Dítě není mrtvé, protože vyspělé země mají imigrační zákony

A máme tu další z článků ze série zajímavých osobností. Tentokrát jde o mírně kontroverzního britského politického novináře, který je v našich končinách známý především svými postoji vůči multikulturalismu, Evropské unii a imigrantům. Příznivci ho označují za člověka s rozsáhlým všeobecným přehledem a schopností perfektní argumentace, za kterou byl oceněn prestižním britským oceněním pro politické žurnalisty. Jeho kritici jej označují za fašistu, křesťanského fundamentalistu a netolerantního antisociálního toryovce. Proč taková označení? To pochopíte po přečtení tohoto článku. A víte co? Začněme citátem: 

„Dítě není mrtvé, protože vyspělé země mají imigrační zákony. Dítě je mrtvé, protože zločinní překupníci cynicky riskovali život svých obětí v honbě za penězi.“ 

twitter.com

Když se řekne Hitchens, většina lidí si vybaví Christophera Hitchense, který byl před lety zvolen za jednoho z nejvlivnějších intelektuálů světa. Christopher byl vyhlášeným ateistou, obhájcem Evropské unie a levicové politiky. Jeho mladší bratr Peter je jeho přesným opakem. Je známý svou přímočarostí a kontroverzností svých textů, ve kterých kritizuje politickou korektnost. 

Názory, které se nemusí líbit 

Mladší Hitchens ve svých článcích často vystupuje proti Evropské unii a její politice, kterou označuje za pouhé pokračování války moderními způsoby. Upozorňuje na to, že se Německo stále pokouší chovat jako vůdce celé Evropy, kterému věrně slouží Francie, zatímco Velká Británie sedí na okraji kontinentu a je zcela bezmocná a naštvaná. S tím souvisí i jeho kritika dění kolem podpisu Lisabonské smlouvy. V této době vnikl jeho článek How the Czechs are fighting the marshmallow EU tyrant, za který dostal Orwellovu cenu za politickou žurnalistiku. V poměrně rozsáhlém textu vzpomíná na svůj pobyt v Praze v předrevolučním období, kde byl umlčován slovy: „Drž hubu, ty hlupáku," za poznámky k politice v tramvaji, a poukazuje na komplikovanou historii české samostatnosti, která dnes logicky ovlivňuje postoj vůči takovým dohodám, které mohou negativně ovlivňovat suverenitu státu. Zároveň zkritizoval postoj své vlastní země, které dle něj dostala možnost ukázat svou hrdost a namísto toho zradila Českou republiku a zanechala ji v boji samotnou. 

zdroj: dailymail.co.uk

Ač byl sám znechuceným svědkem dění v zemích Sovětského svazu, kde působil jako zahraniční reportér, dnes poukazuje opakovaně na pokryteckou politiku zemí NATO a EU. Tyto státy dle jeho názoru neustále kritizují dění v Rusku, zatímco okázale přehlíží nedemokratické dění v Turecku, protože se jim to zrovna nehodí. Zároveň zmiňuje, že jsou to právě tyto organizace, které se v posledních letech svým vlivem neustále přibližují k hranicím Ruska a zvyšují svůj vliv ve světě tím, že strkají nos tam, kam ho strkat nemají. Namátkou, Hitchens vystupoval proti zapojení evropských států do dění v Libyi. 

Staví se také proti přehnanému propagování homosexuality: ,,Reforma, která začala poptávkou po toleranci, se změnila na jemný, ale smrtelný program netolerance. Poté, co jsme právem připustili, že to, co dělají lidé za zavřenými dveřmi ložnice, je jen jejich věc, jsme teď nuceni stát v ložnici a tleskat jim," což pravděpodobně částečně souvisí i s jeho křesťanskými postoji. 

Multikulturalismus, islám a Evropa 

Mnohým čtenářům mohou připadat kontroverzní a nemístné také jeho texty vztahující se k jednomu z nejzásadnějších problémů současnosti. Už před několika lety vyšel jeho článek, ve kterém upozorňoval na problém, který by Evropa měla přestat ignorovat. Tímto problémem byl sílící vliv islámu v turecké společnosti. Hitchens po své návštěvě této země poukazoval na to, že mezi tamními mladými lidmi se prvky tohoto náboženství rychle šíří, a ačkoliv například pro místní ženy to znamená omezení jejich svobody, ony se k němu hlásí dobrovolně. 

Ve svých textech z poslední doby se rozhořčuje nad tím, že on, jako občan Velké Británie a Evropské unie, prochází mnohdy při vstupu do své vlastní země komplikovanou kontrolou, zatímco kdejaký "Syřan," který záhadně ztratil své doklady a nepamatuje si, kde v Sýrii žil, se může volně pohybovat Evropou. Ve svém nedávném rozhovoru pro polské stránky uvedl, že přistěhovalectví je pro Británii již několik let velkým problémem, nicméně je dnes pro všechny jednodušší kritizovat přistěhovalce z evropských států, neboť vám nehrozí, že za to budete obviněni z xenofobie a rasismu. Zástupci Británie dle něj podléhají vlivu mnohdy pokryteckých organizací i dobrovolníků a vzdávají se "ostrovního bezpečí," které slábne díky rostoucímu vlivu islámu. 

Jeho kritice neutekla ani německá kancléřka Merklová, které se po uzavření hranic Německa vysmíval: "Pochopili ten jednoduchý bod, že nekriticky otevřené dveře pro ekonomické migranty budou zvyšovat celkový počet takových migrantů."

I přes tyto názory se ovšem nestaví proti samotné pomoci válečným uprchlíkům. To, co mu vadí, je současný systém, který vede pouze k tomu, že je dobročinný aparát zatěžovaný a zpomalovaný lidmi, kteří ve skutečnosti žádnou pomoc nepotřebují. Jak uvedl, Evropa může pomáhat a může být dojata příběhy uprchlíků, ale musí si zachovat racionalitu, neboť někteří příchozí vykazují chování, které je z hlediska evropského chápání uprchlíka a evropských hodnot naprosto neakceptovatelné. 

Pokud si budete chtít od tohoto autora přečíst víc, můžete navštívit jeho blog: http://hitchensblog.mailonsunday.co.uk/ 

Znáte tohoto britského novináře? 

Souhlasíte s jeho názory, nebo se kloníte spíš na stranu jeho kritiků? 

Předvánoční plkání

"Lidi jsou vážně zlí." .. "Nejsou zlí," namítl Fermín. "Ale pitomí a to není totéž. Zlo představuje jakousi morální hodnotu, vyžaduje záměr a jistou úvahu. Pitomec nebo blb nijak nepřemýšlí ani neuvažuje. Jedná pudově jako hovězí dobytek. Je přesvědčen, že jedná správně, že má vždycky pravdu, a je pyšný na to, že se s odpuštěním tentuje do každého, kdo mu připadá jiný. Kdo se od něj liší, ať už barvou, vírou, jazykem, národností nebo, jak je tomu v případě dona Federika, svými volnočasovými aktivitami. Světu by vskutku prospělo více skutečně zlých lidí a méně omezených tupců."

(Carlos Ruiz Zafón - Stín větru)

Tenhle citát je nejen geniální, ale tak nějak vystihuje moje myšlenkové rozpoložení posledních dnů a týdnů. Neptejte se proč, nikdo vám na to nehodlá odpovědět. Schovám si to totiž pro svůj první scenáristický počin, díky kterému získám svou vlastní hvězdu na chodníku slávy v Hollywoodu. Bude to něco mezi "béčkovou" komedií, tragédií a napínavým dramatem. Pro potěchu milovníků zvířat obsadím do hlavních rolí plivající lamu a vypelichaného dromedára. I Steven Spielberg proti mě bude nevýrazný amatér. Teď vážně, už jste si někdy připadali jako součást absurdní, přihlouplé a nekonečné telenovely? Já se tak cítím zrovna teď a už jen čekám, až se mi tu objeví Esmeralda a začne zmateně narážet do stěn. Ale beru to z té pozitivní stránky. Co nás nezabije, to nás posílí, říká známé moudro. Tak třeba ze mě jednoho dne bude Herkules! (Ne, nemyslím to lepidlo.) 

A já se o sobě díky tomu zase přiučila pár věcí, protože v posledních několika týdnech se mi dostalo třech amatérských posudků na moc osobu, ze kterých jsem si odnesla následující: 

• Ať už to znamená cokoliv, jsem prý jedna z mála holek, co to má v hlavě srovnané. Takové hodnocení potěší, ale když tak nad tím tak přemýšlím, připadá mi to v praxi spíš jako nevýhoda. 

• Pokoušet se v lidech vidět a podporovat to lepší, je naivní a měla bych se to urychleně odnaučit. V nahnilé slupce zřejmě dobré ovoce nenajdeš. 

• Musím zapracovat na podlézavém chování a neupřímných úsměvech, protože jinak působím arogantně. Tak moment, není tenhle bod s těmi předchozími vlastně v rozporu? 

PS: Máte-li dojem, že tenhle článek je naprosto o ničem, není do jen váš dojem. :D

Paříž přitvrdila ve svém boji proti cigaretovým nedopalkům

Chcete vidět, jaké domácí úkoly má student ekonomické žurnalistiky? Rozhodla jsem se, že když už se s těmi texty patlám, tak vám sem hodím malou ukázku, která se mi hodí do rubriky životní prostředí. Následující článek má být zpráva na internetovou žurnalistiku, kterou jsem odevzdávala na minulou hodinu. Budoucí zájemci o studiu si tak můžou udělat obrázek o tom, co se od nich bude očekávat a kritici mi zase můžou říct, na čem bych měla zapracovat. :) 

UPOZORNĚNÍ: Pane kolego, pokud jste kontroloval zda odevzdaný článek není výsledkem plagiátorství a narazil na tenhle blog, pak vězte, že jsem vaše studentka a tohle je opravdu můj text. :D

Ve čtvrtek 1. října vstoupilo v Paříži v platnost nařízení, které se dotkne nejen domácích kuřáků, ale i nepořádných návštěvníků hlavního města Francie. Od tohoto měsíce může být za odhazování cigaretových nedopalků v ulicích metropole udělena pokuta ve výši 68 euro. Pařížská radnice tímto krokem reaguje na stále se zvyšující množství cigaretového odpadu, s kterým je spojen nárůst nákladů na úklid a znehodnocení tamního životní prostředí.

zdroj: cebus.cz

Podzimní hlášení

Zdravím do zakaboněného podzimního dne. Jak si zvykáte na tohle protivně lezavé počasí? Já poslední dny usínám za pochodu a nejraději bych neopouštěla svou postel. Což je nemožné, takže mě pravidelně zastihnete pochrupující někde v autobuse. Mám pocit, že letošní rok se mi zkrátka rozhodl překazit všechny moje malé radosti. V létě mi znemožnil houbaření, protože u nás v lesích nebyla ani houbička jedůvka a navíc hrozilo, že podpálíte les jiskrou od gumové podrážky. Teď mi déšť kazí procházky v chrastícím barevném listí. Předpokládám, že letos zase nebude sněhulák, že ne? 

Dnešní článek bude takové malé nesourodé povídání. Budu psát o tom, co se děje a neděje. Co by se mělo dít, bude dít a proč nemám moc času na blog. Proložíme to nějakým tím obrázkem z mého instagramu a na konci budeme všichni šťastní, protože se nám společně podařilo oddálit povinnosti. V mém případě práci na seminárce, jejímuž zadání rozumím jen o něco málo víc než koza petrželi. 

A víte co? Hodně si to do odrážek, ať v tom máme pořádek. 

• Jo, zase jsem dýňová královna. Letos jsem pěstovala čtyři druhy a s výsledkem jsem naprosto spokojená. Teď už se jen chechtám v obchodech nad cenami, které chtějí za ty často pofidérní kousky. Vážně, pokud máte vlastní zahrádku a milujete dýňové koláče a krémy, tak na jaře zahrabejte pár semínek někam ke kompostu. Utrácet za dovezené dýně je u nás opravdu zbytečné, protože jsou nenáročné na pěstování a na tmavém suchém místě vám domácí dýně vydrží skoro do dalšího léta. Slavíte doma Halloween? Vím, že to není nás svátek, ale zrovna tahle anglosaská tradice se mi vážně líbí. Možná tady vznikla má posedlost dýněmi. :D 

Jo, blbější svíčku už jsem doma nenašla. :D

• Knížku Střet civilizací můžu doporučit všem, co se trošku zajímají o dění ve světě a současné problémy s migrací. A když už budete v knihovně, můžete přibrat i Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci od Giovanniho Sartoriho. Oba pánové podávají střízlivý pohled na problém tolerance a integrace migrantů, který by si měli do hlavy vtlouct někteří evropští politici. "Potíž je v tom, že integrace probíhá tehdy (a výhradně tehdy), jestliže ji přijímají a považují za žádoucí ti, kteří jsou integrováni."

• A máme tu mojí první výmluvu pro mou neaktivitu na blogu. V rámci školy jsem nedávno zavítala na Ministerstvo průmyslu a obchodu, pod kterým mám napsat rozsáhlou seminární práci o surovinové politice České republiky. Co vám budu lhát. Zatím z toho nejsem moc moudrá. Každopádně musím nacvakat asi 20 stránek, přijít s nějakou zajímavou myšlenkou a na konci to celé profesionálně prezentovat. A neuříznout si ostudu. 

• A následuje druhá výmluva. Jak už jsem tu asi psala, moje vedlejší specializace je žurnalistika. Novináři obvykle píší, a tak jsem i já zavalená požadavky na odevzdávání článků a seminárek, které se svým obsahem úplně nehodí na tenhle blog. Tenhle víkend musím například sesmolit komentář na téma "Všude samé odpadky," které jsem si sama vybrala. Už mám teorii, o čem budu psát, ale stále se mi to zdá trochu útočné. Tyhle články jsou dostupné volně na netu, takže pokud budete mít zájem, můžete si je dohledat. Nedělejte to! 

• A nejčerstvější věc. Včera večer jsem byla na exkurzi v České televizi, kde jsme si prošli některá studia a bavili jsme se o výrobě programu a přípravě přímého přenosu (v jednom se studií se právě připravoval přenos pořadu Máte slovo). Mám-li být upřímná, tak jsem od toho čekala trochu víc. Je sice zajímavé vidět, kde vznikají televizní programy, ale nemám pocit, že bych se dozvěděla něco úplně nového. Vlastně tohle zklamání mě tak trochu provází celou mojí vedlejší specializací. Psát mě sice baví, ale mám dojem, že ta výuka mi nic moc nového nepřináší, takže se tam většinou nudím. Možná to není úplně určené těm, co už mají nějakou tu publikaci za sebou a nepotřebují desetkrát vysvětlovat, jak má vypadat zpráva, fejeton, úvodník... 

Co je u vás nového? 

Taky už kupujete dárky na Vánoce?

PS: A dala jsem se na dietu, tak mi držte palce a schovejte všechnu čokoládu! :D

Tip na výlet: Drtinova rozhledna

Tenhle článek mám v rozepsaných už nějaký ten pátek, protože jsem poslední dobou lemra líná a nedokopala jsem se k jeho dokončení. Kromě toho teď pracuji na článcích a projektech do školy, takže... ok, nebudu se vymlouvat. :D

Drtinova rozhledna, která se nachází nedaleko Živohoště a o něco známější rozhledny u obce Mokrsko, má dlouhou tradici. Poprvé byla otevřena v roce už v roce 1926 na počest místního rodáka Prof. PhDr. Františka Drtiny a na její stavbu přispěl u jedné čtvrtiny i sám T. G. Masaryk. 

Původní rozhledna se však do dnešního dne nedochovala. Kvůli politickým vazbám Drtinovy rodiny byla v roce 1967 zbořena komunistickým režimem. Díky práci dobrovolníků o pohled na okolní kopcovitou krajinu nepřijdete. K slavnostnímu otevření obnovené vyhlídkové stavby došlo letos o Velikonocích. 

Pohled směrem na Chotilsko. 

Brouci na talíři aneb food festival Jakože cože?!

Před pár měsíci na mě na facebooku vyskočila upoutávka na událost, která se konala v Praze na Náměstí Republiky tento víkend. A protože jsem milovník jídla, nemohla jsem tu zkrátka chybět. Food festival „Jakože cože?!“ je pořádán výrobcem čokolády Milka, jejíž milovníci si tady bezesporu také přišli na své. V samém centru všech stánků byla totiž zdarma k dostání rozpuštěná čokoláda se sladkými i slanými sušenkami. Já osobně můžu doporučit slanou variantu TUC Cracker všem, kteří stejně jako já bezmezně ujíždí na slaných preclících v čokoládě. (Kdyby mi chtěl někdo udělat radost, tak tímhle si šplhnete. Za preclíky v čokoládě jsem ochotná i panáčkovat. :D)

Podstatou festivalu však nebyla čokoláda, jak by někoho mohlo napadnout. Cílem bylo návštěvníkům představit netradiční chutě i kombinace, které nejsou běžně k dostání v českých kuchyních a restauracích. A tak jste tu mohli objevit například raw pokrmy, dortíky se slaným karamelem od společnosti Dortíkovo i stánek s restovanými brouky, který se těšil neobvykle velkému zájmu. Na hmyz se tu stála pořádně dlouhá fronta. Vstup na festival byl zdarma a ceny ochutnávek se pohybovaly kolem 100 korun, což je podle mého názoru naprosto férová částka.

Tomatová polévka

Přiznávám, že většinou kombinací a pokrmů jsem zase až tak moc překvapená nebyla. Dala jsem si skvělé krevety v bramborovém těstě s pálivou omáčkou, po které mi hořela celá pusa, a tak jsme to musely s kamarádkami uhasit pivem od řemeslného pivovaru Clock. U něj si nejsem úplně jistá hodnocením, protože pivo nám nejprve opravdu moc chutnalo, ale s dalšími a dalšími doušky nám začalo připadat až nepříjemně hořké. Největší radost mám z toho, že jsem se přesvědčila, že moje nechuť k tomatové polévce je jen předsudek, který jsem si odnesla z domova. Přiznávám, že moje chuťové pohárky byly polévkou od Soup in the City tak nadšené, že bych byla schopná popadnout celý ten hrnec, odnést si ji všechnu domů a nikomu nedat ani čajovou lžičku. Spokojím se s tím, že si najdu nějaký dobrý recept a od teď ji zavedu na svůj jídelníček. Nějaké tipy na ověřené recepty bez dochucovadel a podobných „chujovinek“?

Krevety v bramborovém těstě

Varování! Přichází mírně nechutná část!

Vrcholem všeho byla ochutnávka hmyzu. Ano, nechala jsem se zlákat a za 100 korun jsem si dala naservírovat salát s rukolou, nazdobený sarančaty, cvrčky a několika červy. Nemůžu uvěřit, že jsem to nakonec opravdu strčila všechno do pusy, rozkousala a polkla. Ale kdy už jednou vystojíte tu frontu, tak vám nic jiného nezbyde.  Když jsme překonaly prvotní odpor, byla u toho docela legrace. Jen by to chtělo příště broučky víc dochutit. Pravda totiž je, že to nemá téměř žádnou chuť. Možná v tom můžete chvílemi cítit uvařenou a nedochucenou cizrny, ale jinak na tom nic zvláštního není. Naprosto nejhorší byla rozhodně křupavá kobylka a ty její dlouhé nožičky, které se zasekávaly v zubech a v krku. Navaluje se vám, i když to jen čtete, mám pravdu? Tak to se raději nedívejte na následující fotografie... 

Už pohled na přípravu byl... zajímavý. :D

Porce pro odvážné. :D

Všichni učitelé jsou k ničemu, říkala to Věra

Nadpis článku nezmiňuje žádnou konkrétní osobu. Ona moudrá Věra tu zastupuje desítky lidí jejichž prohlášení obsahovalo podobné sdělení. První možností je, že se na takové výroky v posledních letech podvědomě zaměřuji. Druhou možností je, že se nám rozmáhá celkem zvláštní trend. Jaký? No přeci dělat z učitelů neschopné blbce a ze studentíků nevinné oběti špatné výuky. Snad jsem to přípravou textu přivolala, zrovna nedávno vyšel v jednom známém periodiku článek, který se věnoval nespokojenosti celých třiceti procent rodičů s tím, jak se učitelé věnují ve školách jejich dítkům. U podobných témat se obvykle rozjede obsáhlá diskuze a i tady na sebe nenechala dlouho čekat. Závěr diskutérů byl vesměs stejný: To učitelé můžou za špatný prospěch! Já vím, že diskuze na internetu nejsou zrovna výběrovým vzorkem, ale s podobnými poznámkami jsem se v nemalém počtu setkala i jinde. Když máme to 1. září, tak se nad tím pojďme trochu zamyslet. Vážně je chyba jenom na straně učitelského sboru?  Sama mám sice pár let po základní i střední škole, ale díky mladším sourozencům a zážitkům z rodičovských schůzek vím, že oni ti studentíci v tom nejsou zase tak moc nevinně, jak si někteří hrdí rodiče myslí... 

Když se žáček nesnaží sám, učitel moc nezmůže 

Víte, nad čím vždy protáčím oči k nebesům? Když vidím a poslouchám, jak někdo svádí neúspěch svého dítka (či svůj vlastní) pouze na kantory, u kterých žáček pokulhává ve svých znalostech. Tím nepopírám, že bych se nesetkala s pedagogy, kteří se zjevně minuli povoláním, neboť jejich projev byl spíš aspirantem na založení úspěšné společnosti: "Váše hady dokonale uspíme a.s." a jejich výklad látky spočíval v hojném využívání vět: "Tohle odvození vzorce nemusíme probírat, to je každému jasné. Udělám hop, hop, hop... a máme tenhle tvar." Pravda je, že takových učitelů jsem potkala minimum. Daleko častěji se setkávám s tím, že se nějaká lemra líná od Kolína vymlouvá na všechno kolem a na vlastní zásluhy na výsledku už se nezaměří. Učitel si na mě zasedl, učitel to neumí vysvětlit, je to zbytečná blbost. Já nic! Já jsem oběť špatné školy, výrobců učebnic (i když jsem ji v životě neotevřel), systému, prezidenta, vlády, státu, planety, galaxie, vesmíru a za všechno vlastně můžou zelení mimozemšťané. Že se mi to mluví, když jsem určitě klasický "šprt" a vůbec nevím, jaké to je, když vám něco vůbec nejde? To je velký omyl, můj milý čtenáři. Když jsem nastoupila na střední školu, byla jsem během pár měsíců na propadnutí z fyziky. Rovina nakloněná pod libovolným úhlem, která uváděla v každém testu do pohybu příslušné těleso, se stala mým úhlavním nepřítelem. Ještě dnes se mi orosí čelo, když slyším o úhlech a z kopce se kutálejících předmětech, které navíc zrychlují. Prostě mi to nešlo a nejde. Pověstné "koule" jsem sklízela ve velkém, v lepším případě jsem to dotáhla na "čtverec," což celkový průměr zrovna dvakrát nezachránilo. Měla jsem obviňovat hru osudu, našeho fyzikáře a prostě to vzdát? Mohla. Místo toho jsem se do toho zakousla jako buldok a rvala jsem se s tím tak dlouho, dokud jsem tomu nedokázala nakopat zadek. Světě div se, ono to nakonec vážně šlo, jen se to muselo vzít za správný konec.

Má pětky! Může za to učitel! 

´
Úplně jiný přístup k věci jsem zaznamenala ve třídě mojí mladší sestry, kde v necelých třiceti lidech dokázali pravidelně na vysvědčení nasbírat přes dvacet kousků pětek. Byli na to z neznámého důvodu náležitě pyšní a pětkaři byli téměř uctívaní hrdinové, neboť byli obětmi zlých učitelů, kteří neumí vysvětlit malým géniům prostou látku. S takovou chodili na třídní schůzky i jejich rodiče a dotčeně peskovali učitele a školu, protože: ,,Náš chytrý Honzík přeci půjde na tu střední školu s maturitou, aby mohl študovat na vysoké, a vy mu to kazíte! Koukejte s těmi známkami něco dělat!" Asi nejzajímavějším případem byla matka nejnevychovanějšího spratka ve třídě, která na schůzkách s oblibou poučovala ostatní rodiče o správné výchově. Byla to komedie. Má sestra po prvních týdnech školy kvůli složení téhle třídy a příšernému chování většiny spolužáků hořce litovala, že v pátém ročníku nepřešla na víceleté gymnázium. Většinu rodiči kritizovaných učitelů jsem navíc velmi dobře znala, protože učili i mou třídu, a tak mi bylo jasné, že problematický vítr fouká z jiného místa. Konkrétně ze strany rodičů, kteří asi něco zanedbali při výchově svých ratolestí a svou vinu teď sprostě svádí na jiné. A co svým dítkům předávají dál? Že si mohou dělat, co se jim zlíbí, protože až bude nejhůř: "Táta naběhne do školy a ty blbce tam srovná!" Nebo mi snad chce někdo tvrdit, že ze všech těch lidí, kteří byli ještě před pár lety skvělými kantory s výbornými výsledky, se náhle stali neschopní amatéři, kteří neumí učit?

Co se v mládí naučíš... 

Tenhle přístup k vyučujícím se podle všeho přelévá dál na střední školy. Na první z našich třídních srazů dorazil i jeden nejmenovaný učitel, kterému jsem na vysoké škole blahořečila za to, že jsem si od něj odnesla základy, na kterých jsem mohla bez škobrtání zvládnou předmět, který byl pro spoustu mých kolegů postrachem. "Je to čím dál tím horší," kroutil tehdy hlavou, "ještě tak dva tři ročníky po vás měly nějakou úroveň, ale co se hlásí dnes, to je občas naprostá hrůza. Vy jste sice dělali bordel, ale to nebylo proti tomu nic, s vámi se dalo domluvit. Tihle lezou na střední školu s tím, že základní znalosti nemají, všeobecný přehled nemají, chovat se neumí, ale sebevědomí a drzosti mají na rozdávání, jenže to za ně maturitu neudělá." Výborně. A potom nastoupí ta každoročně početná skupinka, která bude za pohoření u maturitní zkoušky proklínat zlý Cermat a toho zaujatého zkoušejícího, co pokládal špatné otázky. Jejich neúspěch totiž nemůže být způsoben tím, že dotyční tu vylosovanou knížku neviděli ani z dálky na poličce knihovny. Ne, ne, ne... tím to být rozhodně nemůže a oni mají na vzdělání právo. Jenže ono je to trochu jinak. Máte právo se vzdělávat, ale o tom, jestli budete mít vzdělání, rozhodujete už jen vy sami. To už za vás totiž nikdo neudělá.

Jaké jsou vaše zážitky a zkušenosti? 

Může za problémy studenta v první řadě jeho učitel? 

Co je podle vás největším problémem našeho školství? 

Pomáhejte (s) humorem!

Už máte svůj klaunský nos? Tak by se dal uvést projekt spadající pod Konto Bariéry známé české Nadace Charty 77.

Nadace Charty 77 byla založena ve Švédsku v roce 1978 po převzetí místního kulturního ocenění Monismanien. Dnes působí na našem území již několik let jako zavedená nezisková organizace, která poskytuje své příspěvky potřebným lidem s problémy ve zdravotní a sociální oblasti. Kromě toho se věnuje také ochraně lidských práv hendikepovaných osob. Hlavním pilířem nadace je projekt Konto Bariéry, který funguje přes dvacet let a spojuje desetitisíce dárců. Více o nadaci a jednotlivých projektech, do kterých se můžete zapojit i vy, si můžete přečíst na příslušných webových stránkách.

Červený nos symbolem pomoci

Symbolika červených klaunských nosů, které u nás pomáhají financovat projekty zaměřené na podporu hendikepovaných osob, vznikla v rámci britského projektu Comic Relief, který je v současnosti největším charitativním projektem ve Velké Británii. Přispět do programu Red Nose Day je něčím, co se mezi tvůrci považuje za prestižní záležitost. Česká verze projektu Pomáhej (s) humorem probíhá již několik let prostřednictvím prodeje červených klaunských nosů a také vysíláním zábavného televizního pořadu. Ten letos můžete shlédnout v živém vysílání v sobotu 25. září ve 21.30 na ČT1. V rámci pořadu uvidíte známé české baviče, jakými jsou například Jiří Lábus, Eva Holubová, Oldřich Kaiser, Vojtěch Dyk či Tatiana Vilhelmová. A těmito velikány české scény výčet hostů zdaleka nekončí.

A jak jste na tom vy? Že ještě nemáte svůj vlastní červený nos? Potom není nic jednoduššího, než je rychlá návštěva některé z poboček knihkupectví Neoluxor či lékárny dr. Maxe, kde můžete s humorem obětovat 50 korun z vaší peněženky pro pomoc těm, kteří to potřebují.

Jak mi dělali punkci...

V červnu jsem v rámci kontroly štítné žlázy absolvovala biopsii. Před zákrokem jsem si hledala informace k tomu, co mě vlastně čeká. Různě po diskuzích jsem nacházela rozličné názory a informace, které zákrok vykreslovaly v nejčernějších barvách a podle mého názoru zbytečně strašily už tak nervózní pacienty. A taky jsem se rozhodla, že svůj "den s punkcí" hodím na "papír," ať si příští nešťastníci můžou udělat reálný obrázek o tom, co mají vlastně před sebou a že se vlastně není čeho bát.

Když vám endokrinoložka, která se stará o všechny vaše hypofunkce a hyperfunkce štítné žlázy, oznámí, že ten nepřátelsky vyhlížející „ďublík“ bude nutné vystavit odběru vzorků, není to nic, co by vzbudilo všeobecné nadšení přihlížejícího davu. Punkce uzlíku na štítné žláze se rozhodně nedá považovat za skvělý prázdninový zážitek, i když zákrok je spojen s výletem do našeho hlavního města. Jako bonus si za nepříjemný zákrok zaplatíte tisíc korun českých, neboť doporučený odborník nemá uzavřenou smlouvu s vaší zdravotní pojišťovnou. Taky vás napadá hned několik způsobů, jak tuhle částku utratit daleko příjemnějším způsobem? Ale vem to čert! Zdraví je přeci nejdůležitější. A tak druhý den se zatnutými zuby vytáčíte číslo a oznamujete příslušnému lékaři, že se za dva týdny dostavíte do jeho ordinace a dobrovolně se necháte napíchnout na jeho jehlu. „Tak s vámi budeme počítat. Řekla vám k zákroku vaše paní doktorka podrobnosti?“ táže se unuděný ženský hlas na druhém konci. „Neřekla? Výborně. Minimálně deset dní se prosím vyvarujte požívání všech přípravku proti bolesti.“ Takže žádné Paraleny, Ibalginy a další pomocníčky. V době, kdy máte od zubaře rozvrtanou půlku dutiny ústní, není splnění takového požadavku zrovna jednoduché. Jakoby slyšel předchozí věty, okamžitě se začíná ozývat rostoucí moudrák a jeho sousedka stolička, která už měsíc čeká na čištění zubních kanálků. Bolestí mi celý den třeští hlava. Vše překonávám silou vůle a s mokrým ručníkem na hlavě, zatímco toužebně pošilhávám po růžových pilulkách. Jenom jednu tabletku si vezmeme a hned zase půjdeme. Ne, nesmíš! Vydrž prďka, vydrž! Nejsi přeci žádné máslo!

Z okolí se začínají sbíhat katastrofické scénáře. Vždy informované sousedky a kolegyně rodičů se snaží přispět svou troškou do mlýna, a tak se vzápětí dozvídám jednu děsivou historku za druhou. Podle všeho mě čeká zákrok téměř vražený, po kterém nebudu schopna opustit nemocnici po svých, neboť každý druhý pacient po opuštění ordinace sadistického řezníka s obří jehlou padá k zemi. Podezřívám je, že přehání. Doufám.

V den D (Vlastně v den P?) se na chodbě scházím s dalšími nešťastníky, kteří jsou na tento zákrok objednaní. Zatím nikdo tu nekolabuje, ale pohřební výraz v tváři lidí, kteří opouští ordinaci, výrazně snižuje morálku v čekárně. Dávám si předsevzetí, že já budu odcházet s povzbudivým úsměvem ve tváři, i kdyby si ho tam měla namalovat. Hned vedle sedí mladá maminka s malou pacientkou ve věku kolem sedmi let. „My vlastně vůbec nevíme, co to ta punkce je, paní doktorka nám k tomu nic neřekla“ nechává se slyšet paní. Ostatní si vyměňují soucitné pohledy. „Ale určitě to nebude nic bolestivého a Terezka to zvládne,“ vchází s naivním úsměvem do ordinace a já začínám odpočítávat vteřiny do chvíle, než se ozve křik dítěte. Buďme upřímní. Kdo by nekřičel, když na vás nečekaně vytáhnou jehlu a chtějí vám ji vrazit do krku? Hysterický pláč a jekot na sebe nenechá dlouho čekat a je doprovázen hlasitým lamentováním endokrinologa na adresu ošetřující lékařky, která maminku neseznámila s průběhem zákroku. Po třiceti minutách marného přemlouvání holčička odchází s vítězným výrazem ve tváři a čokoládovým bonbónem v ruce. Injekční stříkačce tentokrát unikla. Jsem na řadě.

První dobrá zpráva tohoto dne. Ordinace je jedním z míst v létem rozpálené Praze, které je vybaveno klimatizací. „Vy nám tu nebudete hysterčit, že ne?“ ujišťuje se hned endokrinolog. „Oni mi sem posílají malé děti úplně bez přípravy a takhle to vždy dopadá. Ta jejich doktorka snad vůbec nepřemýšlí.“ Odkazuje mě na lehátko u sonografu, zatímco pokračuje v monologu: „U vás nepotřebujeme lokální umrtvení. Vám by slečno v tomhle počasí stačilo, abychom vám dali dvě tři dvanáctky a hned by vám bylo jedno, že do vás tady budeme něco píchat.“ Při pohledu na injekční stříkačku, kterou bere do ruky, koketuji s myšlenkou na zběsilý úprk z ordinace. „Hlavně se mi tu nesmíte „šprajcnou,“ jinak to bude bolet,“ radí doktor. To se mu lehko řekne. Zavírám oči a čekám, co se bude dít. Vzápětí přichází tlak na kůži zhruba uprostřed krku a píchnutí… jako od včeličky… od včeličky z Černobylu. Ne, popravdě to není tak hrozné. Překvapením otvírám oči. Po všech těch děsivých historkách bych čekala větší bolest, ale tohle bylo méně bolestivé, než jsou klasické odběry krve a očkování. A to bylo jako všechno? Nebylo. Teď teprve přichází ta méně zábavná část. Jehlička začíná rejdit po krku a já mám pocit, že mi někdo po mase přejíždí velmi tvrdým kartáčkem na zuby. „Nesmíte zatínat svaly,“ napomíná mě doktor. To se mu lehko říká. Jak mám nezatínat svaly, když se mi je vůbec nedaří ovládnout? Kde je doktor House? Tohle by se mu líbilo. Je to vlastně zajímavé. Zákrok po vpichu totiž vůbec necítím v místě, kde probíhá, ale od prvního protivného pokusu nasát vzorek do stříkačky mi začíná ostrá bolest vystřelovat někam do pravého ramene a dolů do zad. Příjemnější by asi bylo sedět na rozpálené plotně. Znáte tu bolest, když se vám zablokují záda a vy se snažíte pohnout? Tak to je přesně ona. Najednou tlak povolí. „Tak hotovo,“ konstatuje sestřička. Trochu malátně se zvedám a nenápadně se snažím přesunout blíž ke klimatizaci, protože se se mnou točí celá ordinace. Úplně jako po těch dvanáctkách. „To si představte, že mám doma kočku,“ slyším doktora. „No, a ona si mi pořád sedá na hlavu. Ono se říká, že kočky poznají, když je někdo nemocný a sedají si na ta nemocná místa. Tak pořád nevím, jestli si to vlastně nemám od ní brát osobně.“ 

Opouštím ordinaci, v rameni mi stále škube bolestí, ale statečně se snažím o onen povzbudivý úsměv pro další pacienty. Je to dobře, že v čekárně není zrcadlo. Můj výraz je v tuhle chvíli nejspíš tak přirozený a povzbudivý, jako je u retardovaného psíka v reklamě na Kofolu…

A kam prcháš uprchlíku? Budeš pro nás hrozba?

Pssst! Slyšíte, jak to kolem tiše křupe? To jsem právě po špičkách vstoupila na velmi tenký led, jehož slabá vrstva dělí moje nohy od studené mokré temnoty. Stačí jeden chybný krok, jedno špatně upuštěné písmenko a půjdu si nedobrovolně zaplavat. O čem to bude dnes? Chtěla bych tu publikovat svůj momentální postoj k tématu, které hýbe Evropou posledních několik týdnů a měsíců. Ten, kdo ještě neslyšel o otázce migrantů, kolem nás nejspíš chodí se zavázanýma očima a se špunty v uších. Je správné přijímat uprchlíky z Afriky, nebo není? A za čím ve skutečnosti prchají? Máme důvod k obavám? Mají pravdu armády xenofobní, nebo nakonec zvítězí optimističtí sluníčkáři? A co na to říká Brusel, plánuje po vzoru Maďarska stavět vlastní plot? 

Pomáhat nebudeme aneb posílejte je rovnou zpátky (a nejlíp v řetězech)

Jak se zdá, problematika uprchlíků připlouvajících přes Středozemní moře rozděluje naše obyvatelstvo na dva nesmiřitelné tábory, které proti sobě prskají síru a projevují odpor vůči chování svých oponentů. Jedni se ohání bezpečností Evropy, hrozbou terorismu, šíření nemocí, růstem kriminality a někteří mají zkrátka problém s tím, že... Fajn, možná bude nejlepší, když v tomhle místě použiji úryvek z knížky, kterou jsem nedávno dočetla a které je tak trochu parodií na střet dvou odlišných kultur a předsudky: 

"A potkal jste vůbec někdy nějakýho Klačana, seržo?" zeptal se desátník, když se vydali dál tichou ulicí. "Tím myslím nějakého z těch pravejch, divokejch." 

"No... ne, ale víš co? Mají dovolený mít tři ženy. To je zločinný, nemyslíš?" ,,To teda určitě, protože já sám nemám ani jednu," prohlásil Noby. 

"A jedí fakticky srandovní věci. Karí a tak."

Noby se nad tím na chvíli zamyslel. "Jako my, když máme dlouhou šichtu, žejo?"

"Nóóó, tak jako... trochu jo, jenže oni ho dělají tak divně..."

"Vy myslíte takový žlutý jako ušní vejškrabek a s hráškem a rozinkama, jak ho dělala vaše máma?" 

"Právě! V klačským karí se můžeš hrabat, jak dlouho chceš, a nenajdeš ani kousek tuřínu!"

"Já taky slyšel, že jeděj ovčí oči," přidal si Noby, mezinárodní gur-kmán.

"To máš taky pravdu."

"Takže žádný normální klasický jídlo jako jehněčí brzlík, vepřovej rypáček nebo bejčí koule?"

"Jasně, že ne." 

Tračník cítil, že se z neznámého důvodu zase ocitá na tenkém ledě. 

"Hele Noby, když už nic, tak prostě nemají správnou barvu a tím to pro mě končí."

"No, je skvělý, že jste na to kápnul Frede!" přikývl Noby tak spokojeně, že seržant Tračník si byl téměř jist, že to myslí vážně. 

"Ono je to vlastně jasný," připustil. 

"A... heleďte, jaká vlastně je ta správná barva?" zeptal se Noby.

"Bílá, samozřejmě!"

"Takže ne cihlově červená? Protože například vy máte..."

"To si ze mě děláte srandu, desátníku Nóblhóchu?"

"Jasně, že ne, seržo. Ale... jakou barvu mám já?" 

To přinutilo seržanta Tračníka k zamyšlení. Někde na těle desátníka Nóblhócha jste mohli najít barevný odstín odpovídající každé zeměpisné oblasti Zeměplochy a několik dalších, které byste našli jen ve specializovaných lékařských knihách. 

"Bílá je... to je...bílá je stav... stav tvý mysli," řekla nakonec. "Je to..., když děláš celej den poctivou práci za poctivej plat a takový věci. A pravidelně se myješ." 

"Prostě se jen tak nepoflakuješ kolem." 

"Správně." 

"Nebo... třeba... makat bůhvíkolik hodin jako Muibarak!" (pozn. pan Muibarak pochází z Klače)
(převzato z: Hrrr na ně! - Terry Pratchett)

Zkrátka se nám tu promítá strach z neznámého, který přiživuje bouřlivé reakce na kvóty Evropské unie a celkově na přijímání uprchlíků. Z tohoto tábora čas od času přiletí nějaká ta touha po "střílení, potápění lodí, zaplavování tunelů" a dalších věcech, nad kterými se rozum začne zadrhávat a mozek nechápavě koulí buňkami.

O uniformitě a originalitě

Už tu asi hodinu koukám do monitoru a přemýšlím, jak bych mohla tenhle článek začít bez toho, abych působila jako nevyrovnaný jedinec, který má potřebu se za každou cenu odlišovat od ostatních. Pomalu se smiřuji se skutečností, že to bez takového "nádechu" asi napsat nepůjde. Nedá se nic dělat. Zase budeme za sněhovou vločku. Pojďme se do toho pustit. Posledním impulzem k sepsání tohohle článku se stala diskuse o „ originálním festivalovém oblečení“ na jistém webovém fóru, ale podněty k téhle úvaze se zrníčko po zrníčku přidávají do poháru mojí trpělivosti už delší dobu. Je možné, že tu zase jednou budu malinko útočnější, ale třeba se mi dostane odpovědi na tuhle mojí otázku. Počkat! Je vůbec možné tomu říkat otázka? Spíš tomu říkejme "malé zamyšlení nad nesmrtelností chrousta." 

Nikdy jsem nechápala lidi, kteří mají potřebu za každou cenu zapadat do davu a úpěnlivě se snaží ničím nevyčuhovat, jako kdyby se báli, že "být trochu jiný" znamená "přijít v nejbližší chvíli o hlavu." Zvláštní skupinu potom tvoří ti, kteří tuhle uniformitu vyžadují i po všech ostatních. A ještě méně rozumím lidem, kteří mají potřebu napadat jiné za to, že se něčím vymykají šedivému průměru. Možná je to jen můj pocit, ale zdá se mi, je tady u nás takových lidí nepěkné množství a někdy mám dojem, že jsou na své chování z nějakého důvodu náležitě hrdí. To je možná jeden z důvodů, proč jsem se při návštěvě Berlína do tohohle města naprosto zamilovala. Ta uvolněná atmosféra mezi lidmi, kteří si šli za svým vlastním stylem, a nikdo si na ně posměšně neukazoval prstem, mě vyloženě nabíjela energií. Nikdy jsem u nás nepotkala tolik originálně a krásně oblečených lidí na jednom místě. 

Podívej se na něj!

Před pár lety jsem byla pozvaná „na pokec“ jedním kolegou z vysoké školy. Jak si tak sedíme na lavičce na jednom z malých pražských náměstíček, ukázal najednou prstem někam do davu lidí, který proudil kolem nás: „Haha, koukej, co to má na sobě?“ Upozorňoval mě na neznámého mladíka s výraznějším oblečením, kterému dominovaly hnědé tenisky s leopardím vzorem. Zaskočil mě. Nevěděla jsem, co mu na to mám říct. Viděla jsem zkrátka jen mladého kluka s trochu nezvyklým vzorem na botách. A co já s tím? Hlavou mi proběhlo jen: „To mě chceš pobavit na cizí účet? Proč s tím máš problém? Ty jeho boty ti něco dělají? On ti něco dělá?“ Dotyčný si tím u mě udělal vroubek. Sama občas nosím věci, které jsou v davu nenápadné asi jako obtisk vaší pěsti na něčím oku, takže mě hned napadlo: "To mě také takhle řeší cizí lidé?"

Nebyla to samozřejmě jediná situace, kdy jsem se s podobným poukazováním na něčí neobvyklý styl setkala. A mám-li být nepříjemně upřímná, dotyční kritici by sami často potřebovali domů pořádně veliké zrcadlo… Někdy přemýšlím na tím, jak by se jim asi líbilo, kdybych se jim v reakci na jejich chování vůči někomu jinému začala vysmívat za to, že jejich oblečení je ve stylu „každý pes jiná ves." Asi by to nebylo moc příjemné, že? 

Nemusíte mít rovnou růžové vlasy

Je možné, že tenhle „problém“ začíná už u výchovy, kdy rodiče nedovolují svým dětem experimentovat se svým vzhledem, aby náhodou nepohoršovali nějakou sousedku. Jako kdyby vašemu okolí bylo něco do toho, co máte na svojí vlastní hlavě. Podle mého jsou takové zákazy a příkazy hloupost, která zabíjí individualitu a fantazii. A nezáleží náhodou spíš na tom, co máte v hlavě? Zvláštní je, že aby vznikl "problém," nemusí jít někdy ani o nějak velké módní výstřelky. I když u nás doma jsem v mnoha věcech dostávala hodně prostoru pro seberealizaci, v otázkách mého oblečení a vlasů jsme někdy došli do téměř válečného stavu a to jsem prosím pěkně nikdy nepřišla s tím, že bych se chtěla obarvit na zeleno a do nosu a obočí si udělat deset dírek. A i když už jsem dávno dospělá, stále se s rodiči občas dostáváme do „slovník konfliktů“ kvůli tomu, co si kupuji za oblečení. Maminka čas od času nemůže přenést přes srdce, že tíhnu k elegantním kouskům, které se mi líbí. Proč si zase kupuji šaty a kabátek, když můžu pořád chodit v džínách, tričku a sportovních botách, jako to dělá dalších X „normálních“ dívek a žen? Nic proti těm, co se tak oblékají, ale ke mně se to prostě nehodí.  

Tohle je IN a tohle je OUT 

Další z věcí, která jde mimo moje chápání, je striktní rozlišování mezi tím, jestli je něco zrovna IN a jestli je to už OUT. Co to má jako být? A proč jsou některé slečny schopné tohle řešit a ptát se na to na internetu cizích lidí? Pokud se mi něco libí a sluší mi to, tak to nebudu nosit, protože nějaké slípky z Horní dolní to považují za módu, která už se nenosí? A naopak. Když je zrovna IN nějaká příšernost, která mi nesedí, tak se do toho stejně nasoukám? Tak třeba takové nošení holínek do města byla nedávno super moderní věc, ale měla ten malý nedostatek, že půlka holek v těch botách vypadala jako selka, která zrovna přišla z chlívku od prasátek. Ale hlavní asi je, že byly všechny hrozně IN. Holky, kluci... naučte se používat vlastní hlavy a vlastní úsudek. Možná si potom taky všimnete, jak směšné tohle je, když nemáte svůj vlastní vkus a řídíte se ostatními. Kdybych si ještě před pár lety vzala na festival věneček z umělých kytek, tak budu za blázna. Poslední roky to bylo v módě a nosí ho i slečny, kterým vůbec nesluší. A vsadím se s vámi, o co budete chtít. že půlka z těch, které ho dnes nosí, ho budou už příští rok "hrozně hejtovat," protože už bude zase OUT.  Není to celé komické?

Líbí se vám módní experimenty? Nebo to považujete jen za snahu na sebe upozornit?

Co byl váš největší módní výstřelek? 

Řídíte se tím, co je IN a OUT? 

Nabídněte posměváčkům pomoc aneb blogerský TAG

Zdravím všechny uvařené, upečené a grilované čtenáře, kteří mají také raději zimu, a tak momentálně trpí a sní o stavění sněhuláků. Jak přežíváte teploty posledních dní? Já bych si ze všeho nejraději vzala příklad z filmu Vesničko má středisková (mimochodem, ten se natáčel nedaleko mého bydliště) a sedla si do sklepa na sedmý schod, abych byla ideálně vychlazená. Největší krize dne přichází ve chvíli, kdy mám naplnit své předsevzetí pro letošní prázdniny, ve kterém jsem se zavázala, že budu chodit pravidelně běhat. Jakoby už tak mé lenochodí já nebylo kvůli tomuto rozhodnutí velmi nešťastné, ještě musí být pekelné vedro. Ok, konec úvodního proslovu. 

Tenhle TAG, kterým se chystám zaplácnou mou osobní okurkovou sezónu, jsem přebrala z blogu http://vysvobozena.blogspot.cz/, kam se všichni povinně půjdete podívat. Zdravím jeho autorku! A můžeme začít...

1. Jak vznikl tvůj první blog a o čem byl?

K blogu jsem se poprvé dostala vlastně náhodou. Už jsem tu v jednom článku zmiňovala, že jsem byla (a asi ještě jsem) fanynka německé skupiny Tokio Hotel. V té době kolem nich existovala hodně velká a provázaná komunita, ze které dnes zůstalo už jen nejsilnější jádro. I já jsem tehdy měla vytipováno několik stránek, které jsem pravidelně navštěvovala. V jedné z tamních diskuzí jsem se seznámila s partou skvělých talentovaných holek, se kterými jsem v kontaktu až do dnes. Už nevím, na čem naše diskuse tehdy vznikla, ale výsledkem bylo, že jsme si společně založily stránku, na které jsme se věnovaly hlavně psaní satirických povídek a dalším kreativním činnostem. Byly jsme známé pod zkratkou KNU a jeden čas jsme dokonce držely rekord v nejkomentovanějším článku na blog.cz. Později jsem chvíli vedla svůj vlastní blog, na který jsem přidávala hlavně recenze na knížky a jejich rozbory, protože jsem si tehdy všimla, že velká část čtenářských deníků, které jsou dohledatelné na internetu, je plná fatálních chyb. Jenže blog.cz měl v té době často technické problémy, takže jsem staré stránky smazala a přesunula jsem se sem. Jo... a taky jsem si řekla, že nebudu studentům usnadňovat jejich práci a podporovat je v tom, aby nečetli.

2. Jaký je tvůj aktuální blog, o čem je a co bys chtěla, aby v budoucnu ještě byl?

Tohle je trochu divná otázka, ne? Můj blog je ten, na kterém čtete tenhle článek. Páni, to je opravdu překvapivé. O čem je? Je o všem a o ničem. Stále se nemůžu dopracovat k nějakému konkrétnímu zaměření. Když se podívám do statistik blogu, tak vidím, že nejvíc návštěv měly články, kde jsem se podělila o své recepty. Už jsem říkala, že jsem celkem dobrá kuchařka? Nehledejte, všechny jsem smazala, protože jsem je zpětně vyhodnotila jako špatně napsané. Určitě se nechci zaměřovat na kosmetiku a oblečení, protože takových blogů je hodně a já osobně preferuji stránky, kde se něco zajímavého dozvím a můžu si s autorkou a ostatními "pokecat" nad různými tématy a názory. Kam bych tedy chtěla blog směřovat? Určitě někam, kde se budou čtenáři víc zapojovat a budou mít prostor pro vyjádření svých postojů. 

3. Jak vznikaly tvé blogové přezdívky? 

Jestli se nepletu, tak už pěkně dlouho používám jednu a tu samou. Protože nemám jméno, které by bylo zrovna časté, chtěla jsem se původně prezentovat tak, jak mě oslovuje část mých nejbližších kamarádů. Jenže se ukázalo, že uživatelské jméno Ivon, je obvykle zabrané, a tak jsem ho musela trochu poupravit. Tahle "přezdívka" vychází z francouzské výslovnosti mého jména. Mimochodem, původ mého jména je staroněmecký a je spojovaný s tisem. Takže jsem vlastně jedovatý jehličnan s červenými bobulemi. Ne, teď vážně. Mé jméno je obvykle překládáno jako "tisový luk" nebo "válečník s tisovým lukem." Fajn, asi jsem si moc nepomohla, že? :D

Strašidlo jménem "Kritika"

Snad každý člověk na světě se během svého života setká s kritikou na straně toho, kdo ji dává, i na straně toho, kdo je nucen kritiku přijímat. Věci kolem sebe hodnotíme každý den našeho života. Kritika je věc, která nás může ranit, ale může být také impulzem, který nás posune k lepším výsledkům, pokud ji umíte přijmout, identifikovat oprávněné a zajímavé připomínky a efektivně je využít ve svůj prospěch. Někdy se mi ale zdá, že spousta lidé neumí kritizovat objektivně a další nešťastníci zase vůbec neumí přijmout nic, co má jen trochu nádech negativního hodnocení. Čeho se tihle lidé tak bojí? Kde je vlastně ta hranice, za kterou se z objektivní kritiky stává snaha někoho poškodit a ranit ho? A jak se s kritikou naší osoby vyrovnávat s elegancí a vtipem? (A proč mám dojem, že mě někdo chytí za slovíčko a oznámí mi, že nic jako objektivní kritika neexistuje? :D)

Když už chceš kritizovat, tak ať to má úroveň

Začněme ze strany kritika. Kolik je na světě lidí, tolik máme různých názorů, a tak se čas od času tyhle názory musí dostat do konfliktu. Kritika bude vždy obsahovat nádech subjektivních postojů, ale pokud chceme někde vyjádřit svůj kritický názor na nějaké téma, měli bychom si u toho zachovat úroveň. Možná se daná věc nelíbí nám, ale jiným se líbí. Možná jsme trochu náročnější. Možná to není cílené na naší věkovou skupinu. Možná si myslíme, že by něco šlo udělat lépe. Možná máme pravdu a možná ji taky nemáme. Často se setkávám s tím, že lidé neumí svůj názor vyjádřit v klidu. Okamžitě útočí, neumí jasně argumentovat, snaží se druhého shodit. Zároveň nedokážou napsat, kde vidí problém a co se jim vlastně nelíbí. Jak má na vás kritizovaný reagovat, když mu neumíte říct, co je na jeho práci špatně? Možná to vy sami nevíte? Není nic horšího, než když se do zatvrzelého a téměř agresivního kritizování pouští člověk, který tématu ve skutečnosti moc nerozumí a na jeho poznámkách je to poznat na první pohled. Znáte takové ty aktivní "Brouky Pytlíky," kteří rádi mluví úplně do všeho, vše by udělali lépe, ale ve skutečnosti nic neumí, ne? Než se do někoho "pustíme," je vhodné si v hlavě srovnat, jestli je naše kritika oprávněná. 

Kritika neznamená útok a pobídku k tomu, aby se kritizovaný automaticky začal agresivně bránit!

Tohle je větička, kterou by si měli všichni zapamatovat. Když něco "pověsíte" na internet, musíte počítat s tím, že přijdou i komentáře, které se vám nemusí zrovna dvakrát líbit, protože nebudou ve stylu "sluníčko-kytičky-ptáčkové." Nikdo učený z nebe nespadl, a tak se může stát, že se na váš projekt, blog či video snese vlna kritických ohlasů. V tu chvíli si můžete vybrat ze tří možností, jak takovou situaci vyřešit. Můžete se k tomu postavit čelem, nebo se k tomu otočit zády a riskovat, že vás někdo s chutí pěkně nakopne do vašeho zadečku. Můžete kritiku ignorovat, a dokonce si můžete zahrát na diktaturu a všechny negativní ohlasy prostě cenzurovat. Jen počítejte s tím, že si o vás lidé nepomyslí nic lichotivého. Nebo se můžete začít vztekat a kopat kolem sebe jako malé děcko na pískovišti, kterému někdo ukradl červený kyblíček a bábovičky. Počítejte ale s tím, že metání výmluv a nadávek po ostatních také k ničemu nevede. A nebo se nad kritickými ohlasy opravdu zamyslíte. Možná zjistíte, že nejsou oprávněné, a můžete svůj postup kritikům objasnit a zdůvodnit. Možná zjistíte, že se do vašeho plánu opravdu vloudila chybička, na kterou jste byli upozornění a do příště ji můžete napravit. Zkrátka, pokud seberete odvahu a budete s kritikou pracovat, můžete sami sebe zdokonalovat. 

"Závidíš!" 

Zvedne ruku každý, kdo už někdy četl nebo slyšel tohle obviňující prohlášení v reakci na komentář, který hodnocenému nehrál zrovna moc do karet. Já sama jsem se s tím setkala nesčetněkrát. Někdy to bylo v případech, kdy autor kritiky skutečně neuměl ukočírovat své emoce a do hodnocení přehnaně vstoupila subjektivní antipatie. Kritiky, které vychází ze závisti, většinou poznáte podle tónu. Na druhou stranu se slovíčkem "závist" podle mého názoru hodně plýtvá a někteří lidé ho vytahují na každého, kdo se opováží poukázat na nějaký nedostatek jejich chování. Dělají to zřejmě v domnění, jak to tomu dotyčnému hrozně nandali. "Myslíš, že by mi seděla trochu jiná barva trička? Závidíš mi to původní! Říkáš, že na promoci bych neměla chodit v šatech jako do baru, protože to není vhodné? Závidíš mi, že si můžu dovolit ty vyzývavé mini šaty s výstřihem až k pupíku!" S výkřikem: "Závidíš," jsem se setkala i v případě, kdy někdo našel způsob, jak lze obejít naše zákony, začal zneužívat sociální dávky a byl na nelegálnost svého jednání někým upozorněný. Určitě záviděl, závistivec jeden ošklivý! Překvapivé bylo, kolik lidí s tímhle nařčením nadšeně souhlasilo. Není to trochu absurdní?

Jak se vyrovnávám s kritikou já? 

Já mám kritiku celkem ráda. Ok, to zní asi trochu divně. Mám ji určitě raději, než takové to neupřímné "ách" a "óch" nad každým nesmyslem, který vyplodím, ale přiznávám, že i já mám občas problém kritiku přijmout. Hlavně v případech, kdy cítím, že je neoprávněná a kritik zkrátka kritizuje jen kvůli tomu, aby kritizoval. Mám problém přijímat poznámky hlavně vůči mému psaní, na které jsem opravdu háklivá už od základky. Proto jsem si hodně brala, když mě moje češtinářka na střední škole neprávem obviňovala z plagiátorství. Když mi moje vedoucí bakalářské práce neustále vracela můj text s tím, že se jí nelíbí můj styl, málem jsem vyletěla z kůže. Je pravda, že u obhajoby jsem se setkala paradoxně s tím, že oponentka mi moji stylistiku chválila a vyzdvihovala. A teď babo raď, kdo měl pravdu! Do podobné situace jsem se dostala nedávno, když můj bratr přinesl ze školy 2- ze slohové práce, kterou z velké části opsal z mého domácího úkolu na žurnalistice. (Vynechme teď to, že s opisováním cizích úkolů rozhodně nesouhlasím. :D) To jsem se pekelně urazila, neboť ona učitelka mu prý sloh zkritizovala s tím, že nemá dodržený požadovaný žurnalistický útvar. Můj profesor s dlouholetou novinářskou praxí tvrdil něco jiného. Tyhle příklady vlastně ukazují, že kritik nemusí mít vždy pravdu a taky je to krásná ukázka toho, proč se maturitní slohové práce nemůžou opravovat centrálně. (Smích.) Nicméně, pokud kritika přichází od člověka, o kterém vím, že je odborníkem v daném oboru nebo jde o člověka s velkým přehledem, kterého si vážím, potom si z jeho připomínek vždy snažím něco odnést a zvážit svoje další možnosti.

Jak vy přijímáte kritiku? 

Spojujete si kritiku se závistí? 

Setkali jste se s nějakou vtipnou a neoprávněnou kritikou, nebo zábavnou neochotou přijmout negativní připomínky?