Dítě není mrtvé, protože vyspělé země mají imigrační zákony

A máme tu další z článků ze série zajímavých osobností. Tentokrát jde o mírně kontroverzního britského politického novináře, který je v našich končinách známý především svými postoji vůči multikulturalismu, Evropské unii a imigrantům. Příznivci ho označují za člověka s rozsáhlým všeobecným přehledem a schopností perfektní argumentace, za kterou byl oceněn prestižním britským oceněním pro politické žurnalisty. Jeho kritici jej označují za fašistu, křesťanského fundamentalistu a netolerantního antisociálního toryovce. Proč taková označení? To pochopíte po přečtení tohoto článku. A víte co? Začněme citátem: 

„Dítě není mrtvé, protože vyspělé země mají imigrační zákony. Dítě je mrtvé, protože zločinní překupníci cynicky riskovali život svých obětí v honbě za penězi.“ 

twitter.com

Když se řekne Hitchens, většina lidí si vybaví Christophera Hitchense, který byl před lety zvolen za jednoho z nejvlivnějších intelektuálů světa. Christopher byl vyhlášeným ateistou, obhájcem Evropské unie a levicové politiky. Jeho mladší bratr Peter je jeho přesným opakem. Je známý svou přímočarostí a kontroverzností svých textů, ve kterých kritizuje politickou korektnost. 

Názory, které se nemusí líbit 

Mladší Hitchens ve svých článcích často vystupuje proti Evropské unii a její politice, kterou označuje za pouhé pokračování války moderními způsoby. Upozorňuje na to, že se Německo stále pokouší chovat jako vůdce celé Evropy, kterému věrně slouží Francie, zatímco Velká Británie sedí na okraji kontinentu a je zcela bezmocná a naštvaná. S tím souvisí i jeho kritika dění kolem podpisu Lisabonské smlouvy. V této době vnikl jeho článek How the Czechs are fighting the marshmallow EU tyrant, za který dostal Orwellovu cenu za politickou žurnalistiku. V poměrně rozsáhlém textu vzpomíná na svůj pobyt v Praze v předrevolučním období, kde byl umlčován slovy: „Drž hubu, ty hlupáku," za poznámky k politice v tramvaji, a poukazuje na komplikovanou historii české samostatnosti, která dnes logicky ovlivňuje postoj vůči takovým dohodám, které mohou negativně ovlivňovat suverenitu státu. Zároveň zkritizoval postoj své vlastní země, které dle něj dostala možnost ukázat svou hrdost a namísto toho zradila Českou republiku a zanechala ji v boji samotnou. 

zdroj: dailymail.co.uk

Ač byl sám znechuceným svědkem dění v zemích Sovětského svazu, kde působil jako zahraniční reportér, dnes poukazuje opakovaně na pokryteckou politiku zemí NATO a EU. Tyto státy dle jeho názoru neustále kritizují dění v Rusku, zatímco okázale přehlíží nedemokratické dění v Turecku, protože se jim to zrovna nehodí. Zároveň zmiňuje, že jsou to právě tyto organizace, které se v posledních letech svým vlivem neustále přibližují k hranicím Ruska a zvyšují svůj vliv ve světě tím, že strkají nos tam, kam ho strkat nemají. Namátkou, Hitchens vystupoval proti zapojení evropských států do dění v Libyi. 

Staví se také proti přehnanému propagování homosexuality: ,,Reforma, která začala poptávkou po toleranci, se změnila na jemný, ale smrtelný program netolerance. Poté, co jsme právem připustili, že to, co dělají lidé za zavřenými dveřmi ložnice, je jen jejich věc, jsme teď nuceni stát v ložnici a tleskat jim," což pravděpodobně částečně souvisí i s jeho křesťanskými postoji. 

Multikulturalismus, islám a Evropa 

Mnohým čtenářům mohou připadat kontroverzní a nemístné také jeho texty vztahující se k jednomu z nejzásadnějších problémů současnosti. Už před několika lety vyšel jeho článek, ve kterém upozorňoval na problém, který by Evropa měla přestat ignorovat. Tímto problémem byl sílící vliv islámu v turecké společnosti. Hitchens po své návštěvě této země poukazoval na to, že mezi tamními mladými lidmi se prvky tohoto náboženství rychle šíří, a ačkoliv například pro místní ženy to znamená omezení jejich svobody, ony se k němu hlásí dobrovolně. 

Ve svých textech z poslední doby se rozhořčuje nad tím, že on, jako občan Velké Británie a Evropské unie, prochází mnohdy při vstupu do své vlastní země komplikovanou kontrolou, zatímco kdejaký "Syřan," který záhadně ztratil své doklady a nepamatuje si, kde v Sýrii žil, se může volně pohybovat Evropou. Ve svém nedávném rozhovoru pro polské stránky uvedl, že přistěhovalectví je pro Británii již několik let velkým problémem, nicméně je dnes pro všechny jednodušší kritizovat přistěhovalce z evropských států, neboť vám nehrozí, že za to budete obviněni z xenofobie a rasismu. Zástupci Británie dle něj podléhají vlivu mnohdy pokryteckých organizací i dobrovolníků a vzdávají se "ostrovního bezpečí," které slábne díky rostoucímu vlivu islámu. 

Jeho kritice neutekla ani německá kancléřka Merklová, které se po uzavření hranic Německa vysmíval: "Pochopili ten jednoduchý bod, že nekriticky otevřené dveře pro ekonomické migranty budou zvyšovat celkový počet takových migrantů."

I přes tyto názory se ovšem nestaví proti samotné pomoci válečným uprchlíkům. To, co mu vadí, je současný systém, který vede pouze k tomu, že je dobročinný aparát zatěžovaný a zpomalovaný lidmi, kteří ve skutečnosti žádnou pomoc nepotřebují. Jak uvedl, Evropa může pomáhat a může být dojata příběhy uprchlíků, ale musí si zachovat racionalitu, neboť někteří příchozí vykazují chování, které je z hlediska evropského chápání uprchlíka a evropských hodnot naprosto neakceptovatelné. 

Pokud si budete chtít od tohoto autora přečíst víc, můžete navštívit jeho blog: http://hitchensblog.mailonsunday.co.uk/ 

Znáte tohoto britského novináře? 

Souhlasíte s jeho názory, nebo se kloníte spíš na stranu jeho kritiků? 

Zemřel Sir Nicholas Winton

Na dnešní den jsem měla původně naplánovaný článek, ve kterém jsem se chtěla věnovat tomu, jak správně kritizovat a přijímat kritiku, ale nějak jsem se do toho textu zamotala a musím ho odložit, než někde pochytím inspiraci. Nicméně, před pár hodinami mě zasáhla zpráva, která si zaslouží zmínku na blogu. Je mi líto, že je to za tento rok už druhý "nekrolog," který se tu objeví. Zdá se, že Smrť si sebou letos odvádí jednu výraznou osobnost za druhou. A taky mě trochu překvapilo, že všichni kolektivní "facebookoví fňukalové" jsou dnes nějak potichu, jako kdyby dnes nezemřel člověk, který zachránil  669 životů. 

A víte co? Začněme dnes trochu netradičně od konce a to velmi dojemným videem. Jde o záběry z pořadu, v němž se Sir Nicholas Winton poprvé setkal s několika "dětmi," které zachránil před jistou smrtí v plynových komorách nacistických koncentračních táborů.

Seznamte se... Nicholas Winton 

Nicholas Winton se narodil v roce 1909 v Londýně do původně židovské rodiny, která se sem přestěhovala krátce před jeho narozením z Německa, kde začínaly sílit antisemitské nálady. Rodina však nepatřila k praktikujícím Židům a poté, co byl Nicolas pokřtěn, byla rodina definitivně vyloučena z židovské komunity. Nicolas se stejně jako jeho otec začal věnovat finanční oblasti a po vystudování internátní školy v Anglii odjel do Německa a Francie, aby zde získal praxi v bankovnictví. Po svém návratu se poměrně úspěšně věnoval tomuto oboru i ve Velké Británii. 

V roce 1938 byl však postaven před jinou výzvu. Právě se chystal na zaslouženou dovolenou do Alp, když se mu ozval jeho přítel Martin Blake. Ten pracoval pro organizaci British Committee for Refugees from Czechoslovakia, která vznikla jako dobrovolnická iniciativa, jejímž cílem byl přesun lidí, kteří byli ohroženi nacistickým režimem. V období po Křišťálové noci už jejím členům docházelo, že nemají dostatek času na to, aby z Hitlerem ohrožených zemí dokázali evakuovat všechny, kteří byli v potenciálním nebezpečí. To bylo mimo jiné způsobeno tím, že kauce pro dospělého člověka pro emigraci do Velké Británie byla vysoká a v dalších zemích se řídili svými imigračními stropy, které odmítali porušit. Blake požádal Wintona o pomoc a tím mu definitivně zrušil dovolenou a změnil život. 

Hra o čas

Winton místo na dovolenou strávenou na lyžích odcestoval do Prahy, kde se svou činností zaměřil na tu nejohroženější skupinu vůbec. Židovské děti. Nicholas tušil, že hraje o čas. Sudety byly v rukou Německé říše a jemu bylo jasné, že nacističtí vůdci se nespokojí jen s pohraničními oblastmi, kde už praktikovali svou zvrácenou politiku. Začal boj, ve kterém byl nepřítelem nejen pochroumaný domácí byrokratický aparát, ale také nedostatečné kontakty a finanční prostředky pro kauce. Každé dítě muselo dostat povolení k vycestování, zaplatit kauci pro vstup do země a mít předem vyhledanou pěstounskou rodinu. Což nebylo snadné, protože část světa si stále neuvědomovala, jaké peklo nacisté záhy rozpoutají. Na světlo světa se poměrně nedávno dostal dopis, který dokazuje, že Winton se ke spolupráci na záchraně dětí pokoušel dopisem přesvědčit také Spojené státy. Byl odmítnut. 

"Ty děti potřebovaly pomoc a já byl schopen jim ji poskytnout." 

První vlak byl z Československa vypraven 14. března 1939, tedy pouhý den před tím než byl zbytek země obsazen wehrmachtem. Smutné je, že v tomto prvním vlaku sedělo pouze 20 pasažérů. Během následujících měsíců se Witnonovi a jeho spolupracovníkům podařilo zachránit z okupované země celkem 669 dětí. Poslední vlak s 250 dětmi byl z Prahy vypraven 1. září 1939. Kvůli začátku války však nikdy nedorazil do cíle... Sám Winton poslední vlak považoval za své životní selhání, které bylo důvodem, proč svou práci dlouhých 50 let před světem i svou rodinou zatajoval. Až jednoho dne našla jeho manželka na půdě kufřík s plný dokumentů se jmény zachráněných dětí... 

Ten kdo zapomene na svoji minulost, je odsouzen ji znovu prožít

Sir Nicholas Winton je člověk, na kterého nesmíme zapomenout. Je prototypem hrdiny z davu, který dokázal udělat správnou věc ve chvíli, kdy nemusel. Jeho příběh a příběh jeho dětí by nám měl připomínat, že s lidskou zlobou musíme bojovat a nečekat na to, že to někdo vyřeší za nás. Svět totiž nebude zničen těmi, kteří páchají zlo, ale těmi, kteří se na ně dívají, aniž by něco udělali. 

Víte, kdo "naučil" americké ženy kouřit?

Došla jsem k závěru, že ke státním zkouškám, které mě při troše štěstí čekají příští leden a červenec, si tentokrát zpracuji všechno otázky sama, místo toho abych se spoléhala na spolupráci s kolegy. Tohle rozhodnutí mimo jiné znamená, že jsem momentálně v obležení poznámek a článků k vedlejší specializaci, které sebou přináší spoustu zajímavostí z oblasti ekonomické žurnalistiky. A protože když něco děláme, měli bychom to dělat a využít na maximum, čas od času se tu objeví článek, kterým si můžete rozšířit vaše obzory. A nezačneme nikým menším, než je Edward Louis Bernays, kterého by měl znát každý, kdo se alespoň trochu zajímá o vztahy s veřejností, public relations čili PR. Jedná se o člověka, jehož propagační činnost ukázala, jak velkou mohou mít média moc nad chodem naší společnosti. 

Začneme trochu oklikou aneb Co jsou to vlastně public relations? 

Dnešní pojení public relations se od toho, jak je definoval Edward L. Bernays, poněkud liší. Zatímco dnes jsou chápány především jako snaha vybudovat pozitivní vztah mezi firmou a veřejností například v reakci na nepříznivé události, zakladatel moderních public relations definoval tento pojem jako „řídící funkci, která sjednocuje veřejné mínění se zájmy a postupy organizace a vykonává činnosti za účelem získání veřejného uznání a souhlasu.“ Příčina trochu rozdílného pojetí vám bude brzy jasná. 

Narodil se synovec psychiatra Sigmunda Freuda

Roku 1891 se Vídni do rodiny obchodníka narodil chlapec, který byl pokřtěn Edward Louis Bernays. Rakouského prostředí, kde profesně působil také jeho slavný strýc Sigmund Freud, si ale neužil dlouho. Edwardova rodina se totiž krátce po jeho narození odstěhovala do Spojených států do města New York, kde vyrostl a později na Cornellské univerzitě vystudoval v oboru zemědělství. Tento obor nebyl jeho snem, jako spíše cestou k naplnění přání jeho otce, který obchodoval s obilím. Jak se zdálo, Edward převzal geny spíše z matčiny strany. Absolvoval sice nezbytně dlouhou praxi v zemědělství, ale následně začal působit jako editor v Medical Rewiew of Rewiews. Tak začala jeho kariéra žurnalisty a později odborníka na propagaci. Během světové války působil v Creelově komisi pro informování veřejnosti, která fungovala jako velmi úspěšný propagandistický orgán vlády. Tahle skupina během několika měsíců dokázala zcela změnit postoj americké veřejnosti k válce. Pojem "propaganda" byl však válečným obdobím naprosto zdiskreditovaný a bylo nutné najít novou cestu. V tomto období se Edwardovi do rukou dostala připravovaná kniha jeho strýčka, která výrazně ovlivnila jeho smýšlení levicově liberálního intelektuála. 

"If you could use propaganda for war, you could certainly use it for peace.” 

Na základě poznatků jeho strýčka Bernays pojal kontroverzní podezření, že lidé jsou snadno ovladatelní a potřebují někoho, kdo jim řekne, co si mají myslet i jaká jsou jejich přání a touhy. Tímhle vůdcem měl být vzdělaný odborník na vztahy s veřejností, který bude ovládat chování společnosti, ale svou moc nebude zneužívat. (Ok, tak to je trochu naivní představa.) Myšlenku vedení následně dále rozvíjel. Společnost de facto považoval za hloupé stádo, které se dá řídit trhem nebo vládou. Na této domněnce vybudoval svoje novodobé chápání vztahů s veřejností. Sám je autorem samotného pojmu public relations, pro které společně se svou ženou vybudoval i výzkumný ústav.

Během deseti let se tento člověk, kterého jeho přátelé popisovali jako velmi nevýrazného a skeptického, stal úspěšným mistrem ve svém oboru. Poskytoval rady nejen firmám, ale také populárním osobnostem a politikům. Zajímavostí pro nás je, že Bernays se setkal také s bývalým československým prezidentem T. G. Masarykem, na kterého měl údajně naléhat, aby samostatnost Československa vyhlásil až v sobotu 19.10.1918, aby se v tisku tato důležitá událost neztratila v nedělních novinách v množství zábavných článků víkendových rubrik. Bernays se také stal v roce 1923 prvním přednášejícím v oboru PR na New Yorské univerzitě na fakultě žurnalistiky a sepsal několik publikací, ve kterých se věnoval úspěšnému vedení vztahů s veřejností, jeho etickým základům a myšlenkám. Public relations se nicméně ukázaly jako snadno zneužitelné. Existuje domněnka, že jeho prací se částečně inspiroval i nacistický ministr propagandy Goebbels. On sám však tuto spojitost popíral. Jeho vliv na rozvoj publik relations trval několik desetiletí a byl bez pochyby obrovský. Naučil obchodníky, že je výhodnější prodávat "životní styl, nikoliv zboží." A to je přesně to, co dnes vídáme v reklamách.


Pochodně svobody

Abychom si trochu přiblížili, jak public relations v podání Edwarda L. Bernayse fungují, představím vám jeho světově nejznámější reklamní kampaň všech dob, která naprosto změnila vnímání ženy s cigaretou. Tahle zakázka, která byla vytvořená pro American Tabacco Company, je často označována za první dokonalou ukázku toho, jak velkou mají média moc nad svými diváky, posluchači a čtenáři.

Představte si, že žijete v době, kdy je obrázek ženy držící cigaretu pro většinu společnosti naprostým tabu. Kouření bylo spojováno s prostitutkami a na veřejných prostranstvích bylo ženám zapovězené. To se samozřejmě nelíbilo tabákovým společnostem, které přicházely o značný zisk. A tak se zrodilo heslo "Sáhněte po Lucky místo po sladkém," které se vezlo na tehdejší módě štíhlé linie a s ní souvisejících diet. Spojení hubnutí s kouření bylo rozvinuto do naprostého extrému. Bernays dokonce přesvědčil některé lékaře k tomu, aby kouření propagovali jako vhodnější alternativu k sladkému dezertu, protože "cigareta na závěr dezinfikuje ústa a uklidní nervy" na rozdíl od zákusku, ze kterého se vám kazí zuby. Štíhlé, elegantně oblečené dámy s cigaretou v ruce se měly stát vzorem pro tehdejší moderní ženu. Kampaň měla úspěch. Počet kuřaček rostl. Stále však nebylo dosaženo maxima, protože ženy si stále nedovolily zapálit cigaretu i mimo svůj domov. Bernays stál před novou výzvou: Jak prolomit společenské tabu? Navštívil proto psychoanalytika, který mu poradil, aby z cigarety udělal pro ženy symbol svobodného života a rovnoprávnosti. Tak vznikl obraz "Pochodně svobody."

Pro zahájení své kampaně si zvolil tradiční Velikonoční průvod, který se konal na Páté Avenue a pravidelně se ho účastnily tisíce osob. Třem desítkám debutantek, které se pochodu měly zúčastnit, rozeslal zprávu, která vyzývala k prolomení těchto ledů tím, že si během průvodu zapálí cigaretu. Tuto zprávu však nepodepsal on sám. V kolonce odesílatel byla podepsána jeho sekretářka. Stejná výzva všem ženám byla publikována i v tisku s podpisem tehdejší vůdkyně feministek. Byl to dokonale promyšlený tah. K protestní akci vyzývala žena ostatní ženy, Bernays byl skrytý v pozadí, tahal za nitky a plánoval i ten nejmenší detail celého pochodu. Nechtěl vidět kouřící dokonalé modelky a populární herečky, chtěl vidět obyčejné sebevědomé ženy, které budou vzorem pro průměrnou Američanku v domácnosti. Při svém plánování byl tak úspěšný, že ani samotným aktérkám nedošlo, že se staly pouhými nástroji reklamní kampaně. Spojitost s tabákovou firmou byla zamlčována ještě několik týdnů po tomto pochodu. Takové chování je v rozporu s etickými pravidly PR. Dalším často zmiňovaný sporným bodem je skutečnost, že tato kampaň proběhla v době, kdy se začaly objevovat první poznatky o škodlivosti kouření a podle jeho vlastních etických pravidel by public relations neměly podporovat klienty, jejichž činnost není veřejnosti prospěšná.

Spotřeba cigaret po této reklamní kampani rostla o desítky procent a tržby tabákových společností rostly v řádech desítek milionů dolarů. „Bernays vytvořil představu, že žena kouřící cigaretu je vlivnější a více nezávislá; dojem, který přetrvává do dneška.“

U cigaret nekončíme

Kampaň na podporu kouření žen samozřejmě nebyla jediným počinem tohoto PR agenta. Bernays mimo jiné dostal slaninu na americké stoly, ovlivnil zavedení zákonu o povinném nošení sítěk na vlasy v továrnách, propagoval najímání válečných veteránů po jejich návratu do vlasti a pomohl i s vnímáním programu ekonomických a sociálních reforem New Deal, který byl reakci na Velkou hospodářskou krizi v USA. Je označován za otce přerodu společnosti na daleko více materialistickou a konzumní. Lidé už si nadále neměli kupovat věci, protože je potřebují, ale protože je chtějí.

Terry Pratchett

"Bedna těžce přistála na hromadě listí, ze dna vystrčila stovky malých nožiček, neohrabaně se obrátila a podívala se na šamana. Je třeba říci, že pochopitelně neměla obličej, ale i ve svém poblouznění si byl šaman strašlivě jistý, že si ho prohlíží. A nebyl to vůbec přátelský pohled. Je neuvěřitelné, jak hrozivě se dokáže zatvářit jeden klíčový otvor a několik děr po sucích."

Už jste někdy navštívili Zeměplochu? Prošli se špinavými uličkami města Ank-Morpork se členy hlídky? Poklábosili s děsivým Smrtěm, který se svou vnučkou zachránil Prasečnice? Zkrátka, znáte příběhy Sira Terryho Pratchetta?

Se světem známého autora, který pochází z jednoho anglického hrabství, jsem se poprvé setkala na základní škole na představení Soudné sestry. Tehdy jsem neměla ani tušení, že autor čarovného příběhu má za sebou už dlouhou řádku knížek, ke kterým jsem se náhodou dostala až o několik let později a od té doby jsou mými oblíbenými společnicemi pro relaxování.

V čem je tak poutavý? Tím, co Terryho Pratchetta proslavilo, je série příběhů ze zvláštní planety jménem Zeměplocha. Placka umístěná na hřbetech velikých slonů, kteří plují vesmírem na zádech obrovské želvy. Už to zní naprosto šíleně, že? Tohle kouzelné místo obývají lidé, trollové, trpaslíci, blázniví kouzelníci z Neviditelné univerzity, vlkodlaci i upíři. Zkrátka všichni, koho si pod slovíčkem "fantasy" dokážete představit. A co se vlastně v takové zvláštní společnosti může dít? Slaví tu své vlastní Vánoce, které se u nich honosí názvem Prasečnice, a místo Ježíška tu potkáte Otce prasátek. Kouzelníci tu milují fotbal, a tak si budují své vlastní šílené družstvo v čele s knihovníkem, který se jednoho dne nešťastnou náhodou proměnil v orangutana. Trpaslíci vynaleznou knihtisk, což se nelibí cechu rytců. A mezi tím vším proplouvá má oblíbená postava Smrtě, který má ve skutečnosti lidi rád, což mu nadělá spoustu problémů... A to není zdaleka všechno.

Vím, že takhle to zní naprosto šíleně, ale autorova schopnost "parodovat" náš život a přenášet jej do toho kouzelného světa je neskutečná. Sir Terry Pratchett je pro mě hvězda literatury.

Už jsem vás trošku navnadila? Pro pořádek přidávám ukázky z filmů natočených právě podle příběhů ze Zeměplochy. Jen musím říct, že pokud filmové zpracování bývá většinou horší, než je jeho knižní předloha, tak tady do platí dvojnásob. Vystihnout Sirovo dílo je pro filmaře opravdu tvrdý oříšek :)

"Výsměšek byl pro management tím, čím byl pro betlémský spolek hrajících si dětí král Herodes…"