Čas od času vody internetu rozvlní článek zabývající se skupinou aktivistů, kteří prosazují zákaz kouření napříč restauracemi a hospodami. Co na to říkáte? V připojených komentářích se vždy přispěvatelé rozohňují a nepřipouští možnost kompromisu. Můj profesor na komunikaci by jim pravděpodobně poradil, aby si před napsáním a odesláním komentáře napočítali do desíti a pokusili se potlačit pomyslný bílek vajíčka, který představují projevované emoce, a zaměřili se na podstatný menší žloutek uvnitř.
Přiznávám se bez mučení, že si sama čas od času zapálím, takže se na problém můžu podívat z obou stran. Skupinu lidí, kteří vyznávají tabákové výrobky, dělím na "kuřáky," kteří se svou závislostí pokud možno neobtěžují ostatní, a na "omezence," kteří se velmi rádi ohání slovy "svoboda, právo, omezování, tolerance," ale tato slova pro ně mají význam jen ve chvíli, kdy jde o jejich svobodu, jejich práva, jejich omezování a toleranci vůči jejich zlozvyku. Takhle by to ale nešlo, přátelé!
Kdyby existovala v každém z nás alespoň minimální slušnost k druhému, tak by nekuřáci nemuseli atakovat úřady, aby vymýšlely a zaváděly další nařízení, příkazy a zákazy. O čem teď mluvím? Chápu, že k pivu v hospodě si neodpustí kuřák cigaretu. Nebudu ho vyhánět. Chápu, když si zapálí venku, pokud mi to nefouká přímo do obličeje. Chápu, že si zapálí, pokud to někoho přímo neobtěžuje. Ale nechápala jsem chování, kterému jsem byla vystavená před pár dny.
Ve středu mám mezi přednáškami velkou časovou mezeru, a tak jsem si zašla na oběd do jedné z blízkých restaurací. Usadím se k malému stolku pro dva, objednám si jídlo. Protože to bylo v době oběda, bylo plno a všichni si pochutnávali na své objednávce. V tu chvíli přišel pán, a protože už pro něj nebyl volný stůl, přistoupil k mému, zda si může přisednout. Souhlasila jsem. Jenže! Sotva se pán uvelebil na židli, vytáhl z kapsy krabičku cigaret a jednu, dle zápachu pěkně lacinou, si zapálil. Že by ho napadlo, že by se slušně zeptal, jestli mi vykuřování ani ne půl metru od mého talíře nebude vadit? Ani nápad. Vykouřil jednu, foukal to mým směrem, zapálil si druhou... z té vykouřil půlku a zbytek nechal dobu doutnat v popelníku. Byla jsem naprosto znechucená. Jasně, už slyším bezohledné kuřáky a jejich pohádku o tom, jak je to moje chyba, protože jsem přece měla jít do nekuřácké restaurace. Ano, moc se omlouvám, že žiji ve světě, kde se k sobě lidé chovají slušně a ne jako dobytek. Že čekám od člověka, který si přisedne při obědě k cizí slečně alespoň drobet slušnosti.
Z restaurace jsem odcházela s tím, že mé pochopení pro odpůrce kouření narostlo do ohromných výšin a vsadila bych poslední peníze, že přesně tenhle pán by u zákona o zákazu kouření začal vykřikovat něco o hrozném chování nekuřáků.
Co vy na to, drazí čtenáři? Vadí Vám kouření v restauracích? Zapálíte si tam i Vy?
PS: Prohlášení, že jsem sama občasný kuřák, jsem podtrhla schválně, protože kuřáci si můj názor často vysvětlili jako postoj naprostého nekuřáka a začali kolem sebe okamžitě kopat jako vzteklá děcka...
