Nenávist

Pokud nahlédnete do výkladového slovníku, či zadáte do vyhledávače slovo „nenávist“ najdete definici podobnou té následující: „Nenávist je dlouhodobá intenzivní emoce zaměřená proti určitému objektu." V tomto článku bych se ráda pokusila o menší úvahu nad tím, co nenávist vlastně znamená a jak jsem se s touhle stránkou osobnosti, která tiše dřímá někde v nejtemnějším koutku naší duše, člověk setká.

„Láska a nenávist jsou city, které se vyživují samy, ale nenávist má z těch dvou delší život.“(Honoré de Balzac)

Kdy jste naposledy použili slovo „nenávidím“? Včera, minulý týden, měsíc nebo snad rok? A o jaké věci, člověku či činnosti jste vynesli tenhle odvážný soud? O vaší neoblíbené sousedce, která z poza závěsu špehuje své okolí, o psaní domácích úkolů či o té příšerné růžičkové kapustě, kterou vám předkládají u vás v jídelně k obědu? Jsem toho názoru, že slovem „nenávist“ se obecně velice plýtvá a že spousta lidí jej zaměňuje za city daleko slabší a méně destruktivní. Můžete spoustu věcí nesnášet, nemít rádi, můžou se vám hnusit a přivádět vás v nezvladatelnou zuřivost. Možná nedokážete vystát tu protivnou sestřenici vaší kamarádky. Ale je to vlastně ona skutečná tajemná nenávist?  

                                        

„Nenávist vyčerpává stejně jako láska, někdy dokonce ještě víc“ (Oscar Wilde)

Dle mého názoru značná část lidí za svůj život skutečnou nenávist nepozná, a proto je pro ně snadné ji zaměnit za jiný cit, který vyjadřuje negativní postoj vůči zdroji nepříjemných pocitů. Možná, že skutečnou nenávist dokážete identifikovat až ve chvíli, kdy váš sevře ve svém náručí jako slizký had a lačně do vás zaboří svá kusadla. První věcí je, že k nenávisti vám opravdu nestačí malicherné důvody. Podnětem musí být něco zásadního, co se zasekne hluboko do vás a otevře hnisající ránu. Směrodatnou vlastností nenávisti je, že začne ovlivňovat vás samotné. Je to jako ledový chlad, který se rozprostře ve vaší mysli a zabraňuje vám racionálně uvažovat. Je to jako jed, který se postupně dostane do každé buňky vašeho těla a cítíte ho v konečcích vašich prstů. Je to cit, který vás naoko posiluje a nutí bojovat s vaším nepřítelem, ale ve skutečnosti vás oslabuje tak dlouho, až sami padnete poražení k zemi. Je to jako červ, který začne okusovat vaše dobré vlastnosti a city. Pokud nenajdete sílu k boji s vlastní infikovanou myslí, nakonec vás nenávist naprosto pohltí a ve spojení s jejím cílem nejste schopní ničeho, co se jeví jako lidské a správné. Kdyby neexistovala hranice, kterou představují společenské normy, dokázali byste s ledovým klidem dotyčnému ublížit a jeho neštěstí vám přináší slastné pocity. Je snad možné takové city chovat k něčemu nepodstatnému? A přesto se tak často z úst lidí ozve: "Nenávidím..." 

„Málokteří lidé mohou být šťastni, aniž by nenáviděli nějakou osobu, národ nebo tvora.“ (Bertrand Russell)

Setkali jste se někdy s pravou nenávistí?  Jak se dá proti takovým pocitům bojovat?