Zemřel Sir Nicholas Winton

Na dnešní den jsem měla původně naplánovaný článek, ve kterém jsem se chtěla věnovat tomu, jak správně kritizovat a přijímat kritiku, ale nějak jsem se do toho textu zamotala a musím ho odložit, než někde pochytím inspiraci. Nicméně, před pár hodinami mě zasáhla zpráva, která si zaslouží zmínku na blogu. Je mi líto, že je to za tento rok už druhý "nekrolog," který se tu objeví. Zdá se, že Smrť si sebou letos odvádí jednu výraznou osobnost za druhou. A taky mě trochu překvapilo, že všichni kolektivní "facebookoví fňukalové" jsou dnes nějak potichu, jako kdyby dnes nezemřel člověk, který zachránil  669 životů. 

A víte co? Začněme dnes trochu netradičně od konce a to velmi dojemným videem. Jde o záběry z pořadu, v němž se Sir Nicholas Winton poprvé setkal s několika "dětmi," které zachránil před jistou smrtí v plynových komorách nacistických koncentračních táborů.

Seznamte se... Nicholas Winton 

Nicholas Winton se narodil v roce 1909 v Londýně do původně židovské rodiny, která se sem přestěhovala krátce před jeho narozením z Německa, kde začínaly sílit antisemitské nálady. Rodina však nepatřila k praktikujícím Židům a poté, co byl Nicolas pokřtěn, byla rodina definitivně vyloučena z židovské komunity. Nicolas se stejně jako jeho otec začal věnovat finanční oblasti a po vystudování internátní školy v Anglii odjel do Německa a Francie, aby zde získal praxi v bankovnictví. Po svém návratu se poměrně úspěšně věnoval tomuto oboru i ve Velké Británii. 

V roce 1938 byl však postaven před jinou výzvu. Právě se chystal na zaslouženou dovolenou do Alp, když se mu ozval jeho přítel Martin Blake. Ten pracoval pro organizaci British Committee for Refugees from Czechoslovakia, která vznikla jako dobrovolnická iniciativa, jejímž cílem byl přesun lidí, kteří byli ohroženi nacistickým režimem. V období po Křišťálové noci už jejím členům docházelo, že nemají dostatek času na to, aby z Hitlerem ohrožených zemí dokázali evakuovat všechny, kteří byli v potenciálním nebezpečí. To bylo mimo jiné způsobeno tím, že kauce pro dospělého člověka pro emigraci do Velké Británie byla vysoká a v dalších zemích se řídili svými imigračními stropy, které odmítali porušit. Blake požádal Wintona o pomoc a tím mu definitivně zrušil dovolenou a změnil život. 

Hra o čas

Winton místo na dovolenou strávenou na lyžích odcestoval do Prahy, kde se svou činností zaměřil na tu nejohroženější skupinu vůbec. Židovské děti. Nicholas tušil, že hraje o čas. Sudety byly v rukou Německé říše a jemu bylo jasné, že nacističtí vůdci se nespokojí jen s pohraničními oblastmi, kde už praktikovali svou zvrácenou politiku. Začal boj, ve kterém byl nepřítelem nejen pochroumaný domácí byrokratický aparát, ale také nedostatečné kontakty a finanční prostředky pro kauce. Každé dítě muselo dostat povolení k vycestování, zaplatit kauci pro vstup do země a mít předem vyhledanou pěstounskou rodinu. Což nebylo snadné, protože část světa si stále neuvědomovala, jaké peklo nacisté záhy rozpoutají. Na světlo světa se poměrně nedávno dostal dopis, který dokazuje, že Winton se ke spolupráci na záchraně dětí pokoušel dopisem přesvědčit také Spojené státy. Byl odmítnut. 

"Ty děti potřebovaly pomoc a já byl schopen jim ji poskytnout." 

První vlak byl z Československa vypraven 14. března 1939, tedy pouhý den před tím než byl zbytek země obsazen wehrmachtem. Smutné je, že v tomto prvním vlaku sedělo pouze 20 pasažérů. Během následujících měsíců se Witnonovi a jeho spolupracovníkům podařilo zachránit z okupované země celkem 669 dětí. Poslední vlak s 250 dětmi byl z Prahy vypraven 1. září 1939. Kvůli začátku války však nikdy nedorazil do cíle... Sám Winton poslední vlak považoval za své životní selhání, které bylo důvodem, proč svou práci dlouhých 50 let před světem i svou rodinou zatajoval. Až jednoho dne našla jeho manželka na půdě kufřík s plný dokumentů se jmény zachráněných dětí... 

Ten kdo zapomene na svoji minulost, je odsouzen ji znovu prožít

Sir Nicholas Winton je člověk, na kterého nesmíme zapomenout. Je prototypem hrdiny z davu, který dokázal udělat správnou věc ve chvíli, kdy nemusel. Jeho příběh a příběh jeho dětí by nám měl připomínat, že s lidskou zlobou musíme bojovat a nečekat na to, že to někdo vyřeší za nás. Svět totiž nebude zničen těmi, kteří páchají zlo, ale těmi, kteří se na ně dívají, aniž by něco udělali.