Ta "divná" (introvert)

Nedávno jsem na internetu narazila na skvělý článek. Když tak nad tím přemýšlím, mohla bych si ho vytisknout a rozdávat svému okolí jako „manuál“ na komunikaci s mojí osobou. Mohla bych tak předejít některým „konfliktům“ a nedorozuměním. V deseti bodech se zde dočtete „vše“, co potřebujete znát při komunikaci s introvertem. Asi každý z vás zná tohle obecné rozdělení na extrovertní a introvertní jedince. Jedni jsou zábavní, upovídaní, společenští. Druzí si pečlivě vybírají své přátele, kterou pozvou do svého úzkého kruhu, a v davu lidí je lehce přehlédnete, protože jim samotným to vlastně svým způsobem vyhovuje. Pěkný článek na tohle téma nedávno napsala také autorka blogu empty—island. V mnohém se s ní ztotožňuji, ale v mnohém rozcházím, proto jsem se rozhodla Vám nastínit „svůj“ život introverta se vším, co k němu patří. Třeba se v tom někdo z Vás sám pozná.

Všechno začíná při seznámení…

Ačkoliv stále nevím, co dělám špatně, nezdravě často na nováčky v mém okolí nevědomky působím namyšleně. Už nepočítám, kolikrát se mi stalo, že za mnou někdo přišel s větičkou: „Hele, já jsem si myslel/a, že jsi nafrněná slepice, ale ono to tak není.“ Zdá se, že když nemáte potřebu každého hned bodře plácat po ramenou a vyprávět mu o sobě první poslední, spadnete do krabičky, ze které je těžké se vyhrabat, protože na jejím zavřeném víku sedí minimálně metrákový hroch. Jak to tedy je? Než k sobě někoho pustím, potřebuji si o něm udělat obrázek a zařadit si ho do skupinky od: „tak tohle opravdu nepůjde“ po „úzký okruh nejbližších kamarádů.“ Nepotrpím si na velké množství „přátel,“ na které se nemohu spolehnout. Někdy tohle vykreslování osobnosti zabere mnoho času a přiznávám se, že jsem spokojenější, když s někým nejprve komunikuji písemně. Má to jednu velkou nevýhodu. Velké množství lidí to vzdá dřív, než se dopracuji ke konečnému rozhodnutí. Rázem je ze mě „ta divná“ a pomlouvaná. Extroverti takovému chování totiž obvykle nerozumí a vykládají si jej po svém. A už máte na čele „nálepku,“ jste odsunuti na druhou kolej a často okázale přehlíženi, protože jste ti divní, nepřátelští a namyšlení. Tak vám díky za hodnocení! ;) Naštěstí jsem ve svém životě potkala několik skvělých lidí, kteří se mnou měli trpělivost a moje počáteční odtažité jednání je nedokázalo odradit. Tímto jim děkuji. 

…a pokračuje to dál…

Když už si tak jednou sedíte na dně něčí krabičky, je velmi náročné probojovat se ven, protože okolí vám to zrovna dvakrát neusnadní. Obvykle tenhle „nepřátelský“ postoj vůči mně z lidí vycítím. Někdy mě to zamrzí, protože mi zrovna byli sympatičtí, někdy si říkám, že mi to de facto může být jedno, protože o jejich pozornost vlastně až tak moc nestojím (Fuj, to vyznělo namyšleně. :D) Horší jsou případy, kdy vám lidé ostentativně dávají najevo, že s vámi mají problém, i když vy jste jim k tomu nikdy nezadali konkrétní příčinu. Prostě s nimi jen netlacháte o počasí, slevách v obchodech, plánech na víkend a dalších tématech, která běžně probírají. Nemůžete změnit svou povahu, aby byla většina společnosti spokojená. Smutné také je, když někomu podáte „stéblo,“ protože se topí v problémech, vyslechnete ho, když to potřebuje, a on se k vám následně otočí zády,“ protože nejste tak upovídaní a zábavní společníci, jako jsou ti ostatní, i když ti byli k jeho problému lhostejní. Nečekali jste za to nekonečnou věčnost, dary a vavřínové věnce, ale co si budeme povídat, zamrzí vás to, protože jste kvůli tomu museli překonat své vlastní já, když jste mu nabídli pomocnou ruku. Tohle se mi stává nezdravě často a myslím, že ti lidé si to ani neuvědomují, protože když se potřebují vypovídat z problémů, najednou zase stojí za vašimi dveřmi, protože introvert má přece vždy čas na to, aby je vyslechl. A očividně jim to vůbec není hloupé...                                                             

Dobrou vlastností introvertů je, že rádi poslouchají a velkou část informací si i zapamatují. I když se dostanete do mého užšího okruhu přátel, budu vám raději naslouchat, než abych vedla sáhodlouhé monology. A protože málo mluvím, mám čas si utřídit všechny myšlenky, vyvodit závěry a následně podat možné řešení. Pro některé lidi je to ovšem zároveň děsivá vlastnost: „Já se tě vlastně bojím! Ty většinou posloucháš, potom o nás víš všechno a my o tobě nevíme nic.“ Tahle věta skvěle vystihuje realitu. O většině lidí z mého okolí vím mnohdy víc, než bych vlastně vědět chtěla. Když umíte naslouchat, lidé vám svěřují své problémy a někdy si vůbec neuvědomují, že všechno můžete použít proti nim. Někteří extroverti vám dají takové informace, že kdyby vám do rukou dali nabitý samopal namířený na jejich hlavu, vyjde to nastejno. Jejich štěstí je, že pro introverta jsou obvykle důležití jen lidé v jeho vnitřním kruhu, takže nemá potřebu zneužívat a rozšiřovat získané informace. Pokud je tedy nevyužije ve své literární tvorbě, ke které mnoho introvertů tíhne. (V písmenkách a řádcích na papíře jsme tak nějak spokojenější.) Já sama jsem velmi pozorný posluchač, i když si nepotrpím na společnost přespříliš upovídaných lidí. (Což je docela problém, protože několik velmi upovídaných a velice hlasitých extrovertů mám v blízké rodině.) Znáte ten pocit, když se vám někdo snaží vymluvit díru do hlavy, ale přitom vlastně vůbec nic neříká? Tak tohle vám v mojí společnosti nehrozí. 

Jak si komplikovat život snadno a rychle…

Introvert to má někdy těžké i v jiných oblastech běžného života, než jsou vztahy s lidmi. Už od základní školy se setkávám s kritikou od učitelů, kterým vadí, že se dost „nezapojuji.“ Víte, jak to myslím: Sedí, kouká, očividně poslouchá, ale neodpovídá vůbec, nebo jen na půl pusy, aby se neřeklo. „Já vážně nevím, ona by tady pravděpodobně všechny strčila do kapsy, ale ona očividně nechce. Jen mi není jasné, jestli prostě nechce vyčuhovat nad průměr, nebo jestli je tak líná.“ Toliko k vyjádření mé třídní učitelky. K pravdě má blíž ta část o lenosti, ale vždy to bylo hlavně o něčem jiném. Zkrátka nemám potřebu se vyjadřovat k věcem, které se mi zdají naprosto jasné. Mám často pocit, že otázky, které mi vyučující předkládá, jsou tak jednoduché a odpověď musí znát každý, že nemám potřebu se k tomu vyjadřovat, protože je na to škoda slova a někdo ukecanější to jistě řekne místo mě. Předměty, kde jsem bodovaná za aktivitu, jsou tak pro mě naprostým utrpením, protože v sobě sice umím na čas popřít introverta se sklonem k sociální fobii, ale stojí mě to spousty energie.  A ano, uvědomuji si, že to zní pitomě a měla bych použít mokrý obklad na čelo. Bohužel, i tak nepochopitelně mozky některých jedinců uvažují. 

Nesoulad s desaterem

V prvním odstavci jsem odkazovala na jakési desatero, které by každý z vás měl vědět o introvertech, pokud s nimi chce navázat kontakt. I když článek samotný dle mého názoru mnohé skvěle vystihuje, nalézají se zde i drobnosti, se kterými se úplně nemůžu ztotožnit.                                     

  Tak třeba: V pravidle „Snaží se vypadat, že vás mají rádi“ autorka tvrdí, že introverti nemají většinu lidí rádi. S tím nesouhlasím. Většina lidí je mi spíše lhostejná (fajn, tak to taky nezní nejlépe). Pokud někoho opravdu nemám ráda, moje chování k němu je odlišné, i když můj postoj pravděpodobně poznají jen ti, kteří patří do úzkého okruhu mých přátel a jsou schopní identifikovat detaily v mém chování. Jsou to jen maličkosti v tónu hlasu, pohledech a jednání. Pokud mě o pomoc požádá někdo „lhostejný,“ budu chvíli brblat, ale pomůžu mu. Pokud mě požádá člověk, kterého nemám ráda, najdu si tisíc a jednu výmluvu a ještě budu protivně sarkastická. :D

"A ty nás nemáš ráda?"

Když si to tak všechno sečtete, může být pro okolí introverta těžké poznat, jaký vztah k jednotlivcům skutečně má. Občas se mě tak někdo zeptá, zda ho mám vůbec ráda, když se s ním skoro nebavím. Ta otázka sama o sobě je špatná. Je velice nepravděpodobné, že bych vám na ni dala jasnou odpověď (pokud se mě tedy neptáte písemně a já vám nepošlu jako odpověď slohové cvičení :D). Realita je obvykle zhruba taková: Vyhledává-li introvert opakovaně sám kontakt s vaší osobou, i když to není nutné, a ve větší společnosti patříte k těm, se kterými mluví, pak je velice pravděpodobné, že do kategorie lidí, které má rád, opravdu spadáte. A i když nebudou projevy náklonnosti tak silné, jako jsou obvykle u extrovertních lidí, můžete si být jistí, že se na svého introvertního kamaráda můžete spolehnout.

Znáte nějakého introverta?

Jak na Vás jeho chování působí? 


Pokud jste sami introvertnější povahy: Setkáváte se kvůli tomu s problémy?

Nenávist

Pokud nahlédnete do výkladového slovníku, či zadáte do vyhledávače slovo „nenávist“ najdete definici podobnou té následující: „Nenávist je dlouhodobá intenzivní emoce zaměřená proti určitému objektu." V tomto článku bych se ráda pokusila o menší úvahu nad tím, co nenávist vlastně znamená a jak jsem se s touhle stránkou osobnosti, která tiše dřímá někde v nejtemnějším koutku naší duše, člověk setká.

„Láska a nenávist jsou city, které se vyživují samy, ale nenávist má z těch dvou delší život.“(Honoré de Balzac)

Kdy jste naposledy použili slovo „nenávidím“? Včera, minulý týden, měsíc nebo snad rok? A o jaké věci, člověku či činnosti jste vynesli tenhle odvážný soud? O vaší neoblíbené sousedce, která z poza závěsu špehuje své okolí, o psaní domácích úkolů či o té příšerné růžičkové kapustě, kterou vám předkládají u vás v jídelně k obědu? Jsem toho názoru, že slovem „nenávist“ se obecně velice plýtvá a že spousta lidí jej zaměňuje za city daleko slabší a méně destruktivní. Můžete spoustu věcí nesnášet, nemít rádi, můžou se vám hnusit a přivádět vás v nezvladatelnou zuřivost. Možná nedokážete vystát tu protivnou sestřenici vaší kamarádky. Ale je to vlastně ona skutečná tajemná nenávist?  

                                        

„Nenávist vyčerpává stejně jako láska, někdy dokonce ještě víc“ (Oscar Wilde)

Dle mého názoru značná část lidí za svůj život skutečnou nenávist nepozná, a proto je pro ně snadné ji zaměnit za jiný cit, který vyjadřuje negativní postoj vůči zdroji nepříjemných pocitů. Možná, že skutečnou nenávist dokážete identifikovat až ve chvíli, kdy váš sevře ve svém náručí jako slizký had a lačně do vás zaboří svá kusadla. První věcí je, že k nenávisti vám opravdu nestačí malicherné důvody. Podnětem musí být něco zásadního, co se zasekne hluboko do vás a otevře hnisající ránu. Směrodatnou vlastností nenávisti je, že začne ovlivňovat vás samotné. Je to jako ledový chlad, který se rozprostře ve vaší mysli a zabraňuje vám racionálně uvažovat. Je to jako jed, který se postupně dostane do každé buňky vašeho těla a cítíte ho v konečcích vašich prstů. Je to cit, který vás naoko posiluje a nutí bojovat s vaším nepřítelem, ale ve skutečnosti vás oslabuje tak dlouho, až sami padnete poražení k zemi. Je to jako červ, který začne okusovat vaše dobré vlastnosti a city. Pokud nenajdete sílu k boji s vlastní infikovanou myslí, nakonec vás nenávist naprosto pohltí a ve spojení s jejím cílem nejste schopní ničeho, co se jeví jako lidské a správné. Kdyby neexistovala hranice, kterou představují společenské normy, dokázali byste s ledovým klidem dotyčnému ublížit a jeho neštěstí vám přináší slastné pocity. Je snad možné takové city chovat k něčemu nepodstatnému? A přesto se tak často z úst lidí ozve: "Nenávidím..." 

„Málokteří lidé mohou být šťastni, aniž by nenáviděli nějakou osobu, národ nebo tvora.“ (Bertrand Russell)

Setkali jste se někdy s pravou nenávistí?  Jak se dá proti takovým pocitům bojovat?

Předvánoční...

  

  Přiznávám se bez mučení, že mě také letos dostihla vánoční nálada, a tak se postupně propracovávám přípravami, úklidem a nákupem dárků, které raději kupuji několik měsíců dopředu, abych se vyhnula největšímu obchoďákovému šílenství, které nesnáším, jak víte z předloňského článku. Bůh žehnej člověku, který vymyslel internetové obchody. :D Zároveň se ale blíží první zkouškové na navazujícím magisterském studiu, takže obvykle pobíhám od pekáčů k počítači, od trouby ke skriptům a při uklízení kroužím po pokoji s hadrem, leštěnkou a hromádkou poznámek z přednášek. Momentálně se prokousávám učebnicí dějin žurnalistiky, kterou se mi konečně podařilo zapsat jako vedlejší obor studia. Kdo ví, jak jsem byla poslední tři roky zoufalá, že mi školní systém neumožňuje zapsání předmětů z tohoto oboru, ten pochopí, jak moc jsem nadšená. Hurá, konečně se někam pohneme! Příští týden mě čekají dvě prezentace, test a dopsání tří domácích úkolů, které spočívají ve vyhodnocování číselných údajů z fiktivních dotazníků a měření. Čím jsem Vám chtěla sdělit, že toho mám teď trochu moc. 

  Ale nechme školu školou. Zítra se chystám na menší nákup do Ikei (pořád nevím, jak se ten název správně skloňuje), protože jsem došla k názoru, že nezbytně nutně potřebuji svíčky s vůní mandarinek a kokosu a pár dalších drobností. Možná, že se konečně odhodlám i k nákupu skleniček na víno, které už tam mám vyhlídnuté asi dva roky. Nesmějte se! Proč jsem si je nekoupila už dávno? Kromě toho, že jsou ty skleničky perfektní, jsou také od už pohledu velice křehké, proto nad nimi vždy nešťastně stojím a přemýšlím, jak je hromadnou dopravou přetransportovat domů tak, aby zůstaly v jednom kuse a nevysypala jsem doma z tašky skleněnou drť.

Jak se těšíte na Vánoce Vy? 

Plánujete něco na letošní Silvestr?