středa 17. prosince 2014

Ta "divná" (introvert)

Nedávno jsem na internetu narazila na skvělý článek. Když tak nad tím přemýšlím, mohla bych si ho vytisknout a rozdávat svému okolí jako „manuál“ na komunikaci s mojí osobou. Mohla bych tak předejít některým „konfliktům“ a nedorozuměním. V deseti bodech se zde dočtete „vše“, co potřebujete znát při komunikaci s introvertem. Asi každý z vás zná tohle obecné rozdělení na extrovertní a introvertní jedince. Jedni jsou zábavní, upovídaní, společenští. Druzí si pečlivě vybírají své přátele, kterou pozvou do svého úzkého kruhu, a v davu lidí je lehce přehlédnete, protože jim samotným to vlastně svým způsobem vyhovuje. Pěkný článek na tohle téma nedávno napsala také autorka blogu empty—island. V mnohém se s ní ztotožňuji, ale v mnohém rozcházím, proto jsem se rozhodla Vám nastínit „svůj“ život introverta se vším, co k němu patří. Třeba se v tom někdo z Vás sám pozná.

Všechno začíná při seznámení…

Ačkoliv stále nevím, co dělám špatně, nezdravě často na nováčky v mém okolí nevědomky působím namyšleně. Už nepočítám, kolikrát se mi stalo, že za mnou někdo přišel s větičkou: „Hele, já jsem si myslel/a, že jsi nafrněná slepice, ale ono to tak není.“ Zdá se, že když nemáte potřebu každého hned bodře plácat po ramenou a vyprávět mu o sobě první poslední, spadnete do krabičky, ze které je těžké se vyhrabat, protože na jejím zavřeném víku sedí minimálně metrákový hroch. Jak to tedy je? Než k sobě někoho pustím, potřebuji si o něm udělat obrázek a zařadit si ho do skupinky od: „tak tohle opravdu nepůjde“ po „úzký okruh nejbližších kamarádů.“ Nepotrpím si na velké množství „přátel,“ na které se nemohu spolehnout. Někdy tohle vykreslování osobnosti zabere mnoho času a přiznávám se, že jsem spokojenější, když s někým nejprve komunikuji písemně. Má to jednu velkou nevýhodu. Velké množství lidí to vzdá dřív, než se dopracuji ke konečnému rozhodnutí. Rázem je ze mě „ta divná“ a pomlouvaná. Extroverti takovému chování totiž obvykle nerozumí a vykládají si jej po svém. A už máte na čele „nálepku,“ jste odsunuti na druhou kolej a často okázale přehlíženi, protože jste ti divní, nepřátelští a namyšlení. Tak vám díky za hodnocení! ;) Naštěstí jsem ve svém životě potkala několik skvělých lidí, kteří se mnou měli trpělivost a moje počáteční odtažité jednání je nedokázalo odradit. Tímto jim děkuji. 

…a pokračuje to dál…

Když už si tak jednou sedíte na dně něčí krabičky, je velmi náročné probojovat se ven, protože okolí vám to zrovna dvakrát neusnadní. Obvykle tenhle „nepřátelský“ postoj vůči mně z lidí vycítím. Někdy mě to zamrzí, protože mi zrovna byli sympatičtí, někdy si říkám, že mi to de facto může být jedno, protože o jejich pozornost vlastně až tak moc nestojím (Fuj, to vyznělo namyšleně. :D) Horší jsou případy, kdy vám lidé ostentativně dávají najevo, že s vámi mají problém, i když vy jste jim k tomu nikdy nezadali konkrétní příčinu. Prostě s nimi jen netlacháte o počasí, slevách v obchodech, plánech na víkend a dalších tématech, která běžně probírají. Nemůžete změnit svou povahu, aby byla většina společnosti spokojená. Smutné také je, když někomu podáte „stéblo,“ protože se topí v problémech, vyslechnete ho, když to potřebuje, a on se k vám následně otočí zády,“ protože nejste tak upovídaní a zábavní společníci, jako jsou ti ostatní, i když ti byli k jeho problému lhostejní. Nečekali jste za to nekonečnou věčnost, dary a vavřínové věnce, ale co si budeme povídat, zamrzí vás to, protože jste kvůli tomu museli překonat své vlastní já, když jste mu nabídli pomocnou ruku. Tohle se mi stává nezdravě často a myslím, že ti lidé si to ani neuvědomují, protože když se potřebují vypovídat z problémů, najednou zase stojí za vašimi dveřmi, protože introvert má přece vždy čas na to, aby je vyslechl. A očividně jim to vůbec není hloupé...                                                             
Dobrou vlastností introvertů je, že rádi poslouchají a velkou část informací si i zapamatují. I když se dostanete do mého užšího okruhu přátel, budu vám raději naslouchat, než abych vedla sáhodlouhé monology. A protože málo mluvím, mám čas si utřídit všechny myšlenky, vyvodit závěry a následně podat možné řešení. Pro některé lidi je to ovšem zároveň děsivá vlastnost: „Já se tě vlastně bojím! Ty většinou posloucháš, potom o nás víš všechno a my o tobě nevíme nic.“ Tahle věta skvěle vystihuje realitu. O většině lidí z mého okolí vím mnohdy víc, než bych vlastně vědět chtěla. Když umíte naslouchat, lidé vám svěřují své problémy a někdy si vůbec neuvědomují, že všechno můžete použít proti nim. Někteří extroverti vám dají takové informace, že kdyby vám do rukou dali nabitý samopal namířený na jejich hlavu, vyjde to nastejno. Jejich štěstí je, že pro introverta jsou obvykle důležití jen lidé v jeho vnitřním kruhu, takže nemá potřebu zneužívat a rozšiřovat získané informace. Pokud je tedy nevyužije ve své literární tvorbě, ke které mnoho introvertů tíhne. (V písmenkách a řádcích na papíře jsme tak nějak spokojenější.) Já sama jsem velmi pozorný posluchač, i když si nepotrpím na společnost přespříliš upovídaných lidí. (Což je docela problém, protože několik velmi upovídaných a velice hlasitých extrovertů mám v blízké rodině.) Znáte ten pocit, když se vám někdo snaží vymluvit díru do hlavy, ale přitom vlastně vůbec nic neříká? Tak tohle vám v mojí společnosti nehrozí. 

Jak si komplikovat život snadno a rychle…

Introvert to má někdy těžké i v jiných oblastech běžného života, než jsou vztahy s lidmi. Už od základní školy se setkávám s kritikou od učitelů, kterým vadí, že se dost „nezapojuji.“ Víte, jak to myslím: Sedí, kouká, očividně poslouchá, ale neodpovídá vůbec, nebo jen na půl pusy, aby se neřeklo. „Já vážně nevím, ona by tady pravděpodobně všechny strčila do kapsy, ale ona očividně nechce. Jen mi není jasné, jestli prostě nechce vyčuhovat nad průměr, nebo jestli je tak líná.“ Toliko k vyjádření mé třídní učitelky. K pravdě má blíž ta část o lenosti, ale vždy to bylo hlavně o něčem jiném. Zkrátka nemám potřebu se vyjadřovat k věcem, které se mi zdají naprosto jasné. Mám často pocit, že otázky, které mi vyučující předkládá, jsou tak jednoduché a odpověď musí znát každý, že nemám potřebu se k tomu vyjadřovat, protože je na to škoda slova a někdo ukecanější to jistě řekne místo mě. Předměty, kde jsem bodovaná za aktivitu, jsou tak pro mě naprostým utrpením, protože v sobě sice umím na čas popřít introverta se sklonem k sociální fobii, ale stojí mě to spousty energie.  A ano, uvědomuji si, že to zní pitomě a měla bych použít mokrý obklad na čelo. Bohužel, i tak nepochopitelně mozky některých jedinců uvažují. 


Nesoulad s desaterem


V prvním odstavci jsem odkazovala na jakési desatero, které by každý z vás měl vědět o introvertech, pokud s nimi chce navázat kontakt. I když článek samotný dle mého názoru mnohé skvěle vystihuje, nalézají se zde i drobnosti, se kterými se úplně nemůžu ztotožnit.                                     
  Tak třeba: V pravidle „Snaží se vypadat, že vás mají rádi“ autorka tvrdí, že introverti nemají většinu lidí rádi. S tím nesouhlasím. Většina lidí je mi spíše lhostejná (fajn, tak to taky nezní nejlépe). Pokud někoho opravdu nemám ráda, moje chování k němu je odlišné, i když můj postoj pravděpodobně poznají jen ti, kteří patří do úzkého okruhu mých přátel a jsou schopní identifikovat detaily v mém chování. Jsou to jen maličkosti v tónu hlasu, pohledech a jednání. Pokud mě o pomoc požádá někdo „lhostejný,“ budu chvíli brblat, ale pomůžu mu. Pokud mě požádá člověk, kterého nemám ráda, najdu si tisíc a jednu výmluvu a ještě budu protivně sarkastická. :D


"A ty nás nemáš ráda?"


Když si to tak všechno sečtete, může být pro okolí introverta těžké poznat, jaký vztah k jednotlivcům skutečně má. Občas se mě tak někdo zeptá, zda ho mám vůbec ráda, když se s ním skoro nebavím. Ta otázka sama o sobě je špatná. Je velice nepravděpodobné, že bych vám na ni dala jasnou odpověď (pokud se mě tedy neptáte písemně a já vám nepošlu jako odpověď slohové cvičení :D). Realita je obvykle zhruba taková: Vyhledává-li introvert opakovaně sám kontakt s vaší osobou, i když to není nutné, a ve větší společnosti patříte k těm, se kterými mluví, pak je velice pravděpodobné, že do kategorie lidí, které má rád, opravdu spadáte. A i když nebudou projevy náklonnosti tak silné, jako jsou obvykle u extrovertních lidí, můžete si být jistí, že se na svého introvertního kamaráda můžete spolehnout.



Znáte nějakého introverta?


Jak na Vás jeho chování působí? 


Pokud jste sami introvertnější povahy: Setkáváte se kvůli tomu s problémy?


3 komentáře:

  1. Já mám stejný problém s tím, že když se třeba učitel na něco zeptá, tak nemám potřebu odpovídat, pokud mi přijde, že je to úplně jednoduchá otázka, na kterou musí znát odpověď každý.

    Jinak, za introverta se jednoznačně považuju, ale nesnáším se za to. Třeba seznamování s novými lidmi je pro mě utrpení. Pokud na mě někdo nepromluví jako první, sama nezačnu. Přijde mi, že bych se prostě vnucovala a lidi by mě měli za otravnou. Je to asi blbost, ale prostě to tak mám.

    OdpovědětVymazat
  2. O mne tiež niektorí ľudia hovoria, že pôsobím namyslene, ale vôbec nechápem prečo. Možno mám nejaký taký obal pred cudzími ľuďmi..
    Ja som introvert, ale viem sa zmeniť aj na extroverta. V spoločnosti veľa ľudí som introvert, ale keď mám na blízku "svojich" ľudí tak sa mením na extroverta. Ja si myslím, že to dosť záleží aj od spoločnosti, v ktorej sa pohybujeme.
    Inak sa s problémami tohto charakteru žiadnymi nestretávam, jedine tak, keď mi občas niekto povie, že prečo nič nehovorím. Ale tak keď nemám čo k tomu povedať, tak radšej budem ticho než aby som tlápala jedno cez druhé, nie? :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Proč nemluvím se mě ptají často taky. Asi nejlépe na to odpověděla moje kamarádka: "To je snadné! Začni mluvit o něčem zajímavém a ona s tebou mluvit začne." :D
      Souhlasím, že je to o lidech. Když jsem mezi "svými," tak umím být i ukecaná, ale jak je jich moc a jsou tam tací, kteří nepatří mezi "moje" tak se stáhnu do sebe a dělám nenápadnou. :D

      Vymazat