? Když už chci veřejně hodnotit úroveň něčího vzdělání, tak bych si patrně sám neměl plést pojmy s dojmy a čerpat své informace z pochybných zdrojů. Čím to je, že se do nás teď pohoršeně trefují studenti instituce, která své kandidátky na krásku školy prezentovala na internetu fotkami ve spodním prádle? To nebylo pod úroveň vysokoškolaček? No jo, tehdy to vlastně nerozmával bulvár stále dokola s výživnými titulky. Zkrátka, opět se na tom vezou lidé, kteří nemají zameteno před vlastním prahem, a neználci jim vesele přizvukují a jsou neskonale šťastní, že si můžou do někoho kopnout a cítit se jako nadřazené existence...

A teď mě omluvte, jdu dopsat tu seminárku pro případ, že se paní profesorka s vrtěním zadečkem nespokojí...

Littering

Postupem času si začínám uvědomovat, že nemalé množství lidí si není jisté tím, co si má vlastně představit pod pojmem environmentální ekonomie. Možná mě někteří dokonce podezřívají, že se přivazuji ke stromům na protestních akcích a držím hladovky kvůli provozu uhelných elektráren. Proto jsem "hrábla" do archivu svých studijních materiálů a tímhle článkem se Vám pokusím trochu přiblížit, co se pod mým oborem může skrývat a čím se například zabýváme. Nemusíte se bát, že Vás čeká hromada odborných pojmů a strohého učebnicového textu. Nebudu Vás tu trápit podrobným rozdělením nástrojů a odkazy na právní předpisy. Všechno je převedené do "laické" řeči, která Vás snad nebude nudit, a doplněné množstvím videí a odkazů pro ty, které by téma zaujalo. :)

Kdo z vás se někdy setkal s litteringem? Že nevíte, co si pod tímhle pojmem představit? Není divu, problematika litteringu je na našem území stále poměrně opomíjeným tématem. Ty z Vás, kteří ovládají anglický jazyk, určitě napadne, že slovo "litter" znamená v překladu do naší řeči "smetí." Jste na správné cestě. Následující odstavce se opravdu budou týkat smetí/odpadků, které potkáváme každý den na ulicích našich měst. Začněme ale s definicí, kterou jsem převzala ze studie pojednávající o výskytu litteringu na našem území v roce 2007. Pokud se s ní někdo z Vás chce seznámit podrobněji, je volně dostupná ke stažení na přiloženém odkazu.

„Litter znamená volně pohozený tuhý odpad v přírodě, v zastavených územích (sídla) a podél pozemních komunikací. Mezi volně pohozený odpad nespadají odpadky odhozené do košů, popelnic, odpadových kontejneru nebo jiných sběrných nádob na odpad, dále velkoobjemový odpad, průmyslový odpad a odpady ze staveb.“ 

 (zdroj: Analýza volně pohozených odpadů v České republice)

Už rozumíte tomu, co se skrývá za tímto pojmem? Kdykoliv odhodíte odpad malých rozměrů v místě, které není určené k jeho odložení (tedy do odpadkového koše), dopouštíte se litteringu. Můžeme sem zařadit například nedopalky z tabákových výrobků, papírky od žvýkaček, obaly od jídla v okolí stánků s rychlým občerstvením, PET láhve v okolí silnic a desítky dalších položek, které splňují podmínku velikosti. Pokud u lesa odložíte vysloužilou ledničku nebo pytel s odpadky, pak jste zajisté pěkné prasátko, které si koleduje o pokutu, ale vaše chování nespadá pod tuto kategorii. Odhazování odpadu není na první pohled významným ekonomickým problémem, protože de facto neexistuje způsob, jak přesně vyčíslit náklady na odstranění důsledků takového chování a ukázat tak lidem, jaká část z veřejného rozpočtu je vynaložena na tento zlozvyk. V rozpočtech většiny obcí jsou tyto náklady zakalkulovány do celkových výdajů na úpravu veřejných prostranství - sekání trávy, zametání ulic apod. Cenu tak můžeme maximálně odvozovat z některých dostupných dat - například dotace pro Armádu spásy,  náklady na úklid v okolí dopravních tepen apod. V každém případě můžeme konstatovat, že se jedná o výdaje, které vznikají zbytečně. A asi se také shodneme na tom, že pohled na odpadky pohozené v parcích, na chodnících a v okolí silnic není nic pěkného. 

Pojďme si shrnout pár údajů: 

• S odhazováním odpadu se častěji setkáváme ve větších městech a to především v letních měsících, kdy roste počet turistů a sportovních aktivit. Taky se Vám stává, že při procházce lesem zakopáváte o plechovky, PET flašky a obaly od sušenek?
• Věděli jste, že nejčastěji odhazují odpadky muži ve věku 18-34 let? 
• V USA se k odhazování odpadků přiznalo 40 % oslovených respondentů. 
•  Jaký odpad lidé odhazují nejčastěji? Podle zmíněné analýzy se velmi často jedná o obalový materiál (PET lahve) a cigaretový odpad, který zaujímá přední příčku z hlediska četnosti. Výhodou cigaretového odpadu jsou jeho malé rozměry, takže "není vidět, kolik ho ve skutečnosti je." Na tento problém naráží následující propagační video: 

• Úklid veřejných prostranství probíhá na většině našeho území dvakrát ročně (jarní a podzimní měsíce). V lokalitách, které jsou turistiky významné, je úklid častější, protože pohozený odpad má negativní důsledky pro turismus. Například v některých částech Prahy probíhá úklid v časných ranních hodinách každý den. 
• Celkové náklady na úklid ulic ve Velké Británii činily v letech 1998-1999 zhruba 400 milionů liber. 
• S odhozeným odpadem souvisí problematika efektu rozbitého okna. Tento fenomén je známý především v ekonomických kruzích a vychází z teorie, že nevábný vzhled prostředí podněcuje k dalšímu nežádoucímu chování obyvatel. Zajímavý pokus založený na této myšlence byl uskutečněn týmem studentů pod vedením Keese Keizera. (pro zdatné angličtináře dostupný ke stažení na tomto odkazu), který prokázal, že v neudržovaných lokalitách lidé ztrácí zábrany k společensky závadnému chování - porušují vyhlášky, roste kriminalita. A naopak, lidé se obávají, že budou společností odsouzeni, pokud odhodí odpadky v místě, které je uklizené. 

• V posledních desetiletích v mnoha státech světa vznikají organizace, které mají za cíl bojovat proti znečišťování okolí. Kromě informačních kampaní pro školy a dobrovolných úklidů se zaměřují na provádění analýz, které mají vést k nalezení efektivního řešení. Můžeme zmínit například britskou odnož: Keep Britain Tidy, která je autorem předchozího videa.

Jak svět bojuje proti litteringu? 

• V některých městech Velké Británie se využívá kamerový systém k dokazování této činnosti. Pachatel se následně stává odstrašujícím příkladem pro ostatní. 
• V Singapuru Vám hrozí nejen vysoké pokuty (v roce 2013 to bylo 500 - 2500 euro), které se stupňují, pokud jste přistiženi opakovaně, ale také povinnost zúčastnit se veřejně prospěšných prací.  
• Zavedení pokutového systému se u nás setkalo s problémem "dokazování činnosti" a také lhostejností příslušných orgánů. Zkrátka: máme příslušnou vyhlášku, ale nikdo se ji neobtěžuje dodržovat. 
• Jedním z nejúčinnějších nástrojů jsou informační kampaně ve školách. Bohužel, tyto kampaně mají často jen dočasný účinek. Ačkoliv roste povědomí o problematice, roste i množství odhozeného odpadu. 
• Podle studie provedené v Basileji nezabrání odhazování odpadu ani dostatečné množství odpadkových košů. Někteří jedinci tu žvýkačku prostě stejně hodí na zem, i když u toho koše stojí a stačí jim jen natáhnout ruku. Otázkou je, co je k tomu vede. :)
• Dostatečný úklid města vyvolává u některých jedinců nechtěný vedlejší efekt: "Je jedno, když to tady zahodím, protože to stejně někdo uklidí." Ano, u takových úvah je ale nutné počítat i s tím, že to někdo musí zaplatit, že to platíme my všichni a tím přicházíme o prostředky, které by bylo možné využít k lepším účelům. 

Pár otázek na závěr: Odhazujete odpadky, nebo je poctivě donesete k odpadkovému koši? Vadí Vám, když někdo hází nepořádek rovnou pod nohy? Napadá Vás, jak snížit počet lidí, kteří se takto chovají? Myslíte, že je účinnější řešení ex post (například pokuty), nebo ex ante (motivovat lidi systémem zálohování nápojových PET obalů)? Setkali jste se s podobnou informační kampaní (ve škole) a motivovala Vás k lepšímu nakládání s odpady (například k třídění)? 

Malý knihomol

Jedna z věcí, kterou si přeji už nějaký ten rok, je stát se hrdým vlastníkem velké knihovny zabírající minimálně jednu stěnu místnosti. Chtěla bych knihovnu, kterou se pyšní nejedna filmová pracovna. Jak řekla Carrie Bradshaw: „Miluju tu vůni (knížek)!“ Myslím, že tohle přání vzniklo někdy v době, kdy jsem si na rodičích vydobyla právo na zřízení průkazu čtenáře místní městské knihovny. Teď se asi někteří z Vás pozastavili nad slovem „vydobyla.“ Má se to tak, že z důvodů mně neznámých si moji rodiče čas od času myslí, že o mně ví víc, než o sobě vím já sama. Zvláštní je, že jde většinou o naprosté prkotiny, ve vážných věcech mi důvěřují. Pro vaši představu: když jsem si přála chodit na lekce hraní na akustickou kytaru, dostala jsem elektronické klávesy s tím, že bych u kytary stejně nevydržela. Pravda, u elektronických kláves se mi tohle stát nemohlo, protože jsem na ně nikdy ani hrát nezačala. Teď kecám, jsem profesionální hudebník v případě světového songu „Běží liška k táboru.“ Taky si pamatuji, jak jsem si jako malá musela na výletech vždy koupit smetanový nanuk, i když jsem spíš fanoušek ovocných sorbetů. Tatínek byl (a dodnes je) zkrátka přesvědčen, že ta smetanová je pro mě nejlepší a názor mých chuťových buněk nebere v potaz. 

Ale zpátky k tématu. Pamatuji si, že rodiče dlouho nesouhlasili s tím, že si zařídím členství v naší knihovně. Byli toho názoru, že vyhodím peníze za roční poplatek, a pak tam stejně chodit nebudu. Už ani nevím, jak jsem nakonec dosáhla svého, ale brzy se ukázalo, že jejich předpoklad byl mylný. Moje maličkost četla, moje maličkost ve čtení trhala rekordy. Měla jsem období, kdy jsem četla průměrnou rychlostí jedna knížka ta dva dny. Teď si představte toho typického knihomola. Ve svém „kritickém“ období jsem měla zabořený nos v knížce před spaním, u jídla, při cestách, v čekárně u doktora, při přestávkách, při koupání (což se se neobešlo bez nehod, kdy si knížka zaplavala v pěně), během hlídání cukroví v troubě… dokonce jsem ji někdy nebyla schopná odložit ani při přesunu s místa A do místa B. Naštěstí u nás ve třídě bylo tehdy dost podobných nadšenců, takže jsme se spolužačkami chodily ze školy rovnou do knihovny pro novou zásobu a soutěžily jsme, kdo se umístí v čtenářské soutěži. A pak to přišlo! Éra Harryho Pottera a netrpělivé přešlapování před knihkupectvím v den vydání nového dílu. Páni, začínám si připadat jako pamětník. Dnes už na čtení bohužel nemám tolik času. Moje oblíbené autory nahradily hromady odborné literatury a nepříjemnou vlastností ekonomů je, že značná část z nich má naprosto tragické vyjadřovací schopnosti. Omlouvám se drazí kolegové, ale někdy se to vážně nedá číst (a občas ani poslouchat). J

Ale nezahálím a pomalu si plním svůj sen o velké knihovně plné mých oblíbených autorů a příběhů. Posledních pár měsíců jsem pravidelným návštěvníkem knihkupectví, kde sháním jednotlivé kousky do sbírky. Už mám například slušnou sbírku knížek od sester Brontëových a Zoly, knihu Velký Gatsby, Balzakovy povídky i pár dvojjazyčných kousků od Arthura Conana Doyla. 

Facebook a lov na "lehké děvy"

Upozornění pro případné myslitele: Ne, vážně mi nehrozí, že by někdo disponoval mými fotografiemi a informacemi, které by mohl vystavit na obdiv internetovému světu. Právě naopak, sama mám v počítači materiál, který by mohl v životech některých lidí udělat pěknou paseku. Legrační je, že v mnoha případech jde zrovna o ty, kteří se na těchto stránkách vysmívají zveřejněným slečnám. Prý je to veliká zábava. Hmm, byla by to zábava i ve chvíli, kdy tam nějaký zhrzený milenec, závistivá slečna, falešný kamarád, žárlivá přítelkyně vašeho kamaráda... přidá vaši fotku s vymyšlenou pomluvou? Bude zábava, když to uvidí vaši kamarádi, kolegové, rodina, budoucí zaměstnavatel? Já bych se tedy moc nesmála. Možná tedy nemám ten správný smysl pro humor, abych pochopila, že je legrační ve skupině útočit anonymně na jednotlivce...

O co vlastně jde? Určitě spousta z vás zaregistrovala v posledních dnech rozmach stránek, na kterých autoři vybízí k tomu, aby jim lidé posílali fotografie slečen z okolí, které následně uveřejňují na facebooku. (Ne, nebudu přidávat odkaz a tuhle odpornou věc dál šířit.) Takovou fotografii následně zveřejní s velmi "lichotivými" komentáři, které obsahují kromě jména také "zaručeně pravdivé" popisky toho, s kolika pány slečna spala, kolik si za to řekla a kde nabízí své služby. Vše je zahaleno do pláště údajné dobročinnosti. Autorovi jde přece o to, aby slečnám nenaletěli další chudáci. Ale no tak, to vykládej na nádraží holubům, ti vám tuhle výmluvu možná sezobnou. Předpokládám, že inteligentní chlap dokáže poznat sám, s kým má tu čest. A pokud někdo láká v baru slečny na to, že má auto, dům, pole, lesy, létající koberec, devítihlavého draka a oslíčka, ze kterého padají zlaťáky, tak se nemůže divit, že nejvíc zaujme vypočítavou slečinku, která hledá sponzora. (Holky! Udělejme výzkum! Kolikrát se vás někdo tímhle snažil ohromit, a pak byl ještě uražený, když mu to nevyšlo? :D)

Tak nějak jsem čekala, že se tohle nemůže ujmout. Brzy jsem byla vyvedena z omylu...

Ne, mě vážně nepřekvapuje, že nějaký jedinec mdlého rozumu jde a něco takového založí. Mě překvapuje, kolik lidí se toho chytlo, kolik lidí je ochotných mu zasílat urážlivý materiál, kolik lidí bere zveřejněné informace za bezmezně pravdivé a kolik lidí to považuje za správné, normální i zábavné. V případě lidí, kteří ještě nedávno sdíleli příběh jisté slečny z USA, u které dlouhodobá šikana odstartovaná podobným způsobem skončila sebevraždou, a dnes se vesele podílí na stejné věci ve větším měřítku, bych už asi doporučila vyhledání odborníka, protože upřímně pochybuji o jejich duševním zdraví. 

Já vlastní nevím, co víc k tomu ještě říct. Jediné, co tyhle stránky vyvolávají, jsou otázky: 

Může mi někdo vysvětlit, co je správného na tom, že zveřejníte něčí fotografii se jménem a následně je slečna lidmi, kteří ji ani neznají, urážena? Jak dokážete obhajovat lidi, kteří veřejně vláčí bahnem někoho, o kom nevíte víc, než co napsal nějaký statečný anonym? Vy si vážně neuvědomujete, že tím někomu můžete ublížit a převrátit mu život naruby? Kde berete odvahu na to, že ponižujete někoho za fotografii, o které ani nevíte, jak vznikla? Jaké myšlenkové pochody vedou k tomu, že si myslíte, že na tohle máte právo? I kdyby ty slečny žily tak, jak o nich anonymové tvrdí: Co je vám do toho? Je to váš problém? Ony vás tím nějak omezují? Dávám vám to právo je lynčovat? 

Já neříkám, že schvaluji mladým holkám fotografie, na kterých jsou polonahé. Nemyslím, že je rozumné spát s každým na potkání. Ale tenhle "projekt", kteří někteří jedinci označují za geniální, považuji za vrchol ubohosti, který ukazuje především charakter jeho autorů, a nezbývá mi než pogratulovat těm, kteří se k tomu připojili, protože v mých očích klesli tak hluboko, že jsou zavrtaní až někde pod zemskou kůrou...

Dopisy do vězení

Vzhledem k tomu, že téma, o kterém budu psát v následujících řádcích, je poměrně kontroverzní a na nejednom místě už vyvolalo vlnu emotivních urážek bez racionálního základu, jsem nucena předem upozornit, že na podobné komentáře nebudu v žádném případě reagovat. V minulých případech se totiž jakákoliv snaha podložená odkazy na zdroje informací stejně míjela účinkem. Nelze vést diskusi, pokud jediným "argumentem" Vašeho oponenta jsou  jen emoce, urážky a nepravdy vykonstruované jeho fantazií. 

Před pár týdny jsem narazila na nejmenované  internetové stránce na diskusi založenou slečnou, která se plánuje do budoucna věnovat psychologii. Její dotaz v některých čtenářích vzbudil opovržení nad tím, že má někdo "tu drzost" věnovat se něčemu takovému, ale v jiných vzbudil jiskřičku zájmu. Jak asi tušíte, já patřila k druhé skupině a zahájila jsem vlastní výzkum. O co tedy jde? V mnoha státech světa (můžu zmínit například USA, Velkou Británii...) funguje dobrovolnický projekt, v rámci kterého si lidé dopisují s vězni. Bum! "Proč by někdo chtěl něco takového dělat? Není to nebezpečné?" To jsou otázky, které napadnou většinu lidí, když se před nimi o takové činnosti zmíníte. Dovolte mi tedy, abych vám trochu přiblížila, jak to funguje a jaké pohnutky mě vedly k tomu, abych sedla za stůl a napsala svůj první dopis, který v následujících dnech poputuje do státu Texas.

Začněme s obecnými informacemi: 

Proč si s vězni dopisovat? 

Tenhle odstavec bude možná vyznívat tak, že jde o nepřiměřeně sluníčkovou představu, ale je to způsobeno hlavně tím, že se snažím základní myšlenku vysvětlit stručně a srozumitelně. Existuje několik volně dostupných bakalářských prací a odborných publikací s touto tématikou, takže pokud vás téma zaujme, není problém nastudovat si o něm víc. 

"A to jako toho vězně lituješ, souhlasíš s tím, co udělal, a chceš mu foukat bebíčka? Ty jsi ale úplně blbá spasitelka!" Odpověď s dovolením napíšu velkými písmeny, aby to bylo jasné: NE! Tyto projekty NEFUNGUJÍ kvůli litování vězňů a autoři dopisů NESOUHLASÍ s jejich trestnou činností. 

Proč tedy takové projekty fungují? Cílem naší společnosti přece je, aby byl zlý kriminálník potrestán a neohrožoval svou činností slušné občany. Za tímto účelem jsou izolováni ve věznicích a podléhají přísnému režimu. Výborně, taková je tedy teorie. Ale posuňme se o několik let dál. Za pár let se většina z těchto lidí vrátí zpátky do společnosti. To ale není vždy snadné, protože vězni mnohdy přichází během výkonu trestu o kontakt se svými rodinami i přáteli, adaptace je pro ně tedy obtížná a někteří se tak opětovně vrací k trestné činnosti. Dle statistických údajů z roku 2010 recidivisté vytvářeli 47,5 % trestné činnosti v České republice. Z vězňů propuštěných v USA v roce 1994  se přes 60 % vrátilo do tří let zpět za mříže. Realizace projektu dopisování s trestanci je de facto založena na myšlence vytváření vazeb se "světem za zdí," které zmírňují izolaci vězně od normálního světa a umožňují vytvoření pozitivního vlivu na jeho osobnost, která je vystavena vězeňskému prostředí. Ve velkých věznicích přestáváte být Jardou Novákem, stáváte se číslem a vaši sousedi nejsou zrovna dvakrát přátelští lidé. Může tak dojít k tomu, že dané prostřední vytvoří ve vězni syndrom oběti a patologickou nenávist ke společnosti. Cílem dopisů je tedy potlačovat takové dopady. Pokud dopisování probíhá řízeně (například přes církevní instituce) bývají za vhodné adepty na dopisování vybíráni pravě ti vězni, u kterých je výrazná tendence k napravení.   

Jaká jsou rizika? 

"Jen počkej! Za pár let tě přijde rozsekat a dobře ti tak! Jééé, to on ti určitě pošle drogy!" NE! Dopisování v českých projektech obvykle probíhá anonymně, pachatel vaši adresu nezná a veškerá korespondence podléhá přísné kontrole. Po propuštění vězně je váš kontakt ukončen. Totéž platí u projektů zahraničních. Tam sice můžete vaši adresu uvést, ale pokud se bojíte, že po propuštění poběží váš adresát rovnou na letiště (což je velice nepravděpodobné), stačí si zařídit P.O. box, nebo se do projektu zkrátka nepouštět. I v případě zahraničních věznic veškeré dopisy podléhají přísné kontrole a existuje mnoho pravidel, která musíte splňovat, aby byla vaše pošta doručena. Pokud se pustíte do dopisování s vězněm bez zprostředkujícího zdroje, je nutné si uvědomit, že člověk na druhé straně může být velmi schopným manipulátorem. Právě manipulace je největším rizikem, proto bych dopisování nedoporučovala vám, kteří snadno podlehnete vlivu svého okolí. Počítejte s tím, že budete nabádáni minimálně k zaslání vaší fotografie, ale pokud nechcete, nemusíte ji posílat. Nedělejte a nepište nic, co by bylo proti vašemu přesvědčení.  

Láká vás najít si ve vězení svého "kamaráda" na dopisování?

Tato myšlenka je jistě záslužná, ale předem si rozmyslete, zda to pro vás není jen chvilková záležitost. Je nutné si uvědomit, že pokud napíšete dva dopisy, vaše počáteční nadšení opadne a přestanete reagovat, může to mít větší dopady, než když neodepisujete kamarádovi na facebooku. Rozhodně to nedělejte, protože: "Nás holky vždycky přitahovali zlobiví chlapi." Vězeň není atrakce, berete tím na sebe trochu zodpovědnosti. Stejně tak není příliš vhodné používat přehnaný soucit, okamžitě dotěrně vyzvídat detaily činu a hrát si na skvělého samaritána. Vaším cílem je působit jako podpora, která vyslechne jeho myšlenky a podpoří jeho změnu k lepšímu. Pokud se rozhodnete s dopisováním začít, sežeňte si veškeré dostupné informace ohledně pravidel dané věznice. Okruh toho, co je povoleno, je poměrně malý. Vyvarujte se například narážek na personál věznice. I vtipná poznámka může být špatně pochopena a vašemu adresátovi zaděláte na nepříjemnosti. Stížnosti na šikanu i sexuální obtěžování ze strany personálu nejsou v některých částech světa výjimečnou záležitostí. Málokteré vězení vypadá jako zrekonstruované oddělení v Praze na Pankráci a známé severské věznice, které připomínají hotely .

Komu napsat?   

"Všichni jsou tam dobrovolně, jak si s těmi zrůdami můžete psát?" Co se týče dopisování s českými vězni, musím vás odkázat na strýčka, který ví všechno (ano je to Google), protože jsem tyto projekty podrobněji nezkoumala. Nicméně, někdy zde požadují absolvování školení a důrazně je kontrolovaná i již zmíněná snaha o manipulaci. Pokud si chcete dopisovat s někým ze zahraničí a potrénovat si například angličtinu, pak můžete využít TUTO americkou stránku. Na jednotlivých profilech zde naleznete základní informace o vězněném a jeho stručný profil, takže si vyberete vhodného adresáta. (Pozor! Přiložené fotografie nemusí odpovídat realitě.) Pokud víte, že se vám hnusí drogy, pak se zkrátka nebudete pouštět do dopisování s překupníkem. Pokud víte, že nedokážete komunikovat s někým, kdo porušil zákon, zkrátka nikomu psát nebudete. Ano, je to tak jednoduché. Osobně doporučuji prohlédnout si také místní galerii obrázků, některé jsou opravdu povedené. Stránka umožňuje vězně kontaktovat i přes e-mail, který zprostředkovatel vytiskne a doručí. 

Zkušenosti?

Jak jsem avizovala v úvodu, můj dopis se v tuto chvíli vyskytuje někde nad Atlantickým oceánem. Nicméně před odesláním jsem kontaktovala několik lidí, kteří už disponují zkušenostmi a ani v jednom případě jsem nezaznamenala negativní ohlasy. K tomuto projetu se často připojují vysokoškoláci se zaměřením na humanitní obory. Vybrala jsem si kluka v mém věku, který mi v některých ohledech připomněl určitou komplikovanou část mého vlastního života. Nebudu zatím sdělovat detaily, možná vám o něm napíšu někdy v budoucnu, pokud se mnou bude chtít komunikovat. Nicméně, jde o velmi zajímavý příběh, který neskončil šťastně. 

Pokračování si můžete přečíst v článku: Dopisy do vězení 2. díl

Jaký je váš názor na takové projekty? Myslíte, že mají smysl, nebo se kloníte k názoru, že vězeň by měl být po celou dobu naprosto izolován? Máte vlastní zkušenosti s dopisováním s vězni? 

Musíme začít dělat věci jinak a musíme je dělat lépe

Poslední článek na tomhle blogu byl vydán zhruba před jedním rokem. Hmm, jsem ostuda. Pravdou je, že jsem měla trochu víc práce a moje lenost dostoupila vrcholu. Posledních pár měsíců jsem především válčila se školou. V zimním semestru jsem "úspěšně" nezvládla makroekonomii a to mi poněkud komplikovalo dokončení vysoké školy v řádném termínu. Nicméně, vzdala jsem se prázdnin a v tuhle chvíli už disponuji bakalářským titulem. V červenci jsem si ovšem nemohla odpustit návštěvu výstavy Tima Burtona, která proběhla v Praze v domě U Kamenného zvonu. Kdo z vás také neodolal?

Před pár dny jsem tedy úspěšně dokončila studium. Státní zkouška byla náporem na nervy, ale obhajoba mé bakalářské práce se z větší části skládala z pochval směřovaných na mou adresu, takže jsem se tam čepýřila jako kohout na smeťáku. :D Plán na další roky? Dodělat si titul v oboru správy životního prostředí a žurnalistice. A teď už k novinky a tipy:

• Během posledního roku jsem si zamilovala knihy sester Brontëových. Většina z vás určitě bude znát minimálně román Na Větrné hůrce. Ten byl napsán Emily Brontëovou, která je považována za jednu nejtalentovanějších autorek, a vydán pod mužským pseudonymem roku 1847. Vřele doporučuji všem, kteří mají zálibu v historických románech s nádechem lidské krutosti. ;)
• Znáte Urbex? Ačkoliv není fotografování starých opuštěných budov úplně novou záležitostí, stále se setkávám s lidmi, kteří netuší, o čem je řeč. Vřele tedy doporučuji shlédnout pár galerií. Někdy narazíte na smutné a možná i trochu strašidelné výjevy, ale často vás fotografové vezmou na místa s krásnou architekturou a interiéry, která byla konzumní společností dávno zapomenuta. 
• Mám připravený delší článek na kontroverzní téma - dopisování s vězni, takže se momentálně snažím o finální úpravy. Čeká vás stručný popis projektu, ve kterém se budu snažit vysvětlit podstatu dopisování, které není z pohledu většiny společnosti na první pohled záslužnou činností. Upřímně doufám, že tady nerozvířím vody tak, jak tomu je ve většině diskusí, kde se toto téma vyskytne.