sobota 27. června 2015

Deset maličkostí, které mi ničí život

Kdy už tady máme ten víkend, tak si dnes dáme článek na takové volnější, odpočinkové a trochu zábavnější téma. Vážení čtenáři, vůbec bych nevěřila, že dát dohromady tenhle krátký seznam maličkostí z běžného života, které mě z různých důvodů rozčilují, bude taková fuška. Buď na světě není moc věcí, které by mě dokázaly opravdu naštvat,  nebo mám tak děravou hlavu? Vsadila bych si spíš na druhou možnost. Vždyť to říkám pořád, že si konečně musím začít dělat poznámky ke každému článkům do svého notýsku "blbníčku." 

  • Lidé, kteří překrucují všechno, co jim říkáte. Setkávám se s tím na diskuzích tak často, že už to beru jako běžnou věc. To ale neznamená, že mě to nemůže vytáčet do vrtulky. Určitě to znáte. Polopaticky někomu vysvětlíte a podložíte myšlenku A, on z vašeho textu vytáhne jednu jedinou větu holou, tu naprosto překroutí do smyšleného tvrzení B a je vás schopný napadnout, že jste vy sami řekli B. Když ho na jeho omyl upozorníte, odmítá uznat, že vy jste nic takového nikde nenapsali. A nesmíme zapomenout, že se z vás následně snaží znovu a znovu udělat blbce, i když ho dalších deset lidí upozorní, že nemá pravdu. Celkem by mě zajímalo, jestli to tihle diskutéři dělají vědomě, nebo si své překrucování vůbec nepřipouští. Co tipujete vy?

    Výsledek obrázku pro kedlubna
  • Dlouho jsem přemýšlela, jak mám tenhle bod pojmenovat, ale můžeme tomu říkat třeba"lidé, kteří si vždy umí stoupnout na správné místo." Ano, myslím to ironicky. Kdo žije v Praze a pravidelně jezdí metrem, určitě to zná. Pospícháte na důležitou schůzku, zkoušku ve škole, navazující autobus, do práce... takže je ve hře každá vteřina vašeho času. A jakoby nestačilo, že vaše tramvaj měla zpoždění a na každých semaforech jste vychytali červeného panáčka, na vaší cílové rovince z metra si někdo stoupne přesně do prostředka eskalátorů. Následuje vaše: "Dovolíte, prosím?" A občas se ani tak nedočkáte žádoucí reakce. Lidi, já vím, že eskalátory nejsou primárně určené na to, aby se po nich chodilo a běhalo. My sprinteři to taky neděláme kvůli tomu, abychom mohli obtěžovat vaši vyhlídkovou jízdu. Mějte prosím občas slitování s námi, kterým jede za pět minut spoj domů a vzhledem k víkendovému provozu nám hrozí, že budeme kvůli dalšímu autobusu sedět na nádraží pět hodin jako ten kedluben na záhonu.

  • S předešlou maličkostí souvisí i ono známé zastavování se hned po té, co vylezete z metra, tramvaje či autobusu, i když ostatní cestující by také rádi opustili dopravní prostředek. Zastavování se na místech, na kterých dokonale překážíte všem kolemjdoucím, je celkově skvělá věc. Zrovna nedávno jsem v tomhle směru měla vážně "šťastné ráno." Odskočil jsem si do marketu na rychlý nákup. Už před obchodem jsem se musela doprošovat skupinky lidí, kteří se rozhodli, že zahájit přátelské klábosení bude nejlepší v místě, kde naprosto znemožní ostatním přístup k nákupním vozíčkům a vchodu. Další paní se pro jistotu dala s manželem do debaty o nákupu přímo za dveřmi a za mou prosbu o uvolnění cesty jsem byla odměněna pohledem ve stylu "to je dneska nevychovaná mládež!" Vše zakončilo nekonečné kličkování mezi nákupními vozíky (a jejich přesouvání) postavenými tak, aby zablokovaly celou uličku. Jo, měla jsem z toho skoro tik v oku a dopoledne zase nějakou dobu nakupovat nepůjdu. Zdá se, že je to pro mě nebezpečná část dne. 

  • A když už jsme se zmínili o té dopravě. Co říkáte na jízdní řády? Taky vám vždy všechny vlaky a autobusy jezdí extrémně brzy, nebo naopak moc pozdě? Až se mi jednou stane, že můj spoj pojede v ideální čas, udělám z toho dne státní svátek. 

  • Miluji čaj. Během zimy mám vždycky doma desítky příchutí. Mám ráda čaj Loyd, který má sáček ve tvaru pyramidy. Má to jeden háček. Vždycky ten ďábelský pytlík protrhnu, když se z něj snažím oddělat tu cedulku, a čaj rozsypu všude kolem. Ok, to bude asi rukama. 

  • O nadměrném používání sprostých slov už jsem tady jednou psala, ale tehdy jsem za sebou ještě neměla setkání s panem rekordmanem. Z mojí poslední letošní zkoušky jsem jela autobusem s dvojicí gentlemanů. A ač nemám ve zvyku poslouchat cizí rozhovory, když kolem vás létají hodinu a půl věty, ve kterých je každým třetím slovem, čárkou i tečkou pojem VOLE, tak to začnete vnímat, i když vážně nechcete. 

  • Není nic horšího, než když si v parném letním dnu s jazykem na vestě konečně koupíte flašku s pitím a zjistíte, že to víčko vám nejde odšroubovat. Jasně, já přece mám takové to plastové udělátko na otvírání PET lahví... doma v šuplíku. 

  • Pauzy v seriálech a příběhy bez konce. Noční můra každého seriálového diváka. Naservírují vám deset dílů, skončí to napínavým záběrem a potom: "Pa, pa... počkej si rok na pokračování." Já trvám na tom, že Jon Snow není mrtvý, prostě mu propíchli sklenici s marmeládou! 

  • Náš soused a jeho oblíbené rádio Blaník. Jen co na jaře vykoukne sluníčko, začne nás tenhle pán zásobovat hudební produkcí v jeho režii. Rádio má samosebou umístěné venku, bedny pravděpodobně namířené naším směrem a vyhrává si od rána do večera. Někdy to slyším v pokoji i přes zavřené okno. Občas si pohrávám s myšlenkou, že si hodím na balkón repro bedny a trochu mu tam osolím něco pořádného. Třeba Hollywood Undead by se mu mohli líbit. *ďábelský smích*


  • Zbytečné proslovy a "okecávání." Vždy mám předem osypky, když musím na nějakou schůzi nebo oficiální událost, protože vím, že mě čekají desítky minut úplně ztracených tím, že budu poslouchat takové to nekonečné, bezobsažné a zbytečné povídání, které stejně naprostá většina přítomných posluchačů pouští jedním uchem dovnitř a druhým uchem zase ven. Proč říkat věci stručně a jasně, když o nich můžeme rozvlekle mluvit dvě hodiny, že? Vlastně tohle v budoucnu hodlám u pracovních pohovorů uvádět jako svoje veliké plus. Neztrácím čas kecáním, raději předložím výsledek. 

A jaké maličkosti všedního dne lezou na nervy vám?  :)

3 komentáře:

  1. Taky nemám ráda, když lidi překrucují to, co říkám. Dělá to třeba táta, když je naštvaný. :D
    Ohledně těch autobusů, jízdních řádů a všemožných věcí souvisejících s dopravou a spěchem naprosto souhlasím. :)
    Nemám ráda, když se sprostá slova užívají úplně zbytečně. Jasně, někdy je to vtipné a někdy jsou pro přesné vyjádření emocí potřeba, ale všeho s mírou, ne?
    Proslovy taky nemám ráda. A zedníky, co si pouští rádio (navíc moje :D), když nám dělají fasádu nebo chodník.

    OdpovědětVymazat
  2. Také doufám, že Jon Snow není mrtvý, doufala jsem v nějakou vtipnou zápletku mezi ním a Melissandrou. :D A o rádiu Blaník raději ani nemluv. :D

    OdpovědětVymazat
  3. už jako nadpis mě hodně článek zaujal a musím říct, že ho máš i moc pěkně zpracovaný :)

    Everything about my life

    OdpovědětVymazat