Podzimní hlášení

Zdravím do zakaboněného podzimního dne. Jak si zvykáte na tohle protivně lezavé počasí? Já poslední dny usínám za pochodu a nejraději bych neopouštěla svou postel. Což je nemožné, takže mě pravidelně zastihnete pochrupující někde v autobuse. Mám pocit, že letošní rok se mi zkrátka rozhodl překazit všechny moje malé radosti. V létě mi znemožnil houbaření, protože u nás v lesích nebyla ani houbička jedůvka a navíc hrozilo, že podpálíte les jiskrou od gumové podrážky. Teď mi déšť kazí procházky v chrastícím barevném listí. Předpokládám, že letos zase nebude sněhulák, že ne? 

Dnešní článek bude takové malé nesourodé povídání. Budu psát o tom, co se děje a neděje. Co by se mělo dít, bude dít a proč nemám moc času na blog. Proložíme to nějakým tím obrázkem z mého instagramu a na konci budeme všichni šťastní, protože se nám společně podařilo oddálit povinnosti. V mém případě práci na seminárce, jejímuž zadání rozumím jen o něco málo víc než koza petrželi. 

A víte co? Hodně si to do odrážek, ať v tom máme pořádek. 

• Jo, zase jsem dýňová královna. Letos jsem pěstovala čtyři druhy a s výsledkem jsem naprosto spokojená. Teď už se jen chechtám v obchodech nad cenami, které chtějí za ty často pofidérní kousky. Vážně, pokud máte vlastní zahrádku a milujete dýňové koláče a krémy, tak na jaře zahrabejte pár semínek někam ke kompostu. Utrácet za dovezené dýně je u nás opravdu zbytečné, protože jsou nenáročné na pěstování a na tmavém suchém místě vám domácí dýně vydrží skoro do dalšího léta. Slavíte doma Halloween? Vím, že to není nás svátek, ale zrovna tahle anglosaská tradice se mi vážně líbí. Možná tady vznikla má posedlost dýněmi. :D 

Jo, blbější svíčku už jsem doma nenašla. :D

• Knížku Střet civilizací můžu doporučit všem, co se trošku zajímají o dění ve světě a současné problémy s migrací. A když už budete v knihovně, můžete přibrat i Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci od Giovanniho Sartoriho. Oba pánové podávají střízlivý pohled na problém tolerance a integrace migrantů, který by si měli do hlavy vtlouct někteří evropští politici. "Potíž je v tom, že integrace probíhá tehdy (a výhradně tehdy), jestliže ji přijímají a považují za žádoucí ti, kteří jsou integrováni."

• A máme tu mojí první výmluvu pro mou neaktivitu na blogu. V rámci školy jsem nedávno zavítala na Ministerstvo průmyslu a obchodu, pod kterým mám napsat rozsáhlou seminární práci o surovinové politice České republiky. Co vám budu lhát. Zatím z toho nejsem moc moudrá. Každopádně musím nacvakat asi 20 stránek, přijít s nějakou zajímavou myšlenkou a na konci to celé profesionálně prezentovat. A neuříznout si ostudu. 

• A následuje druhá výmluva. Jak už jsem tu asi psala, moje vedlejší specializace je žurnalistika. Novináři obvykle píší, a tak jsem i já zavalená požadavky na odevzdávání článků a seminárek, které se svým obsahem úplně nehodí na tenhle blog. Tenhle víkend musím například sesmolit komentář na téma "Všude samé odpadky," které jsem si sama vybrala. Už mám teorii, o čem budu psát, ale stále se mi to zdá trochu útočné. Tyhle články jsou dostupné volně na netu, takže pokud budete mít zájem, můžete si je dohledat. Nedělejte to! 

• A nejčerstvější věc. Včera večer jsem byla na exkurzi v České televizi, kde jsme si prošli některá studia a bavili jsme se o výrobě programu a přípravě přímého přenosu (v jednom se studií se právě připravoval přenos pořadu Máte slovo). Mám-li být upřímná, tak jsem od toho čekala trochu víc. Je sice zajímavé vidět, kde vznikají televizní programy, ale nemám pocit, že bych se dozvěděla něco úplně nového. Vlastně tohle zklamání mě tak trochu provází celou mojí vedlejší specializací. Psát mě sice baví, ale mám dojem, že ta výuka mi nic moc nového nepřináší, takže se tam většinou nudím. Možná to není úplně určené těm, co už mají nějakou tu publikaci za sebou a nepotřebují desetkrát vysvětlovat, jak má vypadat zpráva, fejeton, úvodník... 

Co je u vás nového? 

Taky už kupujete dárky na Vánoce?

PS: A dala jsem se na dietu, tak mi držte palce a schovejte všechnu čokoládu! :D

Jak mi dělali punkci...

V červnu jsem v rámci kontroly štítné žlázy absolvovala biopsii. Před zákrokem jsem si hledala informace k tomu, co mě vlastně čeká. Různě po diskuzích jsem nacházela rozličné názory a informace, které zákrok vykreslovaly v nejčernějších barvách a podle mého názoru zbytečně strašily už tak nervózní pacienty. A taky jsem se rozhodla, že svůj "den s punkcí" hodím na "papír," ať si příští nešťastníci můžou udělat reálný obrázek o tom, co mají vlastně před sebou a že se vlastně není čeho bát.

Když vám endokrinoložka, která se stará o všechny vaše hypofunkce a hyperfunkce štítné žlázy, oznámí, že ten nepřátelsky vyhlížející „ďublík“ bude nutné vystavit odběru vzorků, není to nic, co by vzbudilo všeobecné nadšení přihlížejícího davu. Punkce uzlíku na štítné žláze se rozhodně nedá považovat za skvělý prázdninový zážitek, i když zákrok je spojen s výletem do našeho hlavního města. Jako bonus si za nepříjemný zákrok zaplatíte tisíc korun českých, neboť doporučený odborník nemá uzavřenou smlouvu s vaší zdravotní pojišťovnou. Taky vás napadá hned několik způsobů, jak tuhle částku utratit daleko příjemnějším způsobem? Ale vem to čert! Zdraví je přeci nejdůležitější. A tak druhý den se zatnutými zuby vytáčíte číslo a oznamujete příslušnému lékaři, že se za dva týdny dostavíte do jeho ordinace a dobrovolně se necháte napíchnout na jeho jehlu. „Tak s vámi budeme počítat. Řekla vám k zákroku vaše paní doktorka podrobnosti?“ táže se unuděný ženský hlas na druhém konci. „Neřekla? Výborně. Minimálně deset dní se prosím vyvarujte požívání všech přípravku proti bolesti.“ Takže žádné Paraleny, Ibalginy a další pomocníčky. V době, kdy máte od zubaře rozvrtanou půlku dutiny ústní, není splnění takového požadavku zrovna jednoduché. Jakoby slyšel předchozí věty, okamžitě se začíná ozývat rostoucí moudrák a jeho sousedka stolička, která už měsíc čeká na čištění zubních kanálků. Bolestí mi celý den třeští hlava. Vše překonávám silou vůle a s mokrým ručníkem na hlavě, zatímco toužebně pošilhávám po růžových pilulkách. Jenom jednu tabletku si vezmeme a hned zase půjdeme. Ne, nesmíš! Vydrž prďka, vydrž! Nejsi přeci žádné máslo!

Z okolí se začínají sbíhat katastrofické scénáře. Vždy informované sousedky a kolegyně rodičů se snaží přispět svou troškou do mlýna, a tak se vzápětí dozvídám jednu děsivou historku za druhou. Podle všeho mě čeká zákrok téměř vražený, po kterém nebudu schopna opustit nemocnici po svých, neboť každý druhý pacient po opuštění ordinace sadistického řezníka s obří jehlou padá k zemi. Podezřívám je, že přehání. Doufám.

V den D (Vlastně v den P?) se na chodbě scházím s dalšími nešťastníky, kteří jsou na tento zákrok objednaní. Zatím nikdo tu nekolabuje, ale pohřební výraz v tváři lidí, kteří opouští ordinaci, výrazně snižuje morálku v čekárně. Dávám si předsevzetí, že já budu odcházet s povzbudivým úsměvem ve tváři, i kdyby si ho tam měla namalovat. Hned vedle sedí mladá maminka s malou pacientkou ve věku kolem sedmi let. „My vlastně vůbec nevíme, co to ta punkce je, paní doktorka nám k tomu nic neřekla“ nechává se slyšet paní. Ostatní si vyměňují soucitné pohledy. „Ale určitě to nebude nic bolestivého a Terezka to zvládne,“ vchází s naivním úsměvem do ordinace a já začínám odpočítávat vteřiny do chvíle, než se ozve křik dítěte. Buďme upřímní. Kdo by nekřičel, když na vás nečekaně vytáhnou jehlu a chtějí vám ji vrazit do krku? Hysterický pláč a jekot na sebe nenechá dlouho čekat a je doprovázen hlasitým lamentováním endokrinologa na adresu ošetřující lékařky, která maminku neseznámila s průběhem zákroku. Po třiceti minutách marného přemlouvání holčička odchází s vítězným výrazem ve tváři a čokoládovým bonbónem v ruce. Injekční stříkačce tentokrát unikla. Jsem na řadě.

První dobrá zpráva tohoto dne. Ordinace je jedním z míst v létem rozpálené Praze, které je vybaveno klimatizací. „Vy nám tu nebudete hysterčit, že ne?“ ujišťuje se hned endokrinolog. „Oni mi sem posílají malé děti úplně bez přípravy a takhle to vždy dopadá. Ta jejich doktorka snad vůbec nepřemýšlí.“ Odkazuje mě na lehátko u sonografu, zatímco pokračuje v monologu: „U vás nepotřebujeme lokální umrtvení. Vám by slečno v tomhle počasí stačilo, abychom vám dali dvě tři dvanáctky a hned by vám bylo jedno, že do vás tady budeme něco píchat.“ Při pohledu na injekční stříkačku, kterou bere do ruky, koketuji s myšlenkou na zběsilý úprk z ordinace. „Hlavně se mi tu nesmíte „šprajcnou,“ jinak to bude bolet,“ radí doktor. To se mu lehko řekne. Zavírám oči a čekám, co se bude dít. Vzápětí přichází tlak na kůži zhruba uprostřed krku a píchnutí… jako od včeličky… od včeličky z Černobylu. Ne, popravdě to není tak hrozné. Překvapením otvírám oči. Po všech těch děsivých historkách bych čekala větší bolest, ale tohle bylo méně bolestivé, než jsou klasické odběry krve a očkování. A to bylo jako všechno? Nebylo. Teď teprve přichází ta méně zábavná část. Jehlička začíná rejdit po krku a já mám pocit, že mi někdo po mase přejíždí velmi tvrdým kartáčkem na zuby. „Nesmíte zatínat svaly,“ napomíná mě doktor. To se mu lehko říká. Jak mám nezatínat svaly, když se mi je vůbec nedaří ovládnout? Kde je doktor House? Tohle by se mu líbilo. Je to vlastně zajímavé. Zákrok po vpichu totiž vůbec necítím v místě, kde probíhá, ale od prvního protivného pokusu nasát vzorek do stříkačky mi začíná ostrá bolest vystřelovat někam do pravého ramene a dolů do zad. Příjemnější by asi bylo sedět na rozpálené plotně. Znáte tu bolest, když se vám zablokují záda a vy se snažíte pohnout? Tak to je přesně ona. Najednou tlak povolí. „Tak hotovo,“ konstatuje sestřička. Trochu malátně se zvedám a nenápadně se snažím přesunout blíž ke klimatizaci, protože se se mnou točí celá ordinace. Úplně jako po těch dvanáctkách. „To si představte, že mám doma kočku,“ slyším doktora. „No, a ona si mi pořád sedá na hlavu. Ono se říká, že kočky poznají, když je někdo nemocný a sedají si na ta nemocná místa. Tak pořád nevím, jestli si to vlastně nemám od ní brát osobně.“ 

Opouštím ordinaci, v rameni mi stále škube bolestí, ale statečně se snažím o onen povzbudivý úsměv pro další pacienty. Je to dobře, že v čekárně není zrcadlo. Můj výraz je v tuhle chvíli nejspíš tak přirozený a povzbudivý, jako je u retardovaného psíka v reklamě na Kofolu…

Nabídněte posměváčkům pomoc aneb blogerský TAG

Zdravím všechny uvařené, upečené a grilované čtenáře, kteří mají také raději zimu, a tak momentálně trpí a sní o stavění sněhuláků. Jak přežíváte teploty posledních dní? Já bych si ze všeho nejraději vzala příklad z filmu Vesničko má středisková (mimochodem, ten se natáčel nedaleko mého bydliště) a sedla si do sklepa na sedmý schod, abych byla ideálně vychlazená. Největší krize dne přichází ve chvíli, kdy mám naplnit své předsevzetí pro letošní prázdniny, ve kterém jsem se zavázala, že budu chodit pravidelně běhat. Jakoby už tak mé lenochodí já nebylo kvůli tomuto rozhodnutí velmi nešťastné, ještě musí být pekelné vedro. Ok, konec úvodního proslovu. 

Tenhle TAG, kterým se chystám zaplácnou mou osobní okurkovou sezónu, jsem přebrala z blogu http://vysvobozena.blogspot.cz/, kam se všichni povinně půjdete podívat. Zdravím jeho autorku! A můžeme začít...

1. Jak vznikl tvůj první blog a o čem byl?

K blogu jsem se poprvé dostala vlastně náhodou. Už jsem tu v jednom článku zmiňovala, že jsem byla (a asi ještě jsem) fanynka německé skupiny Tokio Hotel. V té době kolem nich existovala hodně velká a provázaná komunita, ze které dnes zůstalo už jen nejsilnější jádro. I já jsem tehdy měla vytipováno několik stránek, které jsem pravidelně navštěvovala. V jedné z tamních diskuzí jsem se seznámila s partou skvělých talentovaných holek, se kterými jsem v kontaktu až do dnes. Už nevím, na čem naše diskuse tehdy vznikla, ale výsledkem bylo, že jsme si společně založily stránku, na které jsme se věnovaly hlavně psaní satirických povídek a dalším kreativním činnostem. Byly jsme známé pod zkratkou KNU a jeden čas jsme dokonce držely rekord v nejkomentovanějším článku na blog.cz. Později jsem chvíli vedla svůj vlastní blog, na který jsem přidávala hlavně recenze na knížky a jejich rozbory, protože jsem si tehdy všimla, že velká část čtenářských deníků, které jsou dohledatelné na internetu, je plná fatálních chyb. Jenže blog.cz měl v té době často technické problémy, takže jsem staré stránky smazala a přesunula jsem se sem. Jo... a taky jsem si řekla, že nebudu studentům usnadňovat jejich práci a podporovat je v tom, aby nečetli.

2. Jaký je tvůj aktuální blog, o čem je a co bys chtěla, aby v budoucnu ještě byl?

Tohle je trochu divná otázka, ne? Můj blog je ten, na kterém čtete tenhle článek. Páni, to je opravdu překvapivé. O čem je? Je o všem a o ničem. Stále se nemůžu dopracovat k nějakému konkrétnímu zaměření. Když se podívám do statistik blogu, tak vidím, že nejvíc návštěv měly články, kde jsem se podělila o své recepty. Už jsem říkala, že jsem celkem dobrá kuchařka? Nehledejte, všechny jsem smazala, protože jsem je zpětně vyhodnotila jako špatně napsané. Určitě se nechci zaměřovat na kosmetiku a oblečení, protože takových blogů je hodně a já osobně preferuji stránky, kde se něco zajímavého dozvím a můžu si s autorkou a ostatními "pokecat" nad různými tématy a názory. Kam bych tedy chtěla blog směřovat? Určitě někam, kde se budou čtenáři víc zapojovat a budou mít prostor pro vyjádření svých postojů. 

3. Jak vznikaly tvé blogové přezdívky? 

Jestli se nepletu, tak už pěkně dlouho používám jednu a tu samou. Protože nemám jméno, které by bylo zrovna časté, chtěla jsem se původně prezentovat tak, jak mě oslovuje část mých nejbližších kamarádů. Jenže se ukázalo, že uživatelské jméno Ivon, je obvykle zabrané, a tak jsem ho musela trochu poupravit. Tahle "přezdívka" vychází z francouzské výslovnosti mého jména. Mimochodem, původ mého jména je staroněmecký a je spojovaný s tisem. Takže jsem vlastně jedovatý jehličnan s červenými bobulemi. Ne, teď vážně. Mé jméno je obvykle překládáno jako "tisový luk" nebo "válečník s tisovým lukem." Fajn, asi jsem si moc nepomohla, že? :D

Deset maličkostí, které mi ničí život

Kdy už tady máme ten víkend, tak si dnes dáme článek na takové volnější, odpočinkové a trochu zábavnější téma. Vážení čtenáři, vůbec bych nevěřila, že dát dohromady tenhle krátký seznam maličkostí z běžného života, které mě z různých důvodů rozčilují, bude taková fuška. Buď na světě není moc věcí, které by mě dokázaly opravdu naštvat,  nebo mám tak děravou hlavu? Vsadila bych si spíš na druhou možnost. Vždyť to říkám pořád, že si konečně musím začít dělat poznámky ke každému článkům do svého notýsku "blbníčku." 

• Lidé, kteří překrucují všechno, co jim říkáte. Setkávám se s tím na diskuzích tak často, že už to beru jako běžnou věc. To ale neznamená, že mě to nemůže vytáčet do vrtulky. Určitě to znáte. Polopaticky někomu vysvětlíte a podložíte myšlenku A, on z vašeho textu vytáhne jednu jedinou větu holou, tu naprosto překroutí do smyšleného tvrzení B a je vás schopný napadnout, že jste vy sami řekli B. Když ho na jeho omyl upozorníte, odmítá uznat, že vy jste nic takového nikde nenapsali. A nesmíme zapomenout, že se z vás následně snaží znovu a znovu udělat blbce, i když ho dalších deset lidí upozorní, že nemá pravdu. Celkem by mě zajímalo, jestli to tihle diskutéři dělají vědomě, nebo si své překrucování vůbec nepřipouští. Co tipujete vy?

• Dlouho jsem přemýšlela, jak mám tenhle bod pojmenovat, ale můžeme tomu říkat třeba"lidé, kteří si vždy umí stoupnout na správné místo." Ano, myslím to ironicky. Kdo žije v Praze a pravidelně jezdí metrem, určitě to zná. Pospícháte na důležitou schůzku, zkoušku ve škole, navazující autobus, do práce... takže je ve hře každá vteřina vašeho času. A jakoby nestačilo, že vaše tramvaj měla zpoždění a na každých semaforech jste vychytali červeného panáčka, na vaší cílové rovince z metra si někdo stoupne přesně do prostředka eskalátorů. Následuje vaše: "Dovolíte, prosím?" A občas se ani tak nedočkáte žádoucí reakce. Lidi, já vím, že eskalátory nejsou primárně určené na to, aby se po nich chodilo a běhalo. My sprinteři to taky neděláme kvůli tomu, abychom mohli obtěžovat vaši vyhlídkovou jízdu. Mějte prosím občas slitování s námi, kterým jede za pět minut spoj domů a vzhledem k víkendovému provozu nám hrozí, že budeme kvůli dalšímu autobusu sedět na nádraží pět hodin jako ten kedluben na záhonu.

• S předešlou maličkostí souvisí i ono známé zastavování se hned po té, co vylezete z metra, tramvaje či autobusu, i když ostatní cestující by také rádi opustili dopravní prostředek. Zastavování se na místech, na kterých dokonale překážíte všem kolemjdoucím, je celkově skvělá věc. Zrovna nedávno jsem v tomhle směru měla vážně "šťastné ráno." Odskočil jsem si do marketu na rychlý nákup. Už před obchodem jsem se musela doprošovat skupinky lidí, kteří se rozhodli, že zahájit přátelské klábosení bude nejlepší v místě, kde naprosto znemožní ostatním přístup k nákupním vozíčkům a vchodu. Další paní se pro jistotu dala s manželem do debaty o nákupu přímo za dveřmi a za mou prosbu o uvolnění cesty jsem byla odměněna pohledem ve stylu "to je dneska nevychovaná mládež!" Vše zakončilo nekonečné kličkování mezi nákupními vozíky (a jejich přesouvání) postavenými tak, aby zablokovaly celou uličku. Jo, měla jsem z toho skoro tik v oku a dopoledne zase nějakou dobu nakupovat nepůjdu. Zdá se, že je to pro mě nebezpečná část dne. 

Střípky ze života

Taky trávíte poslední letní dny s domácím šalvějovým čajem pod dekou a nohama v chlupatých ponožkách na zapnutém topení? Začínám litovat, že jsem si místo plavek nekoupila raději nový svetr, šálu a palčáky. Tenhle rychlý článek je hlavně informační. Začněme otázkou a technickým zádrhelem, který se mi nedaří rozmotat: 

•  Už se vám někdy stalo, že se vám přestaly zobrazovat vaše komentáře? Od neděle mi najednou nejdou přidávat na blogspot příspěvky k článkům. Napíšu text, kliknu na "odeslat" a všechno zmizí. Nejde to na mém blogu, nejde to na stránkách, které mám ve sledovaných, proto poslední dobou nic nikomu nekomentuji. Tady na blogu se mi to podařilo vyřešit tím, že jsem změnila nastavení komentářů tak, aby se otvíraly na samostatné stránce, jenomže to mi vůbec nevyhovuje. Už jsem zjistila, že tenhle problém je jenom v prohlížeči Google Chrom, zkoušela jsem různá řešení, která jsem k tomu našla na internetu, ale pořád to nefunguje. Nemáte někdo nějaký tip, jak tohle napravit? Já už jsem vážně v koncích. Pokud vás něco napadne, dejte mi vědět do komentářů/do otázek na ask/do vzkazů... hlavně mě prosím zachraňte! :D

Taky jste blázni, kteří běhají po zahradě a fotí si, jak jim to všechno krásně kvete? :D 

Mám v tuhle chvíli rozepsáno několik článků, ale poslední dny jsem vůbec neměla čas si sednou k počítači a tyhle "restíky" dokončit, protože k některým mi ještě chybí načíst pár zdrojových textů. Nejdřív potřebuji konečně odepsat svému vězni do Colorada, protože jsem ho kvůli rodinným problémům a škole teď úplně vynechala. Když tedy nepočítám ten pohled z Prahy s oznámením, že se časem ozvu. Jen na to mít čas a náladu. 

Poslední dny stále běhám po doktorech. Mám za sebou zubaře a ještě mě čeká endokrinologie a sonografické vyšetření. Taky máte problémy se štítnou žlázou a podezřelými uzlíky v krku? Já si mám jít pro svou první dávku léků a vůbec se mi do toho nechce. A můžu vám dát malé doporučení? V rámci možností si pohlídejte, jestli váš lékař dělá svou práci pořádně. Ušetříte si tím další starosti. Celé pondělí jsem trávila na zubařském křesle, protože se ukázalo, že moje bývalá zubařka mi naprostou většinu zubních kazů opravila špatně a já si teď musím nechat znovu rozvrtat a předělat půlku pusy. Můj nový zubní doktor totiž na rentgenu (který mi mimochodem bývalá zubařka nikdy neudělala) zjistil, že mám pod plombami hluboké kazy. O jeden zoubek teď doslova bojujeme, protože zubní kaz zasahuje až k nervům a oslabený zub mi po prvním ošetření praskl. Fakt paráda! Dokonce mi chvíli hrozilo, že mi ho bude muset úplně vyškubnout. Auvaj! Teď už se rozhodujeme, jestli to bude korunka, nebo jestli bude stačit poškozenou část domodelovat. Což se dá označit za částečnou výhru. V rámci stěžování si na vlastní bolavé neštěstí jsem zjistila, že nejsem jediná z mého okolí, kdo se s problémem špatně odvrtaných kazů a udělaných plomb potýkal. Což je celkem nemilé zjištění. Tak si dejte pozor, koho necháte, aby se vám vrtal v puse.

Knihomolovy letní zásoby/výtvarný projekt mé bývalé základky/jsem sklízela/lenochod začal běhat. 

Mít, či nemít rád YouTubery? Toť otázka dnešního dne

.

Začala jsem jako zarytý odpůrce... 


Snad každý uživatel internetu a rodič, jehož dítko má dnes přístup na síť, musel zaznamenat fenomén těchto populárních videí. Ta vytváří a publikují na svých profilech internetové osobnosti, které známe pod pojmem YouTubeři. Ti se rekrutují z řad místního i zahraničního publika internetové stránky Youtube. Autoři jsou dnes různého věku, původu i zaměření a videa jsou ve většině případů cílena spíš na diváky v nižší věkové kategorii. Nicméně, jak se zdá, sledujeme je i my, co jsme už v jedné třetině cesty do důchodu. Pravda je, že i já jsem se ke sledování svých tří oblíbenců dostala přes mladší generaci. Děti sice ještě nemám, ale mám hned dva o pár let mladší sourozence, takže vyhnout se konfrontaci s touhle internetovou zábavou pro mě bylo zcela nemožné a to hlavně proto, že moje sestra striktně odmítá používat sluchátka a hlasitými monology svých oblíbenců u nás doma kulturně obohacuje celou rodinu a pravděpodobně také naše sousedy a kolemjdoucí.To byl také důvod, proč jsem zpočátku byla vůči YouTuberům celkem vysazená a můj náhled na ně byl hodně negativní. Doslova jsem je nesnášela, takže jsem s tím sestru časem posílala do píp, píp, píp a občas taky do píp... ano, slovník hodný studované dámy.

Fajn, teď jsem si asi dovolila napsat opravdu hroznou věc, která se možná dotkne některých zarytých fanoušků, ale představte si, že jste něco nuceni nedobrovolně poslouchat X hodin každý den (a to i během zkouškového). Přísahám, že kdybych některého z YouTuberů náhodně potkala na ulici, tak ho nepoznám podle vzhledu, ale půjdu za ním a řeknu: "Hej ty, je možné, že já a tvůj hlas se známe?" Slyšela jsem je doma tak často, že už jsem jen čekala, kdy se s nějakým potkám u ledničky a budu se s ním muset ráno přetahovat o koupelnu a cereálie k snídani. Navíc u nás doma běželi a běží i autoři, kteří opravdu nejsou můj šálek čaje. Co si budeme povídat, někteří z nich nemají úplně vybraný slovník a úroveň vyjadřování taky pokulhává. Moje sestra se navíc u některých sprostým slovníkem slyšitelně inspirovala, což už jsem tu někde v jiném článku zmiňovala. Zároveň jsem několikrát zaznamenala, že se ten člověk, jehož hlas jsem z vedlejšího pokoje musela poslouchat, vyjadřoval k relativně zásadnímu společenskému tématu, ale pletl si pojmy s dojmy a říkal naprosté hlouposti. Teď nemyslím hlouposti ve smyslu "já mám na to jiný názor," myslím hlouposti ve smyslu "mám fatální mezery ve vědomostech." Jasně, splést se může každý, nikdo není neomylný. Já jsem ovšem toho názoru, že člověk, který má tisíce hodně mladých odběratelů, z nichž někteří ho považují za svůj vzor, by si na tohle mohl dávat pozor a než něco vypustí do světa, měl by nad tím alespoň trochu přemýšlet.

Ale jak jsem naznačila, můj postoj se částečně změnil

Když se tak dívám na dnešní scénu, dá se říct, že s různými amatérskými snahami o vlastní tvorbu se nám v posledních letech roztrhl pěkně objemný pytel a spousta těch pokusů je jenom zoufalá potřeba někoho napodobovat a kopírovat jeho nápady do poslední vteřiny videa. Což je smutné. Připomíná mi to bezhlavé kopírování cizích článků. Chlubit se cizím peřím opravdu není věc hodná obdivu! Co jsem si všimla, tak hodně divaček v mém věku také sleduje videa, která jsou zaměřená na kosmetiku a nákupy. Mě se to netýká. Nějak nechápu, co je na tom zajímavé a zábavné. Z mého pohledu je to většinou záživné asi jako týden starý rohlík. Asi to bude mnou. Asi prostě nemám úplně holčičí zájmy. Jo, to bude tím...

Ke sledování mých "tří mušketýrů" jsem se dostala z velké části úplně náhodou. K pravidelným odběrům mě nepřivedl člověk, kterého lze označit za nekorunovaného krále české i slovenské scény. Ano, neokouzlil mě Gogo se svou šiška, i když zaslouženě patří do mého hvězdného tria a jeho tvorbu uznávám jako tu nejlepší. Ke sledování mě přivedlo jedno z videí "NeumÝš gramatYku" z kanálu Hoggyho, které se mi objevilo na hlavní stránce v nabízených a u kterého jsem se smála asi dvě hodiny. Mimochodem, když sedíte ve škole ve studovně a smějete se jako idiot, budete tak i působit. Takže Hoggy byl vůbec první YouTuber, u kterého velký naštvaný odpůrce shlédl každou zveřejněnou minutu jeho práce a to někdy i dvakrát. 

Takže to máme dva moje favority a zbývá nám ještě poslední místo. Tuhle pozici obsadil před pár týdny Expl0ited a přiznávám se, že k němu mě přivedla moje vlastní pověstná škodolibost. Byla jsem s kamarády na Majálesu, a protože zbožňuji Tomáše Kluse, nesměla jsem chybět na jeho vystoupení. A jak asi někteří víte, před jeho koncertem se na pódiu v rámci propagace Utuberingu, který proběhne koncem června, mihli právě naši domácí a slovenští YouTubeři. Všichni okolo stojící lidé si mohli všimnou, že se mi v tu chvílí na tváři objevit ďábelský škleb a na hlavě vyrašilo něco, co věrně připomínalo rohy, takže k dokonalému efektu už mi chyběly jen pořádaně ostré a špičaté vidle. Jednou z mých základních vlastností je, že velmi rychle rozpoznám prostor k tomu, abych si do někoho mohla ze srandy rýpnout, kopnout nebo mu jinak škodit, jsem zkrátka správný zákeřný hajzlík. Z kapsy jsem vytáhla telefon a jala jsem se fotit. To se rozumí, že to nebylo pro mě, abych si je připíchla doma na nástěnku. Už v té chvíli jsem se viděla, jak posílám domů sourozencům MMS s fotkou Goga, protože toho jediného jsem poznala, se zprávou ve stylu: "Muhaha, koukej, na koho právě koukám!" K mojí smůle jsem stála dost daleko od pódia a jako bonus vedle velmi opilé a otravně hlasité slečny, která do mě pořád strkala, takže jsou všechny fotky totálně rozmazané a je na nich k poznání jen Gogo (kvůli svojí výšce) a Jirka Král (díky oblečení). Nicméně, na jedné z fotek je zachycené také jedno z těch pláten, na které se promítá, co se děje na pódiu. A na té momentce... samozřejmě rozmazané, nezaostřené a totálně přesvícené momentce, která je naprosto nezveřejnitelná... hraje hlavní roli jakási neznámá osoba poskakující s rukama nahoře. Nedalo mi to a začala jsem zkoumat, kdo mi to vlastně zabírá prostor v paměti mobilu. (Co kdyby to šlo taky využít k takovému tomu veselému domácímu provokování, že?) A jak už všichni čtenáři pochopili, byl to Expl0ited. Identifikovala jsem ho podle vlasů, protože to je asi tak všechno, co je na tom mém vysoce profesionálním a uměleckém snímku velmi dobře vidět. *pauza na smích* Takže díky jedné nepovedené fotce jsem se dostala k jeho skvělým sociálním experimentům a následně ho zařadila i do svých sledovaných. A moje trio bylo kompletní.

A co vy a YouTubeři? 

Máte svoje oblíbence, nebo vůbec nesledujete?

Chybí vám něco na české scéně? 
Myslíte, že tenhle fenomén má budoucnost? 

Ale jinak jsem celkem normální!

U tohohle článku jsem se inspirovala především u youtuberů, na jejichž videa se i já občas mrknu, ale vím, že tenhle TAG je častý i v písemné podobě. Jak už vám asi došlo z názvu článku, sepsala jsem několik mých "divných" vlastností a zvyků, na které jsem si vzpomněla. Nakonec jsem jich dala dohromady 13, přičemž jsem si jistá, že moji přátelé by jich vymysleli daleko víc a asi by byli i daleko peprnější. Tenhle článek mám popravdě rozepsaný už dlouho, ale pokaždé, když jsem si na něco vzpomněla, jsem byla líná jít si to někam zapsat, takže jsem polovinu věcí zase úspěšně zapomněla. 

• Když jsem byla malá, každé ráno jsem vstala... a šla jsem přepočítat slepice. A to vždy minimálně dvakrát! Byla to pro mě ta nejskvělejší a nejdůležitější zábava, což je zvláštní, protože matika vážně není můj koníček. Možná jsou můj koníček slepice? Moje nejoblíbenější slepice se jmenovala Bělka. Kdo uhodne proč, má u mě misku zrní. 
• Se slepicemi souvisí i moje další vtipná vzpomínka. Spousta dětí má někde u domu svoji vlastní kuchyňku na dorty z bláta a písečnou zmrzlinu. Já jsem tuhle hru dotáhla k dokonalosti. Kradla jsem v kurníku vajíčka a vařila jsem "vajíčkový dortík."  Promiň babi, promiňte slepičky...

¨¨

• Moje oblíbená pochoutka je čerstvý rohlík s kečupem. Musí to být ovšem správný kečup a křupavý rohlíček... mňam, mňam. Myslela jsem si, že jsem kuchař za všechny prachy, ale pak jsem viděla kamaráda, jak si na krajíc chleba maže kečup a na vrch si naložil kyselé okurky. Asi stále existují ještě větší labužníci, než jsem já. 

Víkend se zvířátky, máme doma kunu aneb radosti ze života chataře

Moje okolí už je celkem smířené s tím, že čas od času se u nás doma vyskytují postřelení holubi, zatoulaná koťata, ztracení psi, napůl zmrzlí vrabčáci a další zvířátka, která v běžné české rodině asi nenajdete. (Mimochodem, už pár dní koukám z okna na párek čápů hnízdících na komíně.) Od posledního víkendu mám na svém seznamu kuriozit další záznam. Zřejmě tyhle zvířecí existence v nesnázích něčím přitahujeme, a tak se stalo, že jsme si na zahradu omylem a zcela nedobrovolně pořídili mládě kuny lesní, vlastně...řekněme si to na rovinu... mládě kuny lesní se rozhodlo, že bude okupovat naši zahradu. 

Poslední horké dny nebyly náročné jen pro lidi, ale i pro naše čtyřnohé přátele. Náš zrzavý kocour si kupříkladu v sobotu uhnal úpal. Pravděpodobně se snažil taky nachytat nějaký ten bronz a trochu to s tím opalováním na mezi u potoka přehnal. Den před tím jsem promeškala příležitost pořídit si selfie s odpočívajícím srncem, který mě zřejmě vyhodnotil jako moc málo nebezpečnou na to, aby v tom vedru vstával a opouštěl svůj stinný koutek ve vysoké trávě pod starou jabloní. Mám podezření, že je to ten stejný srnec, kterého čas od času v noci nachytám, jak nám okusuje u plotu keříky.

A jak jsem přišla k malé kuně lesní? V sobotu jsem byla na večírku k zahájení sezóny na místním přírodním koupališti. A jak si tak kráčím nocí domů mírně posílená vínem, vidím, že naproti naší brance pobíhá po silnici sem a tam malý stín. V první chvíli mě napadlo, že je to naše kočka. Hned jsem ji chtěla začít hubovat, že chce, aby jí něco přejelo. Začala jsem na ní tedy volat: "Čičí, čičíííí." Stín se zastavil uprostřed pohybu, otočil se mým směrem a rozvážným kolébavým hopkáním vyrazil k mojí osobě. Až v tu chvíli mi došlo, že ten způsob, jakým se pohybuje, není úplně "ladně kočkovitý" a že velikost nám na dospělou kočku také úplně nesedí. Tak že by to bylo zatoulané kotě? Dokonce i to kníkání, které to začalo vydávat, by tomu odpovídalo. Než jsem se ve svých úvahách dobrala ke konci, už se ta malá chlupatá kulička dostala až ke mně, usadila se mi pod nohy a jala se mě bedlivě pozorovat. Až když se mi podařilo nastavit na mobilu baterku (naše část vesnice má velmi malý počet lamp veřejného osvětlení), mohla jsem si toho malého huňáče prohlédnout. Nebyla to naše kočka, nebylo to ani kotě, bylo to rozčepýřené už trochu odrostlé mládě kuny. Tak tam tak stojíme uprostřed silnice a koukáme na sebe. Já udělám krok vzad, kuna tři skoky vpřed. Najednou se ze tmy (tentokrát už doopravdy) vynořila naše kočka. Stoupla si mezi mě a kunu, zaujala bojovnou pozici a začala výhružně vrčet a prskat. Je to hrdinka a chtěla bránit paničku. :D Kuna nejprve couvla, a pak odhopkala do křoví. Popadla jsem tedy kočku do náruče a chtěla jsem ji odnést domů, aby se tam s tím zvířetem neprala. Jenže jen jsem se otočila a udělala několik kroků k brance na zahradu, vyběhla kuna ze křoví a jala se nás pronásledovat. Když jsem jí následně zabouchla dveře před nosem, chvíli se venku vztekala, ale potom zmizela pryč  do noci... nebo jsem si to alespoň myslela, protože když jsem ji šla o chvíli později zkontrolovat, už tam nebyla. Ráno to vyprávím mamce: "Že nevíš, co jsem včera potkala cestou domů?" "Malou kunu?" Nechápala jsem: "Jak to víš?" "Ráno jsem jí našla, jak chrápe pod zahradou a očividně si myslí, že u nás bydlí." Dnes je úterý a kuna nám stále hopká mezi záhony, budeme tedy muset podebatovat s nějakým veterinářem, co s ní máme udělat.

Není krásná? :D

V neděli jsme byli zachraňovat žabky. Fajn,to zní taky trochu divně, ale dovolte vážení čtenáři, abych vám to osvětlila. Kousek za naší vesnicí je v lese dnes již nevyužívaný a volně průchozí areál dětského tábora (tip pro nadšence pro urbex :D), o který se jeho majitel posledních pár let vůbec nestará (pomineme-li tu chvilkovou snahu vytvořit z toho ubytovnu pro bezdomovce). Kromě několika desítek dřevěných chatiček, čtyř větších zděných objektů a nebezpečných odkrytých šachet, které se zákeřně schovávají v trávě a jednoho krásného dne do nich někdo spadne, tu najdete také dva bazény. Ne, tohle není přesné, pravda je, že dnes už to nejde nazývat bazény. Ten menší z nich je sice ještě poměrně zachovalý, ale z druhého se stalo zeleno-žluté hluboké páchnoucí jezírko dešťové vody, která se tu částečně drží už od loňska a nemá kudy odtéct. Na začátku podzimu si bratr při procházce všiml, že v hlubokém bazénu je uvězněno několik žabiček, které skočily dolů a brzy zjistily, že jsou ve smrtelné vodní pasti. A tak jsem vyrobili dlouhý provizorní naběrák, žábky jsme vylovili a pustili do zpátky do přírody. Po letošní zimě je ale bazén zase o něco plnější, voda v něm je... hmm, řekněme, že pokud tam náhodou spadnete, vynoříte se pravděpodobně jako zelený mutant s fialovým nosem, růžovými puntíky, několika chapadly na nepochopitelných místech a tělíčkem utopené myši na hlavě. Stačí vám tenhle popis? Žáby tam napadaly znovu, a tak jsme zahájili výlov číslo dvě. Je to ale běh na dlouhou trať. Možná by bylo nejlepší, kdyby ten bazén správce objektu prostě konečně vypustil...

Zde by měl být velmi inteligentní nadpis...

Už jsem se někdy zmiňovala, že zkoušková období jsou pro mě prokletá? Ne? Tak je načase to udělat! Když už se tu jednou nepotácím jako zombie v horečkách, s kapesníčkem u nosu a jednou plící mimo provoz, tak odvezou pro změnu tátu do nemocnice s infarktem. Ach jo... 

Přiznávám se, že tenhle článek je především jedna veliká veřejná prokrastinace. Příští týden mě čeká zkouška, které se bojím jako čert kříže. Předmět je to sice nesmírně zajímavý (témata z práva pohledem ekonomů), ale naneštěstí pro mě je včetně závěrečné zkoušky, domácích úkolů, seminární práce a dvou prezentací vyučován v angličtině a já jsem si vědoma toho, že moje jazykové schopnosti jsou stále někde na půl cesty mezi komedií a tragédií. "Bést íííngliš evrrr," abych to vyjádřila přesně. :D Pojala jsem proto podezření, že je ideální čas na úpravu vzhledu mého zanedbávaného blogu a sepsání nového článku. (A ve čtvrtek budu brečet, že to neumím.)

Co se tedy v posledních několika týdnech událo? Zjistila jsem, že psaní kulturních reportáží je stále nad moje síly. Náš profesor nás sice všechny varoval, že se do nich nemáme pouštět, neboť je to tenký led i pro ostříleného novináře, ale já to samosebou musela zkusit, že? Chtěla jsem mu totiž dokázat, že já na to prostě mám a že se toho nebojím! Myslím, že jsem byla jediný podivín, který koncert Jarka Nohavici na Konopišti (táta slavil narozeniny) trávil s nosem zabořeným do notýsku na poznámky a zuřivě zaznamenával každý detail. Bylo mi to ovšem houby platné. Dostala jsem jen dvě hvězdičky ze tří, protože jsem dostatečně nepopsala, co měl písničkář na sobě. Pfff... 

Jako každý rok (no dobře, ne úplně každý) jsem se také účastnila pochodu Praha-Prčice. Odnesla jsem si domů výroční zlatý škrpál za svých třicet kilometrů. Jo, a taky jako bonus pár puchýřů a nepěkně spálená záda, takže ještě teď trochu připomínám dobře povařeného humra z animovaného filmu. Auvaj! Znáte tenhle dálkový pochod s padesátiletou tradicí?  

Přidávám pár fotek z mého instagramu, končím chvilku prokratinace a odcházím zpět na bitevní pole, protože hromádka poznámek s nadpisem "Economics of crime" na mě vážně kouká dost výhružně. :(

Prčický škrpál/můj kočičí mazel/Konopiště/dopis z Kalifornie/obrázek od "mého" vězně
z koncertu Jarka Nohavici/writeaprisoner/svátek matek/čarodějnice vlastní výroby/miluju jaro

Jak jsem se stala pořadatelem

Jak asi mnozí z vás zaznamenali, v posledních několika měsících probíhala v médiích rozsáhlá reklamní kampaň propagující dobrovolnickou akci známou pod názvem "Ukliďme Česko 2015," jejíž banner můžete stále vidět v pravém rohu tohoto blogu. Když jsem odkaz na projekt společně s krátkým propagačním článkem zveřejňovala, ještě jsem netušila, že 18. dubna budu oficiálně působit jako hlavní iniciátor a jeden z organizátorů na naší obci. Ale stalo se. (A taky se stalo, že jsem cílem "po-bitvě-je-každých-generál" komentářů od lidí, co pro to nehnuli ani prstem. Tak když vás to baví! :D) A tak se vám teď můžu pochlubit tím, jak se nám dařilo i nedařilo a co si z toho můžeme vzít pro příští ročník. 

Čím začít? Všimli jste si, jak těžké je se dohodnout s větším množstvím lidí? Vážení čtenáři, někdy je to očistec! Vaše oznámení se pouští jedním uchem tam a druhým uchem ven, takže se po deseti upozorněních dozvíte, že "Tohle jsi přece neříkala." Na vaše otázky nedostáváte jasné odpovědi, které máte ovšem obratem jasně tlumočit zase někomu jinému. Jeden den vám řeknou A, druhý den to změní na B, a nakonec v posledním okamžiku přejdete k možnosti C. Zásadní informace se k vám občas dostávají na poslední chvíli a vy potom běháte kolem jako naštvaný ratlík,vztekle ňafáte a máte chuť otevřít si pivo, dát si nohy nahoru a prostě nedělat už vůbec nic. A protože tohle všechno nestačí, ráno v den D vám samozřejmě začne pršet. Nakonec se po bitvě ještě od kolemjdoucího brouka Pytlíka dozvíte, jak jste měli udělat úplně jinak, protože blablabla, a on by to jistě udělal lépe. Ne, nebudu jen negativní. I přes komplikace s logistikou a počasím se nám akce nakonec povedla a ozývají se dotazy, zda budeme příští rok v úklidu pokračovat. Budeme a budeme o něco chytřejší, takže vychytáme letošní problémy. 

• První překvapení našeho úklidu přišlo hned dopoledne, kdy se na náš sraz dostavilo nečekaně velké množství lidí. Jsme realisté, a tak jsme počítali s tím, že v optimističtějším scénáři se z původních 18 dobrovolníků, kteří se na naší facebookové k události připojili, dorazí půlka. Během dne nám lidé přicházeli i odcházeli, ale nakonec celkový počet zapojených lidí atakoval číslo 30. (Pche, a potom si předem zkuste plánovat potřebný počet rukavic, když do poslední chvíle není jasné, kolik pro ně budete mít rukou.)
• Našemu nejmladšímu účastníkovi Kubíkovi budou letos v létě teprve tři roky. Všichni starší lenoši si z něj můžou vzít příklad. 
• Pomineme-li velké množství PET lahví, heslem dne byla věta: "Božkov nechodí nikdy sám!" Láhví od rumu jsme totiž našli hromady, hromady a ještě větší hromady. Zpětně mě mrzí, že jsme si je nedávali stranou a neudělali hromadný snímek. 
• V naších "lučinách a šumících borech" můžete najít i spoustu kuriozit. Historické obracečky na seno, sjezdové lyže, sbírku miniaturních hrníčků, stovku bonbónků na hromádce, plastové židle, koberce, televizní obrazovky, žárovky (někdo si chodí svítit do lesa), nože...
• ... a taky množství dokladů. vážně bych chtěla být u toho, až se majiteli vrátí peněženka i s VISA kartou a výplatní páskou. :D

• Výsledek sedmihodinového úklidu? Více než tuna odpadků, 100 velkoobjemových pytlů,  dva vrchovatě naplněné kontejnery, několik velkých beden s vytříděným sklem a hromady železa. 

R.I.P. Terry Pratchett

Dnes svět opustil talent, kterému nesaháme ani po kotníky... 

Dnes svět opustil člověk, který bojoval za ty, kteří se bránit nemohli...

Dnes svět opustila osobnost, která prosazovala právo na důstojnou smrt...

Dnes se zhroutil svět Zeměplochy plující širým vesmírem...

Dnes mlčí všichni ti, kdo se jindy přidávají k veřejnému smutnění... 

A já mám dnes chuť vylézt na kopec a přidat kámen nebo dva na mohylu, která se tam vrší,

jen proto, abych dokázala, že neexistuje žádná pitomost, 

kterou by člověk nedokázal...

Jak na Nový rok, tak po celý rok...

Začínám mít pocit, že Silvestrovské večery jsou pro mě nějakým způsobem prokleté. Loni jsem celý týden kolem tohoto osudného data tiše kňučela v posteli, že chci "čajík a suchárek," protože to bylo to jediné, co jsem do sebe dokázala dostat a následně tuto směs v sobě také udržet. Ano, loni mě zradil žaludek. Letos to už vypadalo, že bude všechno jiné a minulý rok si řádně vynahradím. Ještě 31. prosince ráno jsem byla k mé nesmírné radosti naprosto fit. Těsto na pizza šnečky, které jsem slíbila donést na plánovanou oslavu, bylo připravené a pití se chladilo ve sklepě. Má radost netrvala dlouho. Dopoledne jsem začala pokašlávat, a tak jsem hned nasadila své osvědčené recepty. Přece si nějakým kašlem nenechám kazit večírek, že? To jsem ale ještě netušila, co bude následovat. Zázvor zradil. Kolem třetí odpoledne už jsem svým projevem připomínala spíš starého "tuberáka" po krabici doutníků. O další tři hodiny později už jsem vyťukávala zprávu svým původním společníkům, že nedorazím. Nebylo to snadné, neboť jsem se klepala v šílené zimnici a přes mžitky před očima jsem neviděla na displej. Ve stejnou dobu bylo paradoxně objeveno, že moje teplota vesele atakuje hodnoty 39+. Měla jsem to spočítané. Místo večírku s přáteli jsem se potila v posteli a s hrůzou zjišťovala, že se nemůžu řádně nadechnout. Jak asi čekáte, skončilo to u doktora. Konkrétně na nejmenované pohotovosti. A diagnóza? Letos pro změnu akutní zánět průdušek. Tak si tu tak ležím s krabičkou antibiotik u hlavy a tiše doufám, že staré známé: "Jak na Nový rok, tak po celý rok," se letos opět nevyplní...

Jak jste si užili Silvestr Vy?