Pomáhejte (s) humorem!

Už máte svůj klaunský nos? Tak by se dal uvést projekt spadající pod Konto Bariéry známé české Nadace Charty 77.

Nadace Charty 77 byla založena ve Švédsku v roce 1978 po převzetí místního kulturního ocenění Monismanien. Dnes působí na našem území již několik let jako zavedená nezisková organizace, která poskytuje své příspěvky potřebným lidem s problémy ve zdravotní a sociální oblasti. Kromě toho se věnuje také ochraně lidských práv hendikepovaných osob. Hlavním pilířem nadace je projekt Konto Bariéry, který funguje přes dvacet let a spojuje desetitisíce dárců. Více o nadaci a jednotlivých projektech, do kterých se můžete zapojit i vy, si můžete přečíst na příslušných webových stránkách.

Červený nos symbolem pomoci

Symbolika červených klaunských nosů, které u nás pomáhají financovat projekty zaměřené na podporu hendikepovaných osob, vznikla v rámci britského projektu Comic Relief, který je v současnosti největším charitativním projektem ve Velké Británii. Přispět do programu Red Nose Day je něčím, co se mezi tvůrci považuje za prestižní záležitost. Česká verze projektu Pomáhej (s) humorem probíhá již několik let prostřednictvím prodeje červených klaunských nosů a také vysíláním zábavného televizního pořadu. Ten letos můžete shlédnout v živém vysílání v sobotu 25. září ve 21.30 na ČT1. V rámci pořadu uvidíte známé české baviče, jakými jsou například Jiří Lábus, Eva Holubová, Oldřich Kaiser, Vojtěch Dyk či Tatiana Vilhelmová. A těmito velikány české scény výčet hostů zdaleka nekončí.

A jak jste na tom vy? Že ještě nemáte svůj vlastní červený nos? Potom není nic jednoduššího, než je rychlá návštěva některé z poboček knihkupectví Neoluxor či lékárny dr. Maxe, kde můžete s humorem obětovat 50 korun z vaší peněženky pro pomoc těm, kteří to potřebují.

Zemřel Sir Nicholas Winton

Na dnešní den jsem měla původně naplánovaný článek, ve kterém jsem se chtěla věnovat tomu, jak správně kritizovat a přijímat kritiku, ale nějak jsem se do toho textu zamotala a musím ho odložit, než někde pochytím inspiraci. Nicméně, před pár hodinami mě zasáhla zpráva, která si zaslouží zmínku na blogu. Je mi líto, že je to za tento rok už druhý "nekrolog," který se tu objeví. Zdá se, že Smrť si sebou letos odvádí jednu výraznou osobnost za druhou. A taky mě trochu překvapilo, že všichni kolektivní "facebookoví fňukalové" jsou dnes nějak potichu, jako kdyby dnes nezemřel člověk, který zachránil  669 životů. 

A víte co? Začněme dnes trochu netradičně od konce a to velmi dojemným videem. Jde o záběry z pořadu, v němž se Sir Nicholas Winton poprvé setkal s několika "dětmi," které zachránil před jistou smrtí v plynových komorách nacistických koncentračních táborů.

Seznamte se... Nicholas Winton 

Nicholas Winton se narodil v roce 1909 v Londýně do původně židovské rodiny, která se sem přestěhovala krátce před jeho narozením z Německa, kde začínaly sílit antisemitské nálady. Rodina však nepatřila k praktikujícím Židům a poté, co byl Nicolas pokřtěn, byla rodina definitivně vyloučena z židovské komunity. Nicolas se stejně jako jeho otec začal věnovat finanční oblasti a po vystudování internátní školy v Anglii odjel do Německa a Francie, aby zde získal praxi v bankovnictví. Po svém návratu se poměrně úspěšně věnoval tomuto oboru i ve Velké Británii. 

V roce 1938 byl však postaven před jinou výzvu. Právě se chystal na zaslouženou dovolenou do Alp, když se mu ozval jeho přítel Martin Blake. Ten pracoval pro organizaci British Committee for Refugees from Czechoslovakia, která vznikla jako dobrovolnická iniciativa, jejímž cílem byl přesun lidí, kteří byli ohroženi nacistickým režimem. V období po Křišťálové noci už jejím členům docházelo, že nemají dostatek času na to, aby z Hitlerem ohrožených zemí dokázali evakuovat všechny, kteří byli v potenciálním nebezpečí. To bylo mimo jiné způsobeno tím, že kauce pro dospělého člověka pro emigraci do Velké Británie byla vysoká a v dalších zemích se řídili svými imigračními stropy, které odmítali porušit. Blake požádal Wintona o pomoc a tím mu definitivně zrušil dovolenou a změnil život. 

Hra o čas

Winton místo na dovolenou strávenou na lyžích odcestoval do Prahy, kde se svou činností zaměřil na tu nejohroženější skupinu vůbec. Židovské děti. Nicholas tušil, že hraje o čas. Sudety byly v rukou Německé říše a jemu bylo jasné, že nacističtí vůdci se nespokojí jen s pohraničními oblastmi, kde už praktikovali svou zvrácenou politiku. Začal boj, ve kterém byl nepřítelem nejen pochroumaný domácí byrokratický aparát, ale také nedostatečné kontakty a finanční prostředky pro kauce. Každé dítě muselo dostat povolení k vycestování, zaplatit kauci pro vstup do země a mít předem vyhledanou pěstounskou rodinu. Což nebylo snadné, protože část světa si stále neuvědomovala, jaké peklo nacisté záhy rozpoutají. Na světlo světa se poměrně nedávno dostal dopis, který dokazuje, že Winton se ke spolupráci na záchraně dětí pokoušel dopisem přesvědčit také Spojené státy. Byl odmítnut. 

"Ty děti potřebovaly pomoc a já byl schopen jim ji poskytnout." 

První vlak byl z Československa vypraven 14. března 1939, tedy pouhý den před tím než byl zbytek země obsazen wehrmachtem. Smutné je, že v tomto prvním vlaku sedělo pouze 20 pasažérů. Během následujících měsíců se Witnonovi a jeho spolupracovníkům podařilo zachránit z okupované země celkem 669 dětí. Poslední vlak s 250 dětmi byl z Prahy vypraven 1. září 1939. Kvůli začátku války však nikdy nedorazil do cíle... Sám Winton poslední vlak považoval za své životní selhání, které bylo důvodem, proč svou práci dlouhých 50 let před světem i svou rodinou zatajoval. Až jednoho dne našla jeho manželka na půdě kufřík s plný dokumentů se jmény zachráněných dětí... 

Ten kdo zapomene na svoji minulost, je odsouzen ji znovu prožít

Sir Nicholas Winton je člověk, na kterého nesmíme zapomenout. Je prototypem hrdiny z davu, který dokázal udělat správnou věc ve chvíli, kdy nemusel. Jeho příběh a příběh jeho dětí by nám měl připomínat, že s lidskou zlobou musíme bojovat a nečekat na to, že to někdo vyřeší za nás. Svět totiž nebude zničen těmi, kteří páchají zlo, ale těmi, kteří se na ně dívají, aniž by něco udělali. 

Deset maličkostí, které mi ničí život

Kdy už tady máme ten víkend, tak si dnes dáme článek na takové volnější, odpočinkové a trochu zábavnější téma. Vážení čtenáři, vůbec bych nevěřila, že dát dohromady tenhle krátký seznam maličkostí z běžného života, které mě z různých důvodů rozčilují, bude taková fuška. Buď na světě není moc věcí, které by mě dokázaly opravdu naštvat,  nebo mám tak děravou hlavu? Vsadila bych si spíš na druhou možnost. Vždyť to říkám pořád, že si konečně musím začít dělat poznámky ke každému článkům do svého notýsku "blbníčku." 

• Lidé, kteří překrucují všechno, co jim říkáte. Setkávám se s tím na diskuzích tak často, že už to beru jako běžnou věc. To ale neznamená, že mě to nemůže vytáčet do vrtulky. Určitě to znáte. Polopaticky někomu vysvětlíte a podložíte myšlenku A, on z vašeho textu vytáhne jednu jedinou větu holou, tu naprosto překroutí do smyšleného tvrzení B a je vás schopný napadnout, že jste vy sami řekli B. Když ho na jeho omyl upozorníte, odmítá uznat, že vy jste nic takového nikde nenapsali. A nesmíme zapomenout, že se z vás následně snaží znovu a znovu udělat blbce, i když ho dalších deset lidí upozorní, že nemá pravdu. Celkem by mě zajímalo, jestli to tihle diskutéři dělají vědomě, nebo si své překrucování vůbec nepřipouští. Co tipujete vy?

• Dlouho jsem přemýšlela, jak mám tenhle bod pojmenovat, ale můžeme tomu říkat třeba"lidé, kteří si vždy umí stoupnout na správné místo." Ano, myslím to ironicky. Kdo žije v Praze a pravidelně jezdí metrem, určitě to zná. Pospícháte na důležitou schůzku, zkoušku ve škole, navazující autobus, do práce... takže je ve hře každá vteřina vašeho času. A jakoby nestačilo, že vaše tramvaj měla zpoždění a na každých semaforech jste vychytali červeného panáčka, na vaší cílové rovince z metra si někdo stoupne přesně do prostředka eskalátorů. Následuje vaše: "Dovolíte, prosím?" A občas se ani tak nedočkáte žádoucí reakce. Lidi, já vím, že eskalátory nejsou primárně určené na to, aby se po nich chodilo a běhalo. My sprinteři to taky neděláme kvůli tomu, abychom mohli obtěžovat vaši vyhlídkovou jízdu. Mějte prosím občas slitování s námi, kterým jede za pět minut spoj domů a vzhledem k víkendovému provozu nám hrozí, že budeme kvůli dalšímu autobusu sedět na nádraží pět hodin jako ten kedluben na záhonu.

• S předešlou maličkostí souvisí i ono známé zastavování se hned po té, co vylezete z metra, tramvaje či autobusu, i když ostatní cestující by také rádi opustili dopravní prostředek. Zastavování se na místech, na kterých dokonale překážíte všem kolemjdoucím, je celkově skvělá věc. Zrovna nedávno jsem v tomhle směru měla vážně "šťastné ráno." Odskočil jsem si do marketu na rychlý nákup. Už před obchodem jsem se musela doprošovat skupinky lidí, kteří se rozhodli, že zahájit přátelské klábosení bude nejlepší v místě, kde naprosto znemožní ostatním přístup k nákupním vozíčkům a vchodu. Další paní se pro jistotu dala s manželem do debaty o nákupu přímo za dveřmi a za mou prosbu o uvolnění cesty jsem byla odměněna pohledem ve stylu "to je dneska nevychovaná mládež!" Vše zakončilo nekonečné kličkování mezi nákupními vozíky (a jejich přesouvání) postavenými tak, aby zablokovaly celou uličku. Jo, měla jsem z toho skoro tik v oku a dopoledne zase nějakou dobu nakupovat nepůjdu. Zdá se, že je to pro mě nebezpečná část dne. 

Víte, kdo "naučil" americké ženy kouřit?

Došla jsem k závěru, že ke státním zkouškám, které mě při troše štěstí čekají příští leden a červenec, si tentokrát zpracuji všechno otázky sama, místo toho abych se spoléhala na spolupráci s kolegy. Tohle rozhodnutí mimo jiné znamená, že jsem momentálně v obležení poznámek a článků k vedlejší specializaci, které sebou přináší spoustu zajímavostí z oblasti ekonomické žurnalistiky. A protože když něco děláme, měli bychom to dělat a využít na maximum, čas od času se tu objeví článek, kterým si můžete rozšířit vaše obzory. A nezačneme nikým menším, než je Edward Louis Bernays, kterého by měl znát každý, kdo se alespoň trochu zajímá o vztahy s veřejností, public relations čili PR. Jedná se o člověka, jehož propagační činnost ukázala, jak velkou mohou mít média moc nad chodem naší společnosti. 

Začneme trochu oklikou aneb Co jsou to vlastně public relations? 

Dnešní pojení public relations se od toho, jak je definoval Edward L. Bernays, poněkud liší. Zatímco dnes jsou chápány především jako snaha vybudovat pozitivní vztah mezi firmou a veřejností například v reakci na nepříznivé události, zakladatel moderních public relations definoval tento pojem jako „řídící funkci, která sjednocuje veřejné mínění se zájmy a postupy organizace a vykonává činnosti za účelem získání veřejného uznání a souhlasu.“ Příčina trochu rozdílného pojetí vám bude brzy jasná. 

Narodil se synovec psychiatra Sigmunda Freuda

Roku 1891 se Vídni do rodiny obchodníka narodil chlapec, který byl pokřtěn Edward Louis Bernays. Rakouského prostředí, kde profesně působil také jeho slavný strýc Sigmund Freud, si ale neužil dlouho. Edwardova rodina se totiž krátce po jeho narození odstěhovala do Spojených států do města New York, kde vyrostl a později na Cornellské univerzitě vystudoval v oboru zemědělství. Tento obor nebyl jeho snem, jako spíše cestou k naplnění přání jeho otce, který obchodoval s obilím. Jak se zdálo, Edward převzal geny spíše z matčiny strany. Absolvoval sice nezbytně dlouhou praxi v zemědělství, ale následně začal působit jako editor v Medical Rewiew of Rewiews. Tak začala jeho kariéra žurnalisty a později odborníka na propagaci. Během světové války působil v Creelově komisi pro informování veřejnosti, která fungovala jako velmi úspěšný propagandistický orgán vlády. Tahle skupina během několika měsíců dokázala zcela změnit postoj americké veřejnosti k válce. Pojem "propaganda" byl však válečným obdobím naprosto zdiskreditovaný a bylo nutné najít novou cestu. V tomto období se Edwardovi do rukou dostala připravovaná kniha jeho strýčka, která výrazně ovlivnila jeho smýšlení levicově liberálního intelektuála. 

"If you could use propaganda for war, you could certainly use it for peace.” 

Na základě poznatků jeho strýčka Bernays pojal kontroverzní podezření, že lidé jsou snadno ovladatelní a potřebují někoho, kdo jim řekne, co si mají myslet i jaká jsou jejich přání a touhy. Tímhle vůdcem měl být vzdělaný odborník na vztahy s veřejností, který bude ovládat chování společnosti, ale svou moc nebude zneužívat. (Ok, tak to je trochu naivní představa.) Myšlenku vedení následně dále rozvíjel. Společnost de facto považoval za hloupé stádo, které se dá řídit trhem nebo vládou. Na této domněnce vybudoval svoje novodobé chápání vztahů s veřejností. Sám je autorem samotného pojmu public relations, pro které společně se svou ženou vybudoval i výzkumný ústav.

Během deseti let se tento člověk, kterého jeho přátelé popisovali jako velmi nevýrazného a skeptického, stal úspěšným mistrem ve svém oboru. Poskytoval rady nejen firmám, ale také populárním osobnostem a politikům. Zajímavostí pro nás je, že Bernays se setkal také s bývalým československým prezidentem T. G. Masarykem, na kterého měl údajně naléhat, aby samostatnost Československa vyhlásil až v sobotu 19.10.1918, aby se v tisku tato důležitá událost neztratila v nedělních novinách v množství zábavných článků víkendových rubrik. Bernays se také stal v roce 1923 prvním přednášejícím v oboru PR na New Yorské univerzitě na fakultě žurnalistiky a sepsal několik publikací, ve kterých se věnoval úspěšnému vedení vztahů s veřejností, jeho etickým základům a myšlenkám. Public relations se nicméně ukázaly jako snadno zneužitelné. Existuje domněnka, že jeho prací se částečně inspiroval i nacistický ministr propagandy Goebbels. On sám však tuto spojitost popíral. Jeho vliv na rozvoj publik relations trval několik desetiletí a byl bez pochyby obrovský. Naučil obchodníky, že je výhodnější prodávat "životní styl, nikoliv zboží." A to je přesně to, co dnes vídáme v reklamách.


Pochodně svobody

Abychom si trochu přiblížili, jak public relations v podání Edwarda L. Bernayse fungují, představím vám jeho světově nejznámější reklamní kampaň všech dob, která naprosto změnila vnímání ženy s cigaretou. Tahle zakázka, která byla vytvořená pro American Tabacco Company, je často označována za první dokonalou ukázku toho, jak velkou mají média moc nad svými diváky, posluchači a čtenáři.

Představte si, že žijete v době, kdy je obrázek ženy držící cigaretu pro většinu společnosti naprostým tabu. Kouření bylo spojováno s prostitutkami a na veřejných prostranstvích bylo ženám zapovězené. To se samozřejmě nelíbilo tabákovým společnostem, které přicházely o značný zisk. A tak se zrodilo heslo "Sáhněte po Lucky místo po sladkém," které se vezlo na tehdejší módě štíhlé linie a s ní souvisejících diet. Spojení hubnutí s kouření bylo rozvinuto do naprostého extrému. Bernays dokonce přesvědčil některé lékaře k tomu, aby kouření propagovali jako vhodnější alternativu k sladkému dezertu, protože "cigareta na závěr dezinfikuje ústa a uklidní nervy" na rozdíl od zákusku, ze kterého se vám kazí zuby. Štíhlé, elegantně oblečené dámy s cigaretou v ruce se měly stát vzorem pro tehdejší moderní ženu. Kampaň měla úspěch. Počet kuřaček rostl. Stále však nebylo dosaženo maxima, protože ženy si stále nedovolily zapálit cigaretu i mimo svůj domov. Bernays stál před novou výzvou: Jak prolomit společenské tabu? Navštívil proto psychoanalytika, který mu poradil, aby z cigarety udělal pro ženy symbol svobodného života a rovnoprávnosti. Tak vznikl obraz "Pochodně svobody."

Pro zahájení své kampaně si zvolil tradiční Velikonoční průvod, který se konal na Páté Avenue a pravidelně se ho účastnily tisíce osob. Třem desítkám debutantek, které se pochodu měly zúčastnit, rozeslal zprávu, která vyzývala k prolomení těchto ledů tím, že si během průvodu zapálí cigaretu. Tuto zprávu však nepodepsal on sám. V kolonce odesílatel byla podepsána jeho sekretářka. Stejná výzva všem ženám byla publikována i v tisku s podpisem tehdejší vůdkyně feministek. Byl to dokonale promyšlený tah. K protestní akci vyzývala žena ostatní ženy, Bernays byl skrytý v pozadí, tahal za nitky a plánoval i ten nejmenší detail celého pochodu. Nechtěl vidět kouřící dokonalé modelky a populární herečky, chtěl vidět obyčejné sebevědomé ženy, které budou vzorem pro průměrnou Američanku v domácnosti. Při svém plánování byl tak úspěšný, že ani samotným aktérkám nedošlo, že se staly pouhými nástroji reklamní kampaně. Spojitost s tabákovou firmou byla zamlčována ještě několik týdnů po tomto pochodu. Takové chování je v rozporu s etickými pravidly PR. Dalším často zmiňovaný sporným bodem je skutečnost, že tato kampaň proběhla v době, kdy se začaly objevovat první poznatky o škodlivosti kouření a podle jeho vlastních etických pravidel by public relations neměly podporovat klienty, jejichž činnost není veřejnosti prospěšná.

Spotřeba cigaret po této reklamní kampani rostla o desítky procent a tržby tabákových společností rostly v řádech desítek milionů dolarů. „Bernays vytvořil představu, že žena kouřící cigaretu je vlivnější a více nezávislá; dojem, který přetrvává do dneška.“

U cigaret nekončíme

Kampaň na podporu kouření žen samozřejmě nebyla jediným počinem tohoto PR agenta. Bernays mimo jiné dostal slaninu na americké stoly, ovlivnil zavedení zákonu o povinném nošení sítěk na vlasy v továrnách, propagoval najímání válečných veteránů po jejich návratu do vlasti a pomohl i s vnímáním programu ekonomických a sociálních reforem New Deal, který byl reakci na Velkou hospodářskou krizi v USA. Je označován za otce přerodu společnosti na daleko více materialistickou a konzumní. Lidé už si nadále neměli kupovat věci, protože je potřebují, ale protože je chtějí.

Střípky ze života

Taky trávíte poslední letní dny s domácím šalvějovým čajem pod dekou a nohama v chlupatých ponožkách na zapnutém topení? Začínám litovat, že jsem si místo plavek nekoupila raději nový svetr, šálu a palčáky. Tenhle rychlý článek je hlavně informační. Začněme otázkou a technickým zádrhelem, který se mi nedaří rozmotat: 

•  Už se vám někdy stalo, že se vám přestaly zobrazovat vaše komentáře? Od neděle mi najednou nejdou přidávat na blogspot příspěvky k článkům. Napíšu text, kliknu na "odeslat" a všechno zmizí. Nejde to na mém blogu, nejde to na stránkách, které mám ve sledovaných, proto poslední dobou nic nikomu nekomentuji. Tady na blogu se mi to podařilo vyřešit tím, že jsem změnila nastavení komentářů tak, aby se otvíraly na samostatné stránce, jenomže to mi vůbec nevyhovuje. Už jsem zjistila, že tenhle problém je jenom v prohlížeči Google Chrom, zkoušela jsem různá řešení, která jsem k tomu našla na internetu, ale pořád to nefunguje. Nemáte někdo nějaký tip, jak tohle napravit? Já už jsem vážně v koncích. Pokud vás něco napadne, dejte mi vědět do komentářů/do otázek na ask/do vzkazů... hlavně mě prosím zachraňte! :D

Taky jste blázni, kteří běhají po zahradě a fotí si, jak jim to všechno krásně kvete? :D 

Mám v tuhle chvíli rozepsáno několik článků, ale poslední dny jsem vůbec neměla čas si sednou k počítači a tyhle "restíky" dokončit, protože k některým mi ještě chybí načíst pár zdrojových textů. Nejdřív potřebuji konečně odepsat svému vězni do Colorada, protože jsem ho kvůli rodinným problémům a škole teď úplně vynechala. Když tedy nepočítám ten pohled z Prahy s oznámením, že se časem ozvu. Jen na to mít čas a náladu. 

Poslední dny stále běhám po doktorech. Mám za sebou zubaře a ještě mě čeká endokrinologie a sonografické vyšetření. Taky máte problémy se štítnou žlázou a podezřelými uzlíky v krku? Já si mám jít pro svou první dávku léků a vůbec se mi do toho nechce. A můžu vám dát malé doporučení? V rámci možností si pohlídejte, jestli váš lékař dělá svou práci pořádně. Ušetříte si tím další starosti. Celé pondělí jsem trávila na zubařském křesle, protože se ukázalo, že moje bývalá zubařka mi naprostou většinu zubních kazů opravila špatně a já si teď musím nechat znovu rozvrtat a předělat půlku pusy. Můj nový zubní doktor totiž na rentgenu (který mi mimochodem bývalá zubařka nikdy neudělala) zjistil, že mám pod plombami hluboké kazy. O jeden zoubek teď doslova bojujeme, protože zubní kaz zasahuje až k nervům a oslabený zub mi po prvním ošetření praskl. Fakt paráda! Dokonce mi chvíli hrozilo, že mi ho bude muset úplně vyškubnout. Auvaj! Teď už se rozhodujeme, jestli to bude korunka, nebo jestli bude stačit poškozenou část domodelovat. Což se dá označit za částečnou výhru. V rámci stěžování si na vlastní bolavé neštěstí jsem zjistila, že nejsem jediná z mého okolí, kdo se s problémem špatně odvrtaných kazů a udělaných plomb potýkal. Což je celkem nemilé zjištění. Tak si dejte pozor, koho necháte, aby se vám vrtal v puse.

Knihomolovy letní zásoby/výtvarný projekt mé bývalé základky/jsem sklízela/lenochod začal běhat. 

Rehabilitační věznice

Během letošního semestru jsem absolvovala předmět, který propojuje ekonomii s různými oblastmi práva. Díky jednomu z požadavků, který zahrnoval nastudování a prezentaci zahraniční studie o vlivu vězeňských podmínek na míru recidivy, jsem se dostala k zajímavosti, o kterou bych se s vámi chtěla podělit. Vážení čtenáři...

Vítejte v Bollate

Poblíž města Milano bylo v roce 2000 otevřeno vězeňské zařízení, které je ojedinělé nejen na území Itálie, ale patří k jedněm z mála svého druhu i v rámci celého světa. Co je na tomto místě tak výjimečné? Casa di Reclusione Bollate je tak zvaná "open-cell" věznice, jejímž účelem není jen potrestat za špatné chování a udržet problematické osoby mimo naše ulice. Běžné italské věznice v současnosti doslova praskají ve švech kvůli vysokému počtu uvězněných osob. Velká část trestné činnosti je přitom páchána jedinci, kteří už za sebou mají minimálně jeden výkon trestu. Ano, mluvím tu o vysoké recidivě, se kterou se potýká v posledních letech většina ekonomicky vyspělých států. Itálie se svou mírou recidivy řadí na vysoké příčky, zpět k trestné činnosti se tu vrací téměř 80 procent propuštěných. Přeplněná zařízení jsou pak díky tamním podmínkám zdrojem nových problémů. A protože provoz věznic je zátěží i pro naše rozpočty, není tenhle vývoj pro nás vůbec ideální. Účelem rehabilitačního zařízení Bollate je snižování pravděpodobnosti, že se propuštěný vězeň opět vrátí do světa nelegálních aktivit. Tak taková je tedy teorie...


A jak to funguje v praxi? 

Jak už zřejmě vyplynulo z předešlého odstavce, Bollate je věznice, kde vězni tráví velkou část svého pobytu mimo svou celu (open-cell prison). K monitorování pohybu po zařízení slouží elektronické odznaky. Zároveň je tu k dispozici rozmanité množství terapeutických aktivit. V areálu funguje například zahradnictví, práce se zvířaty (dokonce tu chovají i koně), výtvarná činnost a v rámci nápravy je zde také umožněn lepší kontakt s rodinou, kvůli čemuž jsou zde vybudovány i koutky pro dětské návštěvníky. Na zařizování prostor se podílí sami vězni, kteří mají právo vyjádřit svůj názor na některé z aspektů jejich života za mřížemi a mohou se zapojovat do zlepšování prostředí i programů pro jejich spoluvězně. Pokud chtějí, mohou díky spolupráci se vzdělávacími institucemi pracovat i na svých vědomostech. Podle statistik je u místních vězňů větší pravděpodobnost, že si dodělají během výkonu trestu vysokou školu. Dalším velmi důležitým rysem je způsob, jakým se vězni zapojují do pracovního procesu. Ve srovnání s jinými věznicemi je zde pracovní zapojení nejen vyšší, ale co je hlavní: vězni jsou zaměstnáváni činnostmi, které jim mohou pomoci uplatnit se u zaměstnavatelů také po jejich propuštění. Pokud se vězeň dostane do 5.úseku zařízení Bolatte, může svou práci dokonce vykonávat i mimo areál.

Co je opravdu zajímavé? Pokud si propočítáme náklady na provoz Bollate, pak zjistíme, že průměrné denní náklady na vězně jsou nižší, než je tomu ve věznicích s přísnějšími podmínkami. Jak je to možné? Důvod je prostý. Lidštější přístup a nepřeplněné cely se podepisují na chování a vztazích místních odsouzených. Náklady na dozorce díky tomu klesají, protože není třeba často řešit agresivní chování, protestní hladovky a vzpoury.

A co na to statistiky? Podle dostupných výzkumů se u bývalých vězňů, kteří strávili alespoň část svého trestu v tomto zařízení, skutečně vyskytuje významný pokles podílu recidivistů. Pravděpodobně díky tomu, že jsou jim poskytnuty lepší podmínky pro návrat do společnosti. Tento pokles se týká nejen vězňů, kteří o přeložení sami zažádali/byli doporučeni na přesun (a splnili vstupní kritéria) a lze u nich tedy předpokládat osobní snahy o nápravu, ale i jedinců, kteří byli do Bollate náhodně přeloženi kvůli přeplněnosti jiného zařízení. Výsledky se potom rozchází pro specifické vlastnosti - vzdělání, původní trestný čin, rodinné zázemí...

Vážně to funguje? 

Jak se zdá, zařízení, které zapojuje vězně do smysluplného procesu, zachovává určitý stupeň důstojnosti, poskytuje jim pobídky a prostor pro seberealizaci a zodpovědnost, může vykazovat pozitivní vliv na kriminalitu. A naopak, velmi přísné (některými lidmi opěvované) podmínky věznic, mají často výrazně kriminogenní vliv. Z mého pohledu je to zajímavý projekt a jsem zvědavá, jak se bude dál vyvíjet. Já sama nejsem příznivcem "nažeňte všechny do díry a nechte je chcípat hlady" podmínek, pokud vím, že se mi ten člověk má v budoucnu vrátit na svobodu do společnosti. Osobně ale nevěřím, že by něco takového, jako je Bollate, mohlo fungovat ve větším měřítku. I když se do Bollate dostávají někteří vězni náhodným výběrem, stále se dle mého jedná o dost specifickou skupinu lidí a moc"nesouhlasím" s autory onoho výzkumu, že zde nehraje výraznou roli vliv složení spoluvězňů. Dle mého názoru bude hodně záviset na tom, jak bude celkově populace v zařízení uspořádána a bude existovat hranice, za kterou půjde tenhle systém postupně do kytek.

Co si myslíte o takových zařízeních? 

Jste příznivci tvrdých vězeňských podmínek, nebo je považujete svým způsobem za potenciálně škodlivé? 

Myslíte, že by "Bollate"mělo úspěch i v našich podmínkách? 

Zpověď bezcitného samotáře...

S blížícím se Valentýnem se geometrickou řadou množí nářky mých kamarádek, že budou tenhle rok zase bez partnera, který by investoval do nějakého toho pugétu růží a do třpytivého papíru zabalených kalorií. S přibývajícími konverzacemi na tohle téma začínám mít pocit, že se vlastně jedná o situaci téměř katastrofálních rozměrů, která se vyrovná i explozi jaderné elektrárny v ukrajinském Černobylu. A mně nezbývá, než si začít pokládat otázku, jestli vlastně já nejsem ta divná necita, když mi připadá normální  a snesitelné nebýt ve vztahu. 

Tak co (sporťáku), už máš chlapa? 

Čím jsem starší, tím víc tuhle větu nesnáším. Sama o sobě není hroznou otázkou, ale "problém" se z ní stává ve chvíli, kdy na takový dotaz odpovíte: "Ne, nemám," na což tazatel obvykle zareaguje soucitným pohledem a rozborem vaší "nelehlé situace," protože slečna přes dvacet bez partnera je odepsaným jedincem, který nutně potřebuje seznámit s vaším "fakt úžasným nezadaným kamarádem, se kterým si bude hrozně rozumět," protože jinak bude úplně nešťastná a ztracená v tom našem širém a nepřátelském světě. A teď si představte, že takového snaživého dohazovače uzemníte prohlášením, že o vztah momentálně moc nestojíte, nikoho nehledáte a jste naprosto spokojení. V tuto chvíli se většina lidí přikloní k jednomu z těchto postojů: 

1. "Chudinka, nikdo o ní nemá zájem, tak se tváří, že nikoho nechce. (Musím jí seznámit s tím mým nezadaným kamarádem, potom mi bude hrozně vděčná.)" *soucitné pohledy*
2. "Cože? Nestojíš o vztah? To je nenormální, nechceš s tím zajít k odborníkovi? Každý touží po vztahu! Vždyť určitě jsi/budeš nešťastná." *šokované pohledy*

Já chápu, že pro lidi, kteří jsou nejšťastnější v páru a ke spokojenosti potřebují svou druhou polovičku, je nepředstavitelné, že někomu vlastně celkem vyhovuje být sám. Ale vadí mi, že se najdou lidé, kteří mají potřebu se "hnípat" v životě jiných a snažit se o nevyžádané dohazování nějakého svého pochybného známého někomu, kdo jim jasně řekl, že o to nestojí. Co vás k tomu vede? Čekáte vděk? Tak ten se opravdu nedostaví. Víte co? Já jsem zase nikdy nechápala lidi, kteří jdou ze vztahu do vztahu jen proto, aby nebyli nějakou dobu sami. Určitě tyhle typy znáte. Jeden týden "hrozně miláčkují toho jejich šmudlíčka" a za dva týdny "už hrozně lásenkují nového medvídka." Tohle vážení není a nikdy nebyla láska! Ale všimněte si, že vám do toho nemluvím, protože je to váš život. 

Miluješ mě? Nebo svou představu? 

A když už jsme u toho... co je to vlastně ta láska? Když se rozhlédnu kolem, tak vidím jen minimum párů, které bych označila za takové, ze kterých by si lidé měli brát inspiraci. Často vidím nepochopitelnou snahu druhého vlastnit, měnit a ovládat. A to je vlastně jeden ze spouštěčů, který mě vedl ke zjištění, že je mi samotné celkem dobře. Z nějakého důvodu jsem i já měla štěstí na lidi, kteří mi tvrdili, že mě mají rádi, ale ve skutečnosti měli rádi jen svou představu o mně. A jak se jim naskytla příležitost, začali se nenápadně snažit, aby mě předělali k obrazu svému. Jenže podle mého by měl být vztah o hledání kompromisů, podpoře druhého a respektování minulosti i přítomnosti partnera, se kterým si rozumím v důležitých věcech. Není to hra mezi vodičem loutek a jeho dřevěnou figurkou bez vlastní vůle. 

Nikdy neříkej nikdy!

Abych nebyla označená za zahořklou čarodějnici: Nejsem zapřísáhlý odpůrce vztahů, který by tvrdil, že nikdy nepotká někoho, z koho se doslova "posadí na zadek" a bude ochotný kvůli němu měnit svůj dosavadní život, ale do té doby se vážně nehodlám nutit do vztahu jen kvůli tomu, abych splnila očekávání svého okolí a poslušně zapadla do krabičky, která je dle společnosti "normální a žádoucí." A do té doby máte vážení "pročještěnikohonemáš" asi smůlu, protože rande ve čtyřech se jen tak nedočkáte. 

Jak jste na tom se vztahy, drazí čtenáři? 

Máte rádi otázku: "Tak co kluci/holky?"

Kaktusům je fajn...

 Jak přežíváte horka? Já zamířila do města doplnit zásoby na tento víkend, kdy mě čeká větší sportovně-hudební akce. Upřímně doufám, že se do té doby počasí trochu umoudří, nerada bych byla škvarkem. Chodíte se schladit někam k vodě? U nás je jediné použitelné blízké koupaliště našlapané lidmi, kteří si div nešlapou po hlavách, a to mě moc neláká... :D

Hanbok

Právě jsem se vrátila z centra, kde jsem si byla vyzvednout svoji objednávku od Mary Kay - minerální pudrový make-up a štěteček, takže v nejbližších dnech můžete očekávat recenzi. Dnes se s vámi chci podělit o něco z oblasti oblečení, které pro vás bude trochu nezvyklá.

Víte, co je to hanbok? Jedná se o tradiční oděv v Jižní Koreji, který je používaný jako polo-formální a formální oblečení. Jednoduchost střihu - výrazně delší spodní díl a přední část zdobená mašlí, která sahá od prsou někdy až na zem - je vyvažovaná zářivými barvami (které měly v minulosti svůj vlastní význam a odlišovala majetné vrstvy od ostatních) a bohaté vzory na látce, která bývá většinou přírodního původu.

Jak jsem k tomuhle kousku vlastně přišla? Nedávno jsem v rámci brigády byla přítomná na oslavě výročí dne založení Korejské republiky, která probíhala v hotelu Hilton. A kromě zajímavého proslovu pana velvyslance mě zaujaly přítomné dámy, které se k této příležitosti oblékly do těchto tradičních šatů a všechny vypadaly jako takové krásné panenky.