O uniformitě a originalitě

Už tu asi hodinu koukám do monitoru a přemýšlím, jak bych mohla tenhle článek začít bez toho, abych působila jako nevyrovnaný jedinec, který má potřebu se za každou cenu odlišovat od ostatních. Pomalu se smiřuji se skutečností, že to bez takového "nádechu" asi napsat nepůjde. Nedá se nic dělat. Zase budeme za sněhovou vločku. Pojďme se do toho pustit. Posledním impulzem k sepsání tohohle článku se stala diskuse o „ originálním festivalovém oblečení“ na jistém webovém fóru, ale podněty k téhle úvaze se zrníčko po zrníčku přidávají do poháru mojí trpělivosti už delší dobu. Je možné, že tu zase jednou budu malinko útočnější, ale třeba se mi dostane odpovědi na tuhle mojí otázku. Počkat! Je vůbec možné tomu říkat otázka? Spíš tomu říkejme "malé zamyšlení nad nesmrtelností chrousta." 

Nikdy jsem nechápala lidi, kteří mají potřebu za každou cenu zapadat do davu a úpěnlivě se snaží ničím nevyčuhovat, jako kdyby se báli, že "být trochu jiný" znamená "přijít v nejbližší chvíli o hlavu." Zvláštní skupinu potom tvoří ti, kteří tuhle uniformitu vyžadují i po všech ostatních. A ještě méně rozumím lidem, kteří mají potřebu napadat jiné za to, že se něčím vymykají šedivému průměru. Možná je to jen můj pocit, ale zdá se mi, je tady u nás takových lidí nepěkné množství a někdy mám dojem, že jsou na své chování z nějakého důvodu náležitě hrdí. To je možná jeden z důvodů, proč jsem se při návštěvě Berlína do tohohle města naprosto zamilovala. Ta uvolněná atmosféra mezi lidmi, kteří si šli za svým vlastním stylem, a nikdo si na ně posměšně neukazoval prstem, mě vyloženě nabíjela energií. Nikdy jsem u nás nepotkala tolik originálně a krásně oblečených lidí na jednom místě. 

Podívej se na něj!

Před pár lety jsem byla pozvaná „na pokec“ jedním kolegou z vysoké školy. Jak si tak sedíme na lavičce na jednom z malých pražských náměstíček, ukázal najednou prstem někam do davu lidí, který proudil kolem nás: „Haha, koukej, co to má na sobě?“ Upozorňoval mě na neznámého mladíka s výraznějším oblečením, kterému dominovaly hnědé tenisky s leopardím vzorem. Zaskočil mě. Nevěděla jsem, co mu na to mám říct. Viděla jsem zkrátka jen mladého kluka s trochu nezvyklým vzorem na botách. A co já s tím? Hlavou mi proběhlo jen: „To mě chceš pobavit na cizí účet? Proč s tím máš problém? Ty jeho boty ti něco dělají? On ti něco dělá?“ Dotyčný si tím u mě udělal vroubek. Sama občas nosím věci, které jsou v davu nenápadné asi jako obtisk vaší pěsti na něčím oku, takže mě hned napadlo: "To mě také takhle řeší cizí lidé?"

Nebyla to samozřejmě jediná situace, kdy jsem se s podobným poukazováním na něčí neobvyklý styl setkala. A mám-li být nepříjemně upřímná, dotyční kritici by sami často potřebovali domů pořádně veliké zrcadlo… Někdy přemýšlím na tím, jak by se jim asi líbilo, kdybych se jim v reakci na jejich chování vůči někomu jinému začala vysmívat za to, že jejich oblečení je ve stylu „každý pes jiná ves." Asi by to nebylo moc příjemné, že? 

Nemusíte mít rovnou růžové vlasy

Je možné, že tenhle „problém“ začíná už u výchovy, kdy rodiče nedovolují svým dětem experimentovat se svým vzhledem, aby náhodou nepohoršovali nějakou sousedku. Jako kdyby vašemu okolí bylo něco do toho, co máte na svojí vlastní hlavě. Podle mého jsou takové zákazy a příkazy hloupost, která zabíjí individualitu a fantazii. A nezáleží náhodou spíš na tom, co máte v hlavě? Zvláštní je, že aby vznikl "problém," nemusí jít někdy ani o nějak velké módní výstřelky. I když u nás doma jsem v mnoha věcech dostávala hodně prostoru pro seberealizaci, v otázkách mého oblečení a vlasů jsme někdy došli do téměř válečného stavu a to jsem prosím pěkně nikdy nepřišla s tím, že bych se chtěla obarvit na zeleno a do nosu a obočí si udělat deset dírek. A i když už jsem dávno dospělá, stále se s rodiči občas dostáváme do „slovník konfliktů“ kvůli tomu, co si kupuji za oblečení. Maminka čas od času nemůže přenést přes srdce, že tíhnu k elegantním kouskům, které se mi líbí. Proč si zase kupuji šaty a kabátek, když můžu pořád chodit v džínách, tričku a sportovních botách, jako to dělá dalších X „normálních“ dívek a žen? Nic proti těm, co se tak oblékají, ale ke mně se to prostě nehodí.  

Tohle je IN a tohle je OUT 

Další z věcí, která jde mimo moje chápání, je striktní rozlišování mezi tím, jestli je něco zrovna IN a jestli je to už OUT. Co to má jako být? A proč jsou některé slečny schopné tohle řešit a ptát se na to na internetu cizích lidí? Pokud se mi něco libí a sluší mi to, tak to nebudu nosit, protože nějaké slípky z Horní dolní to považují za módu, která už se nenosí? A naopak. Když je zrovna IN nějaká příšernost, která mi nesedí, tak se do toho stejně nasoukám? Tak třeba takové nošení holínek do města byla nedávno super moderní věc, ale měla ten malý nedostatek, že půlka holek v těch botách vypadala jako selka, která zrovna přišla z chlívku od prasátek. Ale hlavní asi je, že byly všechny hrozně IN. Holky, kluci... naučte se používat vlastní hlavy a vlastní úsudek. Možná si potom taky všimnete, jak směšné tohle je, když nemáte svůj vlastní vkus a řídíte se ostatními. Kdybych si ještě před pár lety vzala na festival věneček z umělých kytek, tak budu za blázna. Poslední roky to bylo v módě a nosí ho i slečny, kterým vůbec nesluší. A vsadím se s vámi, o co budete chtít. že půlka z těch, které ho dnes nosí, ho budou už příští rok "hrozně hejtovat," protože už bude zase OUT.  Není to celé komické?

Líbí se vám módní experimenty? Nebo to považujete jen za snahu na sebe upozornit?

Co byl váš největší módní výstřelek? 

Řídíte se tím, co je IN a OUT?