P... jako prohibice

...zatím tedy částečná. A přesto... přesto to zjevně někteří lidé vidí jako neřešitelnou věc, národní tragédii, nebo rovnou konec světa. Právě jsem zaregistrovala televizní reportáž, kde se několika lidí ptali na to, co si myslí o částečném zákazu prodeje alkoholu, který byl zaveden po řadě smrtelných otrav methanolem. Odpovědi mě překvapili. Nejsem si jistá, která víc. Jestli partička mladíků, která se chlubila jak honem, honem na poslední chvíli utíkala nakoupit zásoby rumu, aby nebyli na suchu. Nebo pán, který se rozčiloval, že on přece pije vodku, tak co to jako má být - asi by raději chodil o slepecké holi.

Není to docela smutné? No, tak si pár dní nebudou všichni prolévat chřtán tvrdým alkoholem. No, tak zažijí víkend, kdy se po posezení v hospodě udrží na vlastních nohou, protože si místo několika panáků dají pivo. Tak je čeká nedělní ráno bez kocoviny. A co? Pokud někomu dělá strašný problém těch pár dní abstinence nebo popíjení méně alkoholických nápojů vydržet, tak by se měl možná místo brblání nad zlou vládou zamyslet nad tím, jestli se právě neukázalo, že má zcela jiný a docela zásadní problém. Že tím skutečným průšvihem v jeho životě není částečná prohibice, ale jeho závislost na alkoholu, která se právě projevila v celé "kráse," a nutí ho přemlouvat hospodské, aby mu toho panáčka vodky, který může, když bude náhoda chtít, být jeho poslední, nalili i přes zákazy.

Jako každý si občas něco dám a někdy se mi podaří vypít se z vlastní podoby... ale že bych se tu měla hroutit, že si tenhle víkend na diskotéce nedám panáka rumu? Co si o zákazu prodeje alkoholu myslíte vy? Představuje to pro vás velký problém?

Co pomáhá na nachlazení?

Teplé dny, studené noci. Našemu tělu se prudce měnící teploty vůbec nelíbí, a tak mám kolem sebe poslední dobou spoustu posmrkávajících jedinců, kteří se shání tu po papírovém kapesníčku, tu po mentolových bonbónech, aby se vypořádali se škrábáním v krku, a někteří už své zdravotní problémy řeší i přípravky z lékárny. Nachlazení zkrátka dokáže i teď v létě pořádně potrápit. Jak se s ním vypořádat?

Zázvor = první pomoc

Ještě před dvěma lety byla první záchrana, po které jsem sáhla, když se začala hlásit nepříjemná bolest v krku, krabička prášků. Pak jsem ale objevila účinky „kouzelného kořene“ (můj mozek si ze záhadných důvodů odmítá zapamatovat slovíčko zázvor, a tak se tahle přezdívka, kterou jsem mu dala, u nás už zabydlela). Čaj připravený z oddenků zázvoru pomáhá při nachlazení, rýmě a tlumí i bolest v krku při angíně – už po prvním šálku se vám uleví. Takže pokud cítíte, že váš organismus začíná podléhat nemoci, zajděte si do zeleniny a připravte si čerstvý čaj z téhle rostlinky.

Jak na to? Část zázvoru oloupejte (stačí opravdu malý kousek cca 2-3 cm), nastrouhejte a zalijte vroucí vodou. Nechce vylouhovat. Nakonec oslaďte (samotný opravdu není žádná mňamka) cukrem nebo medem (můžeme dochutit i citronem). Pokud si čaj chcete ještě trochu doladit, můžete během louhování přidat hřebíček nebo kousek celé skořice.

Bezinky do boje!

Jako pomocníčka pro zázvor používám nám všem známou rostlinu. Černý bez roste na okrajích luk a silnic, a tak není těžké v době, kdy dozrávají jeho plody (od srpna do září) natrhat libovolnou zásobu. Zralé kuličky (které jsou za syrova mírně toxické!) téhle rostliny se dají použít při mnohých zdravotních problémech, protože obsahují velké množství užitečných látek. Existuje více způsobů zpracování (čaje, džemy…), já se zaměřím na  ten, který užívám a tím je:

Bezinkový likér: Na přípravu budeme potřebovat 2 litry otrhaných bezinek (takže se připravte na pořádnou piplačku, fialové ruce a zákeřné malé kuličky, které se budou snažit utíkat z misky), litr vody, kilogram cukru, 2 sáčky vanilkového cukru, 2 lžičky kávy a rum. Bezinky nejprve svaříme s vodou (15 – 20 minut), pak tekutinu přecedíme a důkladně vymačkáme přes síto. Povaříme s cukrem, přidáme dvě lžičky kávy a směs necháme krátce projít varem. Nakonec přimícháme do zchladlé šťávy ½ litru rumu. Likér nalijeme do lahví a uchováváme v chladu. Mlsné jazýčky mohou během vaření přidat vanilku, citron nebo skořici.

 (Na přípravu likéru existuje několik rozdílných receptů, proto je na kuchaři, aby si našel ten pro něj nejlepší.)

O nadváze a vychrtlinách

Diety. Nezdravá strava. Cvičení. Lenošení. Nekonečný boj s vlastním tělem a myslí. Žijeme v době, kdy je kladen velký důraz na to, jak vypadáme. S úzkostí hlídáme své účesy, pleť i oblečení. Zároveň si ale naše společnost navykla na styl života, který jí vůbec neprospívá. Sedavá zaměstnání, zábava u televizí a počítačů, hromady nezdravého jídla, z kterého by se odborníkům na výživu ježily vlasy hrůzou, už od dětství. Není vůbec divu, že se vše podepisuje na našich tělech. Zdá se vám, že ze všech sil směřuji k dalšímu poučnému článku ve stylu: hýbej se a nežer? Těsně vedle! Tohle raději přenechám stránkám Žena.cz, jejíchž autorky se tímto tématem, soudě dle počtu článků o dietách a nadváze, zjevně pokouší vyplnit okurkovou sezónu. Mému oku se znelíbila zcela jiná věc, která má ale s předchozím mnoho společného.

Kde je správná cesta?

Chování, které vám budu popisovat, není novinkou posledních let, ale s rozšířením internetu a tloustnutím společnosti se pro mě stalo něčím, co už nedokážu ignorovat. Během minulého cca roku se začaly objevovat články, které se pokouší potlačit touhu po nezdravé hubenosti, která se objevuje u některých mladých dívek. Ano, dokonalost, která na nás křičí z billboardů, časopisů i obrazovek, si vybírá svou daň. Už samotné články jdou často bohužel z jednoho extrému do druhého. Místo nezdravé hubenosti, dosažené přísnými dietami, naopak propagují dámy se značnou nadváhou, která také není tou nejlepší cestou. Jednoduše: skok z bláta přímou do louže. Ale pojďme se podívat na jiné místo internetového světa. Na facebooku koluje delší dobu fotografie, která porovnává slečny propagující značku Dove s modelkami světoznámé Viktoria‘s Secret. Každá z reklamních kampaní má svá pro a proti. Každá má své příznivce a odpůrce. Ale co mě zaujalo?

Kážeš proti urážení? Ale co říkáš ty?

"Vychrtliny! Anorektičky! Odporný kostry! Vypatlaný slepice!" Urážky létají jedna za druhou a neušetří žádnou slečnu ani ty, kteří se jich zastanou.  Když se tím tak člověk probírá, začne mít brzy pocit, že štíhlost je zde vlastně velkým zločinem, který navíc nemůže nikdy mít původ v ničem jiném, než v děsivém hladovění, popřípadě bulimii. Už to  samo je směšné. Znám několik slečen, které se věnují modelingu a všechny byly hubené, jsou hubené a budou hubené, i kdyby snědly celého slona i s jeho chobotem. 

Co mě ale v těchto komentářích opravdu překvapuje a obracím nad tím oči v sloup, je dvojí metr, který se tady ujal absolutní vlády a vyměřuje každému jinak. V hojném počtu se tu vyskytují diskutující s pro mě opravdu nepochopitelným sklonem. Jejich příspěvky mají mnoho společného. Obvykle začínají obhajobou lidí s nadváhou a poučováním o tom, jak ošklivé je urážet někoho, kvůli jeho postavě. Copak někdo může za to jak vypadá? Nemůže. Náhle ale přichází zlom…autorovi se do dalších vět začnou vkrádat útržky jako: lepší než vychrtliny, o které nikdo nezavadí pohledem…anorektičky, které by se konečně měly jít nažrat apod. Co se nám to tady stalo? Tohle snad už není urážení, dámy (obracím se především na ženskou část, protože tenhle jev se vyskytuje převážně u ní)? Tohle je snad ta prve propagovaná tolerance vůči jinému? Jak je možné, že na jedné straně skoro hrozí ukamenování i za použití slova: "baculka," protože narážky na váhu prý mohou ublížit, a na opačné straně se slečna osočovaná z anorexie málokdy dočká od okolí zastání? Nepřipadá vám to trochu divné?

Ale jak tohle potlačit? 

Těžko, drazí čtenáři. Doufat v to, že by naše společnost náhle změnila své vnímání tohoto problému, je jen marným přáním. Kořeny jsou, jak se zdá, velmi hluboko a obávám se, že pokud lidé nepřehodnotí svůj postoj k životnímu stylu, bude takovéto vystupování stále častější. Co můžu udělat pro boj s větrnými mlýny, které se nám tu točí? Snad jen čas od času na tohle poukázat a doufat v to, že najdu, i kdyby jednoho, člověka, kterému dokážu otevřít oči.

Uvnitř tančím

Jsem realista, a tak vím, že tenhle skvělý film (natočený v roce 2004) většina z vás už prostě musela vidět. Zároveň se také přiznávám, že já jsem v tomhle případě byla poněkud „opožděná“, a tak mi tenhle příběh úplně náhodou dostal do rukou až včera. Nepřicházím tak na trh se závratnou novinkou, která v brzké době ohromí davy diváků. A přece mi to nedá a musím věnovat alespoň pár řádků tomu, čím mě vlastně film s názvem Inside I’m Dancing zaujal.  Třeba se i najdou další jedinci, kteří se čas od času náhle proberou a zjistí, že jim něco jedinečného uteklo, a kteří si odtud odnesou inspiraci na večerní zábavu.

Název by nás mohl přivést na myšlenku, že se jedná o další z desítek filmů o tanečnících, kterým stojí v cestě za jejich snem rozličné životní překážky. Ale to je chyba pánové a dámy. V příběhu nenajdete ani tanečníky, ani tanečnice. Uvnitř tančím, vypráví o životě dvou invalidů připoutaných na vozíček. Michael, který prodělal mozkovou obrnu, si najde nového přítele v příchozím divokém Rorym.  Ač při prvním pohledu máte pocit, že ti dva jsou neslučitelnou dvojicí, vznikne mezi nimi zvláštní pouto díky skutečnosti, že Rory jako jediný Michaelovi rozumí. Tím jej nečekaně vytahuje ze světa šedi a jednotvárnosti, ve kterém dosud žil, i když výstižnější by bylo slovíčko: nežil…  

Víc vám k ději neřeknu, není hezké někomu vyprávět závěr filmu předem. Snad jen předesílám, že nejde o nic, co by vyhovovalo milovníkům konců, které jsou zcela obalené ve štěstí.  Stejně tak můžu slíbit, že pokud nejste bezcitný studený čumák, celá zápletka se, použiju poněkud klišé výraz, dotkne vaší duše. Ukazuje, že i pokud se nacházíte v bezvýchodné situaci, nesmíte ztrácet sami sebe.  Že za to, čemu věříte, máte bojovat, i když už vám dochází dech. Že i když život umí být pořádný prevít, nikdy nemůže, pokud mu to nedovolíte, zabránit tomu, abyste uvnitř tančili…

Lži a nech si lhát...

Každý z nás někdy v životě zalhal. Ze strachu, z milosrdenství, nebo prostě proto, že je, řekněme si to bez okolků, prolhaný prevít, který má co skrývat.  Existuje vůbec pro takové jednání výmluva? Je někdy lepší nejít s pravdou na světlo světa? Může mít naše malá lež velké následky?

Poslední dobou v sobě řeším nepříjemný problém. Až na malé výjimky, které znám dlouhou dobu, nedokážu věřit lidem. Připadá mi, že celý svět je falešný a lidé jsou jako komedianti, kteří si hrají svá divadélka. Je to příšerné, když s někým mluvíte a hlavou vám běží:  „No fajn, říkáš, že ti můžu důvěřovat? Nevrazíš mi vzápětí nůž do zad?“  Ptáte se, jak moje ztracená důvěra souvisí s tím, co jsem nakousla v prvním odstavci? Hodně, hlavně s poslední otázkou, kterou jsem položila. Za celým problémem stojí právě lži. Lži od lidí, ke kterým jsem si vypěstovala důvěru, a pak se provalila pravda, kterou z různých důvodů zatajovali. Lži od lidí, kteří se nestydí mi lhát dál, i když já už znám realitu. Lži, které ze mě v podstatě udělali uzlíček nervů, který se bojí toho, že někdo jeho těžce vypěstovanou důvěru bez milosti zase zadupe do prachu a ještě si na ni plivne, a tak si raději drží všechny dál od těla.                                                              

Lhaní je totiž věc, která často ublíží, i když jím chcete druhého třeba jen ušetřit bolesti. Staré známé rčení říká, že lež má krátké nohy. A ve většině případů se pravda na povrch nakonec opravdu dostane a v tu chvíli začne dělat paseku. Najednou už tu není jen ta bolest z informace, kterou původně pravda obnášela. Najednou je tu ještě ta nejistota z toho, že jsme byli klamáni a hlavou začne vrtat myšlenka, jestli to byla jediná ,,milosrdná“ nepravda, která nám byla naservírována. A čím víckrát se tohle stane, tím větší ta nejistota je.

                Samozřejmě, jsou i situace, kdy opravdu není dobré říct pravdu takovou, jaká opravdu je. Sem patří třeba lež doktora, který přichází se smutnou zprávou. Ale proč lhát, když to není opravdu nezbytně nutné? Jak si budeme moc věřit, když budeme každou nepříjemnou věc zametat pod koberec, abychom s ní nemuseli bojovat, abychom se jí nemuseli podívat tváří v tvář? Proč lhát abychom se někomu zavděčili? Proč podporovat tu faleš, kterou je svět už tak dost nasáklý?

Za sebe říkám, že ocením člověka, který přijde a řekne mi i nepříjemné věci do očí. Já se nad tím zamyslím, pokusím se to vyřešit a vyrovnám se s tím. Nemůžu pracovat s tím, co mi bylo zatajeno. A nestojím o člověka, který se mnou bude hrát komedii. Tímhle se řídím a lidem, kteří se dostanou blíž k mojí osobě vždycky předem říkám, že si mají pamatovat jednu věc: Nesnesu podrazy a lhaní, a nikdy tohle neodpouštím, nedávám druhou šanci (ono se z ní totiž potom stane třetí, čtvrtá, pátá…). Jednoduchá věc: Podrazíš mě + zjistím to = končíš. Pak už je to na nich...

Nebyla by to krása, kdyby se každý lhář dal poznat podle dlouhého nosu jako oblíbená pohádková postavička? Myslím, že by to ostatním ušetřilo spoustu zbytečného vzteku :)