Rehabilitační věznice

Během letošního semestru jsem absolvovala předmět, který propojuje ekonomii s různými oblastmi práva. Díky jednomu z požadavků, který zahrnoval nastudování a prezentaci zahraniční studie o vlivu vězeňských podmínek na míru recidivy, jsem se dostala k zajímavosti, o kterou bych se s vámi chtěla podělit. Vážení čtenáři...

Vítejte v Bollate

Poblíž města Milano bylo v roce 2000 otevřeno vězeňské zařízení, které je ojedinělé nejen na území Itálie, ale patří k jedněm z mála svého druhu i v rámci celého světa. Co je na tomto místě tak výjimečné? Casa di Reclusione Bollate je tak zvaná "open-cell" věznice, jejímž účelem není jen potrestat za špatné chování a udržet problematické osoby mimo naše ulice. Běžné italské věznice v současnosti doslova praskají ve švech kvůli vysokému počtu uvězněných osob. Velká část trestné činnosti je přitom páchána jedinci, kteří už za sebou mají minimálně jeden výkon trestu. Ano, mluvím tu o vysoké recidivě, se kterou se potýká v posledních letech většina ekonomicky vyspělých států. Itálie se svou mírou recidivy řadí na vysoké příčky, zpět k trestné činnosti se tu vrací téměř 80 procent propuštěných. Přeplněná zařízení jsou pak díky tamním podmínkám zdrojem nových problémů. A protože provoz věznic je zátěží i pro naše rozpočty, není tenhle vývoj pro nás vůbec ideální. Účelem rehabilitačního zařízení Bollate je snižování pravděpodobnosti, že se propuštěný vězeň opět vrátí do světa nelegálních aktivit. Tak taková je tedy teorie...


A jak to funguje v praxi? 

Jak už zřejmě vyplynulo z předešlého odstavce, Bollate je věznice, kde vězni tráví velkou část svého pobytu mimo svou celu (open-cell prison). K monitorování pohybu po zařízení slouží elektronické odznaky. Zároveň je tu k dispozici rozmanité množství terapeutických aktivit. V areálu funguje například zahradnictví, práce se zvířaty (dokonce tu chovají i koně), výtvarná činnost a v rámci nápravy je zde také umožněn lepší kontakt s rodinou, kvůli čemuž jsou zde vybudovány i koutky pro dětské návštěvníky. Na zařizování prostor se podílí sami vězni, kteří mají právo vyjádřit svůj názor na některé z aspektů jejich života za mřížemi a mohou se zapojovat do zlepšování prostředí i programů pro jejich spoluvězně. Pokud chtějí, mohou díky spolupráci se vzdělávacími institucemi pracovat i na svých vědomostech. Podle statistik je u místních vězňů větší pravděpodobnost, že si dodělají během výkonu trestu vysokou školu. Dalším velmi důležitým rysem je způsob, jakým se vězni zapojují do pracovního procesu. Ve srovnání s jinými věznicemi je zde pracovní zapojení nejen vyšší, ale co je hlavní: vězni jsou zaměstnáváni činnostmi, které jim mohou pomoci uplatnit se u zaměstnavatelů také po jejich propuštění. Pokud se vězeň dostane do 5.úseku zařízení Bolatte, může svou práci dokonce vykonávat i mimo areál.

Co je opravdu zajímavé? Pokud si propočítáme náklady na provoz Bollate, pak zjistíme, že průměrné denní náklady na vězně jsou nižší, než je tomu ve věznicích s přísnějšími podmínkami. Jak je to možné? Důvod je prostý. Lidštější přístup a nepřeplněné cely se podepisují na chování a vztazích místních odsouzených. Náklady na dozorce díky tomu klesají, protože není třeba často řešit agresivní chování, protestní hladovky a vzpoury.

A co na to statistiky? Podle dostupných výzkumů se u bývalých vězňů, kteří strávili alespoň část svého trestu v tomto zařízení, skutečně vyskytuje významný pokles podílu recidivistů. Pravděpodobně díky tomu, že jsou jim poskytnuty lepší podmínky pro návrat do společnosti. Tento pokles se týká nejen vězňů, kteří o přeložení sami zažádali/byli doporučeni na přesun (a splnili vstupní kritéria) a lze u nich tedy předpokládat osobní snahy o nápravu, ale i jedinců, kteří byli do Bollate náhodně přeloženi kvůli přeplněnosti jiného zařízení. Výsledky se potom rozchází pro specifické vlastnosti - vzdělání, původní trestný čin, rodinné zázemí...

Vážně to funguje? 

Jak se zdá, zařízení, které zapojuje vězně do smysluplného procesu, zachovává určitý stupeň důstojnosti, poskytuje jim pobídky a prostor pro seberealizaci a zodpovědnost, může vykazovat pozitivní vliv na kriminalitu. A naopak, velmi přísné (některými lidmi opěvované) podmínky věznic, mají často výrazně kriminogenní vliv. Z mého pohledu je to zajímavý projekt a jsem zvědavá, jak se bude dál vyvíjet. Já sama nejsem příznivcem "nažeňte všechny do díry a nechte je chcípat hlady" podmínek, pokud vím, že se mi ten člověk má v budoucnu vrátit na svobodu do společnosti. Osobně ale nevěřím, že by něco takového, jako je Bollate, mohlo fungovat ve větším měřítku. I když se do Bollate dostávají někteří vězni náhodným výběrem, stále se dle mého jedná o dost specifickou skupinu lidí a moc"nesouhlasím" s autory onoho výzkumu, že zde nehraje výraznou roli vliv složení spoluvězňů. Dle mého názoru bude hodně záviset na tom, jak bude celkově populace v zařízení uspořádána a bude existovat hranice, za kterou půjde tenhle systém postupně do kytek.

Co si myslíte o takových zařízeních? 

Jste příznivci tvrdých vězeňských podmínek, nebo je považujete svým způsobem za potenciálně škodlivé? 

Myslíte, že by "Bollate"mělo úspěch i v našich podmínkách? 

Dopisy do vězení 2. díl

Před několika měsíci jsem na blog přidala s trochu kontroverznější tématikou, kterou je dopisování s vězni. Ten si můžete přečíst: TADY. Tehdy jsem nepřímo slíbila, že pokud se mi mnou vybraný adresát ozve, napíšu článek o mých zkušenostech s tímto dobrovolnickým programem. A tak je tady…

Jak začít? I když už jsem byla pevně rozhodnutá se do tohoto "projektu" pustit, pořád ve mně trochu hlodal červík pochybností. Odpoví mi ten člověk vůbec? Jak se bude chovat? Bude alespoň z poloviny reagovat tak, jako psal na svém úvodním profilu, ze kterého jsem vycházela? O čem se s ním budu bavit? Zkrátka jsem měla v hlavě pěknou řádku otazníků. Ale říká se, že odvážnému štěstí přeje, ne? Nakonec jsem si vybrala na příslušném portálu dva vězně. Jeden z nich mě zaujal svým životním příběhem, druhého jsem si vybrala čistě intuitivně. Prvního jsem kontaktovala poštou, což zpětně považuji za chybu, protože nevím, jestli ten dopis vůbec doputoval do cíle, a druhému jsem napsala krátký e-mail přes zprostředkovatele. První se neozval, od druhého na mě začátkem října čekala ve schránce nadšená odpověď.

Seznamte se s J.

Dnes je to skoro půl roku, co si vyměňuji dopisy s člověkem, který sedí za sérii ozbrojených bankovních loupeží. Jeho současné bydliště je v zařízení s maximální ochranou (Jde o 5. level ochrany. Do těchto zařízení jsou obvykle umístěni vězni, kteří podle zavedeného bodového systému získají vysoké skóre, které ukazuje na možnost budoucího problematického chování, a některé další případy.) v severovýchodní části státu Colorado. Ve své cele je zavřený 23 z 24 hodin denně a stráví v ní ještě minimálně následujících 15 let. Jaký je jeho příběh? Jeho babička pochází z Prahy, odkud její rodina emigrovala před nástupem komunistů k moci (Tohle bylo překvapení, o jeho vztahu k ČR jsem nevěděla, takže jsem mu v prvním e-mailu sáhodlouze vysvětlovala, kam si nás geograficky zařadit. Když jsem otevřela první odpověď a tam velkými písmeny napsáno „AHOJ“ a o kousek dál zářilo slovo „ČESKY“ spadla mi brada údivem. :D). J. se narodil v západním Německu do militaristické rodiny, ale většinu svého života prožil v Americe. Ještě před pár lety byl běžný student psychologie na vysoké škole, mluvil třemi jazyky, zajímal se o hudbu a umění a měl zrzavého kocoura. Pak ale nastal zlom. On a jeho přítelkyně přičichli k tvrdým drogám. Za poměrně krátký čas ho závislost na heroinu semlela. Podlehl jí takovým způsobem, že ho nenapadlo nic lepšího, než jít krást… 

Jiní lidé, jiný svět…

Když jsem držela v ruce první dopis, nejdřív jsem se nemohla odhodlat k tomu, abych ho otevřela. Okamžik pravdy. I když víte, že na druhém konci sedí zase jen člověk, nejste si úplně jistí, co můžete od těch popsaných listů, které před vámi leží, očekávat. Ruku na srdce. Kdo z vás opravdu ví, jak to chodí v takových zařízeních? Kdo podvědomě očekává úplně jiný svět, který má svůj vlastní zvrácený řád? Svým způsobem je to pravda, i když hodně lidí má zkreslené představy o tom, co se děje za plotem z žiletkového drátu. Například stará známá ironická poznámka: „Každý jeden z nich ti bude tvrdit, že je nevinný,“ je pěkná hloupost. Ano, je to z velké části o tom, na koho mezi těmi 2 miliony odsouzených narazíte, ale rozhodně to není obecné pravidlo. O čem si člověk na svobodě může s trestancem povídat? Odpověď je jednoduchá: o všem. V naší korespondenci rozebíráme tipy na knížky, školu, hudbu, naše koníčky… a zároveň si vyměňujeme zajímavé informace, poznatky a kresby. On mi popisuje, jak to chodí ve vězení, s jakými problémy se tam potýká, jak se snaží zabavit, jaké má plány s doplněním vzdělání. Já mu zase vyprávím o vlasti jeho babičky a v posledním dopise jsme se dohodli na tom, že bych ho na dálku učila česky.

Sečteno a podtrženo

Jak asi z článku vyplývá, můžu říct, že moje zkušenost s programem dopisování je prozatím kladná. Co se týče nejčastějšího problému, který spočívá v možnosti, že se vězeň pokusí o manipulaci, učinila jsem jednoduché opatření. Dopisy konzultuji s třetí stranou, která funguje jako moje pojistka, ale osobní zkušenost se snahou o manipulaci naštěstí nemám. I kamarádka, která byla k mému plánu velmi kritická, byla naopak velmi překvapená, jak „normální“ a vtipné dopisy J. tvoří.  

Když o tom tak přemýšlím, možný bych v budoucnu mohla J. požádat o menší rozhovor na téma život ve vězení a cesta k drogové závislost. Měl by někdo z vás o takový článek zájem? 

Dopisy do vězení

Vzhledem k tomu, že téma, o kterém budu psát v následujících řádcích, je poměrně kontroverzní a na nejednom místě už vyvolalo vlnu emotivních urážek bez racionálního základu, jsem nucena předem upozornit, že na podobné komentáře nebudu v žádném případě reagovat. V minulých případech se totiž jakákoliv snaha podložená odkazy na zdroje informací stejně míjela účinkem. Nelze vést diskusi, pokud jediným "argumentem" Vašeho oponenta jsou  jen emoce, urážky a nepravdy vykonstruované jeho fantazií. 

Před pár týdny jsem narazila na nejmenované  internetové stránce na diskusi založenou slečnou, která se plánuje do budoucna věnovat psychologii. Její dotaz v některých čtenářích vzbudil opovržení nad tím, že má někdo "tu drzost" věnovat se něčemu takovému, ale v jiných vzbudil jiskřičku zájmu. Jak asi tušíte, já patřila k druhé skupině a zahájila jsem vlastní výzkum. O co tedy jde? V mnoha státech světa (můžu zmínit například USA, Velkou Británii...) funguje dobrovolnický projekt, v rámci kterého si lidé dopisují s vězni. Bum! "Proč by někdo chtěl něco takového dělat? Není to nebezpečné?" To jsou otázky, které napadnou většinu lidí, když se před nimi o takové činnosti zmíníte. Dovolte mi tedy, abych vám trochu přiblížila, jak to funguje a jaké pohnutky mě vedly k tomu, abych sedla za stůl a napsala svůj první dopis, který v následujících dnech poputuje do státu Texas.

Začněme s obecnými informacemi: 

Proč si s vězni dopisovat? 

Tenhle odstavec bude možná vyznívat tak, že jde o nepřiměřeně sluníčkovou představu, ale je to způsobeno hlavně tím, že se snažím základní myšlenku vysvětlit stručně a srozumitelně. Existuje několik volně dostupných bakalářských prací a odborných publikací s touto tématikou, takže pokud vás téma zaujme, není problém nastudovat si o něm víc. 

"A to jako toho vězně lituješ, souhlasíš s tím, co udělal, a chceš mu foukat bebíčka? Ty jsi ale úplně blbá spasitelka!" Odpověď s dovolením napíšu velkými písmeny, aby to bylo jasné: NE! Tyto projekty NEFUNGUJÍ kvůli litování vězňů a autoři dopisů NESOUHLASÍ s jejich trestnou činností. 

Proč tedy takové projekty fungují? Cílem naší společnosti přece je, aby byl zlý kriminálník potrestán a neohrožoval svou činností slušné občany. Za tímto účelem jsou izolováni ve věznicích a podléhají přísnému režimu. Výborně, taková je tedy teorie. Ale posuňme se o několik let dál. Za pár let se většina z těchto lidí vrátí zpátky do společnosti. To ale není vždy snadné, protože vězni mnohdy přichází během výkonu trestu o kontakt se svými rodinami i přáteli, adaptace je pro ně tedy obtížná a někteří se tak opětovně vrací k trestné činnosti. Dle statistických údajů z roku 2010 recidivisté vytvářeli 47,5 % trestné činnosti v České republice. Z vězňů propuštěných v USA v roce 1994  se přes 60 % vrátilo do tří let zpět za mříže. Realizace projektu dopisování s trestanci je de facto založena na myšlence vytváření vazeb se "světem za zdí," které zmírňují izolaci vězně od normálního světa a umožňují vytvoření pozitivního vlivu na jeho osobnost, která je vystavena vězeňskému prostředí. Ve velkých věznicích přestáváte být Jardou Novákem, stáváte se číslem a vaši sousedi nejsou zrovna dvakrát přátelští lidé. Může tak dojít k tomu, že dané prostřední vytvoří ve vězni syndrom oběti a patologickou nenávist ke společnosti. Cílem dopisů je tedy potlačovat takové dopady. Pokud dopisování probíhá řízeně (například přes církevní instituce) bývají za vhodné adepty na dopisování vybíráni pravě ti vězni, u kterých je výrazná tendence k napravení.   

Jaká jsou rizika? 

"Jen počkej! Za pár let tě přijde rozsekat a dobře ti tak! Jééé, to on ti určitě pošle drogy!" NE! Dopisování v českých projektech obvykle probíhá anonymně, pachatel vaši adresu nezná a veškerá korespondence podléhá přísné kontrole. Po propuštění vězně je váš kontakt ukončen. Totéž platí u projektů zahraničních. Tam sice můžete vaši adresu uvést, ale pokud se bojíte, že po propuštění poběží váš adresát rovnou na letiště (což je velice nepravděpodobné), stačí si zařídit P.O. box, nebo se do projektu zkrátka nepouštět. I v případě zahraničních věznic veškeré dopisy podléhají přísné kontrole a existuje mnoho pravidel, která musíte splňovat, aby byla vaše pošta doručena. Pokud se pustíte do dopisování s vězněm bez zprostředkujícího zdroje, je nutné si uvědomit, že člověk na druhé straně může být velmi schopným manipulátorem. Právě manipulace je největším rizikem, proto bych dopisování nedoporučovala vám, kteří snadno podlehnete vlivu svého okolí. Počítejte s tím, že budete nabádáni minimálně k zaslání vaší fotografie, ale pokud nechcete, nemusíte ji posílat. Nedělejte a nepište nic, co by bylo proti vašemu přesvědčení.  

Láká vás najít si ve vězení svého "kamaráda" na dopisování?

Tato myšlenka je jistě záslužná, ale předem si rozmyslete, zda to pro vás není jen chvilková záležitost. Je nutné si uvědomit, že pokud napíšete dva dopisy, vaše počáteční nadšení opadne a přestanete reagovat, může to mít větší dopady, než když neodepisujete kamarádovi na facebooku. Rozhodně to nedělejte, protože: "Nás holky vždycky přitahovali zlobiví chlapi." Vězeň není atrakce, berete tím na sebe trochu zodpovědnosti. Stejně tak není příliš vhodné používat přehnaný soucit, okamžitě dotěrně vyzvídat detaily činu a hrát si na skvělého samaritána. Vaším cílem je působit jako podpora, která vyslechne jeho myšlenky a podpoří jeho změnu k lepšímu. Pokud se rozhodnete s dopisováním začít, sežeňte si veškeré dostupné informace ohledně pravidel dané věznice. Okruh toho, co je povoleno, je poměrně malý. Vyvarujte se například narážek na personál věznice. I vtipná poznámka může být špatně pochopena a vašemu adresátovi zaděláte na nepříjemnosti. Stížnosti na šikanu i sexuální obtěžování ze strany personálu nejsou v některých částech světa výjimečnou záležitostí. Málokteré vězení vypadá jako zrekonstruované oddělení v Praze na Pankráci a známé severské věznice, které připomínají hotely .

Komu napsat?   

"Všichni jsou tam dobrovolně, jak si s těmi zrůdami můžete psát?" Co se týče dopisování s českými vězni, musím vás odkázat na strýčka, který ví všechno (ano je to Google), protože jsem tyto projekty podrobněji nezkoumala. Nicméně, někdy zde požadují absolvování školení a důrazně je kontrolovaná i již zmíněná snaha o manipulaci. Pokud si chcete dopisovat s někým ze zahraničí a potrénovat si například angličtinu, pak můžete využít TUTO americkou stránku. Na jednotlivých profilech zde naleznete základní informace o vězněném a jeho stručný profil, takže si vyberete vhodného adresáta. (Pozor! Přiložené fotografie nemusí odpovídat realitě.) Pokud víte, že se vám hnusí drogy, pak se zkrátka nebudete pouštět do dopisování s překupníkem. Pokud víte, že nedokážete komunikovat s někým, kdo porušil zákon, zkrátka nikomu psát nebudete. Ano, je to tak jednoduché. Osobně doporučuji prohlédnout si také místní galerii obrázků, některé jsou opravdu povedené. Stránka umožňuje vězně kontaktovat i přes e-mail, který zprostředkovatel vytiskne a doručí. 

Zkušenosti?

Jak jsem avizovala v úvodu, můj dopis se v tuto chvíli vyskytuje někde nad Atlantickým oceánem. Nicméně před odesláním jsem kontaktovala několik lidí, kteří už disponují zkušenostmi a ani v jednom případě jsem nezaznamenala negativní ohlasy. K tomuto projetu se často připojují vysokoškoláci se zaměřením na humanitní obory. Vybrala jsem si kluka v mém věku, který mi v některých ohledech připomněl určitou komplikovanou část mého vlastního života. Nebudu zatím sdělovat detaily, možná vám o něm napíšu někdy v budoucnu, pokud se mnou bude chtít komunikovat. Nicméně, jde o velmi zajímavý příběh, který neskončil šťastně. 

Pokračování si můžete přečíst v článku: Dopisy do vězení 2. díl

Jaký je váš názor na takové projekty? Myslíte, že mají smysl, nebo se kloníte k názoru, že vězeň by měl být po celou dobu naprosto izolován? Máte vlastní zkušenosti s dopisováním s vězni?