Uvnitř tančím

Jsem realista, a tak vím, že tenhle skvělý film (natočený v roce 2004) většina z vás už prostě musela vidět. Zároveň se také přiznávám, že já jsem v tomhle případě byla poněkud „opožděná“, a tak mi tenhle příběh úplně náhodou dostal do rukou až včera. Nepřicházím tak na trh se závratnou novinkou, která v brzké době ohromí davy diváků. A přece mi to nedá a musím věnovat alespoň pár řádků tomu, čím mě vlastně film s názvem Inside I’m Dancing zaujal.  Třeba se i najdou další jedinci, kteří se čas od času náhle proberou a zjistí, že jim něco jedinečného uteklo, a kteří si odtud odnesou inspiraci na večerní zábavu.

Název by nás mohl přivést na myšlenku, že se jedná o další z desítek filmů o tanečnících, kterým stojí v cestě za jejich snem rozličné životní překážky. Ale to je chyba pánové a dámy. V příběhu nenajdete ani tanečníky, ani tanečnice. Uvnitř tančím, vypráví o životě dvou invalidů připoutaných na vozíček. Michael, který prodělal mozkovou obrnu, si najde nového přítele v příchozím divokém Rorym.  Ač při prvním pohledu máte pocit, že ti dva jsou neslučitelnou dvojicí, vznikne mezi nimi zvláštní pouto díky skutečnosti, že Rory jako jediný Michaelovi rozumí. Tím jej nečekaně vytahuje ze světa šedi a jednotvárnosti, ve kterém dosud žil, i když výstižnější by bylo slovíčko: nežil…  

Víc vám k ději neřeknu, není hezké někomu vyprávět závěr filmu předem. Snad jen předesílám, že nejde o nic, co by vyhovovalo milovníkům konců, které jsou zcela obalené ve štěstí.  Stejně tak můžu slíbit, že pokud nejste bezcitný studený čumák, celá zápletka se, použiju poněkud klišé výraz, dotkne vaší duše. Ukazuje, že i pokud se nacházíte v bezvýchodné situaci, nesmíte ztrácet sami sebe.  Že za to, čemu věříte, máte bojovat, i když už vám dochází dech. Že i když život umí být pořádný prevít, nikdy nemůže, pokud mu to nedovolíte, zabránit tomu, abyste uvnitř tančili…