Moje okolí už je celkem smířené s tím, že čas od času se u nás doma vyskytují postřelení holubi, zatoulaná koťata, ztracení psi, napůl zmrzlí vrabčáci a další zvířátka, která v běžné české rodině asi nenajdete. (Mimochodem, už pár dní koukám z okna na párek čápů hnízdících na komíně.) Od posledního víkendu mám na svém seznamu kuriozit další záznam. Zřejmě tyhle zvířecí existence v nesnázích něčím přitahujeme, a tak se stalo, že jsme si na zahradu omylem a zcela nedobrovolně pořídili mládě kuny lesní, vlastně...řekněme si to na rovinu... mládě kuny lesní se rozhodlo, že bude okupovat naši zahradu.
Poslední horké dny nebyly náročné jen pro lidi, ale i pro naše čtyřnohé přátele. Náš zrzavý kocour si kupříkladu v sobotu uhnal úpal. Pravděpodobně se snažil taky nachytat nějaký ten bronz a trochu to s tím opalováním na mezi u potoka přehnal. Den před tím jsem promeškala příležitost pořídit si selfie s odpočívajícím srncem, který mě zřejmě vyhodnotil jako moc málo nebezpečnou na to, aby v tom vedru vstával a opouštěl svůj stinný koutek ve vysoké trávě pod starou jabloní. Mám podezření, že je to ten stejný srnec, kterého čas od času v noci nachytám, jak nám okusuje u plotu keříky.
A jak jsem přišla k malé kuně lesní? V sobotu jsem byla na večírku k zahájení sezóny na místním přírodním koupališti. A jak si tak kráčím nocí domů mírně posílená vínem, vidím, že naproti naší brance pobíhá po silnici sem a tam malý stín. V první chvíli mě napadlo, že je to naše kočka. Hned jsem ji chtěla začít hubovat, že chce, aby jí něco přejelo. Začala jsem na ní tedy volat: "Čičí, čičíííí." Stín se zastavil uprostřed pohybu, otočil se mým směrem a rozvážným kolébavým hopkáním vyrazil k mojí osobě. Až v tu chvíli mi došlo, že ten způsob, jakým se pohybuje, není úplně "ladně kočkovitý" a že velikost nám na dospělou kočku také úplně nesedí. Tak že by to bylo zatoulané kotě? Dokonce i to kníkání, které to začalo vydávat, by tomu odpovídalo. Než jsem se ve svých úvahách dobrala ke konci, už se ta malá chlupatá kulička dostala až ke mně, usadila se mi pod nohy a jala se mě bedlivě pozorovat. Až když se mi podařilo nastavit na mobilu baterku (naše část vesnice má velmi malý počet lamp veřejného osvětlení), mohla jsem si toho malého huňáče prohlédnout. Nebyla to naše kočka, nebylo to ani kotě, bylo to rozčepýřené už trochu odrostlé mládě kuny. Tak tam tak stojíme uprostřed silnice a koukáme na sebe. Já udělám krok vzad, kuna tři skoky vpřed. Najednou se ze tmy (tentokrát už doopravdy) vynořila naše kočka. Stoupla si mezi mě a kunu, zaujala bojovnou pozici a začala výhružně vrčet a prskat. Je to hrdinka a chtěla bránit paničku. :D Kuna nejprve couvla, a pak odhopkala do křoví. Popadla jsem tedy kočku do náruče a chtěla jsem ji odnést domů, aby se tam s tím zvířetem neprala. Jenže jen jsem se otočila a udělala několik kroků k brance na zahradu, vyběhla kuna ze křoví a jala se nás pronásledovat. Když jsem jí následně zabouchla dveře před nosem, chvíli se venku vztekala, ale potom zmizela pryč do noci... nebo jsem si to alespoň myslela, protože když jsem ji šla o chvíli později zkontrolovat, už tam nebyla. Ráno to vyprávím mamce: "Že nevíš, co jsem včera potkala cestou domů?" "Malou kunu?" Nechápala jsem: "Jak to víš?" "Ráno jsem jí našla, jak chrápe pod zahradou a očividně si myslí, že u nás bydlí." Dnes je úterý a kuna nám stále hopká mezi záhony, budeme tedy muset podebatovat s nějakým veterinářem, co s ní máme udělat.
 |
| Není krásná? :D |
V neděli jsme byli zachraňovat žabky. Fajn,to zní taky trochu divně, ale dovolte vážení čtenáři, abych vám to osvětlila. Kousek za naší vesnicí je v lese dnes již nevyužívaný a volně průchozí areál dětského tábora (tip pro nadšence pro urbex :D), o který se jeho majitel posledních pár let vůbec nestará (pomineme-li tu chvilkovou snahu vytvořit z toho ubytovnu pro bezdomovce). Kromě několika desítek dřevěných chatiček, čtyř větších zděných objektů a nebezpečných odkrytých šachet, které se zákeřně schovávají v trávě a jednoho krásného dne do nich někdo spadne, tu najdete také dva bazény. Ne, tohle není přesné, pravda je, že dnes už to nejde nazývat bazény. Ten menší z nich je sice ještě poměrně zachovalý, ale z druhého se stalo zeleno-žluté hluboké páchnoucí jezírko dešťové vody, která se tu částečně drží už od loňska a nemá kudy odtéct. Na začátku podzimu si bratr při procházce všiml, že v hlubokém bazénu je uvězněno několik žabiček, které skočily dolů a brzy zjistily, že jsou ve smrtelné vodní pasti. A tak jsem vyrobili dlouhý provizorní naběrák, žábky jsme vylovili a pustili do zpátky do přírody. Po letošní zimě je ale bazén zase o něco plnější, voda v něm je... hmm, řekněme, že pokud tam náhodou spadnete, vynoříte se pravděpodobně jako zelený mutant s fialovým nosem, růžovými puntíky, několika chapadly na nepochopitelných místech a tělíčkem utopené myši na hlavě. Stačí vám tenhle popis? Žáby tam napadaly znovu, a tak jsme zahájili výlov číslo dvě. Je to ale běh na dlouhou trať. Možná by bylo nejlepší, kdyby ten bazén správce objektu prostě konečně vypustil...
