pondělí 17. srpna 2015

Jak mi dělali punkci...

V červnu jsem v rámci kontroly štítné žlázy absolvovala biopsii. Před zákrokem jsem si hledala informace k tomu, co mě vlastně čeká. Různě po diskuzích jsem nacházela rozličné názory a informace, které zákrok vykreslovaly v nejčernějších barvách a podle mého názoru zbytečně strašily už tak nervózní pacienty. A taky jsem se rozhodla, že svůj "den s punkcí" hodím na "papír," ať si příští nešťastníci můžou udělat reálný obrázek o tom, co mají vlastně před sebou a že se vlastně není čeho bát.

Když vám endokrinoložka, která se stará o všechny vaše hypofunkce a hyperfunkce štítné žlázy, oznámí, že ten nepřátelsky vyhlížející „ďublík“ bude nutné vystavit odběru vzorků, není to nic, co by vzbudilo všeobecné nadšení přihlížejícího davu. Punkce uzlíku na štítné žláze se rozhodně nedá považovat za skvělý prázdninový zážitek, i když zákrok je spojen s výletem do našeho hlavního města. Jako bonus si za nepříjemný zákrok zaplatíte tisíc korun českých, neboť doporučený odborník nemá uzavřenou smlouvu s vaší zdravotní pojišťovnou. Taky vás napadá hned několik způsobů, jak tuhle částku utratit daleko příjemnějším způsobem? Ale vem to čert! Zdraví je přeci nejdůležitější. A tak druhý den se zatnutými zuby vytáčíte číslo a oznamujete příslušnému lékaři, že se za dva týdny dostavíte do jeho ordinace a dobrovolně se necháte napíchnout na jeho jehlu. „Tak s vámi budeme počítat. Řekla vám k zákroku vaše paní doktorka podrobnosti?“ táže se unuděný ženský hlas na druhém konci. „Neřekla? Výborně. Minimálně deset dní se prosím vyvarujte požívání všech přípravku proti bolesti.“ Takže žádné Paraleny, Ibalginy a další pomocníčky. V době, kdy máte od zubaře rozvrtanou půlku dutiny ústní, není splnění takového požadavku zrovna jednoduché. Jakoby slyšel předchozí věty, okamžitě se začíná ozývat rostoucí moudrák a jeho sousedka stolička, která už měsíc čeká na čištění zubních kanálků. Bolestí mi celý den třeští hlava. Vše překonávám silou vůle a s mokrým ručníkem na hlavě, zatímco toužebně pošilhávám po růžových pilulkách. Jenom jednu tabletku si vezmeme a hned zase půjdeme. Ne, nesmíš! Vydrž prďka, vydrž! Nejsi přeci žádné máslo!

Z okolí se začínají sbíhat katastrofické scénáře. Vždy informované sousedky a kolegyně rodičů se snaží přispět svou troškou do mlýna, a tak se vzápětí dozvídám jednu děsivou historku za druhou. Podle všeho mě čeká zákrok téměř vražený, po kterém nebudu schopna opustit nemocnici po svých, neboť každý druhý pacient po opuštění ordinace sadistického řezníka s obří jehlou padá k zemi. Podezřívám je, že přehání. Doufám.

V den D (Vlastně v den P?) se na chodbě scházím s dalšími nešťastníky, kteří jsou na tento zákrok objednaní. Zatím nikdo tu nekolabuje, ale pohřební výraz v tváři lidí, kteří opouští ordinaci, výrazně snižuje morálku v čekárně. Dávám si předsevzetí, že já budu odcházet s povzbudivým úsměvem ve tváři, i kdyby si ho tam měla namalovat. Hned vedle sedí mladá maminka s malou pacientkou ve věku kolem sedmi let. „My vlastně vůbec nevíme, co to ta punkce je, paní doktorka nám k tomu nic neřekla“ nechává se slyšet paní. Ostatní si vyměňují soucitné pohledy. „Ale určitě to nebude nic bolestivého a Terezka to zvládne,“ vchází s naivním úsměvem do ordinace a já začínám odpočítávat vteřiny do chvíle, než se ozve křik dítěte. Buďme upřímní. Kdo by nekřičel, když na vás nečekaně vytáhnou jehlu a chtějí vám ji vrazit do krku? Hysterický pláč a jekot na sebe nenechá dlouho čekat a je doprovázen hlasitým lamentováním endokrinologa na adresu ošetřující lékařky, která maminku neseznámila s průběhem zákroku. Po třiceti minutách marného přemlouvání holčička odchází s vítězným výrazem ve tváři a čokoládovým bonbónem v ruce. Injekční stříkačce tentokrát unikla. Jsem na řadě.

První dobrá zpráva tohoto dne. Ordinace je jedním z míst v létem rozpálené Praze, které je vybaveno klimatizací. „Vy nám tu nebudete hysterčit, že ne?“ ujišťuje se hned endokrinolog. „Oni mi sem posílají malé děti úplně bez přípravy a takhle to vždy dopadá. Ta jejich doktorka snad vůbec nepřemýšlí.“ Odkazuje mě na lehátko u sonografu, zatímco pokračuje v monologu: „U vás nepotřebujeme lokální umrtvení. Vám by slečno v tomhle počasí stačilo, abychom vám dali dvě tři dvanáctky a hned by vám bylo jedno, že do vás tady budeme něco píchat.“ Při pohledu na injekční stříkačku, kterou bere do ruky, koketuji s myšlenkou na zběsilý úprk z ordinace. „Hlavně se mi tu nesmíte „šprajcnou,“ jinak to bude bolet,“ radí doktor. To se mu lehko řekne. Zavírám oči a čekám, co se bude dít. Vzápětí přichází tlak na kůži zhruba uprostřed krku a píchnutí… jako od včeličky… od včeličky z Černobylu. Ne, popravdě to není tak hrozné. Překvapením otvírám oči. Po všech těch děsivých historkách bych čekala větší bolest, ale tohle bylo méně bolestivé, než jsou klasické odběry krve a očkování. A to bylo jako všechno? Nebylo. Teď teprve přichází ta méně zábavná část. Jehlička začíná rejdit po krku a já mám pocit, že mi někdo po mase přejíždí velmi tvrdým kartáčkem na zuby. „Nesmíte zatínat svaly,“ napomíná mě doktor. To se mu lehko říká. Jak mám nezatínat svaly, když se mi je vůbec nedaří ovládnout? Kde je doktor House? Tohle by se mu líbilo. Je to vlastně zajímavé. Zákrok po vpichu totiž vůbec necítím v místě, kde probíhá, ale od prvního protivného pokusu nasát vzorek do stříkačky mi začíná ostrá bolest vystřelovat někam do pravého ramene a dolů do zad. Příjemnější by asi bylo sedět na rozpálené plotně. Znáte tu bolest, když se vám zablokují záda a vy se snažíte pohnout? Tak to je přesně ona. Najednou tlak povolí. „Tak hotovo,“ konstatuje sestřička. Trochu malátně se zvedám a nenápadně se snažím přesunout blíž ke klimatizaci, protože se se mnou točí celá ordinace. Úplně jako po těch dvanáctkách. „To si představte, že mám doma kočku,“ slyším doktora. „No, a ona si mi pořád sedá na hlavu. Ono se říká, že kočky poznají, když je někdo nemocný a sedají si na ta nemocná místa. Tak pořád nevím, jestli si to vlastně nemám od ní brát osobně.“ 

Opouštím ordinaci, v rameni mi stále škube bolestí, ale statečně se snažím o onen povzbudivý úsměv pro další pacienty. Je to dobře, že v čekárně není zrcadlo. Můj výraz je v tuhle chvíli nejspíš tak přirozený a povzbudivý, jako je u retardovaného psíka v reklamě na Kofolu…

1 komentář:

  1. Já jsem vlastně docela ráda, že štítnou žlázu mám v pořádku a nikam nemusím, bojím se si jen něco udělat s rukou či nohou, protože se mi všechno blbě hojí a ještě dnes cítím podvrtnuté koleno, když například dělám dřepy.. :)
    Lidi obecně mají tendenci přehánět, ale myslím, že kdo nezkusil, nemůže soudit. :)
    A psík z reklamy na Kofolu je náhodou slaďouš! :D

    OdpovědětVymazat