Tajtrdlíka, který píše na objednávku, nikomu dělat nebudu!

http://www.toonpool.com

      V dobách mého dětství u nás doma nikdy nechyběly tištěné noviny. Do dnes si vybavuji, jak jsem se natahovala přes pult k paní prodavačce a podávala jí potřebný obnos, za který jsem na oplátku obdržela aktuální výtisk známého deníku. Jednou za měsíc k němu přibylo také nové číslo časopisu Méďa Pusík. Postupem času jsem se začala zhlížet ve velikánech české i světové žurnalistiky a začaly vznikat první pokusy o mou vlastní tvorbu. „Musíš zkusit talentovky,“ tvrdily češtinářky napříč mou školní kariérou. Novináři pro mě byli hrdinové. Obdivovala jsem ty, kteří dokázali rozmotat a odhalit spleť lží a podvodů. Uctívala jsem ty, kteří dokázali s lehkostí vtipně reagovat na události, které dělaly vrásky celému světu. Postava novináře pro mě znamenala osobnost, která předává společnosti informace. Předává zprávy, které jsou objektivní, nepřekroucené a ověřené. Mou vírou v žurnalistické řemeslo otřáslo nejprve prohlášení jednoho z nich, že většina dnešních novinářů jsou jen kancelářští popíječi kafíčka, kteří zvedají telefony a textu nepřidávají žádnou hodnotu, protože často vůbec nerozumí tomu, o čem píší. Snad stačí nestát se takovým novinářem...

A tak jsem dostala za domácí úkol napsat článek

     Novinkou, kterou jsem se naučila o současných médiích, je, že ani prostá objektivita se dnes v některých zřejmě nenosí. Jak nejdeš s předepsaným názorovým proudem, jsi mimo. Před pár dny jsem se dozvěděla, že jistá nejmenovaná seriózně a liberálně se tvářící redakce měla problém se zveřejněním mého článku, který jsem měla napsat za úkol do školy. Nechápala jsem, kde se stala chyba.

    Aby můj drahý čtenář rozuměl. Chápala bych jisté komplikace v případě, kdyby šlo o článek nějakým způsobem silně názorově vyhraněný, který by silně vybočoval z cílové skupiny tohoto média. Kdyby údaje v něm nebyly dostatečně podložené a dopouštěla jsem se urážek. Kdybych se snížila k záměrnému vytrhávání věcí z kontextu a překrucovala řečené věci. K ničemu takovému nedošlo. Této redakci byl doručen text, který objektivně popisoval události na jistém politickém mítinku, kterého jsem se zúčastnila, formou reportáže. Nikde v článku jsem nevyjadřovala svůj politický postoj. Nešlo o komentář, kde bych se stavěla na něčí stranu, všichni dostali svůj prostor. Nebyla jsem zde jako fanoušek vystupujících, neboť s mnohými jejich názory nesouhlasím, a nepřišla jsem dotyčné vypískat, což byla zřejmě moje chyba. Přišla jsem jako novinář, který potřebuje podklady pro svůj článek a chce svým čtenářům podat pravdivé informace o tom, co se kdy, kde a za jakých okolností událo. Takový článek jsem také napsala a předložila. Jak se zdá, někdo to považuje za chybné. De facto mi bylo naznačeno, že moje osoba tohoto politika podporuje, neboť jeho názory nevykresluje v textu negativně, kriticky a neútočí na jeho vystoupení. Článek, který není dostatečně kriticky laděný vůči tomuto člověku, není žádoucí. 

     Tak nevím. Možná jsem tedy měla z pozice komentátora pourážet jen účastníky patřící k té špatné straně? V tom případě bych ovšem lhala, protože lidé s nesmírně hloupými „argumenty“ a vystupováním se našli na obou koncích barikády. Možná jsem měla vytrhnout pár vět z kontextu a udělat z toho senzaci? Měla jsem slavnostně pochválit ty mudrce, kteří posměšně pískali a vysmívali se i ve chvílích, kdy o diskutovaném tématu očividně věděli kulové? Možná jsem měla vytvořit novou štvavou kampaň na základě něčeho, co vlastně nikdo neřekl? Nepatří tohle do bulváru? Měla jsem se navzdory svému svědomí zavděčit té správné straně? A která strana je vlastně ta správná? A která je ta špatná? Teď mi totiž zrovna připadá svým chováním špatná ta, která se na oko snaží prezentovat, že je slušná a správná. A to asi nebyl jejich záměr. 

To mám štěstí, že existuje blog, kde si můžu psát podle svého vlastního svědomí a vědomí a nemusím se ohlížet na to, jestli jsem momentálně myšlenkami v tom "správném" politickém proudu.

Rodiče a děti na youtube

Právě teď bych měla cvakat dva články pro Parlamentní listy, ale jak se říká:"Kde nic není, ani smrt nebere," takže jsem si odskočila po dlouhé době na blog, abych se trochu rozepsala a promazala si mozkové závity, než se pustím do toho seriózního filozofování o politice a připravovaných zákonech. To, co dnes napíšu, asi nebude pro některé zrovna příjemné čtení, protože jim šlápnu do kuřího oka, ale nemůžeme být pořád (a teď použijeme ten náš moderní slovní obrat) sluníčkoví.

zdroj: www.national-geographic.cz

To by se za našich mladých let stát prostě nemohlo! Přesně touhle větou je v knize Asertivita pro manažery popisován mezigenerační konflikt. V tomhle případě jde však o větu velmi výstižnou. I já ještě patřím k těm pamětníkům, kteří zažili velký nástup moderních počítačů a internetu. Dnes je "život online" běžnou součástí naších dnů. S lehkostí "surfujeme" po síti a dáváme naše zážitky a myšlenky na obdiv na sociálních sítích. Myspace, instagram, facebook, twiter, blogger... to vše propojuje svět křížem krážem. Dnešní děti ještě neumí číst, ale už ovládají moderní telefony, tablety a notebooky. Ještě neumí vyjmenovaná slova, ale už mají svůj vlastní profil na youtube, kde komentují a nahrávají své vlastní příspěvky. Bohužel, často bez vědomí rodičů. A nad tím bych se chtěla v tomto článku pozastavit. Mohla bych toho napsat celé odstavce, rozdělit to do několika článků... a pořád bych měla dostatek materiálu. 

Publikovat online znamená jít svým způsobem s kůží na trh. Na trh, kde se pohybuje množství osob, které nemají právě nejlepší úmysly. Nemluvím tu jen o pedofilech. Spousta lidí si tu léčí své mindráky anonymním urážením druhých. Další hledají cíl pro blackmail. Někdo jen tak brouzdá internetem a hledá špínu na svého nepřítele. Někdo pro radost "stalkuje" jiné osoby. Internetový svět znamená zábavu, ale znamená také riziko. Každá zveřejněná informace už nikdy nebude jen vaše. 

Když jsem byla na základní škole, opakovaně nás poučovali o tom, že nesmíme na internetu zveřejňovat citlivé údaje a poskytovat neznámým lidem naši adresu. Před chvílí jsme zhlédla video, jehož autorkou je malá holčička. Nehleďme teď na to, že se na nich ztrapňuje. Stačí mi pár kliknutí a já vím, kde bydlí. Vím, kdy chodí ze školy. Ale nevím, kde jsou rodiče těchto dětí, když tohle dopustí. Ale ne! Změna! Rodiče nalezeni! U dalšího videa s obézním polonahým chlapečkem, kterému se diskutující vysmívají, je maminka přímou aktérkou videa. V tom případě se nabízí otázka: "Kam se poděla maminky soudnost a rozum?" 

A pak je tu ještě podivnější jednání. Zajímalo by mě, co vede některé rodiče k tomu, že s veřejností sdílejí nahrávky svých dětí, na kterých jde postavit šikana obřích rozměrů. Myslíte, že jim děti poděkují, až v patnácti zjistí, že na youtube je pěkných pár let video, kde sedí na nočníku a dělají "první bobek?" Natáčení a zveřejňování videa dítěte při tom, jak mu trháte zub, zatímco brečí bolestí, to je zřejmě nějaká nová úchylka. Jinak si nedovedu představit, co někoho vede k tomu, že tohle udělá. Jak by se vám drazí online rodičové líbilo, kdyby se celý svět takhle mohl dívat na vás? Nebo běžně ukazujete cizím lidem na nádraží fotky, kde sedíte na záchodě? Dovedete si představit, co se stane, až něco takového objeví jejich spolužáci? Možná by stálo za to se nad něčím takovým zamyslet, než budete soukromá rodinná videa dávat na obdiv na stránky, kde si je může najít a stáhnout úplně každý. Podívejte se, kolik profesionálů publikuje pod pseudonymem a neuvádí své pravé jméno. Vy dáváte své děti světu na stříbrném podnose. A příště to video nemusím vidět já. Příště ho může vidět člověk, který ho použije na to, aby vašemu dítěti ublížil. 

zdroj: https://365tipu.wordpress.com

Zlobiví imigranti! Iracionální Evropa

zdroj: aktuálne.cz

Mediálním světem hýbe posledních několik dní šokující událost, ke které došlo během oslav nového roku v sousedním Německu. Obtěžování německých obyvatelek několika tlupami mužů severoafrického a arabského vzhledu ve velkých městech překvapilo nejednoho optimistu a bylo tamní vládou striktně odsouzeno, Představitelé státu byli údajně zděšeni jako správný pastevec, kterému zlý vlk nakousl pár oveček. Pravda, tenhle pastevec pozapomněl zavřít ohradu a navíc před ni postavil ceduli s vřelým uvítáním pro každého, kdo jde zrovna kolem. Němečtí státnici teď zmateně rozhazují ruce. Jak si mohou lidé, kterým tato země poskytla azyl, dovolit v tlupách lovit a obtěžovat místní ženy? Jak si mohou dovolit porušovat zákony, když evropské země vydávají brožurky, ve kterých je přeci jasně uvedeno, že žena musí souhlasit, aby došlo ke styku, a znásilňování evropanek je fujky? Čím to, že nám to nefunguje? 

Mě napadají další a trochu jiné otázky. Jak se mohli v prvních dnech němečtí zástupci obhajovat tím, že jde o osoby, které žijí v Německu už delší dobu, takže nejde o problém letošních imigrantů? Neukazuje tohle náhodou na daleko větší a hlubší problém? Neměli by být tito lidé za ty roky, které tu údajně žijí, už dávno integrovaní a znalí místních poměrů? Bere ta paní, která chce vydávat kodex chování pro německé ženy, nějaké prášky na hlavu? Jak dlouhá je paže paní Reker? Začnou německým ženám rozdávat papírové pytlíky na hlavu a asexuální vaťáky, aby náhodou někoho neprovokovaly? 

Před pár týdny jsem ve svém článku zmiňovala, že Evropa by měla pomáhat, ale měla by si zachovat racionalitu a vše řídit jasnými pravidly. (Vynechme, že za svůj přístup jsem odpůrci uprchlíků označována za sluníčko a ve stejné době jsem nadšenými multikulturisty označována za xenofoba. Umírněný přístup bez emocí se dnes asi nenosí.)  Evropa tohle nedělá. Evropa si plete příčinu a důsledek. Evropu zřejmě vedou pomatení blázni odtržení od reality, kteří se zabývají nesmysly a v krizi jsou bezradní jako prvňáček před základní školou. Evropa své problémy řeší ústupky, zatímco problém dále prohlubuje. Proč by měli tito příchozí lidé dodržovat naše pravidla, když na nich nejsou vymáhána a je o nich pouze mluveno? Proč je akceptováno neakceptovatelné chování? K smíchu je vzhledem k současnému dění fakt, že kolem Vánoc proběhl v médiích článek o migrantovi, který se v létě nelegálně pod průlivem po kolejích dostal do Velké Británie, za což byl zadržen a uvězněn. Tamní dobrovolnická organizace za tohoto muže zaplatila kauci a byl mu udělen statut azylanta. Autor článku zároveň konstatoval, že tamní soudy se rozhodují, zda udělení azylu není v rozporu s tím, aby byl dále řešen a trestán způsob, jakým se tento člověk do Velké Británie dostal. Co asi tímhle přístupem ukazujeme těm dalším tisícům, které by také rády překročily hranice? 

Všichni učitelé jsou k ničemu, říkala to Věra

Nadpis článku nezmiňuje žádnou konkrétní osobu. Ona moudrá Věra tu zastupuje desítky lidí jejichž prohlášení obsahovalo podobné sdělení. První možností je, že se na takové výroky v posledních letech podvědomě zaměřuji. Druhou možností je, že se nám rozmáhá celkem zvláštní trend. Jaký? No přeci dělat z učitelů neschopné blbce a ze studentíků nevinné oběti špatné výuky. Snad jsem to přípravou textu přivolala, zrovna nedávno vyšel v jednom známém periodiku článek, který se věnoval nespokojenosti celých třiceti procent rodičů s tím, jak se učitelé věnují ve školách jejich dítkům. U podobných témat se obvykle rozjede obsáhlá diskuze a i tady na sebe nenechala dlouho čekat. Závěr diskutérů byl vesměs stejný: To učitelé můžou za špatný prospěch! Já vím, že diskuze na internetu nejsou zrovna výběrovým vzorkem, ale s podobnými poznámkami jsem se v nemalém počtu setkala i jinde. Když máme to 1. září, tak se nad tím pojďme trochu zamyslet. Vážně je chyba jenom na straně učitelského sboru?  Sama mám sice pár let po základní i střední škole, ale díky mladším sourozencům a zážitkům z rodičovských schůzek vím, že oni ti studentíci v tom nejsou zase tak moc nevinně, jak si někteří hrdí rodiče myslí... 

Když se žáček nesnaží sám, učitel moc nezmůže 

Víte, nad čím vždy protáčím oči k nebesům? Když vidím a poslouchám, jak někdo svádí neúspěch svého dítka (či svůj vlastní) pouze na kantory, u kterých žáček pokulhává ve svých znalostech. Tím nepopírám, že bych se nesetkala s pedagogy, kteří se zjevně minuli povoláním, neboť jejich projev byl spíš aspirantem na založení úspěšné společnosti: "Váše hady dokonale uspíme a.s." a jejich výklad látky spočíval v hojném využívání vět: "Tohle odvození vzorce nemusíme probírat, to je každému jasné. Udělám hop, hop, hop... a máme tenhle tvar." Pravda je, že takových učitelů jsem potkala minimum. Daleko častěji se setkávám s tím, že se nějaká lemra líná od Kolína vymlouvá na všechno kolem a na vlastní zásluhy na výsledku už se nezaměří. Učitel si na mě zasedl, učitel to neumí vysvětlit, je to zbytečná blbost. Já nic! Já jsem oběť špatné školy, výrobců učebnic (i když jsem ji v životě neotevřel), systému, prezidenta, vlády, státu, planety, galaxie, vesmíru a za všechno vlastně můžou zelení mimozemšťané. Že se mi to mluví, když jsem určitě klasický "šprt" a vůbec nevím, jaké to je, když vám něco vůbec nejde? To je velký omyl, můj milý čtenáři. Když jsem nastoupila na střední školu, byla jsem během pár měsíců na propadnutí z fyziky. Rovina nakloněná pod libovolným úhlem, která uváděla v každém testu do pohybu příslušné těleso, se stala mým úhlavním nepřítelem. Ještě dnes se mi orosí čelo, když slyším o úhlech a z kopce se kutálejících předmětech, které navíc zrychlují. Prostě mi to nešlo a nejde. Pověstné "koule" jsem sklízela ve velkém, v lepším případě jsem to dotáhla na "čtverec," což celkový průměr zrovna dvakrát nezachránilo. Měla jsem obviňovat hru osudu, našeho fyzikáře a prostě to vzdát? Mohla. Místo toho jsem se do toho zakousla jako buldok a rvala jsem se s tím tak dlouho, dokud jsem tomu nedokázala nakopat zadek. Světě div se, ono to nakonec vážně šlo, jen se to muselo vzít za správný konec.

Má pětky! Může za to učitel! 

´
Úplně jiný přístup k věci jsem zaznamenala ve třídě mojí mladší sestry, kde v necelých třiceti lidech dokázali pravidelně na vysvědčení nasbírat přes dvacet kousků pětek. Byli na to z neznámého důvodu náležitě pyšní a pětkaři byli téměř uctívaní hrdinové, neboť byli obětmi zlých učitelů, kteří neumí vysvětlit malým géniům prostou látku. S takovou chodili na třídní schůzky i jejich rodiče a dotčeně peskovali učitele a školu, protože: ,,Náš chytrý Honzík přeci půjde na tu střední školu s maturitou, aby mohl študovat na vysoké, a vy mu to kazíte! Koukejte s těmi známkami něco dělat!" Asi nejzajímavějším případem byla matka nejnevychovanějšího spratka ve třídě, která na schůzkách s oblibou poučovala ostatní rodiče o správné výchově. Byla to komedie. Má sestra po prvních týdnech školy kvůli složení téhle třídy a příšernému chování většiny spolužáků hořce litovala, že v pátém ročníku nepřešla na víceleté gymnázium. Většinu rodiči kritizovaných učitelů jsem navíc velmi dobře znala, protože učili i mou třídu, a tak mi bylo jasné, že problematický vítr fouká z jiného místa. Konkrétně ze strany rodičů, kteří asi něco zanedbali při výchově svých ratolestí a svou vinu teď sprostě svádí na jiné. A co svým dítkům předávají dál? Že si mohou dělat, co se jim zlíbí, protože až bude nejhůř: "Táta naběhne do školy a ty blbce tam srovná!" Nebo mi snad chce někdo tvrdit, že ze všech těch lidí, kteří byli ještě před pár lety skvělými kantory s výbornými výsledky, se náhle stali neschopní amatéři, kteří neumí učit?

Co se v mládí naučíš... 

Tenhle přístup k vyučujícím se podle všeho přelévá dál na střední školy. Na první z našich třídních srazů dorazil i jeden nejmenovaný učitel, kterému jsem na vysoké škole blahořečila za to, že jsem si od něj odnesla základy, na kterých jsem mohla bez škobrtání zvládnou předmět, který byl pro spoustu mých kolegů postrachem. "Je to čím dál tím horší," kroutil tehdy hlavou, "ještě tak dva tři ročníky po vás měly nějakou úroveň, ale co se hlásí dnes, to je občas naprostá hrůza. Vy jste sice dělali bordel, ale to nebylo proti tomu nic, s vámi se dalo domluvit. Tihle lezou na střední školu s tím, že základní znalosti nemají, všeobecný přehled nemají, chovat se neumí, ale sebevědomí a drzosti mají na rozdávání, jenže to za ně maturitu neudělá." Výborně. A potom nastoupí ta každoročně početná skupinka, která bude za pohoření u maturitní zkoušky proklínat zlý Cermat a toho zaujatého zkoušejícího, co pokládal špatné otázky. Jejich neúspěch totiž nemůže být způsoben tím, že dotyční tu vylosovanou knížku neviděli ani z dálky na poličce knihovny. Ne, ne, ne... tím to být rozhodně nemůže a oni mají na vzdělání právo. Jenže ono je to trochu jinak. Máte právo se vzdělávat, ale o tom, jestli budete mít vzdělání, rozhodujete už jen vy sami. To už za vás totiž nikdo neudělá.

Jaké jsou vaše zážitky a zkušenosti? 

Může za problémy studenta v první řadě jeho učitel? 

Co je podle vás největším problémem našeho školství? 

A kam prcháš uprchlíku? Budeš pro nás hrozba?

Pssst! Slyšíte, jak to kolem tiše křupe? To jsem právě po špičkách vstoupila na velmi tenký led, jehož slabá vrstva dělí moje nohy od studené mokré temnoty. Stačí jeden chybný krok, jedno špatně upuštěné písmenko a půjdu si nedobrovolně zaplavat. O čem to bude dnes? Chtěla bych tu publikovat svůj momentální postoj k tématu, které hýbe Evropou posledních několik týdnů a měsíců. Ten, kdo ještě neslyšel o otázce migrantů, kolem nás nejspíš chodí se zavázanýma očima a se špunty v uších. Je správné přijímat uprchlíky z Afriky, nebo není? A za čím ve skutečnosti prchají? Máme důvod k obavám? Mají pravdu armády xenofobní, nebo nakonec zvítězí optimističtí sluníčkáři? A co na to říká Brusel, plánuje po vzoru Maďarska stavět vlastní plot? 

Pomáhat nebudeme aneb posílejte je rovnou zpátky (a nejlíp v řetězech)

Jak se zdá, problematika uprchlíků připlouvajících přes Středozemní moře rozděluje naše obyvatelstvo na dva nesmiřitelné tábory, které proti sobě prskají síru a projevují odpor vůči chování svých oponentů. Jedni se ohání bezpečností Evropy, hrozbou terorismu, šíření nemocí, růstem kriminality a někteří mají zkrátka problém s tím, že... Fajn, možná bude nejlepší, když v tomhle místě použiji úryvek z knížky, kterou jsem nedávno dočetla a které je tak trochu parodií na střet dvou odlišných kultur a předsudky: 

"A potkal jste vůbec někdy nějakýho Klačana, seržo?" zeptal se desátník, když se vydali dál tichou ulicí. "Tím myslím nějakého z těch pravejch, divokejch." 

"No... ne, ale víš co? Mají dovolený mít tři ženy. To je zločinný, nemyslíš?" ,,To teda určitě, protože já sám nemám ani jednu," prohlásil Noby. 

"A jedí fakticky srandovní věci. Karí a tak."

Noby se nad tím na chvíli zamyslel. "Jako my, když máme dlouhou šichtu, žejo?"

"Nóóó, tak jako... trochu jo, jenže oni ho dělají tak divně..."

"Vy myslíte takový žlutý jako ušní vejškrabek a s hráškem a rozinkama, jak ho dělala vaše máma?" 

"Právě! V klačským karí se můžeš hrabat, jak dlouho chceš, a nenajdeš ani kousek tuřínu!"

"Já taky slyšel, že jeděj ovčí oči," přidal si Noby, mezinárodní gur-kmán.

"To máš taky pravdu."

"Takže žádný normální klasický jídlo jako jehněčí brzlík, vepřovej rypáček nebo bejčí koule?"

"Jasně, že ne." 

Tračník cítil, že se z neznámého důvodu zase ocitá na tenkém ledě. 

"Hele Noby, když už nic, tak prostě nemají správnou barvu a tím to pro mě končí."

"No, je skvělý, že jste na to kápnul Frede!" přikývl Noby tak spokojeně, že seržant Tračník si byl téměř jist, že to myslí vážně. 

"Ono je to vlastně jasný," připustil. 

"A... heleďte, jaká vlastně je ta správná barva?" zeptal se Noby.

"Bílá, samozřejmě!"

"Takže ne cihlově červená? Protože například vy máte..."

"To si ze mě děláte srandu, desátníku Nóblhóchu?"

"Jasně, že ne, seržo. Ale... jakou barvu mám já?" 

To přinutilo seržanta Tračníka k zamyšlení. Někde na těle desátníka Nóblhócha jste mohli najít barevný odstín odpovídající každé zeměpisné oblasti Zeměplochy a několik dalších, které byste našli jen ve specializovaných lékařských knihách. 

"Bílá je... to je...bílá je stav... stav tvý mysli," řekla nakonec. "Je to..., když děláš celej den poctivou práci za poctivej plat a takový věci. A pravidelně se myješ." 

"Prostě se jen tak nepoflakuješ kolem." 

"Správně." 

"Nebo... třeba... makat bůhvíkolik hodin jako Muibarak!" (pozn. pan Muibarak pochází z Klače)
(převzato z: Hrrr na ně! - Terry Pratchett)

Zkrátka se nám tu promítá strach z neznámého, který přiživuje bouřlivé reakce na kvóty Evropské unie a celkově na přijímání uprchlíků. Z tohoto tábora čas od času přiletí nějaká ta touha po "střílení, potápění lodí, zaplavování tunelů" a dalších věcech, nad kterými se rozum začne zadrhávat a mozek nechápavě koulí buňkami.

O uniformitě a originalitě

Už tu asi hodinu koukám do monitoru a přemýšlím, jak bych mohla tenhle článek začít bez toho, abych působila jako nevyrovnaný jedinec, který má potřebu se za každou cenu odlišovat od ostatních. Pomalu se smiřuji se skutečností, že to bez takového "nádechu" asi napsat nepůjde. Nedá se nic dělat. Zase budeme za sněhovou vločku. Pojďme se do toho pustit. Posledním impulzem k sepsání tohohle článku se stala diskuse o „ originálním festivalovém oblečení“ na jistém webovém fóru, ale podněty k téhle úvaze se zrníčko po zrníčku přidávají do poháru mojí trpělivosti už delší dobu. Je možné, že tu zase jednou budu malinko útočnější, ale třeba se mi dostane odpovědi na tuhle mojí otázku. Počkat! Je vůbec možné tomu říkat otázka? Spíš tomu říkejme "malé zamyšlení nad nesmrtelností chrousta." 

Nikdy jsem nechápala lidi, kteří mají potřebu za každou cenu zapadat do davu a úpěnlivě se snaží ničím nevyčuhovat, jako kdyby se báli, že "být trochu jiný" znamená "přijít v nejbližší chvíli o hlavu." Zvláštní skupinu potom tvoří ti, kteří tuhle uniformitu vyžadují i po všech ostatních. A ještě méně rozumím lidem, kteří mají potřebu napadat jiné za to, že se něčím vymykají šedivému průměru. Možná je to jen můj pocit, ale zdá se mi, je tady u nás takových lidí nepěkné množství a někdy mám dojem, že jsou na své chování z nějakého důvodu náležitě hrdí. To je možná jeden z důvodů, proč jsem se při návštěvě Berlína do tohohle města naprosto zamilovala. Ta uvolněná atmosféra mezi lidmi, kteří si šli za svým vlastním stylem, a nikdo si na ně posměšně neukazoval prstem, mě vyloženě nabíjela energií. Nikdy jsem u nás nepotkala tolik originálně a krásně oblečených lidí na jednom místě. 

Podívej se na něj!

Před pár lety jsem byla pozvaná „na pokec“ jedním kolegou z vysoké školy. Jak si tak sedíme na lavičce na jednom z malých pražských náměstíček, ukázal najednou prstem někam do davu lidí, který proudil kolem nás: „Haha, koukej, co to má na sobě?“ Upozorňoval mě na neznámého mladíka s výraznějším oblečením, kterému dominovaly hnědé tenisky s leopardím vzorem. Zaskočil mě. Nevěděla jsem, co mu na to mám říct. Viděla jsem zkrátka jen mladého kluka s trochu nezvyklým vzorem na botách. A co já s tím? Hlavou mi proběhlo jen: „To mě chceš pobavit na cizí účet? Proč s tím máš problém? Ty jeho boty ti něco dělají? On ti něco dělá?“ Dotyčný si tím u mě udělal vroubek. Sama občas nosím věci, které jsou v davu nenápadné asi jako obtisk vaší pěsti na něčím oku, takže mě hned napadlo: "To mě také takhle řeší cizí lidé?"

Nebyla to samozřejmě jediná situace, kdy jsem se s podobným poukazováním na něčí neobvyklý styl setkala. A mám-li být nepříjemně upřímná, dotyční kritici by sami často potřebovali domů pořádně veliké zrcadlo… Někdy přemýšlím na tím, jak by se jim asi líbilo, kdybych se jim v reakci na jejich chování vůči někomu jinému začala vysmívat za to, že jejich oblečení je ve stylu „každý pes jiná ves." Asi by to nebylo moc příjemné, že? 

Nemusíte mít rovnou růžové vlasy

Je možné, že tenhle „problém“ začíná už u výchovy, kdy rodiče nedovolují svým dětem experimentovat se svým vzhledem, aby náhodou nepohoršovali nějakou sousedku. Jako kdyby vašemu okolí bylo něco do toho, co máte na svojí vlastní hlavě. Podle mého jsou takové zákazy a příkazy hloupost, která zabíjí individualitu a fantazii. A nezáleží náhodou spíš na tom, co máte v hlavě? Zvláštní je, že aby vznikl "problém," nemusí jít někdy ani o nějak velké módní výstřelky. I když u nás doma jsem v mnoha věcech dostávala hodně prostoru pro seberealizaci, v otázkách mého oblečení a vlasů jsme někdy došli do téměř válečného stavu a to jsem prosím pěkně nikdy nepřišla s tím, že bych se chtěla obarvit na zeleno a do nosu a obočí si udělat deset dírek. A i když už jsem dávno dospělá, stále se s rodiči občas dostáváme do „slovník konfliktů“ kvůli tomu, co si kupuji za oblečení. Maminka čas od času nemůže přenést přes srdce, že tíhnu k elegantním kouskům, které se mi líbí. Proč si zase kupuji šaty a kabátek, když můžu pořád chodit v džínách, tričku a sportovních botách, jako to dělá dalších X „normálních“ dívek a žen? Nic proti těm, co se tak oblékají, ale ke mně se to prostě nehodí.  

Tohle je IN a tohle je OUT 

Další z věcí, která jde mimo moje chápání, je striktní rozlišování mezi tím, jestli je něco zrovna IN a jestli je to už OUT. Co to má jako být? A proč jsou některé slečny schopné tohle řešit a ptát se na to na internetu cizích lidí? Pokud se mi něco libí a sluší mi to, tak to nebudu nosit, protože nějaké slípky z Horní dolní to považují za módu, která už se nenosí? A naopak. Když je zrovna IN nějaká příšernost, která mi nesedí, tak se do toho stejně nasoukám? Tak třeba takové nošení holínek do města byla nedávno super moderní věc, ale měla ten malý nedostatek, že půlka holek v těch botách vypadala jako selka, která zrovna přišla z chlívku od prasátek. Ale hlavní asi je, že byly všechny hrozně IN. Holky, kluci... naučte se používat vlastní hlavy a vlastní úsudek. Možná si potom taky všimnete, jak směšné tohle je, když nemáte svůj vlastní vkus a řídíte se ostatními. Kdybych si ještě před pár lety vzala na festival věneček z umělých kytek, tak budu za blázna. Poslední roky to bylo v módě a nosí ho i slečny, kterým vůbec nesluší. A vsadím se s vámi, o co budete chtít. že půlka z těch, které ho dnes nosí, ho budou už příští rok "hrozně hejtovat," protože už bude zase OUT.  Není to celé komické?

Líbí se vám módní experimenty? Nebo to považujete jen za snahu na sebe upozornit?

Co byl váš největší módní výstřelek? 

Řídíte se tím, co je IN a OUT? 

Strašidlo jménem "Kritika"

Snad každý člověk na světě se během svého života setká s kritikou na straně toho, kdo ji dává, i na straně toho, kdo je nucen kritiku přijímat. Věci kolem sebe hodnotíme každý den našeho života. Kritika je věc, která nás může ranit, ale může být také impulzem, který nás posune k lepším výsledkům, pokud ji umíte přijmout, identifikovat oprávněné a zajímavé připomínky a efektivně je využít ve svůj prospěch. Někdy se mi ale zdá, že spousta lidé neumí kritizovat objektivně a další nešťastníci zase vůbec neumí přijmout nic, co má jen trochu nádech negativního hodnocení. Čeho se tihle lidé tak bojí? Kde je vlastně ta hranice, za kterou se z objektivní kritiky stává snaha někoho poškodit a ranit ho? A jak se s kritikou naší osoby vyrovnávat s elegancí a vtipem? (A proč mám dojem, že mě někdo chytí za slovíčko a oznámí mi, že nic jako objektivní kritika neexistuje? :D)

Když už chceš kritizovat, tak ať to má úroveň

Začněme ze strany kritika. Kolik je na světě lidí, tolik máme různých názorů, a tak se čas od času tyhle názory musí dostat do konfliktu. Kritika bude vždy obsahovat nádech subjektivních postojů, ale pokud chceme někde vyjádřit svůj kritický názor na nějaké téma, měli bychom si u toho zachovat úroveň. Možná se daná věc nelíbí nám, ale jiným se líbí. Možná jsme trochu náročnější. Možná to není cílené na naší věkovou skupinu. Možná si myslíme, že by něco šlo udělat lépe. Možná máme pravdu a možná ji taky nemáme. Často se setkávám s tím, že lidé neumí svůj názor vyjádřit v klidu. Okamžitě útočí, neumí jasně argumentovat, snaží se druhého shodit. Zároveň nedokážou napsat, kde vidí problém a co se jim vlastně nelíbí. Jak má na vás kritizovaný reagovat, když mu neumíte říct, co je na jeho práci špatně? Možná to vy sami nevíte? Není nic horšího, než když se do zatvrzelého a téměř agresivního kritizování pouští člověk, který tématu ve skutečnosti moc nerozumí a na jeho poznámkách je to poznat na první pohled. Znáte takové ty aktivní "Brouky Pytlíky," kteří rádi mluví úplně do všeho, vše by udělali lépe, ale ve skutečnosti nic neumí, ne? Než se do někoho "pustíme," je vhodné si v hlavě srovnat, jestli je naše kritika oprávněná. 

Kritika neznamená útok a pobídku k tomu, aby se kritizovaný automaticky začal agresivně bránit!

Tohle je větička, kterou by si měli všichni zapamatovat. Když něco "pověsíte" na internet, musíte počítat s tím, že přijdou i komentáře, které se vám nemusí zrovna dvakrát líbit, protože nebudou ve stylu "sluníčko-kytičky-ptáčkové." Nikdo učený z nebe nespadl, a tak se může stát, že se na váš projekt, blog či video snese vlna kritických ohlasů. V tu chvíli si můžete vybrat ze tří možností, jak takovou situaci vyřešit. Můžete se k tomu postavit čelem, nebo se k tomu otočit zády a riskovat, že vás někdo s chutí pěkně nakopne do vašeho zadečku. Můžete kritiku ignorovat, a dokonce si můžete zahrát na diktaturu a všechny negativní ohlasy prostě cenzurovat. Jen počítejte s tím, že si o vás lidé nepomyslí nic lichotivého. Nebo se můžete začít vztekat a kopat kolem sebe jako malé děcko na pískovišti, kterému někdo ukradl červený kyblíček a bábovičky. Počítejte ale s tím, že metání výmluv a nadávek po ostatních také k ničemu nevede. A nebo se nad kritickými ohlasy opravdu zamyslíte. Možná zjistíte, že nejsou oprávněné, a můžete svůj postup kritikům objasnit a zdůvodnit. Možná zjistíte, že se do vašeho plánu opravdu vloudila chybička, na kterou jste byli upozornění a do příště ji můžete napravit. Zkrátka, pokud seberete odvahu a budete s kritikou pracovat, můžete sami sebe zdokonalovat. 

"Závidíš!" 

Zvedne ruku každý, kdo už někdy četl nebo slyšel tohle obviňující prohlášení v reakci na komentář, který hodnocenému nehrál zrovna moc do karet. Já sama jsem se s tím setkala nesčetněkrát. Někdy to bylo v případech, kdy autor kritiky skutečně neuměl ukočírovat své emoce a do hodnocení přehnaně vstoupila subjektivní antipatie. Kritiky, které vychází ze závisti, většinou poznáte podle tónu. Na druhou stranu se slovíčkem "závist" podle mého názoru hodně plýtvá a někteří lidé ho vytahují na každého, kdo se opováží poukázat na nějaký nedostatek jejich chování. Dělají to zřejmě v domnění, jak to tomu dotyčnému hrozně nandali. "Myslíš, že by mi seděla trochu jiná barva trička? Závidíš mi to původní! Říkáš, že na promoci bych neměla chodit v šatech jako do baru, protože to není vhodné? Závidíš mi, že si můžu dovolit ty vyzývavé mini šaty s výstřihem až k pupíku!" S výkřikem: "Závidíš," jsem se setkala i v případě, kdy někdo našel způsob, jak lze obejít naše zákony, začal zneužívat sociální dávky a byl na nelegálnost svého jednání někým upozorněný. Určitě záviděl, závistivec jeden ošklivý! Překvapivé bylo, kolik lidí s tímhle nařčením nadšeně souhlasilo. Není to trochu absurdní?

Jak se vyrovnávám s kritikou já? 

Já mám kritiku celkem ráda. Ok, to zní asi trochu divně. Mám ji určitě raději, než takové to neupřímné "ách" a "óch" nad každým nesmyslem, který vyplodím, ale přiznávám, že i já mám občas problém kritiku přijmout. Hlavně v případech, kdy cítím, že je neoprávněná a kritik zkrátka kritizuje jen kvůli tomu, aby kritizoval. Mám problém přijímat poznámky hlavně vůči mému psaní, na které jsem opravdu háklivá už od základky. Proto jsem si hodně brala, když mě moje češtinářka na střední škole neprávem obviňovala z plagiátorství. Když mi moje vedoucí bakalářské práce neustále vracela můj text s tím, že se jí nelíbí můj styl, málem jsem vyletěla z kůže. Je pravda, že u obhajoby jsem se setkala paradoxně s tím, že oponentka mi moji stylistiku chválila a vyzdvihovala. A teď babo raď, kdo měl pravdu! Do podobné situace jsem se dostala nedávno, když můj bratr přinesl ze školy 2- ze slohové práce, kterou z velké části opsal z mého domácího úkolu na žurnalistice. (Vynechme teď to, že s opisováním cizích úkolů rozhodně nesouhlasím. :D) To jsem se pekelně urazila, neboť ona učitelka mu prý sloh zkritizovala s tím, že nemá dodržený požadovaný žurnalistický útvar. Můj profesor s dlouholetou novinářskou praxí tvrdil něco jiného. Tyhle příklady vlastně ukazují, že kritik nemusí mít vždy pravdu a taky je to krásná ukázka toho, proč se maturitní slohové práce nemůžou opravovat centrálně. (Smích.) Nicméně, pokud kritika přichází od člověka, o kterém vím, že je odborníkem v daném oboru nebo jde o člověka s velkým přehledem, kterého si vážím, potom si z jeho připomínek vždy snažím něco odnést a zvážit svoje další možnosti.

Jak vy přijímáte kritiku? 

Spojujete si kritiku se závistí? 

Setkali jste se s nějakou vtipnou a neoprávněnou kritikou, nebo zábavnou neochotou přijmout negativní připomínky? 

Mít, či nemít rád YouTubery? Toť otázka dnešního dne

.

Začala jsem jako zarytý odpůrce... 


Snad každý uživatel internetu a rodič, jehož dítko má dnes přístup na síť, musel zaznamenat fenomén těchto populárních videí. Ta vytváří a publikují na svých profilech internetové osobnosti, které známe pod pojmem YouTubeři. Ti se rekrutují z řad místního i zahraničního publika internetové stránky Youtube. Autoři jsou dnes různého věku, původu i zaměření a videa jsou ve většině případů cílena spíš na diváky v nižší věkové kategorii. Nicméně, jak se zdá, sledujeme je i my, co jsme už v jedné třetině cesty do důchodu. Pravda je, že i já jsem se ke sledování svých tří oblíbenců dostala přes mladší generaci. Děti sice ještě nemám, ale mám hned dva o pár let mladší sourozence, takže vyhnout se konfrontaci s touhle internetovou zábavou pro mě bylo zcela nemožné a to hlavně proto, že moje sestra striktně odmítá používat sluchátka a hlasitými monology svých oblíbenců u nás doma kulturně obohacuje celou rodinu a pravděpodobně také naše sousedy a kolemjdoucí.To byl také důvod, proč jsem zpočátku byla vůči YouTuberům celkem vysazená a můj náhled na ně byl hodně negativní. Doslova jsem je nesnášela, takže jsem s tím sestru časem posílala do píp, píp, píp a občas taky do píp... ano, slovník hodný studované dámy.

Fajn, teď jsem si asi dovolila napsat opravdu hroznou věc, která se možná dotkne některých zarytých fanoušků, ale představte si, že jste něco nuceni nedobrovolně poslouchat X hodin každý den (a to i během zkouškového). Přísahám, že kdybych některého z YouTuberů náhodně potkala na ulici, tak ho nepoznám podle vzhledu, ale půjdu za ním a řeknu: "Hej ty, je možné, že já a tvůj hlas se známe?" Slyšela jsem je doma tak často, že už jsem jen čekala, kdy se s nějakým potkám u ledničky a budu se s ním muset ráno přetahovat o koupelnu a cereálie k snídani. Navíc u nás doma běželi a běží i autoři, kteří opravdu nejsou můj šálek čaje. Co si budeme povídat, někteří z nich nemají úplně vybraný slovník a úroveň vyjadřování taky pokulhává. Moje sestra se navíc u některých sprostým slovníkem slyšitelně inspirovala, což už jsem tu někde v jiném článku zmiňovala. Zároveň jsem několikrát zaznamenala, že se ten člověk, jehož hlas jsem z vedlejšího pokoje musela poslouchat, vyjadřoval k relativně zásadnímu společenskému tématu, ale pletl si pojmy s dojmy a říkal naprosté hlouposti. Teď nemyslím hlouposti ve smyslu "já mám na to jiný názor," myslím hlouposti ve smyslu "mám fatální mezery ve vědomostech." Jasně, splést se může každý, nikdo není neomylný. Já jsem ovšem toho názoru, že člověk, který má tisíce hodně mladých odběratelů, z nichž někteří ho považují za svůj vzor, by si na tohle mohl dávat pozor a než něco vypustí do světa, měl by nad tím alespoň trochu přemýšlet.

Ale jak jsem naznačila, můj postoj se částečně změnil

Když se tak dívám na dnešní scénu, dá se říct, že s různými amatérskými snahami o vlastní tvorbu se nám v posledních letech roztrhl pěkně objemný pytel a spousta těch pokusů je jenom zoufalá potřeba někoho napodobovat a kopírovat jeho nápady do poslední vteřiny videa. Což je smutné. Připomíná mi to bezhlavé kopírování cizích článků. Chlubit se cizím peřím opravdu není věc hodná obdivu! Co jsem si všimla, tak hodně divaček v mém věku také sleduje videa, která jsou zaměřená na kosmetiku a nákupy. Mě se to netýká. Nějak nechápu, co je na tom zajímavé a zábavné. Z mého pohledu je to většinou záživné asi jako týden starý rohlík. Asi to bude mnou. Asi prostě nemám úplně holčičí zájmy. Jo, to bude tím...

Ke sledování mých "tří mušketýrů" jsem se dostala z velké části úplně náhodou. K pravidelným odběrům mě nepřivedl člověk, kterého lze označit za nekorunovaného krále české i slovenské scény. Ano, neokouzlil mě Gogo se svou šiška, i když zaslouženě patří do mého hvězdného tria a jeho tvorbu uznávám jako tu nejlepší. Ke sledování mě přivedlo jedno z videí "NeumÝš gramatYku" z kanálu Hoggyho, které se mi objevilo na hlavní stránce v nabízených a u kterého jsem se smála asi dvě hodiny. Mimochodem, když sedíte ve škole ve studovně a smějete se jako idiot, budete tak i působit. Takže Hoggy byl vůbec první YouTuber, u kterého velký naštvaný odpůrce shlédl každou zveřejněnou minutu jeho práce a to někdy i dvakrát. 

Takže to máme dva moje favority a zbývá nám ještě poslední místo. Tuhle pozici obsadil před pár týdny Expl0ited a přiznávám se, že k němu mě přivedla moje vlastní pověstná škodolibost. Byla jsem s kamarády na Majálesu, a protože zbožňuji Tomáše Kluse, nesměla jsem chybět na jeho vystoupení. A jak asi někteří víte, před jeho koncertem se na pódiu v rámci propagace Utuberingu, který proběhne koncem června, mihli právě naši domácí a slovenští YouTubeři. Všichni okolo stojící lidé si mohli všimnou, že se mi v tu chvílí na tváři objevit ďábelský škleb a na hlavě vyrašilo něco, co věrně připomínalo rohy, takže k dokonalému efektu už mi chyběly jen pořádaně ostré a špičaté vidle. Jednou z mých základních vlastností je, že velmi rychle rozpoznám prostor k tomu, abych si do někoho mohla ze srandy rýpnout, kopnout nebo mu jinak škodit, jsem zkrátka správný zákeřný hajzlík. Z kapsy jsem vytáhla telefon a jala jsem se fotit. To se rozumí, že to nebylo pro mě, abych si je připíchla doma na nástěnku. Už v té chvíli jsem se viděla, jak posílám domů sourozencům MMS s fotkou Goga, protože toho jediného jsem poznala, se zprávou ve stylu: "Muhaha, koukej, na koho právě koukám!" K mojí smůle jsem stála dost daleko od pódia a jako bonus vedle velmi opilé a otravně hlasité slečny, která do mě pořád strkala, takže jsou všechny fotky totálně rozmazané a je na nich k poznání jen Gogo (kvůli svojí výšce) a Jirka Král (díky oblečení). Nicméně, na jedné z fotek je zachycené také jedno z těch pláten, na které se promítá, co se děje na pódiu. A na té momentce... samozřejmě rozmazané, nezaostřené a totálně přesvícené momentce, která je naprosto nezveřejnitelná... hraje hlavní roli jakási neznámá osoba poskakující s rukama nahoře. Nedalo mi to a začala jsem zkoumat, kdo mi to vlastně zabírá prostor v paměti mobilu. (Co kdyby to šlo taky využít k takovému tomu veselému domácímu provokování, že?) A jak už všichni čtenáři pochopili, byl to Expl0ited. Identifikovala jsem ho podle vlasů, protože to je asi tak všechno, co je na tom mém vysoce profesionálním a uměleckém snímku velmi dobře vidět. *pauza na smích* Takže díky jedné nepovedené fotce jsem se dostala k jeho skvělým sociálním experimentům a následně ho zařadila i do svých sledovaných. A moje trio bylo kompletní.

A co vy a YouTubeři? 

Máte svoje oblíbence, nebo vůbec nesledujete?

Chybí vám něco na české scéně? 
Myslíte, že tenhle fenomén má budoucnost?