Jak jsem otevřela Pandořinu skříňku. Aneb i tak vypadá podnikání v Čechách

Tímto apeluji na autorskou etiku i morálku a prosím o to, aby nikdo článek či jeho části nezveřejňoval jinde bez mého svolení. Dlouho jsem se rozhodovala, zda tento článek zveřejním, ale myslím, že i vy ostatní máte právo vědět, čeho je tato společnost schopná, abyste se mohli rozhodnout, zda si od ní něco kupovat. 

Začněme klasickým oduševnělým úvodem, protože tenhle článek bude docela dlouhý. Vždy mě ze všeho nejvíc fascinovala investigativní žurnalistika. Znáte to. Žádné posedávání v kanceláři a popíjení kafíčka. Chce to terén, chce to nebezpečí, chce to čenichat kolem, strkat do všeho nos, kousnout neřáda do zadku a „hlídat demokracii.“ Říká vám něco jméno Upton Sinclair a jeho dílo Jatka? Že jste o tom nikdy neslyšeli? Nevadí. Ale na aféru Watergate už se některý čtenář chytí, ne? To jsou asi nejznámější počiny z téhle oblasti novinařiny. Ale pojďme zpátky k mému článku. To, o čem budu psát, sice nemá rozsah zmíněných kauz, ale stejně je to slušná kupka hnoje. Kupka za téměř 400 000 korun českých. A proč tohle přirovnání? Však investigativní žurnalistika má kořeny v hnutí muckraking, které si volně můžeme přeložit jako „kydání hnoje.“ A že tenhle hnůj tedy pořádně zapáchá… 

Pro začátek si shrneme fakta na jednu hromádku

Před několika měsíci začala společnost Pandora Concert s.r.o. na sociálních sítích propagovat pražský koncert skupiny Tokio Hotel. Kapela se do České republiky měla vrátit po několika letech v rámci turné s názvem Dream Machine, které zahrnovalo vystoupení napříč Evropou. Pro Českou Republiku, Polsko, Rusko a Lotyšsko se pořadatelem měla stát původně ruská společnost Pandora Concert, která si za tímto účelem založila místní pobočku. Pro pořádání koncertu byl zvolen známý klub SaSaZu, který sídlí v Holešovicích. Pořadatel nabídl fanouškům ke koupi vstupenky několika kategorií v cenovém rozsahu 40-200 euro. Ve srovnání s jinými státy to byla cena poměrně vysoká. Připočteme-li k tomu poplatky, pak se cena pohybovala zhruba v rozmezí 1000–5000 korun českých. Pořadatel na svých stránkách uváděl následující informace a podmínky k jednotlivým vstupenkám: 

• Golden: cena 200 euro (50 osob) – v ceně je zahrnut přednostní vstup do klubu samostatným vchodem bez čekání ve frontě, garantované místo v předních řadách v sektoru přímo pod pódiem, přístup na balkón, vstup do VIP lounge area, dárek ke vstupence, zaplacené parkování v areálu 
• Fan-Zone: 80 euro (150 osob) – vstup po kategorii Golden zvláštním vchodem, oddělený sektor, přístup do obou pater = balkón + lounge area, dárek ke vstupence
• General Admission: cena 40 euro (900 osob) – základní vstupenka umožňující vstup do klubu vlastním vchodem po osobách se vstupenkou Golden a Fan-Zone, vyhrazená část v hledišti

Pořadatel několikrát potvrdil, že hlediště bude přehrazené zábranami. Totéž potvrdili pracovníci klubu SaSaZu, na které nám byl poskytnut kontakt. 

Několik dní před koncertem nám pořadatel poskytl plánek klubu, který zde přikládám. Vše potvrzuje výše zmíněné informace. Vzhledem k tomu, že na koncert se chystali také návštěvníci s hendikepem, pořadatel potvrdil, že na místě bude připravený prostor pro vozíčkáře. Komunikace několik dní před koncertem nenaznačovala nic o tom, co se mělo dít dále. 

.

Co se to sakra děje? 

V téhle části článku vlastně přecházím k takové malé reportáži. Koncertu jsem se totiž sama zúčastnila jako držitelka vstupenky Fan-Zone. Koncert sám byl vynikající, ale to nemluvím o organizačních věcech. Hned po příchodu mě zarazilo, že návštěvnici se u vchodů na pokyn zaměstnanců řadí jinak, než ukazoval plánek. Lidé s levnější vstupenkou stáli u vchodu, kterým by se dostali přímo do sektoru pod pódiem. Prý je to tak v pořádku, tvrdili nám. Tak uvidíme, třeba to jen špatně namalovali do plánku a pódium je jinak umístěné. Na místě panoval chaos. Nikdo nic nevěděl. Pracovníci security nebyli vůbec informovaní. Nevěděli nic o tom, že návštěvníci mají vstupenky v různých hodnotách a mají podle toho jít do klubu v určitém pořadí. "Oni s námi vůbec nemluví, nic nám neřekli... tam se všichni baví rusky, německy, anglicky... ale nám nikdo nic neřekl," to jsou slova jednoho z pracovníků. Dlouho po sedmé hodině, kdy nás měli začít pouštět dovnitř, stála u vchodu pro Golden a Fan-Zone dlouhá fronta lidí, která se vůbec nehýbala. Pršelo, byla zima. Hlavou mi běželo, že jsem si přeci připlatila za to, abych tu nemusela stát. Z pořadatelů se s námi nikdo nebavil, nikdo nic neřešil, nikdo nám neřekl, co se děje. V 19.50 jsem volala domů, že začínám pochybovat o tom, že stihnu poslední noční autobus, protože fronta se pořád nehýbala. Dovnitř byli vpuštěni jen lidé od TreeHouse, o kterém se ještě zmíním. Pracovníci security byli agresivní, sprostí a arogantní na všechny, kteří se pokoušeli řešit, že tu není nic z toho, za co jsme si zaplatili a chceme mluvit s pořadatelem. "Hele... tady slečna má prej nějakej problém," to byla jejich reakce pronášená arogantním tónem. A pak přišel další šok. Na mobil jedné slečny přišla zpráva od její kamarádky, která měla nejlevnější vstupenku. Parafrázuji: "Kde jste? Já už jsem dávno uvnitř a stojím přímo pod pódiem." Ano, oni dovnitř pustili nejprve ty, kteří měli jít jako poslední.  A ti s přednostním vstupem, za který si připlatili 4000 korun, stáli pořád venku v zimě a dešti. A nikomu to nebylo divné! Nikdo to neřešil!

Když jsem se konečně dostala ke vstupu, šokovala mě naprostá neprofesionalita, která tu panovala. Teď už jsem chápala, proč se fronta pohybovala tak pomalu. Bohyně chaosu a zmatku by měla radost. Jakýsi chlapec vykřikoval do davu: "Kdo má ještě FAN-ZONE?" Kdo se mu přihlásil, dostal automaticky červenou pásku na ruku. Kontrola vstupenky? Netřeba. Však co? Rozdíl v zaplacené ceně byl jen 1500-4000 korun, že? Popravdě. Kdybych chtěla, tak bych prošla bez placení. Kdybych sama nezastavila u toho pána s čtečkou a neukázala mu vstupenku, tak jsem prošla dál. A nikdo by mi neřekl ani bůůů. 

Po příchodu do sálu jsem pochopila, proč jim to bylo vlastně jedno. Žádné oddělené sektory se nekonaly. Místa u pódia, lounge area a balkony s nejlepším výhledem, za který jsme si připlatili, byla zabrána lidmi s nejlevnější vstupenkou, protože se to klubu dostali první a vyšli přímo u pódia, zatímco nám dali vchod na vzdáleném konci. A řešení navržené pořadateli? "Musíte se na vaše místa prostě přes ně nějak prorvat." Ano, to vám opravdu řekne člověk, kterému jste zaplatili 5000 korun právě za to, abyste se nemuseli nikam cpát. Já si opravdu neplatila víc za to, abych měla na ruce červenou pásku. Na místě došlo kvůli tlačenici k několika zraněním. A co mě šokuje nejvíc. Pořadatel nezajistil ani ono místo pro vozíčkáře. Pracovníci security dokonce odmítli slečnu na vozíčku vynést na balkón, aby z koncertu alespoň něco viděla!

V tomto bodě musím zmínit, že na místě byli ještě pracovníci společnosti TreeHouse, kteří zajišťují VIP balíčky na celém turné. Tímto jim patří dík, protože oni jediní se pokoušeli s návštěvníky komunikovat. Zasáhli také u slečny na vozíčku, Tak alespoň někdo se chová jako profesionál.

Vraťte nám část vstupného

Reakce podvedených návštěvníků na sebe nenechala dlouho čekat. Většina se cítila okradená. Chtěli vrátit část vstupného, kterou si připlatili za nadstandard, který nedostali. A jak na to reagovali zástupci společnosti Pandora Concert? Nejprve zvolili taktiku mrtvého brouka. Několik dní bylo naprosté ticho po pěšině. Nebo ticho před bouří? Aby taky ne. Společnost se obohatila neprávem o 14 000 euro. A komu by se chtělo vracet téměř 400 000 korun. 

Až třetí den se objevují reakce společnosti. Plné lží a výmluv. Opět přikládám obrázky. 

A co se vlastně dozvídáme z reakcí pracovníků Pandora Concert? Že jsme to prostě nepochopili. Sál byl prý rozdělen páskami, které ti hloupí fanoušci s VIP strhali a ti ještě hloupější nepochopili, že se mají sami od sebe stavět plus mínus tam, kde měli podle plánku stát. Vážně Pandoro? Vážně si myslíte, že člověk, který si zaplatí nejlevnější vstupenku se nebude rvát dopředu, když má příležitost a ještě ho do sálu pustíte prvního? Víte, co se říká? Hlupák, kdo dává, hloupější, kdo nebere. Hloupé taky je, že lidé s VIP si na žádné pásky nepamatují. Hloupé je, že se nezmiňujete o tom, že jste nesplnili ani další věci. Přednostní vstup, zaplacené parkování... jo a kde mám dárek ke vstupence? Jako kompenzaci nám nabídli SLEVU na vstupenky na kapelu, jejíž video předkládám pro vaše pobavení. Ale bacha! Prý tam jako bude ohňostroj. No není to super? A ještě do této společnosti dáme další peníze, protože jde jen o slevu. Případně vstupenky na koncert Tokio Hotel do Rigy či Varšavy. Samozřejmě bez proplacení cesty, která v tu chvíli činila v případě Rigy 7000 korun za letenku na poslední chvíli. Navíc. Už vidím nadšení polských diváků, kterým by se v tu chvíli do sektorů Golden a Fan-Zone mělo nacpat dalších 200 osob. 

Už tak naštvaní návštěvníci začali uvažovat o podání hromadné stížnosti a začali se poohlížet po pomoci právníků. 

V tuto chvíli se ozvala jakási slečna D. z Project Nashi (http://nashe.eu/). Slečna D. s její češtinou ve stylu překladače z Googlu. Co si budeme povídat. Mohla to napsat anglicky, ale už z jejího vyjádření tak nějak vyplývá, že nás má za ty malé hloupé děti, co se nechají opít rohlíkem. Nevím, zda pouze tlumočila postoj společnosti, či zda šlo o jejím osobní vyjádření. Ať je to jak chce, mají pracovníci projektu zajímavý smysl pro humor. A také by měli absolvovat pár přednášek na téma "krizová komunikace se zákazníkem." Protože nepřímo označit část zákazníků za idioty není zrovna běžný postup, když mi hrozí  hromadná žaloba, protože jsem někoho okradl o téměř 400 000 korun. Za to by vás vážená slečno běžný ředitel seriózní společnosti osobně vynesl v zubech ven ze své firmy. Nehledě na to, že vám opět někam zmizela skutečnost, že jste nesplnili nejen bariéry, ale nesplnili jste ani další věci, za které si ti lidé zaplatili. 

A slečna D. ještě neskončila. Když se její komunikace nesetkala s úspěchem, přišel přídavek. Taky v tom opět cítíte ten urážlivý a povýšený podtón? Nicméně, zástupci Pandory oznamují, že každý případ budou řešit jednotlivě. A požadují zaslání podkladů. 

Vtip je v tom, že od té doby jejich komunikace opět ustala a na značnou část reklamačních zpráv nedopověděli vůbec. Pandora Concert zřejmě hraje o čas a spoléhá na to, že fanoušci nebudou chtít, aby se kauza vyhrotila a dotkla se kapely, která opravdu za nic nemůže. Hra nicméně pokračuje...

Obrázek o zástupcích společnosti Pandora Concert a jejich spolu-projektech si na základě tohoto článku můžete udělat sami. Sečteno a podtrženo. Čeští zástupci Pandora Concert mají vskutku zajímavé představy o podnikání a chování k zákazníkům. Můj osobní názor v tuto chvíli je (po tom všem, co jsem viděla ze strany zainteresovaných osob), že společnost se podvodu dopustila záměrně a nepředpokládala, že se návštěvníci ozvou. Případně nás mají za zaostalou banánovou republiku, kde si mohou k lidem vše dovolit. I kdyby byla pravda vše, co nám tvrdili o zábranách, pak zde stále zůstává fakt, že nesplnili ani další body smlouvy. Na místě bylo vidět, že se o to zjevně ani moc nepokoušeli. Parkoviště, přednostní vstupy, přístupy na bálkony, to co se dělo u vchodu... Jejich komunikace je od počátku do konce plná lží, výmluv a průhledných kliček.  

Poznámka autora: Veškeré materiály, které jsem zde použila, jsou dostupné na veřejné sociální síti. Nezveřejňuji nic, co by nebylo dostupné všem. Pouze jsem tyto materiály dala dohromady a popsala, na jakém základě vznikly. 

Podzimní hlášení

Zdravím do zakaboněného podzimního dne. Jak si zvykáte na tohle protivně lezavé počasí? Já poslední dny usínám za pochodu a nejraději bych neopouštěla svou postel. Což je nemožné, takže mě pravidelně zastihnete pochrupující někde v autobuse. Mám pocit, že letošní rok se mi zkrátka rozhodl překazit všechny moje malé radosti. V létě mi znemožnil houbaření, protože u nás v lesích nebyla ani houbička jedůvka a navíc hrozilo, že podpálíte les jiskrou od gumové podrážky. Teď mi déšť kazí procházky v chrastícím barevném listí. Předpokládám, že letos zase nebude sněhulák, že ne? 

Dnešní článek bude takové malé nesourodé povídání. Budu psát o tom, co se děje a neděje. Co by se mělo dít, bude dít a proč nemám moc času na blog. Proložíme to nějakým tím obrázkem z mého instagramu a na konci budeme všichni šťastní, protože se nám společně podařilo oddálit povinnosti. V mém případě práci na seminárce, jejímuž zadání rozumím jen o něco málo víc než koza petrželi. 

A víte co? Hodně si to do odrážek, ať v tom máme pořádek. 

• Jo, zase jsem dýňová královna. Letos jsem pěstovala čtyři druhy a s výsledkem jsem naprosto spokojená. Teď už se jen chechtám v obchodech nad cenami, které chtějí za ty často pofidérní kousky. Vážně, pokud máte vlastní zahrádku a milujete dýňové koláče a krémy, tak na jaře zahrabejte pár semínek někam ke kompostu. Utrácet za dovezené dýně je u nás opravdu zbytečné, protože jsou nenáročné na pěstování a na tmavém suchém místě vám domácí dýně vydrží skoro do dalšího léta. Slavíte doma Halloween? Vím, že to není nás svátek, ale zrovna tahle anglosaská tradice se mi vážně líbí. Možná tady vznikla má posedlost dýněmi. :D 

Jo, blbější svíčku už jsem doma nenašla. :D

• Knížku Střet civilizací můžu doporučit všem, co se trošku zajímají o dění ve světě a současné problémy s migrací. A když už budete v knihovně, můžete přibrat i Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci od Giovanniho Sartoriho. Oba pánové podávají střízlivý pohled na problém tolerance a integrace migrantů, který by si měli do hlavy vtlouct někteří evropští politici. "Potíž je v tom, že integrace probíhá tehdy (a výhradně tehdy), jestliže ji přijímají a považují za žádoucí ti, kteří jsou integrováni."

• A máme tu mojí první výmluvu pro mou neaktivitu na blogu. V rámci školy jsem nedávno zavítala na Ministerstvo průmyslu a obchodu, pod kterým mám napsat rozsáhlou seminární práci o surovinové politice České republiky. Co vám budu lhát. Zatím z toho nejsem moc moudrá. Každopádně musím nacvakat asi 20 stránek, přijít s nějakou zajímavou myšlenkou a na konci to celé profesionálně prezentovat. A neuříznout si ostudu. 

• A následuje druhá výmluva. Jak už jsem tu asi psala, moje vedlejší specializace je žurnalistika. Novináři obvykle píší, a tak jsem i já zavalená požadavky na odevzdávání článků a seminárek, které se svým obsahem úplně nehodí na tenhle blog. Tenhle víkend musím například sesmolit komentář na téma "Všude samé odpadky," které jsem si sama vybrala. Už mám teorii, o čem budu psát, ale stále se mi to zdá trochu útočné. Tyhle články jsou dostupné volně na netu, takže pokud budete mít zájem, můžete si je dohledat. Nedělejte to! 

• A nejčerstvější věc. Včera večer jsem byla na exkurzi v České televizi, kde jsme si prošli některá studia a bavili jsme se o výrobě programu a přípravě přímého přenosu (v jednom se studií se právě připravoval přenos pořadu Máte slovo). Mám-li být upřímná, tak jsem od toho čekala trochu víc. Je sice zajímavé vidět, kde vznikají televizní programy, ale nemám pocit, že bych se dozvěděla něco úplně nového. Vlastně tohle zklamání mě tak trochu provází celou mojí vedlejší specializací. Psát mě sice baví, ale mám dojem, že ta výuka mi nic moc nového nepřináší, takže se tam většinou nudím. Možná to není úplně určené těm, co už mají nějakou tu publikaci za sebou a nepotřebují desetkrát vysvětlovat, jak má vypadat zpráva, fejeton, úvodník... 

Co je u vás nového? 

Taky už kupujete dárky na Vánoce?

PS: A dala jsem se na dietu, tak mi držte palce a schovejte všechnu čokoládu! :D

Brouci na talíři aneb food festival Jakože cože?!

Před pár měsíci na mě na facebooku vyskočila upoutávka na událost, která se konala v Praze na Náměstí Republiky tento víkend. A protože jsem milovník jídla, nemohla jsem tu zkrátka chybět. Food festival „Jakože cože?!“ je pořádán výrobcem čokolády Milka, jejíž milovníci si tady bezesporu také přišli na své. V samém centru všech stánků byla totiž zdarma k dostání rozpuštěná čokoláda se sladkými i slanými sušenkami. Já osobně můžu doporučit slanou variantu TUC Cracker všem, kteří stejně jako já bezmezně ujíždí na slaných preclících v čokoládě. (Kdyby mi chtěl někdo udělat radost, tak tímhle si šplhnete. Za preclíky v čokoládě jsem ochotná i panáčkovat. :D)

Podstatou festivalu však nebyla čokoláda, jak by někoho mohlo napadnout. Cílem bylo návštěvníkům představit netradiční chutě i kombinace, které nejsou běžně k dostání v českých kuchyních a restauracích. A tak jste tu mohli objevit například raw pokrmy, dortíky se slaným karamelem od společnosti Dortíkovo i stánek s restovanými brouky, který se těšil neobvykle velkému zájmu. Na hmyz se tu stála pořádně dlouhá fronta. Vstup na festival byl zdarma a ceny ochutnávek se pohybovaly kolem 100 korun, což je podle mého názoru naprosto férová částka.

Tomatová polévka

Přiznávám, že většinou kombinací a pokrmů jsem zase až tak moc překvapená nebyla. Dala jsem si skvělé krevety v bramborovém těstě s pálivou omáčkou, po které mi hořela celá pusa, a tak jsme to musely s kamarádkami uhasit pivem od řemeslného pivovaru Clock. U něj si nejsem úplně jistá hodnocením, protože pivo nám nejprve opravdu moc chutnalo, ale s dalšími a dalšími doušky nám začalo připadat až nepříjemně hořké. Největší radost mám z toho, že jsem se přesvědčila, že moje nechuť k tomatové polévce je jen předsudek, který jsem si odnesla z domova. Přiznávám, že moje chuťové pohárky byly polévkou od Soup in the City tak nadšené, že bych byla schopná popadnout celý ten hrnec, odnést si ji všechnu domů a nikomu nedat ani čajovou lžičku. Spokojím se s tím, že si najdu nějaký dobrý recept a od teď ji zavedu na svůj jídelníček. Nějaké tipy na ověřené recepty bez dochucovadel a podobných „chujovinek“?

Krevety v bramborovém těstě

Varování! Přichází mírně nechutná část!

Vrcholem všeho byla ochutnávka hmyzu. Ano, nechala jsem se zlákat a za 100 korun jsem si dala naservírovat salát s rukolou, nazdobený sarančaty, cvrčky a několika červy. Nemůžu uvěřit, že jsem to nakonec opravdu strčila všechno do pusy, rozkousala a polkla. Ale kdy už jednou vystojíte tu frontu, tak vám nic jiného nezbyde.  Když jsme překonaly prvotní odpor, byla u toho docela legrace. Jen by to chtělo příště broučky víc dochutit. Pravda totiž je, že to nemá téměř žádnou chuť. Možná v tom můžete chvílemi cítit uvařenou a nedochucenou cizrny, ale jinak na tom nic zvláštního není. Naprosto nejhorší byla rozhodně křupavá kobylka a ty její dlouhé nožičky, které se zasekávaly v zubech a v krku. Navaluje se vám, i když to jen čtete, mám pravdu? Tak to se raději nedívejte na následující fotografie... 

Už pohled na přípravu byl... zajímavý. :D

Porce pro odvážné. :D

Jak mi dělali punkci...

V červnu jsem v rámci kontroly štítné žlázy absolvovala biopsii. Před zákrokem jsem si hledala informace k tomu, co mě vlastně čeká. Různě po diskuzích jsem nacházela rozličné názory a informace, které zákrok vykreslovaly v nejčernějších barvách a podle mého názoru zbytečně strašily už tak nervózní pacienty. A taky jsem se rozhodla, že svůj "den s punkcí" hodím na "papír," ať si příští nešťastníci můžou udělat reálný obrázek o tom, co mají vlastně před sebou a že se vlastně není čeho bát.

Když vám endokrinoložka, která se stará o všechny vaše hypofunkce a hyperfunkce štítné žlázy, oznámí, že ten nepřátelsky vyhlížející „ďublík“ bude nutné vystavit odběru vzorků, není to nic, co by vzbudilo všeobecné nadšení přihlížejícího davu. Punkce uzlíku na štítné žláze se rozhodně nedá považovat za skvělý prázdninový zážitek, i když zákrok je spojen s výletem do našeho hlavního města. Jako bonus si za nepříjemný zákrok zaplatíte tisíc korun českých, neboť doporučený odborník nemá uzavřenou smlouvu s vaší zdravotní pojišťovnou. Taky vás napadá hned několik způsobů, jak tuhle částku utratit daleko příjemnějším způsobem? Ale vem to čert! Zdraví je přeci nejdůležitější. A tak druhý den se zatnutými zuby vytáčíte číslo a oznamujete příslušnému lékaři, že se za dva týdny dostavíte do jeho ordinace a dobrovolně se necháte napíchnout na jeho jehlu. „Tak s vámi budeme počítat. Řekla vám k zákroku vaše paní doktorka podrobnosti?“ táže se unuděný ženský hlas na druhém konci. „Neřekla? Výborně. Minimálně deset dní se prosím vyvarujte požívání všech přípravku proti bolesti.“ Takže žádné Paraleny, Ibalginy a další pomocníčky. V době, kdy máte od zubaře rozvrtanou půlku dutiny ústní, není splnění takového požadavku zrovna jednoduché. Jakoby slyšel předchozí věty, okamžitě se začíná ozývat rostoucí moudrák a jeho sousedka stolička, která už měsíc čeká na čištění zubních kanálků. Bolestí mi celý den třeští hlava. Vše překonávám silou vůle a s mokrým ručníkem na hlavě, zatímco toužebně pošilhávám po růžových pilulkách. Jenom jednu tabletku si vezmeme a hned zase půjdeme. Ne, nesmíš! Vydrž prďka, vydrž! Nejsi přeci žádné máslo!

Z okolí se začínají sbíhat katastrofické scénáře. Vždy informované sousedky a kolegyně rodičů se snaží přispět svou troškou do mlýna, a tak se vzápětí dozvídám jednu děsivou historku za druhou. Podle všeho mě čeká zákrok téměř vražený, po kterém nebudu schopna opustit nemocnici po svých, neboť každý druhý pacient po opuštění ordinace sadistického řezníka s obří jehlou padá k zemi. Podezřívám je, že přehání. Doufám.

V den D (Vlastně v den P?) se na chodbě scházím s dalšími nešťastníky, kteří jsou na tento zákrok objednaní. Zatím nikdo tu nekolabuje, ale pohřební výraz v tváři lidí, kteří opouští ordinaci, výrazně snižuje morálku v čekárně. Dávám si předsevzetí, že já budu odcházet s povzbudivým úsměvem ve tváři, i kdyby si ho tam měla namalovat. Hned vedle sedí mladá maminka s malou pacientkou ve věku kolem sedmi let. „My vlastně vůbec nevíme, co to ta punkce je, paní doktorka nám k tomu nic neřekla“ nechává se slyšet paní. Ostatní si vyměňují soucitné pohledy. „Ale určitě to nebude nic bolestivého a Terezka to zvládne,“ vchází s naivním úsměvem do ordinace a já začínám odpočítávat vteřiny do chvíle, než se ozve křik dítěte. Buďme upřímní. Kdo by nekřičel, když na vás nečekaně vytáhnou jehlu a chtějí vám ji vrazit do krku? Hysterický pláč a jekot na sebe nenechá dlouho čekat a je doprovázen hlasitým lamentováním endokrinologa na adresu ošetřující lékařky, která maminku neseznámila s průběhem zákroku. Po třiceti minutách marného přemlouvání holčička odchází s vítězným výrazem ve tváři a čokoládovým bonbónem v ruce. Injekční stříkačce tentokrát unikla. Jsem na řadě.

První dobrá zpráva tohoto dne. Ordinace je jedním z míst v létem rozpálené Praze, které je vybaveno klimatizací. „Vy nám tu nebudete hysterčit, že ne?“ ujišťuje se hned endokrinolog. „Oni mi sem posílají malé děti úplně bez přípravy a takhle to vždy dopadá. Ta jejich doktorka snad vůbec nepřemýšlí.“ Odkazuje mě na lehátko u sonografu, zatímco pokračuje v monologu: „U vás nepotřebujeme lokální umrtvení. Vám by slečno v tomhle počasí stačilo, abychom vám dali dvě tři dvanáctky a hned by vám bylo jedno, že do vás tady budeme něco píchat.“ Při pohledu na injekční stříkačku, kterou bere do ruky, koketuji s myšlenkou na zběsilý úprk z ordinace. „Hlavně se mi tu nesmíte „šprajcnou,“ jinak to bude bolet,“ radí doktor. To se mu lehko řekne. Zavírám oči a čekám, co se bude dít. Vzápětí přichází tlak na kůži zhruba uprostřed krku a píchnutí… jako od včeličky… od včeličky z Černobylu. Ne, popravdě to není tak hrozné. Překvapením otvírám oči. Po všech těch děsivých historkách bych čekala větší bolest, ale tohle bylo méně bolestivé, než jsou klasické odběry krve a očkování. A to bylo jako všechno? Nebylo. Teď teprve přichází ta méně zábavná část. Jehlička začíná rejdit po krku a já mám pocit, že mi někdo po mase přejíždí velmi tvrdým kartáčkem na zuby. „Nesmíte zatínat svaly,“ napomíná mě doktor. To se mu lehko říká. Jak mám nezatínat svaly, když se mi je vůbec nedaří ovládnout? Kde je doktor House? Tohle by se mu líbilo. Je to vlastně zajímavé. Zákrok po vpichu totiž vůbec necítím v místě, kde probíhá, ale od prvního protivného pokusu nasát vzorek do stříkačky mi začíná ostrá bolest vystřelovat někam do pravého ramene a dolů do zad. Příjemnější by asi bylo sedět na rozpálené plotně. Znáte tu bolest, když se vám zablokují záda a vy se snažíte pohnout? Tak to je přesně ona. Najednou tlak povolí. „Tak hotovo,“ konstatuje sestřička. Trochu malátně se zvedám a nenápadně se snažím přesunout blíž ke klimatizaci, protože se se mnou točí celá ordinace. Úplně jako po těch dvanáctkách. „To si představte, že mám doma kočku,“ slyším doktora. „No, a ona si mi pořád sedá na hlavu. Ono se říká, že kočky poznají, když je někdo nemocný a sedají si na ta nemocná místa. Tak pořád nevím, jestli si to vlastně nemám od ní brát osobně.“ 

Opouštím ordinaci, v rameni mi stále škube bolestí, ale statečně se snažím o onen povzbudivý úsměv pro další pacienty. Je to dobře, že v čekárně není zrcadlo. Můj výraz je v tuhle chvíli nejspíš tak přirozený a povzbudivý, jako je u retardovaného psíka v reklamě na Kofolu…

Deset maličkostí, které mi ničí život

Kdy už tady máme ten víkend, tak si dnes dáme článek na takové volnější, odpočinkové a trochu zábavnější téma. Vážení čtenáři, vůbec bych nevěřila, že dát dohromady tenhle krátký seznam maličkostí z běžného života, které mě z různých důvodů rozčilují, bude taková fuška. Buď na světě není moc věcí, které by mě dokázaly opravdu naštvat,  nebo mám tak děravou hlavu? Vsadila bych si spíš na druhou možnost. Vždyť to říkám pořád, že si konečně musím začít dělat poznámky ke každému článkům do svého notýsku "blbníčku." 

• Lidé, kteří překrucují všechno, co jim říkáte. Setkávám se s tím na diskuzích tak často, že už to beru jako běžnou věc. To ale neznamená, že mě to nemůže vytáčet do vrtulky. Určitě to znáte. Polopaticky někomu vysvětlíte a podložíte myšlenku A, on z vašeho textu vytáhne jednu jedinou větu holou, tu naprosto překroutí do smyšleného tvrzení B a je vás schopný napadnout, že jste vy sami řekli B. Když ho na jeho omyl upozorníte, odmítá uznat, že vy jste nic takového nikde nenapsali. A nesmíme zapomenout, že se z vás následně snaží znovu a znovu udělat blbce, i když ho dalších deset lidí upozorní, že nemá pravdu. Celkem by mě zajímalo, jestli to tihle diskutéři dělají vědomě, nebo si své překrucování vůbec nepřipouští. Co tipujete vy?

• Dlouho jsem přemýšlela, jak mám tenhle bod pojmenovat, ale můžeme tomu říkat třeba"lidé, kteří si vždy umí stoupnout na správné místo." Ano, myslím to ironicky. Kdo žije v Praze a pravidelně jezdí metrem, určitě to zná. Pospícháte na důležitou schůzku, zkoušku ve škole, navazující autobus, do práce... takže je ve hře každá vteřina vašeho času. A jakoby nestačilo, že vaše tramvaj měla zpoždění a na každých semaforech jste vychytali červeného panáčka, na vaší cílové rovince z metra si někdo stoupne přesně do prostředka eskalátorů. Následuje vaše: "Dovolíte, prosím?" A občas se ani tak nedočkáte žádoucí reakce. Lidi, já vím, že eskalátory nejsou primárně určené na to, aby se po nich chodilo a běhalo. My sprinteři to taky neděláme kvůli tomu, abychom mohli obtěžovat vaši vyhlídkovou jízdu. Mějte prosím občas slitování s námi, kterým jede za pět minut spoj domů a vzhledem k víkendovému provozu nám hrozí, že budeme kvůli dalšímu autobusu sedět na nádraží pět hodin jako ten kedluben na záhonu.

• S předešlou maličkostí souvisí i ono známé zastavování se hned po té, co vylezete z metra, tramvaje či autobusu, i když ostatní cestující by také rádi opustili dopravní prostředek. Zastavování se na místech, na kterých dokonale překážíte všem kolemjdoucím, je celkově skvělá věc. Zrovna nedávno jsem v tomhle směru měla vážně "šťastné ráno." Odskočil jsem si do marketu na rychlý nákup. Už před obchodem jsem se musela doprošovat skupinky lidí, kteří se rozhodli, že zahájit přátelské klábosení bude nejlepší v místě, kde naprosto znemožní ostatním přístup k nákupním vozíčkům a vchodu. Další paní se pro jistotu dala s manželem do debaty o nákupu přímo za dveřmi a za mou prosbu o uvolnění cesty jsem byla odměněna pohledem ve stylu "to je dneska nevychovaná mládež!" Vše zakončilo nekonečné kličkování mezi nákupními vozíky (a jejich přesouvání) postavenými tak, aby zablokovaly celou uličku. Jo, měla jsem z toho skoro tik v oku a dopoledne zase nějakou dobu nakupovat nepůjdu. Zdá se, že je to pro mě nebezpečná část dne. 

Střípky ze života

Taky trávíte poslední letní dny s domácím šalvějovým čajem pod dekou a nohama v chlupatých ponožkách na zapnutém topení? Začínám litovat, že jsem si místo plavek nekoupila raději nový svetr, šálu a palčáky. Tenhle rychlý článek je hlavně informační. Začněme otázkou a technickým zádrhelem, který se mi nedaří rozmotat: 

•  Už se vám někdy stalo, že se vám přestaly zobrazovat vaše komentáře? Od neděle mi najednou nejdou přidávat na blogspot příspěvky k článkům. Napíšu text, kliknu na "odeslat" a všechno zmizí. Nejde to na mém blogu, nejde to na stránkách, které mám ve sledovaných, proto poslední dobou nic nikomu nekomentuji. Tady na blogu se mi to podařilo vyřešit tím, že jsem změnila nastavení komentářů tak, aby se otvíraly na samostatné stránce, jenomže to mi vůbec nevyhovuje. Už jsem zjistila, že tenhle problém je jenom v prohlížeči Google Chrom, zkoušela jsem různá řešení, která jsem k tomu našla na internetu, ale pořád to nefunguje. Nemáte někdo nějaký tip, jak tohle napravit? Já už jsem vážně v koncích. Pokud vás něco napadne, dejte mi vědět do komentářů/do otázek na ask/do vzkazů... hlavně mě prosím zachraňte! :D

Taky jste blázni, kteří běhají po zahradě a fotí si, jak jim to všechno krásně kvete? :D 

Mám v tuhle chvíli rozepsáno několik článků, ale poslední dny jsem vůbec neměla čas si sednou k počítači a tyhle "restíky" dokončit, protože k některým mi ještě chybí načíst pár zdrojových textů. Nejdřív potřebuji konečně odepsat svému vězni do Colorada, protože jsem ho kvůli rodinným problémům a škole teď úplně vynechala. Když tedy nepočítám ten pohled z Prahy s oznámením, že se časem ozvu. Jen na to mít čas a náladu. 

Poslední dny stále běhám po doktorech. Mám za sebou zubaře a ještě mě čeká endokrinologie a sonografické vyšetření. Taky máte problémy se štítnou žlázou a podezřelými uzlíky v krku? Já si mám jít pro svou první dávku léků a vůbec se mi do toho nechce. A můžu vám dát malé doporučení? V rámci možností si pohlídejte, jestli váš lékař dělá svou práci pořádně. Ušetříte si tím další starosti. Celé pondělí jsem trávila na zubařském křesle, protože se ukázalo, že moje bývalá zubařka mi naprostou většinu zubních kazů opravila špatně a já si teď musím nechat znovu rozvrtat a předělat půlku pusy. Můj nový zubní doktor totiž na rentgenu (který mi mimochodem bývalá zubařka nikdy neudělala) zjistil, že mám pod plombami hluboké kazy. O jeden zoubek teď doslova bojujeme, protože zubní kaz zasahuje až k nervům a oslabený zub mi po prvním ošetření praskl. Fakt paráda! Dokonce mi chvíli hrozilo, že mi ho bude muset úplně vyškubnout. Auvaj! Teď už se rozhodujeme, jestli to bude korunka, nebo jestli bude stačit poškozenou část domodelovat. Což se dá označit za částečnou výhru. V rámci stěžování si na vlastní bolavé neštěstí jsem zjistila, že nejsem jediná z mého okolí, kdo se s problémem špatně odvrtaných kazů a udělaných plomb potýkal. Což je celkem nemilé zjištění. Tak si dejte pozor, koho necháte, aby se vám vrtal v puse.

Knihomolovy letní zásoby/výtvarný projekt mé bývalé základky/jsem sklízela/lenochod začal běhat. 

Slečno, nechcete "šanelku"?

V Praze se na ulici setkáte s mnohými prodejci a zástupci dobročinných spolků, kteří se vám přímo na místě snaží vnutit své zboží a odmítnutí pro ně často není odpovědí. Co si budeme povídat... když projdete jejich zónou, například tou na Andělu, a přispějete  každému, kdo vás na těch pár metrech zastaví (na kočičky, pejsky, děti, životní prostředí a já nevím, co ještě), tak možná uděláte dobrý skutek, ale v pozici studenta za chvíli zruinujete sám sebe, takže občas odmítnou musíte. Já osobně těmhle prodejcům navíc nedůvěřuji, protože jsem už několikrát zaregistrovala odhalení podvodníků, kteří si takhle přivydělávali a někteří mě sami svým otravných chováním odradí. Zrovna nedávno mě prodejce od nejmenované charity doslova pronásledoval, ignorujíce mé předchozí slušné odmítnutí, několik metrů takovým způsobem, až jsem málem "žuchla" pod projíždějící tramvaj. 

Ale můj včerejší zážitek je trochu jiný. Zrovna jsem byla na cestě na autobus z Prahy, abych si užila posledních pár dní před začátkem semestru,  když v tom mi do cesty skočila cikánka středního věku. Vytržená z myšlenek, kterými jsem byla zaujatá, jsem nechápavě zírala na ženštinu, která mi právě šermovala před očima světlou krabičkou. "Slečno, vám to tak sluší, nechcete "šanelku"?" Až v tu chvíli mi došlo, že stojíme před parfumérií, že které dotyčná vyšla a hned mi skočila do cesty, a v ruce drží parfém Coco Mademoiselle. "Já za ni nic nechci, dám vám ji zadarmo." V tu chvíli se samozřejmě rozblikalo červené světýlko. Člověk, který vám jen tak dává parfém od Chanelu, musí být buď štědrý blázen... nebo zlodějíček zbavující se svého lupu.

Máte nějaký zajímavý a zábavný zážitek s pouličními prodejci? 

14.prosince

Ahoj,

jak se vede před Vánoci? Taky máte příšerně moc věcí na práci a nevíte, kam dřív skočit? V tuhle chvíli bych asi měla psát svůj úterní referát, ale to bych si musela vzpomenou na to, jaký má být jeho námět. S původním tématem ("Problematika medializace") jsem sice přišla já, ale profesor dodal ještě nějaké přesnější požadavky, a já si nemůžu vybavit, co se to po mé maličkosti vlastně chtělo...achjo... to je tak, když někdo poslouchá jen na půl ucha a přemýšlí nad tím, že za chvíli uvidí test z matiky a musí se hádat o body (Mimochodem, dostala jsem 15/20, což mě sice řadí k těm úspěšnějším, ale v tomhle předmětu jde u nás o každou desetinu bodu, já ztrácela na naprostých hloupostech, a tak jsem nespokojena!) ... :D/

Už jste viděli Hobita? Já na něm byla včera večer. A co na to říkám? Jak se dalo čekat, všechno je naprosto perfektně zpracované. Na druhou stranu si myslím, že zamýšlené tři díly jsou přehnaný počet. Z velké části jde o snahu "vyždímat" ze Středozemě moře peněz, z malé části o naprosto přesné zpracování předlohy. Ale... asi každý, kdo Hobita a Pána prstenů četl, se mnou bude souhlasit, že knižní podoby jsou psány tak nějak... rozvlekle... a nemyslím si, že je dobré tohle přenášet i do filmů, protože předpokládám, že větší část diváků se bude u filmu chvílemi malinko nudit...

Chtěla jsem pro vás připravit speciální článek s recepty na cukroví od mojí babičky. Bohužel, v tuhle chvíli to vypadá, že pečení se úplně vyhnu, protože tenhle víkend chodím do práce a příští týden mě čeká závěrečná zkouška, a tak jsem se zasekla v Praze skoro až do Štědrého dne...

1.říjen

Máte rádi podzim? Já ho mám z celého roku nejraději... dokážu se celé hodiny brodit v barevném listí, sklízet ze zahrádky pórek a paprikookurky, vařit džem z vlastního ovoce (a v mém případě zeleniny, protože jsem dělala dýňový). Pro mě pohádka. Pravda, v Praze poněkud pošmourná a v tuhle chvíli i dost usmrkaná, protože po přejezdu mám zase rýmičku, takže piju Coldrex a kapu kapičky do nosu. :/ 

Tenhle týden a další dny asi budou dost náročné, takže nevím, jak budu stíhat blog. Pod okny se nám chystá velká akce, Proudy 2012, takže zítra bude dlouhá noc. Ve čtvrtek pak T-music back to school a do toho musím ještě párkrát do práce. 

Dnes už se těším akorát tak do postele. Snad nebudu mít po dnešním zážitku noční můry. Už vás někdy otravoval fuj feťák? Mě pronásledoval až do metra. :/ Litovala jsem, že jsem zrovna zapomněla doma pepřák. Mimochodem holky, nosíte v kabelce pro jistotu něco na obranu?