Uvnitř tančím

Jsem realista, a tak vím, že tenhle skvělý film (natočený v roce 2004) většina z vás už prostě musela vidět. Zároveň se také přiznávám, že já jsem v tomhle případě byla poněkud „opožděná“, a tak mi tenhle příběh úplně náhodou dostal do rukou až včera. Nepřicházím tak na trh se závratnou novinkou, která v brzké době ohromí davy diváků. A přece mi to nedá a musím věnovat alespoň pár řádků tomu, čím mě vlastně film s názvem Inside I’m Dancing zaujal.  Třeba se i najdou další jedinci, kteří se čas od času náhle proberou a zjistí, že jim něco jedinečného uteklo, a kteří si odtud odnesou inspiraci na večerní zábavu.

Název by nás mohl přivést na myšlenku, že se jedná o další z desítek filmů o tanečnících, kterým stojí v cestě za jejich snem rozličné životní překážky. Ale to je chyba pánové a dámy. V příběhu nenajdete ani tanečníky, ani tanečnice. Uvnitř tančím, vypráví o životě dvou invalidů připoutaných na vozíček. Michael, který prodělal mozkovou obrnu, si najde nového přítele v příchozím divokém Rorym.  Ač při prvním pohledu máte pocit, že ti dva jsou neslučitelnou dvojicí, vznikne mezi nimi zvláštní pouto díky skutečnosti, že Rory jako jediný Michaelovi rozumí. Tím jej nečekaně vytahuje ze světa šedi a jednotvárnosti, ve kterém dosud žil, i když výstižnější by bylo slovíčko: nežil…  

Víc vám k ději neřeknu, není hezké někomu vyprávět závěr filmu předem. Snad jen předesílám, že nejde o nic, co by vyhovovalo milovníkům konců, které jsou zcela obalené ve štěstí.  Stejně tak můžu slíbit, že pokud nejste bezcitný studený čumák, celá zápletka se, použiju poněkud klišé výraz, dotkne vaší duše. Ukazuje, že i pokud se nacházíte v bezvýchodné situaci, nesmíte ztrácet sami sebe.  Že za to, čemu věříte, máte bojovat, i když už vám dochází dech. Že i když život umí být pořádný prevít, nikdy nemůže, pokud mu to nedovolíte, zabránit tomu, abyste uvnitř tančili…

Lži a nech si lhát...

Každý z nás někdy v životě zalhal. Ze strachu, z milosrdenství, nebo prostě proto, že je, řekněme si to bez okolků, prolhaný prevít, který má co skrývat.  Existuje vůbec pro takové jednání výmluva? Je někdy lepší nejít s pravdou na světlo světa? Může mít naše malá lež velké následky?

Poslední dobou v sobě řeším nepříjemný problém. Až na malé výjimky, které znám dlouhou dobu, nedokážu věřit lidem. Připadá mi, že celý svět je falešný a lidé jsou jako komedianti, kteří si hrají svá divadélka. Je to příšerné, když s někým mluvíte a hlavou vám běží:  „No fajn, říkáš, že ti můžu důvěřovat? Nevrazíš mi vzápětí nůž do zad?“  Ptáte se, jak moje ztracená důvěra souvisí s tím, co jsem nakousla v prvním odstavci? Hodně, hlavně s poslední otázkou, kterou jsem položila. Za celým problémem stojí právě lži. Lži od lidí, ke kterým jsem si vypěstovala důvěru, a pak se provalila pravda, kterou z různých důvodů zatajovali. Lži od lidí, kteří se nestydí mi lhát dál, i když já už znám realitu. Lži, které ze mě v podstatě udělali uzlíček nervů, který se bojí toho, že někdo jeho těžce vypěstovanou důvěru bez milosti zase zadupe do prachu a ještě si na ni plivne, a tak si raději drží všechny dál od těla.                                                              

Lhaní je totiž věc, která často ublíží, i když jím chcete druhého třeba jen ušetřit bolesti. Staré známé rčení říká, že lež má krátké nohy. A ve většině případů se pravda na povrch nakonec opravdu dostane a v tu chvíli začne dělat paseku. Najednou už tu není jen ta bolest z informace, kterou původně pravda obnášela. Najednou je tu ještě ta nejistota z toho, že jsme byli klamáni a hlavou začne vrtat myšlenka, jestli to byla jediná ,,milosrdná“ nepravda, která nám byla naservírována. A čím víckrát se tohle stane, tím větší ta nejistota je.

                Samozřejmě, jsou i situace, kdy opravdu není dobré říct pravdu takovou, jaká opravdu je. Sem patří třeba lež doktora, který přichází se smutnou zprávou. Ale proč lhát, když to není opravdu nezbytně nutné? Jak si budeme moc věřit, když budeme každou nepříjemnou věc zametat pod koberec, abychom s ní nemuseli bojovat, abychom se jí nemuseli podívat tváří v tvář? Proč lhát abychom se někomu zavděčili? Proč podporovat tu faleš, kterou je svět už tak dost nasáklý?

Za sebe říkám, že ocením člověka, který přijde a řekne mi i nepříjemné věci do očí. Já se nad tím zamyslím, pokusím se to vyřešit a vyrovnám se s tím. Nemůžu pracovat s tím, co mi bylo zatajeno. A nestojím o člověka, který se mnou bude hrát komedii. Tímhle se řídím a lidem, kteří se dostanou blíž k mojí osobě vždycky předem říkám, že si mají pamatovat jednu věc: Nesnesu podrazy a lhaní, a nikdy tohle neodpouštím, nedávám druhou šanci (ono se z ní totiž potom stane třetí, čtvrtá, pátá…). Jednoduchá věc: Podrazíš mě + zjistím to = končíš. Pak už je to na nich...

Nebyla by to krása, kdyby se každý lhář dal poznat podle dlouhého nosu jako oblíbená pohádková postavička? Myslím, že by to ostatním ušetřilo spoustu zbytečného vzteku :)