čtvrtek 18. června 2015

Ale jinak jsem celkem normální!


U tohohle článku jsem se inspirovala především u youtuberů, na jejichž videa se i já občas mrknu, ale vím, že tenhle TAG je častý i v písemné podobě. Jak už vám asi došlo z názvu článku, sepsala jsem několik mých "divných" vlastností a zvyků, na které jsem si vzpomněla. Nakonec jsem jich dala dohromady 13, přičemž jsem si jistá, že moji přátelé by jich vymysleli daleko víc a asi by byli i daleko peprnější. Tenhle článek mám popravdě rozepsaný už dlouho, ale pokaždé, když jsem si na něco vzpomněla, jsem byla líná jít si to někam zapsat, takže jsem polovinu věcí zase úspěšně zapomněla. 

  • Když jsem byla malá, každé ráno jsem vstala... a šla jsem přepočítat slepice. A to vždy minimálně dvakrát! Byla to pro mě ta nejskvělejší a nejdůležitější zábava, což je zvláštní, protože matika vážně není můj koníček. Možná jsou můj koníček slepice? Moje nejoblíbenější slepice se jmenovala Bělka. Kdo uhodne proč, má u mě misku zrní. 
  • Se slepicemi souvisí i moje další vtipná vzpomínka. Spousta dětí má někde u domu svoji vlastní kuchyňku na dorty z bláta a písečnou zmrzlinu. Já jsem tuhle hru dotáhla k dokonalosti. Kradla jsem v kurníku vajíčka a vařila jsem "vajíčkový dortík."  Promiň babi, promiňte slepičky...

¨¨


  • Moje oblíbená pochoutka je čerstvý rohlík s kečupem. Musí to být ovšem správný kečup a křupavý rohlíček... mňam, mňam. Myslela jsem si, že jsem kuchař za všechny prachy, ale pak jsem viděla kamaráda, jak si na krajíc chleba maže kečup a na vrch si naložil kyselé okurky. Asi stále existují ještě větší labužníci, než jsem já. 
  • Hrozně ráda nakupuji boty, ale potom je nenosím. To se týká hlavně lodiček na vysokém podpatku. Zkrátka vypadají dobře v botníku... na mých nohou už méně. 
  • Byla jsem a stále ještě jsem dost velká fanynka Tokio Hotel. Svého času jsem měla vytapetováno jejich plakáty. Jezdila jsem na jejich koncerty i mimo republiku, měla jsem načtené snad všechny fanfiction, které existovaly, a všemu byl přizpůsobený i můj styl. Když se zpětně podívám na svoje fotky z té doby... zdá se mi, že vidím díky tomu výraznému líčení medvídka pandu. Byla to zkrátka ukázková posedlost. Myslím, že kdybych všechny ty fanouškovské věci teď dala na hromadu a propočítala si, kolik mě to několikaleté bláznění stálo, vypadaly by mi hrůzou všechny vlasy. Ale stejně jsou moje srdeční záležitost. Ach jo, nevyrostla jsem z toho.
    • Dodnes mě děsně štve, že mi nepřišel dopis z Bradavic! Vsadím se, že bych byla ve Zmijozelu! Nevyšlo to, tak alespoň nosím na řetízku obraceč času. 
    • S oblibou doporučuji lidem Requiem for a dream jako skvělý romantický film... (Ale ten film opravdu miluji.)
    • Jsem závislá na kartáčku a pastě na zuby. Naprosto mě dokáže rozladit, když někam odjedu a zapomenu si je doma, protože bez vyčištěných zubů večer neusnu a přes den jsem extrémně nervózní. Pak přijde ta chvilka, kdy  hystericky pobíhám v kempu uprostřed lesů a sháním zubní nit a Colgate. 
    • Mám fóbii z prasátek. Ano, mám strach z těch krásných růžových zvířátek se zvědavým rypáčkem. Dřív jsem si myslela, že se můj strach vztahuje jen na divoká prasata, což se projevuje tak, že když v lese zapraská křoví, vždy s řevem div nevyskočím na nejbližší strom. Pak jsem jednou byla u tety na statku, šla jsem do chlívku, abych se podívala na vylíhlá kuřátka, a zpoza rohu vyběhl s veselým přátelským chrochtáním růžový pašík Pepa... tehdy jsem pochopila, že mám vážně problém. Zvláštní je, že na zkoušky sebou nosím pro štěstí tři maličká růžová plyšová prasátka. Nedávno jsem četla, že touhle fóbií trpí i Orlando Bloom. Tak alespoň někdo mě chápe... 
    • Napomínám lidi za mlaskání, srkání, popotahování, hlasité polykání a žvýkání s otevřenou pusou. Jsem na to totiž přecitlivělá a přivádí mě to k nepříčetnosti. Vážně... jsem schopná vás za to utlouct čajovou lžičkou a stejným nástrojem vás zahrabat na vlastní zahradě. 
    • Každou odpověď na otázku začínám slovem "nevím." A vím, že to dělám. 
    • Často schválně nezvedám lidem  telefon, protože nesnáším telefonování. Zlaté smsky...
    • Vždy jsem s věcmi jednala tak, jako kdyby měly city. Při kreslení jsem musela použít všechny pastelky, na poličku si vystavit i rozbité věci, v posteli museli být všichni plyšáci a odmítala jsem cokoliv vyhodit. Proč? Protože těm věcem, kterým se nedostalo pozornosti, by to přece mohlo být líto! Občas mám tyhle myšlenky i dnes... 

    2 komentáře:

    1. Jej tak vidím, že některé "úchylky" máme společné :D Já zase měla na posteli plyšáky a přes noc museli spát všichni pod peřinou, aby jim nebyla zima :D Na dopis z Bradavic jsem rovněž čekala marně a i několik let poté jsem doufala, že se jen ztratil :D Telefonování nesnáším, přijde mi, že blbě slyším a jako bonus nemám příliš ráda lidi, kteří nepijí alkohol :D
      Mrkni když tak na můj blog http://podivneajestepodivnejsi.blog.cz/ Budu ráda za jakýkoli komentář :)

      OdpovědětVymazat
    2. Já pořád čekám, že se Brumbál objeví za dveřmi. Jednou to prostě přijít musí! :D Na blog se kouknu, mám to v poznámkách na ploše. Nejdřív musím vyřešit technický problém s nefunkčními komentáři. :D

      OdpovědětVymazat