Každý z nás někdy
v životě zalhal. Ze strachu, z milosrdenství, nebo prostě proto, že
je, řekněme si to bez okolků, prolhaný prevít, který má co skrývat. Existuje vůbec pro takové jednání výmluva? Je
někdy lepší nejít s pravdou na světlo světa? Může mít naše malá lež velké
následky?
Poslední dobou v sobě řeším
nepříjemný problém. Až na malé výjimky, které znám dlouhou dobu, nedokážu věřit
lidem. Připadá mi, že celý svět je falešný a lidé jsou jako komedianti, kteří
si hrají svá divadélka. Je to příšerné, když s někým mluvíte a hlavou vám
běží: „No fajn, říkáš, že ti můžu
důvěřovat? Nevrazíš mi vzápětí nůž do zad?“
Ptáte se, jak moje ztracená důvěra souvisí s tím, co jsem nakousla
v prvním odstavci? Hodně, hlavně s poslední otázkou, kterou jsem
položila. Za celým problémem stojí právě lži. Lži od lidí, ke kterým jsem si
vypěstovala důvěru, a pak se provalila pravda, kterou z různých důvodů
zatajovali. Lži od lidí, kteří se nestydí mi lhát dál, i když já už znám
realitu. Lži, které ze mě v podstatě udělali uzlíček nervů, který se bojí
toho, že někdo jeho těžce vypěstovanou důvěru bez milosti zase zadupe do prachu
a ještě si na ni plivne, a tak si raději drží všechny dál od těla.
Lhaní
je totiž věc, která často ublíží, i když jím chcete druhého třeba jen ušetřit
bolesti. Staré známé rčení říká, že lež má krátké nohy. A ve většině
případů se pravda na povrch nakonec opravdu dostane a v tu chvíli začne
dělat paseku. Najednou už tu není jen ta bolest z informace, kterou původně
pravda obnášela. Najednou je tu ještě ta nejistota z toho, že jsme byli
klamáni a hlavou začne vrtat myšlenka, jestli to byla jediná ,,milosrdná“
nepravda, která nám byla naservírována. A čím víckrát se tohle stane, tím větší
ta nejistota je.
Samozřejmě,
jsou i situace, kdy opravdu není dobré říct pravdu takovou, jaká opravdu je.
Sem patří třeba lež doktora, který přichází se smutnou zprávou. Ale proč lhát,
když to není opravdu nezbytně nutné? Jak si budeme moc věřit, když budeme
každou nepříjemnou věc zametat pod koberec, abychom s ní nemuseli bojovat, abychom se jí nemuseli podívat tváří v tvář? Proč lhát abychom se někomu zavděčili? Proč podporovat tu faleš, kterou je svět
už tak dost nasáklý?
Za sebe říkám, že ocením člověka,
který přijde a řekne mi i nepříjemné věci do očí. Já se nad tím zamyslím, pokusím
se to vyřešit a vyrovnám se s tím. Nemůžu pracovat s tím, co
mi bylo zatajeno. A nestojím o člověka, který se mnou bude hrát komedii. Tímhle
se řídím a lidem, kteří se dostanou blíž k mojí osobě vždycky předem
říkám, že si mají pamatovat jednu věc: Nesnesu podrazy a lhaní, a nikdy tohle neodpouštím,
nedávám druhou šanci (ono se z ní totiž potom stane třetí, čtvrtá, pátá…).
Jednoduchá věc: Podrazíš mě + zjistím to = končíš. Pak už je to na nich...
Nebyla by to krása, kdyby se každý lhář dal poznat podle dlouhého nosu jako oblíbená pohádková postavička? Myslím, že by to ostatním ušetřilo spoustu zbytečného vzteku :)
Žádné komentáře:
Okomentovat