čtvrtek 2. července 2015

Strašidlo jménem "Kritika"

Snad každý člověk na světě se během svého života setká s kritikou na straně toho, kdo ji dává, i na straně toho, kdo je nucen kritiku přijímat. Věci kolem sebe hodnotíme každý den našeho života. Kritika je věc, která nás může ranit, ale může být také impulzem, který nás posune k lepším výsledkům, pokud ji umíte přijmout, identifikovat oprávněné a zajímavé připomínky a efektivně je využít ve svůj prospěch. Někdy se mi ale zdá, že spousta lidé neumí kritizovat objektivně a další nešťastníci zase vůbec neumí přijmout nic, co má jen trochu nádech negativního hodnocení. Čeho se tihle lidé tak bojí? Kde je vlastně ta hranice, za kterou se z objektivní kritiky stává snaha někoho poškodit a ranit ho? A jak se s kritikou naší osoby vyrovnávat s elegancí a vtipem? (A proč mám dojem, že mě někdo chytí za slovíčko a oznámí mi, že nic jako objektivní kritika neexistuje? :D)


Když už chceš kritizovat, tak ať to má úroveň

Začněme ze strany kritika. Kolik je na světě lidí, tolik máme různých názorů, a tak se čas od času tyhle názory musí dostat do konfliktu. Kritika bude vždy obsahovat nádech subjektivních postojů, ale pokud chceme někde vyjádřit svůj kritický názor na nějaké téma, měli bychom si u toho zachovat úroveň. Možná se daná věc nelíbí nám, ale jiným se líbí. Možná jsme trochu náročnější. Možná to není cílené na naší věkovou skupinu. Možná si myslíme, že by něco šlo udělat lépe. Možná máme pravdu a možná ji taky nemáme. Často se setkávám s tím, že lidé neumí svůj názor vyjádřit v klidu. Okamžitě útočí, neumí jasně argumentovat, snaží se druhého shodit. Zároveň nedokážou napsat, kde vidí problém a co se jim vlastně nelíbí. Jak má na vás kritizovaný reagovat, když mu neumíte říct, co je na jeho práci špatně? Možná to vy sami nevíte? Není nic horšího, než když se do zatvrzelého a téměř agresivního kritizování pouští člověk, který tématu ve skutečnosti moc nerozumí a na jeho poznámkách je to poznat na první pohled. Znáte takové ty aktivní "Brouky Pytlíky," kteří rádi mluví úplně do všeho, vše by udělali lépe, ale ve skutečnosti nic neumí, ne? Než se do někoho "pustíme," je vhodné si v hlavě srovnat, jestli je naše kritika oprávněná. 

Kritika neznamená útok a pobídku k tomu, aby se kritizovaný automaticky začal agresivně bránit!

Tohle je větička, kterou by si měli všichni zapamatovat. Když něco "pověsíte" na internet, musíte počítat s tím, že přijdou i komentáře, které se vám nemusí zrovna dvakrát líbit, protože nebudou ve stylu "sluníčko-kytičky-ptáčkové." Nikdo učený z nebe nespadl, a tak se může stát, že se na váš projekt, blog či video snese vlna kritických ohlasů. V tu chvíli si můžete vybrat ze tří možností, jak takovou situaci vyřešit. Můžete se k tomu postavit čelem, nebo se k tomu otočit zády a riskovat, že vás někdo s chutí pěkně nakopne do vašeho zadečku. Můžete kritiku ignorovat, a dokonce si můžete zahrát na diktaturu a všechny negativní ohlasy prostě cenzurovat. Jen počítejte s tím, že si o vás lidé nepomyslí nic lichotivého. Nebo se můžete začít vztekat a kopat kolem sebe jako malé děcko na pískovišti, kterému někdo ukradl červený kyblíček a bábovičky. Počítejte ale s tím, že metání výmluv a nadávek po ostatních také k ničemu nevede. A nebo se nad kritickými ohlasy opravdu zamyslíte. Možná zjistíte, že nejsou oprávněné, a můžete svůj postup kritikům objasnit a zdůvodnit. Možná zjistíte, že se do vašeho plánu opravdu vloudila chybička, na kterou jste byli upozornění a do příště ji můžete napravit. Zkrátka, pokud seberete odvahu a budete s kritikou pracovat, můžete sami sebe zdokonalovat. 

"Závidíš!" 

Zvedne ruku každý, kdo už někdy četl nebo slyšel tohle obviňující prohlášení v reakci na komentář, který hodnocenému nehrál zrovna moc do karet. Já sama jsem se s tím setkala nesčetněkrát. Někdy to bylo v případech, kdy autor kritiky skutečně neuměl ukočírovat své emoce a do hodnocení přehnaně vstoupila subjektivní antipatie. Kritiky, které vychází ze závisti, většinou poznáte podle tónu. Na druhou stranu se slovíčkem "závist" podle mého názoru hodně plýtvá a někteří lidé ho vytahují na každého, kdo se opováží poukázat na nějaký nedostatek jejich chování. Dělají to zřejmě v domnění, jak to tomu dotyčnému hrozně nandali. "Myslíš, že by mi seděla trochu jiná barva trička? Závidíš mi to původní! Říkáš, že na promoci bych neměla chodit v šatech jako do baru, protože to není vhodné? Závidíš mi, že si můžu dovolit ty vyzývavé mini šaty s výstřihem až k pupíku!" S výkřikem: "Závidíš," jsem se setkala i v případě, kdy někdo našel způsob, jak lze obejít naše zákony, začal zneužívat sociální dávky a byl na nelegálnost svého jednání někým upozorněný. Určitě záviděl, závistivec jeden ošklivý! Překvapivé bylo, kolik lidí s tímhle nařčením nadšeně souhlasilo. Není to trochu absurdní?

Jak se vyrovnávám s kritikou já? 

Já mám kritiku celkem ráda. Ok, to zní asi trochu divně. Mám ji určitě raději, než takové to neupřímné "ách" a "óch" nad každým nesmyslem, který vyplodím, ale přiznávám, že i já mám občas problém kritiku přijmout. Hlavně v případech, kdy cítím, že je neoprávněná a kritik zkrátka kritizuje jen kvůli tomu, aby kritizoval. Mám problém přijímat poznámky hlavně vůči mému psaní, na které jsem opravdu háklivá už od základky. Proto jsem si hodně brala, když mě moje češtinářka na střední škole neprávem obviňovala z plagiátorství. Když mi moje vedoucí bakalářské práce neustále vracela můj text s tím, že se jí nelíbí můj styl, málem jsem vyletěla z kůže. Je pravda, že u obhajoby jsem se setkala paradoxně s tím, že oponentka mi moji stylistiku chválila a vyzdvihovala. A teď babo raď, kdo měl pravdu! Do podobné situace jsem se dostala nedávno, když můj bratr přinesl ze školy 2- ze slohové práce, kterou z velké části opsal z mého domácího úkolu na žurnalistice. (Vynechme teď to, že s opisováním cizích úkolů rozhodně nesouhlasím. :D) To jsem se pekelně urazila, neboť ona učitelka mu prý sloh zkritizovala s tím, že nemá dodržený požadovaný žurnalistický útvar. Můj profesor s dlouholetou novinářskou praxí tvrdil něco jiného. Tyhle příklady vlastně ukazují, že kritik nemusí mít vždy pravdu a taky je to krásná ukázka toho, proč se maturitní slohové práce nemůžou opravovat centrálně. (Smích.) Nicméně, pokud kritika přichází od člověka, o kterém vím, že je odborníkem v daném oboru nebo jde o člověka s velkým přehledem, kterého si vážím, potom si z jeho připomínek vždy snažím něco odnést a zvážit svoje další možnosti.



Jak vy přijímáte kritiku? 
Spojujete si kritiku se závistí? 
Setkali jste se s nějakou vtipnou a neoprávněnou kritikou, nebo zábavnou neochotou přijmout negativní připomínky? 


2 komentáře:

  1. Já se s kritikou setkávám denně, převážně s tou negativní třeba co se týče mé postavy nebo chování. Vždycky mě mrzí, že mě takhle kritizují rodiče, a mám dost nízké sebevědomí, takže si veškerá negativa namířená na mě beru možná až moc osobně.
    Nevím, jestli mě lidi kritizují proto, že by mi záviděli, já to ale občas tak dělám. Často se například se spolužačkami tajně posmíváme jiné spolužačce, která sice není přirozeně moc chytrá, ale dokáže se všechno naučit nazpaměť. Já to mám tak trochu naopak - něco vím a to jsem schopna uplatnit, ale učit se neumím, natož velké obsahy a zpaměti. Nemůžu tohle své chování zastavit. :D
    Setkala jsem se s mnoha druhy kritiky a nejspíš se během svého života ještě setkám. Měla bych se naučit přijímat ji. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc hezký článek! Skutečně oceňuji! A můj příběh? Nu, jsem už spíš střední věková kategorie, a tudíž fakt, že jsem se vrhla na psaní blogu o internetovém vyhledávání je nepochopitelné pro mou adolescentní dceru. Skutečně mě za to kritizuje! :) Zrovna poslední článek o organizaci záložek na netu (https://hledac.wordpress.com/2015/07/05/jak-organizovat-internetove-nalezy-a-nemit-ztraty/) mě kompletně zdrbla! Ale já si z toho nic nedělám. Kritizovat věci, které někdo dělá pro radost a ne s cílem dosáhnout něčeho perfektního, mi totiž přijde kompletně blbé. A taky jsem to své dceři řekla ... :D

    OdpovědětVymazat