Zpověď bezcitného samotáře...

S blížícím se Valentýnem se geometrickou řadou množí nářky mých kamarádek, že budou tenhle rok zase bez partnera, který by investoval do nějakého toho pugétu růží a do třpytivého papíru zabalených kalorií. S přibývajícími konverzacemi na tohle téma začínám mít pocit, že se vlastně jedná o situaci téměř katastrofálních rozměrů, která se vyrovná i explozi jaderné elektrárny v ukrajinském Černobylu. A mně nezbývá, než si začít pokládat otázku, jestli vlastně já nejsem ta divná necita, když mi připadá normální  a snesitelné nebýt ve vztahu. 

Tak co (sporťáku), už máš chlapa? 

Čím jsem starší, tím víc tuhle větu nesnáším. Sama o sobě není hroznou otázkou, ale "problém" se z ní stává ve chvíli, kdy na takový dotaz odpovíte: "Ne, nemám," na což tazatel obvykle zareaguje soucitným pohledem a rozborem vaší "nelehlé situace," protože slečna přes dvacet bez partnera je odepsaným jedincem, který nutně potřebuje seznámit s vaším "fakt úžasným nezadaným kamarádem, se kterým si bude hrozně rozumět," protože jinak bude úplně nešťastná a ztracená v tom našem širém a nepřátelském světě. A teď si představte, že takového snaživého dohazovače uzemníte prohlášením, že o vztah momentálně moc nestojíte, nikoho nehledáte a jste naprosto spokojení. V tuto chvíli se většina lidí přikloní k jednomu z těchto postojů: 

1. "Chudinka, nikdo o ní nemá zájem, tak se tváří, že nikoho nechce. (Musím jí seznámit s tím mým nezadaným kamarádem, potom mi bude hrozně vděčná.)" *soucitné pohledy*
2. "Cože? Nestojíš o vztah? To je nenormální, nechceš s tím zajít k odborníkovi? Každý touží po vztahu! Vždyť určitě jsi/budeš nešťastná." *šokované pohledy*

Já chápu, že pro lidi, kteří jsou nejšťastnější v páru a ke spokojenosti potřebují svou druhou polovičku, je nepředstavitelné, že někomu vlastně celkem vyhovuje být sám. Ale vadí mi, že se najdou lidé, kteří mají potřebu se "hnípat" v životě jiných a snažit se o nevyžádané dohazování nějakého svého pochybného známého někomu, kdo jim jasně řekl, že o to nestojí. Co vás k tomu vede? Čekáte vděk? Tak ten se opravdu nedostaví. Víte co? Já jsem zase nikdy nechápala lidi, kteří jdou ze vztahu do vztahu jen proto, aby nebyli nějakou dobu sami. Určitě tyhle typy znáte. Jeden týden "hrozně miláčkují toho jejich šmudlíčka" a za dva týdny "už hrozně lásenkují nového medvídka." Tohle vážení není a nikdy nebyla láska! Ale všimněte si, že vám do toho nemluvím, protože je to váš život. 

Miluješ mě? Nebo svou představu? 

A když už jsme u toho... co je to vlastně ta láska? Když se rozhlédnu kolem, tak vidím jen minimum párů, které bych označila za takové, ze kterých by si lidé měli brát inspiraci. Často vidím nepochopitelnou snahu druhého vlastnit, měnit a ovládat. A to je vlastně jeden ze spouštěčů, který mě vedl ke zjištění, že je mi samotné celkem dobře. Z nějakého důvodu jsem i já měla štěstí na lidi, kteří mi tvrdili, že mě mají rádi, ale ve skutečnosti měli rádi jen svou představu o mně. A jak se jim naskytla příležitost, začali se nenápadně snažit, aby mě předělali k obrazu svému. Jenže podle mého by měl být vztah o hledání kompromisů, podpoře druhého a respektování minulosti i přítomnosti partnera, se kterým si rozumím v důležitých věcech. Není to hra mezi vodičem loutek a jeho dřevěnou figurkou bez vlastní vůle. 

Nikdy neříkej nikdy!

Abych nebyla označená za zahořklou čarodějnici: Nejsem zapřísáhlý odpůrce vztahů, který by tvrdil, že nikdy nepotká někoho, z koho se doslova "posadí na zadek" a bude ochotný kvůli němu měnit svůj dosavadní život, ale do té doby se vážně nehodlám nutit do vztahu jen kvůli tomu, abych splnila očekávání svého okolí a poslušně zapadla do krabičky, která je dle společnosti "normální a žádoucí." A do té doby máte vážení "pročještěnikohonemáš" asi smůlu, protože rande ve čtyřech se jen tak nedočkáte. 

Jak jste na tom se vztahy, drazí čtenáři? 

Máte rádi otázku: "Tak co kluci/holky?"

Jak na Nový rok, tak po celý rok...

Začínám mít pocit, že Silvestrovské večery jsou pro mě nějakým způsobem prokleté. Loni jsem celý týden kolem tohoto osudného data tiše kňučela v posteli, že chci "čajík a suchárek," protože to bylo to jediné, co jsem do sebe dokázala dostat a následně tuto směs v sobě také udržet. Ano, loni mě zradil žaludek. Letos to už vypadalo, že bude všechno jiné a minulý rok si řádně vynahradím. Ještě 31. prosince ráno jsem byla k mé nesmírné radosti naprosto fit. Těsto na pizza šnečky, které jsem slíbila donést na plánovanou oslavu, bylo připravené a pití se chladilo ve sklepě. Má radost netrvala dlouho. Dopoledne jsem začala pokašlávat, a tak jsem hned nasadila své osvědčené recepty. Přece si nějakým kašlem nenechám kazit večírek, že? To jsem ale ještě netušila, co bude následovat. Zázvor zradil. Kolem třetí odpoledne už jsem svým projevem připomínala spíš starého "tuberáka" po krabici doutníků. O další tři hodiny později už jsem vyťukávala zprávu svým původním společníkům, že nedorazím. Nebylo to snadné, neboť jsem se klepala v šílené zimnici a přes mžitky před očima jsem neviděla na displej. Ve stejnou dobu bylo paradoxně objeveno, že moje teplota vesele atakuje hodnoty 39+. Měla jsem to spočítané. Místo večírku s přáteli jsem se potila v posteli a s hrůzou zjišťovala, že se nemůžu řádně nadechnout. Jak asi čekáte, skončilo to u doktora. Konkrétně na nejmenované pohotovosti. A diagnóza? Letos pro změnu akutní zánět průdušek. Tak si tu tak ležím s krabičkou antibiotik u hlavy a tiše doufám, že staré známé: "Jak na Nový rok, tak po celý rok," se letos opět nevyplní...

Jak jste si užili Silvestr Vy? 

Ta "divná" (introvert)

Nedávno jsem na internetu narazila na skvělý článek. Když tak nad tím přemýšlím, mohla bych si ho vytisknout a rozdávat svému okolí jako „manuál“ na komunikaci s mojí osobou. Mohla bych tak předejít některým „konfliktům“ a nedorozuměním. V deseti bodech se zde dočtete „vše“, co potřebujete znát při komunikaci s introvertem. Asi každý z vás zná tohle obecné rozdělení na extrovertní a introvertní jedince. Jedni jsou zábavní, upovídaní, společenští. Druzí si pečlivě vybírají své přátele, kterou pozvou do svého úzkého kruhu, a v davu lidí je lehce přehlédnete, protože jim samotným to vlastně svým způsobem vyhovuje. Pěkný článek na tohle téma nedávno napsala také autorka blogu empty—island. V mnohém se s ní ztotožňuji, ale v mnohém rozcházím, proto jsem se rozhodla Vám nastínit „svůj“ život introverta se vším, co k němu patří. Třeba se v tom někdo z Vás sám pozná.

Všechno začíná při seznámení…

Ačkoliv stále nevím, co dělám špatně, nezdravě často na nováčky v mém okolí nevědomky působím namyšleně. Už nepočítám, kolikrát se mi stalo, že za mnou někdo přišel s větičkou: „Hele, já jsem si myslel/a, že jsi nafrněná slepice, ale ono to tak není.“ Zdá se, že když nemáte potřebu každého hned bodře plácat po ramenou a vyprávět mu o sobě první poslední, spadnete do krabičky, ze které je těžké se vyhrabat, protože na jejím zavřeném víku sedí minimálně metrákový hroch. Jak to tedy je? Než k sobě někoho pustím, potřebuji si o něm udělat obrázek a zařadit si ho do skupinky od: „tak tohle opravdu nepůjde“ po „úzký okruh nejbližších kamarádů.“ Nepotrpím si na velké množství „přátel,“ na které se nemohu spolehnout. Někdy tohle vykreslování osobnosti zabere mnoho času a přiznávám se, že jsem spokojenější, když s někým nejprve komunikuji písemně. Má to jednu velkou nevýhodu. Velké množství lidí to vzdá dřív, než se dopracuji ke konečnému rozhodnutí. Rázem je ze mě „ta divná“ a pomlouvaná. Extroverti takovému chování totiž obvykle nerozumí a vykládají si jej po svém. A už máte na čele „nálepku,“ jste odsunuti na druhou kolej a často okázale přehlíženi, protože jste ti divní, nepřátelští a namyšlení. Tak vám díky za hodnocení! ;) Naštěstí jsem ve svém životě potkala několik skvělých lidí, kteří se mnou měli trpělivost a moje počáteční odtažité jednání je nedokázalo odradit. Tímto jim děkuji. 

…a pokračuje to dál…

Když už si tak jednou sedíte na dně něčí krabičky, je velmi náročné probojovat se ven, protože okolí vám to zrovna dvakrát neusnadní. Obvykle tenhle „nepřátelský“ postoj vůči mně z lidí vycítím. Někdy mě to zamrzí, protože mi zrovna byli sympatičtí, někdy si říkám, že mi to de facto může být jedno, protože o jejich pozornost vlastně až tak moc nestojím (Fuj, to vyznělo namyšleně. :D) Horší jsou případy, kdy vám lidé ostentativně dávají najevo, že s vámi mají problém, i když vy jste jim k tomu nikdy nezadali konkrétní příčinu. Prostě s nimi jen netlacháte o počasí, slevách v obchodech, plánech na víkend a dalších tématech, která běžně probírají. Nemůžete změnit svou povahu, aby byla většina společnosti spokojená. Smutné také je, když někomu podáte „stéblo,“ protože se topí v problémech, vyslechnete ho, když to potřebuje, a on se k vám následně otočí zády,“ protože nejste tak upovídaní a zábavní společníci, jako jsou ti ostatní, i když ti byli k jeho problému lhostejní. Nečekali jste za to nekonečnou věčnost, dary a vavřínové věnce, ale co si budeme povídat, zamrzí vás to, protože jste kvůli tomu museli překonat své vlastní já, když jste mu nabídli pomocnou ruku. Tohle se mi stává nezdravě často a myslím, že ti lidé si to ani neuvědomují, protože když se potřebují vypovídat z problémů, najednou zase stojí za vašimi dveřmi, protože introvert má přece vždy čas na to, aby je vyslechl. A očividně jim to vůbec není hloupé...                                                             

Dobrou vlastností introvertů je, že rádi poslouchají a velkou část informací si i zapamatují. I když se dostanete do mého užšího okruhu přátel, budu vám raději naslouchat, než abych vedla sáhodlouhé monology. A protože málo mluvím, mám čas si utřídit všechny myšlenky, vyvodit závěry a následně podat možné řešení. Pro některé lidi je to ovšem zároveň děsivá vlastnost: „Já se tě vlastně bojím! Ty většinou posloucháš, potom o nás víš všechno a my o tobě nevíme nic.“ Tahle věta skvěle vystihuje realitu. O většině lidí z mého okolí vím mnohdy víc, než bych vlastně vědět chtěla. Když umíte naslouchat, lidé vám svěřují své problémy a někdy si vůbec neuvědomují, že všechno můžete použít proti nim. Někteří extroverti vám dají takové informace, že kdyby vám do rukou dali nabitý samopal namířený na jejich hlavu, vyjde to nastejno. Jejich štěstí je, že pro introverta jsou obvykle důležití jen lidé v jeho vnitřním kruhu, takže nemá potřebu zneužívat a rozšiřovat získané informace. Pokud je tedy nevyužije ve své literární tvorbě, ke které mnoho introvertů tíhne. (V písmenkách a řádcích na papíře jsme tak nějak spokojenější.) Já sama jsem velmi pozorný posluchač, i když si nepotrpím na společnost přespříliš upovídaných lidí. (Což je docela problém, protože několik velmi upovídaných a velice hlasitých extrovertů mám v blízké rodině.) Znáte ten pocit, když se vám někdo snaží vymluvit díru do hlavy, ale přitom vlastně vůbec nic neříká? Tak tohle vám v mojí společnosti nehrozí. 

Jak si komplikovat život snadno a rychle…

Introvert to má někdy těžké i v jiných oblastech běžného života, než jsou vztahy s lidmi. Už od základní školy se setkávám s kritikou od učitelů, kterým vadí, že se dost „nezapojuji.“ Víte, jak to myslím: Sedí, kouká, očividně poslouchá, ale neodpovídá vůbec, nebo jen na půl pusy, aby se neřeklo. „Já vážně nevím, ona by tady pravděpodobně všechny strčila do kapsy, ale ona očividně nechce. Jen mi není jasné, jestli prostě nechce vyčuhovat nad průměr, nebo jestli je tak líná.“ Toliko k vyjádření mé třídní učitelky. K pravdě má blíž ta část o lenosti, ale vždy to bylo hlavně o něčem jiném. Zkrátka nemám potřebu se vyjadřovat k věcem, které se mi zdají naprosto jasné. Mám často pocit, že otázky, které mi vyučující předkládá, jsou tak jednoduché a odpověď musí znát každý, že nemám potřebu se k tomu vyjadřovat, protože je na to škoda slova a někdo ukecanější to jistě řekne místo mě. Předměty, kde jsem bodovaná za aktivitu, jsou tak pro mě naprostým utrpením, protože v sobě sice umím na čas popřít introverta se sklonem k sociální fobii, ale stojí mě to spousty energie.  A ano, uvědomuji si, že to zní pitomě a měla bych použít mokrý obklad na čelo. Bohužel, i tak nepochopitelně mozky některých jedinců uvažují. 

Nesoulad s desaterem

V prvním odstavci jsem odkazovala na jakési desatero, které by každý z vás měl vědět o introvertech, pokud s nimi chce navázat kontakt. I když článek samotný dle mého názoru mnohé skvěle vystihuje, nalézají se zde i drobnosti, se kterými se úplně nemůžu ztotožnit.                                     

  Tak třeba: V pravidle „Snaží se vypadat, že vás mají rádi“ autorka tvrdí, že introverti nemají většinu lidí rádi. S tím nesouhlasím. Většina lidí je mi spíše lhostejná (fajn, tak to taky nezní nejlépe). Pokud někoho opravdu nemám ráda, moje chování k němu je odlišné, i když můj postoj pravděpodobně poznají jen ti, kteří patří do úzkého okruhu mých přátel a jsou schopní identifikovat detaily v mém chování. Jsou to jen maličkosti v tónu hlasu, pohledech a jednání. Pokud mě o pomoc požádá někdo „lhostejný,“ budu chvíli brblat, ale pomůžu mu. Pokud mě požádá člověk, kterého nemám ráda, najdu si tisíc a jednu výmluvu a ještě budu protivně sarkastická. :D

"A ty nás nemáš ráda?"

Když si to tak všechno sečtete, může být pro okolí introverta těžké poznat, jaký vztah k jednotlivcům skutečně má. Občas se mě tak někdo zeptá, zda ho mám vůbec ráda, když se s ním skoro nebavím. Ta otázka sama o sobě je špatná. Je velice nepravděpodobné, že bych vám na ni dala jasnou odpověď (pokud se mě tedy neptáte písemně a já vám nepošlu jako odpověď slohové cvičení :D). Realita je obvykle zhruba taková: Vyhledává-li introvert opakovaně sám kontakt s vaší osobou, i když to není nutné, a ve větší společnosti patříte k těm, se kterými mluví, pak je velice pravděpodobné, že do kategorie lidí, které má rád, opravdu spadáte. A i když nebudou projevy náklonnosti tak silné, jako jsou obvykle u extrovertních lidí, můžete si být jistí, že se na svého introvertního kamaráda můžete spolehnout.

Znáte nějakého introverta?

Jak na Vás jeho chování působí? 


Pokud jste sami introvertnější povahy: Setkáváte se kvůli tomu s problémy?

Nenávist

Pokud nahlédnete do výkladového slovníku, či zadáte do vyhledávače slovo „nenávist“ najdete definici podobnou té následující: „Nenávist je dlouhodobá intenzivní emoce zaměřená proti určitému objektu." V tomto článku bych se ráda pokusila o menší úvahu nad tím, co nenávist vlastně znamená a jak jsem se s touhle stránkou osobnosti, která tiše dřímá někde v nejtemnějším koutku naší duše, člověk setká.

„Láska a nenávist jsou city, které se vyživují samy, ale nenávist má z těch dvou delší život.“(Honoré de Balzac)

Kdy jste naposledy použili slovo „nenávidím“? Včera, minulý týden, měsíc nebo snad rok? A o jaké věci, člověku či činnosti jste vynesli tenhle odvážný soud? O vaší neoblíbené sousedce, která z poza závěsu špehuje své okolí, o psaní domácích úkolů či o té příšerné růžičkové kapustě, kterou vám předkládají u vás v jídelně k obědu? Jsem toho názoru, že slovem „nenávist“ se obecně velice plýtvá a že spousta lidí jej zaměňuje za city daleko slabší a méně destruktivní. Můžete spoustu věcí nesnášet, nemít rádi, můžou se vám hnusit a přivádět vás v nezvladatelnou zuřivost. Možná nedokážete vystát tu protivnou sestřenici vaší kamarádky. Ale je to vlastně ona skutečná tajemná nenávist?  

                                        

„Nenávist vyčerpává stejně jako láska, někdy dokonce ještě víc“ (Oscar Wilde)

Dle mého názoru značná část lidí za svůj život skutečnou nenávist nepozná, a proto je pro ně snadné ji zaměnit za jiný cit, který vyjadřuje negativní postoj vůči zdroji nepříjemných pocitů. Možná, že skutečnou nenávist dokážete identifikovat až ve chvíli, kdy váš sevře ve svém náručí jako slizký had a lačně do vás zaboří svá kusadla. První věcí je, že k nenávisti vám opravdu nestačí malicherné důvody. Podnětem musí být něco zásadního, co se zasekne hluboko do vás a otevře hnisající ránu. Směrodatnou vlastností nenávisti je, že začne ovlivňovat vás samotné. Je to jako ledový chlad, který se rozprostře ve vaší mysli a zabraňuje vám racionálně uvažovat. Je to jako jed, který se postupně dostane do každé buňky vašeho těla a cítíte ho v konečcích vašich prstů. Je to cit, který vás naoko posiluje a nutí bojovat s vaším nepřítelem, ale ve skutečnosti vás oslabuje tak dlouho, až sami padnete poražení k zemi. Je to jako červ, který začne okusovat vaše dobré vlastnosti a city. Pokud nenajdete sílu k boji s vlastní infikovanou myslí, nakonec vás nenávist naprosto pohltí a ve spojení s jejím cílem nejste schopní ničeho, co se jeví jako lidské a správné. Kdyby neexistovala hranice, kterou představují společenské normy, dokázali byste s ledovým klidem dotyčnému ublížit a jeho neštěstí vám přináší slastné pocity. Je snad možné takové city chovat k něčemu nepodstatnému? A přesto se tak často z úst lidí ozve: "Nenávidím..." 

„Málokteří lidé mohou být šťastni, aniž by nenáviděli nějakou osobu, národ nebo tvora.“ (Bertrand Russell)

Setkali jste se někdy s pravou nenávistí?  Jak se dá proti takovým pocitům bojovat?

Předvánoční...

  

  Přiznávám se bez mučení, že mě také letos dostihla vánoční nálada, a tak se postupně propracovávám přípravami, úklidem a nákupem dárků, které raději kupuji několik měsíců dopředu, abych se vyhnula největšímu obchoďákovému šílenství, které nesnáším, jak víte z předloňského článku. Bůh žehnej člověku, který vymyslel internetové obchody. :D Zároveň se ale blíží první zkouškové na navazujícím magisterském studiu, takže obvykle pobíhám od pekáčů k počítači, od trouby ke skriptům a při uklízení kroužím po pokoji s hadrem, leštěnkou a hromádkou poznámek z přednášek. Momentálně se prokousávám učebnicí dějin žurnalistiky, kterou se mi konečně podařilo zapsat jako vedlejší obor studia. Kdo ví, jak jsem byla poslední tři roky zoufalá, že mi školní systém neumožňuje zapsání předmětů z tohoto oboru, ten pochopí, jak moc jsem nadšená. Hurá, konečně se někam pohneme! Příští týden mě čekají dvě prezentace, test a dopsání tří domácích úkolů, které spočívají ve vyhodnocování číselných údajů z fiktivních dotazníků a měření. Čím jsem Vám chtěla sdělit, že toho mám teď trochu moc. 

  Ale nechme školu školou. Zítra se chystám na menší nákup do Ikei (pořád nevím, jak se ten název správně skloňuje), protože jsem došla k názoru, že nezbytně nutně potřebuji svíčky s vůní mandarinek a kokosu a pár dalších drobností. Možná, že se konečně odhodlám i k nákupu skleniček na víno, které už tam mám vyhlídnuté asi dva roky. Nesmějte se! Proč jsem si je nekoupila už dávno? Kromě toho, že jsou ty skleničky perfektní, jsou také od už pohledu velice křehké, proto nad nimi vždy nešťastně stojím a přemýšlím, jak je hromadnou dopravou přetransportovat domů tak, aby zůstaly v jednom kuse a nevysypala jsem doma z tašky skleněnou drť.

Jak se těšíte na Vánoce Vy? 

Plánujete něco na letošní Silvestr?