Pochvala je někdy fajn věc...

Umíte se pochválit? Jste spokojení s tím, co děláte? Proč se ptám? Já totiž nejsem spokojená nikdy! Vždy, když něčeho dosáhnu, začne mi vrtat hlavou červík pochybností. "Nešlo to udělat ještě o něco lépe? Šlo! Tak proč jsi to neudělala, když víš, že to umíš lépe?" Když dosáhnu jedné cílové mety, nestíhám se ani radovat z úspěchu, hned ji nahrazuje meta další, která je ještě o něco náročnější. Jo, a taky trpím silnou nedůvěrou k pochvalám od jiných lidí. Schválně, kdo z vás se v tomhle poznává? 

Není to tak dávno, kdy mi tohle někdo vyčetl. "Ty snad nemáš žádné emoce," řekl. Byla to reakce na skutečnost, že dosažení bakalářského titulu jsem přešla, jakoby šlo o běžnou věc. Ta věta mě donutila nad tím přemýšlet. Kdy vlastně tohle začalo? Najít odpověď nakonec nebylo tak těžké. Nejsem prostě a jednoduše zvyklá na to, že mě někdo za úspěch chválí a že mě podporuje. Místo věty: "Neboj, to zvládneš," jsem totiž obvykle slyšela: "No co, tak to při nejhorším neuděláš." Ne, tohle vám vážně sebevědomí moc nezvedne. 

Když se to vezme kolem a kolem... jen zřídka se stávalo, že bych v něčem neuspěla. Už od mala jsem se věnovala spoustě věcí - dramatickému kroužku, atletice, kreslení, gymnastice. S nástupem na základní školu se ukázalo, že vesele "proplouvám bez problémů s jednou rukou za zády a prstem v nose." Vždyť už ve školkovém divadle jsem vždy hrála v pohádce to chytré kůzle, které nad zlým vlkem zvítězilo, tak jsem u té role zůstala. A tak to vlastně pokračovalo. Přes gymnázium, maturitu, přijímačky na vysokou školu, všechna zkoušková období, státní zkoušky... vždy jsem skórovala. Do toho jsem stíhala kroužky, vědomostní olympiády, divoké nájezdy na knihovnu... a další aktivity. Fajn, teď to vypadá, že si tu vesele natřásám paví peříčka, ale tohle všechno má jednu stinnou část, která se bez tohohle úvodu neobejde. Já si totiž nepamatuji, že bych za svoje úspěchy a práci byla někdy opravdu pochválená. Dá se říct, že ono "všechno zvládá bez problému" pro moje okolí tak nějak zevšednělo. Úspěch se stal samozřejmostí, byl ohodnocen maximálně jednou větou, zato neúspěch byl vždy důkladně okomentován. Když se dařilo, tak jsem to přeci "dělala pro sebe," když se nedařilo, bylo zle. "A co na tom jako nechápeš, vždyť je to jasný!?" Když jsem z testu, kterého jsem se bála, nadšeně odcházela se známkou 1-, doma jsem jsem byla usazena větou: "A proč nemáš jedničku?" Nevím, jestli si to moji rodiče uvědomovali, jsem si jistá, že to nedělali schválně a brali to spíš v žertu, ale vím, že tady začal můj problém, podpořený také velmi častým předčasným hodnocením "Tohle nezvládneš/neumíš/udělám raději za tebe..." K čemu mi bylo, že se následně ukázalo, že opak je pravdou? V hlavě se mi postupně uhnízdila "paní pochybnost," která se neustále dere na povrch a nechce si sbalit svoje kufry.  I když to zrovna není znát, pochybuji o svých schopnostech, o své práci, o svých výsledcích. Pochybuji v myšlenkách, pochybuji nahlas. Mých aktivit postupně ubývalo, protože jsem pochybovala o tom, že to zvládnu. Když něco slyšíte často, začnete tomu sami věřit. Vlastně jsem se naučila shazovat sama sebe. To vede k tomu, že mám neustále potřebu ujišťovat se u svého okolí, že postupuji správně, i když to vlastně někde v koutku duše vím. Je to otravné, já vím, že je to příšerně otravné, ale nedokážu si pomoct. Občas si s tím připadám jako blázen. Nedokážu plně využít to, co umím, protože o tom neustále pochybuji. Když splním nějaký úkol, předem si říkám, že jsem to mohla udělat líp. Je zvláštní, jak vám úplná maličkost jako pochvala za vykonanou práci dokáže zamotat hlavu, že? 

Co tím chci říct? Když se někomu něco povede, tak ho pochvalte! Dejte mu najevo, že se vám jeho práce líbí. Kupte mu čokoládu, uvařte mu kakao. Ztratě občas slůvko nad prací vaší rodiny, kamaráda i toho člověka, kterého potkáváte ve škole. Může to pro něj znamenat víc, než by vás v první chvíli mohlo napadnout. I drobná pochvala zlepší den a je fajn udělat někomu lepší den, ne? 

Jak se díváte na pochvalu? Chválíte vaše přátele?