čtvrtek 18. června 2015

Ale jinak jsem celkem normální!


U tohohle článku jsem se inspirovala především u youtuberů, na jejichž videa se i já občas mrknu, ale vím, že tenhle TAG je častý i v písemné podobě. Jak už vám asi došlo z názvu článku, sepsala jsem několik mých "divných" vlastností a zvyků, na které jsem si vzpomněla. Nakonec jsem jich dala dohromady 13, přičemž jsem si jistá, že moji přátelé by jich vymysleli daleko víc a asi by byli i daleko peprnější. Tenhle článek mám popravdě rozepsaný už dlouho, ale pokaždé, když jsem si na něco vzpomněla, jsem byla líná jít si to někam zapsat, takže jsem polovinu věcí zase úspěšně zapomněla. 

  • Když jsem byla malá, každé ráno jsem vstala... a šla jsem přepočítat slepice. A to vždy minimálně dvakrát! Byla to pro mě ta nejskvělejší a nejdůležitější zábava, což je zvláštní, protože matika vážně není můj koníček. Možná jsou můj koníček slepice? Moje nejoblíbenější slepice se jmenovala Bělka. Kdo uhodne proč, má u mě misku zrní. 
  • Se slepicemi souvisí i moje další vtipná vzpomínka. Spousta dětí má někde u domu svoji vlastní kuchyňku na dorty z bláta a písečnou zmrzlinu. Já jsem tuhle hru dotáhla k dokonalosti. Kradla jsem v kurníku vajíčka a vařila jsem "vajíčkový dortík."  Promiň babi, promiňte slepičky...

¨¨


  • Moje oblíbená pochoutka je čerstvý rohlík s kečupem. Musí to být ovšem správný kečup a křupavý rohlíček... mňam, mňam. Myslela jsem si, že jsem kuchař za všechny prachy, ale pak jsem viděla kamaráda, jak si na krajíc chleba maže kečup a na vrch si naložil kyselé okurky. Asi stále existují ještě větší labužníci, než jsem já. 

středa 10. června 2015

Víkend se zvířátky, máme doma kunu aneb radosti ze života chataře

Moje okolí už je celkem smířené s tím, že čas od času se u nás doma vyskytují postřelení holubi, zatoulaná koťata, ztracení psi, napůl zmrzlí vrabčáci a další zvířátka, která v běžné české rodině asi nenajdete. (Mimochodem, už pár dní koukám z okna na párek čápů hnízdících na komíně.) Od posledního víkendu mám na svém seznamu kuriozit další záznam. Zřejmě tyhle zvířecí existence v nesnázích něčím přitahujeme, a tak se stalo, že jsme si na zahradu omylem a zcela nedobrovolně pořídili mládě kuny lesní, vlastně...řekněme si to na rovinu... mládě kuny lesní se rozhodlo, že bude okupovat naši zahradu. 


Poslední horké dny nebyly náročné jen pro lidi, ale i pro naše čtyřnohé přátele. Náš zrzavý kocour si kupříkladu v sobotu uhnal úpal. Pravděpodobně se snažil taky nachytat nějaký ten bronz a trochu to s tím opalováním na mezi u potoka přehnal. Den před tím jsem promeškala příležitost pořídit si selfie s odpočívajícím srncem, který mě zřejmě vyhodnotil jako moc málo nebezpečnou na to, aby v tom vedru vstával a opouštěl svůj stinný koutek ve vysoké trávě pod starou jabloní. Mám podezření, že je to ten stejný srnec, kterého čas od času v noci nachytám, jak nám okusuje u plotu keříky.





A jak jsem přišla k malé kuně lesní? V sobotu jsem byla na večírku k zahájení sezóny na místním přírodním koupališti. A jak si tak kráčím nocí domů mírně posílená vínem, vidím, že naproti naší brance pobíhá po silnici sem a tam malý stín. V první chvíli mě napadlo, že je to naše kočka. Hned jsem ji chtěla začít hubovat, že chce, aby jí něco přejelo. Začala jsem na ní tedy volat: "Čičí, čičíííí." Stín se zastavil uprostřed pohybu, otočil se mým směrem a rozvážným kolébavým hopkáním vyrazil k mojí osobě. Až v tu chvíli mi došlo, že ten způsob, jakým se pohybuje, není úplně "ladně kočkovitý" a že velikost nám na dospělou kočku také úplně nesedí. Tak že by to bylo zatoulané kotě? Dokonce i to kníkání, které to začalo vydávat, by tomu odpovídalo. Než jsem se ve svých úvahách dobrala ke konci, už se ta malá chlupatá kulička dostala až ke mně, usadila se mi pod nohy a jala se mě bedlivě pozorovat. Až když se mi podařilo nastavit na mobilu baterku (naše část vesnice má velmi malý počet lamp veřejného osvětlení), mohla jsem si toho malého huňáče prohlédnout. Nebyla to naše kočka, nebylo to ani kotě, bylo to rozčepýřené už trochu odrostlé mládě kuny. Tak tam tak stojíme uprostřed silnice a koukáme na sebe. Já udělám krok vzad, kuna tři skoky vpřed. Najednou se ze tmy (tentokrát už doopravdy) vynořila naše kočka. Stoupla si mezi mě a kunu, zaujala bojovnou pozici a začala výhružně vrčet a prskat. Je to hrdinka a chtěla bránit paničku. :D Kuna nejprve couvla, a pak odhopkala do křoví. Popadla jsem tedy kočku do náruče a chtěla jsem ji odnést domů, aby se tam s tím zvířetem neprala. Jenže jen jsem se otočila a udělala několik kroků k brance na zahradu, vyběhla kuna ze křoví a jala se nás pronásledovat. Když jsem jí následně zabouchla dveře před nosem, chvíli se venku vztekala, ale potom zmizela pryč  do noci... nebo jsem si to alespoň myslela, protože když jsem ji šla o chvíli později zkontrolovat, už tam nebyla. Ráno to vyprávím mamce: "Že nevíš, co jsem včera potkala cestou domů?" "Malou kunu?" Nechápala jsem: "Jak to víš?" "Ráno jsem jí našla, jak chrápe pod zahradou a očividně si myslí, že u nás bydlí." Dnes je úterý a kuna nám stále hopká mezi záhony, budeme tedy muset podebatovat s nějakým veterinářem, co s ní máme udělat.


Není krásná? :D
V neděli jsme byli zachraňovat žabky. Fajn,to zní taky trochu divně, ale dovolte vážení čtenáři, abych vám to osvětlila. Kousek za naší vesnicí je v lese dnes již nevyužívaný a volně průchozí areál dětského tábora (tip pro nadšence pro urbex :D), o který se jeho majitel posledních pár let vůbec nestará (pomineme-li tu chvilkovou snahu vytvořit z toho ubytovnu pro bezdomovce). Kromě několika desítek dřevěných chatiček, čtyř větších zděných objektů a nebezpečných odkrytých šachet, které se zákeřně schovávají v trávě a jednoho krásného dne do nich někdo spadne, tu najdete také dva bazény. Ne, tohle není přesné, pravda je, že dnes už to nejde nazývat bazény. Ten menší z nich je sice ještě poměrně zachovalý, ale z druhého se stalo zeleno-žluté hluboké páchnoucí jezírko dešťové vody, která se tu částečně drží už od loňska a nemá kudy odtéct. Na začátku podzimu si bratr při procházce všiml, že v hlubokém bazénu je uvězněno několik žabiček, které skočily dolů a brzy zjistily, že jsou ve smrtelné vodní pasti. A tak jsem vyrobili dlouhý provizorní naběrák, žábky jsme vylovili a pustili do zpátky do přírody. Po letošní zimě je ale bazén zase o něco plnější, voda v něm je... hmm, řekněme, že pokud tam náhodou spadnete, vynoříte se pravděpodobně jako zelený mutant s fialovým nosem, růžovými puntíky, několika chapadly na nepochopitelných místech a tělíčkem utopené myši na hlavě. Stačí vám tenhle popis? Žáby tam napadaly znovu, a tak jsme zahájili výlov číslo dvě. Je to ale běh na dlouhou trať. Možná by bylo nejlepší, kdyby ten bazén správce objektu prostě konečně vypustil...


neděle 31. května 2015

Rehabilitační věznice

Během letošního semestru jsem absolvovala předmět, který propojuje ekonomii s různými oblastmi práva. Díky jednomu z požadavků, který zahrnoval nastudování a prezentaci zahraniční studie o vlivu vězeňských podmínek na míru recidivy, jsem se dostala k zajímavosti, o kterou bych se s vámi chtěla podělit. Vážení čtenáři...

Vítejte v Bollate


Poblíž města Milano bylo v roce 2000 otevřeno vězeňské zařízení, které je ojedinělé nejen na území Itálie, ale patří k jedněm z mála svého druhu i v rámci celého světa. Co je na tomto místě tak výjimečné? Casa di Reclusione Bollate je tak zvaná "open-cell" věznice, jejímž účelem není jen potrestat za špatné chování a udržet problematické osoby mimo naše ulice. Běžné italské věznice v současnosti doslova praskají ve švech kvůli vysokému počtu uvězněných osob. Velká část trestné činnosti je přitom páchána jedinci, kteří už za sebou mají minimálně jeden výkon trestu. Ano, mluvím tu o vysoké recidivě, se kterou se potýká v posledních letech většina ekonomicky vyspělých států. Itálie se svou mírou recidivy řadí na vysoké příčky, zpět k trestné činnosti se tu vrací téměř 80 procent propuštěných. Přeplněná zařízení jsou pak díky tamním podmínkám zdrojem nových problémů. A protože provoz věznic je zátěží i pro naše rozpočty, není tenhle vývoj pro nás vůbec ideální. Účelem rehabilitačního zařízení Bollate je snižování pravděpodobnosti, že se propuštěný vězeň opět vrátí do světa nelegálních aktivit. Tak taková je tedy teorie...


A jak to funguje v praxi? 

Jak už zřejmě vyplynulo z předešlého odstavce, Bollate je věznice, kde vězni tráví velkou část svého pobytu mimo svou celu (open-cell prison). K monitorování pohybu po zařízení slouží elektronické odznaky. Zároveň je tu k dispozici rozmanité množství terapeutických aktivit. V areálu funguje například zahradnictví, práce se zvířaty (dokonce tu chovají i koně), výtvarná činnost a v rámci nápravy je zde také umožněn lepší kontakt s rodinou, kvůli čemuž jsou zde vybudovány i koutky pro dětské návštěvníky. Na zařizování prostor se podílí sami vězni, kteří mají právo vyjádřit svůj názor na některé z aspektů jejich života za mřížemi a mohou se zapojovat do zlepšování prostředí i programů pro jejich spoluvězně. Pokud chtějí, mohou díky spolupráci se vzdělávacími institucemi pracovat i na svých vědomostech. Podle statistik je u místních vězňů větší pravděpodobnost, že si dodělají během výkonu trestu vysokou školu. Dalším velmi důležitým rysem je způsob, jakým se vězni zapojují do pracovního procesu. Ve srovnání s jinými věznicemi je zde pracovní zapojení nejen vyšší, ale co je hlavní: vězni jsou zaměstnáváni činnostmi, které jim mohou pomoci uplatnit se u zaměstnavatelů také po jejich propuštění. Pokud se vězeň dostane do 5.úseku zařízení Bolatte, může svou práci dokonce vykonávat i mimo areál.

Co je opravdu zajímavé? Pokud si propočítáme náklady na provoz Bollate, pak zjistíme, že průměrné denní náklady na vězně jsou nižší, než je tomu ve věznicích s přísnějšími podmínkami. Jak je to možné? Důvod je prostý. Lidštější přístup a nepřeplněné cely se podepisují na chování a vztazích místních odsouzených. Náklady na dozorce díky tomu klesají, protože není třeba často řešit agresivní chování, protestní hladovky a vzpoury.

A co na to statistiky? Podle dostupných výzkumů se u bývalých vězňů, kteří strávili alespoň část svého trestu v tomto zařízení, skutečně vyskytuje významný pokles podílu recidivistů. Pravděpodobně díky tomu, že jsou jim poskytnuty lepší podmínky pro návrat do společnosti. Tento pokles se týká nejen vězňů, kteří o přeložení sami zažádali/byli doporučeni na přesun (a splnili vstupní kritéria) a lze u nich tedy předpokládat osobní snahy o nápravu, ale i jedinců, kteří byli do Bollate náhodně přeloženi kvůli přeplněnosti jiného zařízení. Výsledky se potom rozchází pro specifické vlastnosti - vzdělání, původní trestný čin, rodinné zázemí...



Vážně to funguje? 

Jak se zdá, zařízení, které zapojuje vězně do smysluplného procesu, zachovává určitý stupeň důstojnosti, poskytuje jim pobídky a prostor pro seberealizaci a zodpovědnost, může vykazovat pozitivní vliv na kriminalitu. A naopak, velmi přísné (některými lidmi opěvované) podmínky věznic, mají často výrazně kriminogenní vliv. Z mého pohledu je to zajímavý projekt a jsem zvědavá, jak se bude dál vyvíjet. Já sama nejsem příznivcem "nažeňte všechny do díry a nechte je chcípat hlady" podmínek, pokud vím, že se mi ten člověk má v budoucnu vrátit na svobodu do společnosti. Osobně ale nevěřím, že by něco takového, jako je Bollate, mohlo fungovat ve větším měřítku. I když se do Bollate dostávají někteří vězni náhodným výběrem, stále se dle mého jedná o dost specifickou skupinu lidí a moc"nesouhlasím" s autory onoho výzkumu, že zde nehraje výraznou roli vliv složení spoluvězňů. Dle mého názoru bude hodně záviset na tom, jak bude celkově populace v zařízení uspořádána a bude existovat hranice, za kterou půjde tenhle systém postupně do kytek.




Co si myslíte o takových zařízeních? 

Jste příznivci tvrdých vězeňských podmínek, nebo je považujete svým způsobem za potenciálně škodlivé? 

Myslíte, že by "Bollate"mělo úspěch i v našich podmínkách? 









pátek 29. května 2015

Z kosmetické taštičky


Na článek o mém životě s alkoholikem, na který už nějakou dobu lákám, si ještě chvíli počkáme. Vzhledem k tomu, že jde o hodně osobní a vážnou věc, chci, aby byl dotažený do posledního detailu a stále se mi to celé nedaří pojmout tak, abych byla spokojená. Prozatím tedy sáhneme do trochu jiného "soudku," aby tu nebylo úplné ticho. Ačkoliv tenhle blog primárně není zaměřený na hodnocení nové kosmetiky, protože už nějakou dobu se pevně držím osvědčených výrobků a vrstva nezbytné "paštiky" se u mě smrskla na minimum, rozhodla jsem se napsat "recenzní" článek, kde Vám představím své favority, bez kterých se neobejdu. Takže... let's talk about my "everyday makeup routine."

1) Kdo maže, ten jede... 

Vzhledem k tomu, že moje kůže může obvykle svou dehydratací směle konkurovat i té nejsušší světové poušti, bez krémů a mastiček se neobejdu. Zkrátka mažu, mažu a mažu. Jsem pověstná tím, pokud se mě zeptáte, zda nemám v kabelce krém, obvykle vytáhnu rovnou dvě tři značky a můžete si vybrat. Maličko krému někdy přidávám i do make-upu. Mimochodem, když už jsme u toho... z poslední doby se mi vůbec neosvědčil make-up So Clear od Miss Sporty. Sáhla jsem po něm na zkoušku, protože jsem četla pár dobrých recenzí a cena je hodně nízká. Tak proč to nezkusit, že? Příště už si ho nekoupím, ani kdyby byl zadarmo. Měla jsem nepříjemný pocit, že mám na obličeji opravdu vrstvu paštiky, za chvilku byl pryč, zato úspěšně dělal šupinky a fleky. Takže já ho rozhodně nedoporučuji.

Kromě krémů patřím také k fanouškům "kokosáku," který mě opravdu zachránil po alergické reakci na antibiotika. To je taková ta nepříjemná situace, kdy vypadáte jako dalmatin z filmu Tima Burtona a pokoušíte se udrbat k smrti. Jsem věrná Panenskému kokosovému BIO oleji od značky Wolfberry a zatím úspěšně odolávám chuti popadnou lžičku a celý ho sníst, protože naprosto úžasně voní.

pátek 22. května 2015

Zde by měl být velmi inteligentní nadpis...

Už jsem se někdy zmiňovala, že zkoušková období jsou pro mě prokletá? Ne? Tak je načase to udělat! Když už se tu jednou nepotácím jako zombie v horečkách, s kapesníčkem u nosu a jednou plící mimo provoz, tak odvezou pro změnu tátu do nemocnice s infarktem. Ach jo... 

Přiznávám se, že tenhle článek je především jedna veliká veřejná prokrastinace. Příští týden mě čeká zkouška, které se bojím jako čert kříže. Předmět je to sice nesmírně zajímavý (témata z práva pohledem ekonomů), ale naneštěstí pro mě je včetně závěrečné zkoušky, domácích úkolů, seminární práce a dvou prezentací vyučován v angličtině a já jsem si vědoma toho, že moje jazykové schopnosti jsou stále někde na půl cesty mezi komedií a tragédií. "Bést íííngliš evrrr," abych to vyjádřila přesně. :D Pojala jsem proto podezření, že je ideální čas na úpravu vzhledu mého zanedbávaného blogu a sepsání nového článku. (A ve čtvrtek budu brečet, že to neumím.)

Co se tedy v posledních několika týdnech událo? Zjistila jsem, že psaní kulturních reportáží je stále nad moje síly. Náš profesor nás sice všechny varoval, že se do nich nemáme pouštět, neboť je to tenký led i pro ostříleného novináře, ale já to samosebou musela zkusit, že? Chtěla jsem mu totiž dokázat, že já na to prostě mám a že se toho nebojím! Myslím, že jsem byla jediný podivín, který koncert Jarka Nohavici na Konopišti (táta slavil narozeniny) trávil s nosem zabořeným do notýsku na poznámky a zuřivě zaznamenával každý detail. Bylo mi to ovšem houby platné. Dostala jsem jen dvě hvězdičky ze tří, protože jsem dostatečně nepopsala, co měl písničkář na sobě. Pfff... 

Jako každý rok (no dobře, ne úplně každý) jsem se také účastnila pochodu Praha-Prčice. Odnesla jsem si domů výroční zlatý škrpál za svých třicet kilometrů. Jo, a taky jako bonus pár puchýřů a nepěkně spálená záda, takže ještě teď trochu připomínám dobře povařeného humra z animovaného filmu. Auvaj! Znáte tenhle dálkový pochod s padesátiletou tradicí?  

Přidávám pár fotek z mého instagramu, končím chvilku prokratinace a odcházím zpět na bitevní pole, protože hromádka poznámek s nadpisem "Economics of crime" na mě vážně kouká dost výhružně. :(


Prčický škrpál/můj kočičí mazel/Konopiště/dopis z Kalifornie/obrázek od "mého" vězně
z koncertu Jarka Nohavici/writeaprisoner/svátek matek/čarodějnice vlastní výroby/miluju jaro