Terry Pratchett

"Bedna těžce přistála na hromadě listí, ze dna vystrčila stovky malých nožiček, neohrabaně se obrátila a podívala se na šamana. Je třeba říci, že pochopitelně neměla obličej, ale i ve svém poblouznění si byl šaman strašlivě jistý, že si ho prohlíží. A nebyl to vůbec přátelský pohled. Je neuvěřitelné, jak hrozivě se dokáže zatvářit jeden klíčový otvor a několik děr po sucích."

Už jste někdy navštívili Zeměplochu? Prošli se špinavými uličkami města Ank-Morpork se členy hlídky? Poklábosili s děsivým Smrtěm, který se svou vnučkou zachránil Prasečnice? Zkrátka, znáte příběhy Sira Terryho Pratchetta?

Se světem známého autora, který pochází z jednoho anglického hrabství, jsem se poprvé setkala na základní škole na představení Soudné sestry. Tehdy jsem neměla ani tušení, že autor čarovného příběhu má za sebou už dlouhou řádku knížek, ke kterým jsem se náhodou dostala až o několik let později a od té doby jsou mými oblíbenými společnicemi pro relaxování.

V čem je tak poutavý? Tím, co Terryho Pratchetta proslavilo, je série příběhů ze zvláštní planety jménem Zeměplocha. Placka umístěná na hřbetech velikých slonů, kteří plují vesmírem na zádech obrovské želvy. Už to zní naprosto šíleně, že? Tohle kouzelné místo obývají lidé, trollové, trpaslíci, blázniví kouzelníci z Neviditelné univerzity, vlkodlaci i upíři. Zkrátka všichni, koho si pod slovíčkem "fantasy" dokážete představit. A co se vlastně v takové zvláštní společnosti může dít? Slaví tu své vlastní Vánoce, které se u nich honosí názvem Prasečnice, a místo Ježíška tu potkáte Otce prasátek. Kouzelníci tu milují fotbal, a tak si budují své vlastní šílené družstvo v čele s knihovníkem, který se jednoho dne nešťastnou náhodou proměnil v orangutana. Trpaslíci vynaleznou knihtisk, což se nelibí cechu rytců. A mezi tím vším proplouvá má oblíbená postava Smrtě, který má ve skutečnosti lidi rád, což mu nadělá spoustu problémů... A to není zdaleka všechno.

Vím, že takhle to zní naprosto šíleně, ale autorova schopnost "parodovat" náš život a přenášet jej do toho kouzelného světa je neskutečná. Sir Terry Pratchett je pro mě hvězda literatury.

Už jsem vás trošku navnadila? Pro pořádek přidávám ukázky z filmů natočených právě podle příběhů ze Zeměplochy. Jen musím říct, že pokud filmové zpracování bývá většinou horší, než je jeho knižní předloha, tak tady do platí dvojnásob. Vystihnout Sirovo dílo je pro filmaře opravdu tvrdý oříšek :)

"Výsměšek byl pro management tím, čím byl pro betlémský spolek hrajících si dětí král Herodes…"

Kam zmizely "moje" Vánoce?

Na začátek mi dovolte malinko odbočit od tématu a podělit se s vámi o skutečnost, o které asi mnozí z vás nemají ani tušení. Víte, že pokud se nezmění přístup k pěstitelům kakaových bobů z Pobřeží slonoviny (odkud pochází cca 40% světové produkce této rostliny), hrozí, že v budoucnu budeme mít problémy s nedostatkem kakaových bobů na trhu (kvůli přechodu pěstitelů na lukrativnější plodiny a zvyšování spotřeby v zemích jako Indie, Čína apod) a  čokoláda, která je dnes v obchodech samozřejmostí, se stane drahým luxusním zbožím? 

Ach, ty vzpomínky...

Čas od času si vzpomenu na to, jak jsem jako malá milovala Vánoce. Nebylo to kvůli tomu, že jsem jako jedináček vždycky pod stromečkem našla spoustu nových hraček, ale protože jsem nasávala tu atmosféru, která tou dobou zavládla u nás doma. Tehdy jsem bydlela stále zčásti na vesnici u babičky, v údolí Vltavy, a naše rodina dodržovala spoustu zvyklostí. Před Vánoci jsme společně po večerech pekli cukroví podle rodinných receptů a domem tak, společně s větvičkami jehličnanů ve vázách, voněla vanilka, perník, oříšky a krásná malá červená jablíčka, která nám po rozkrojení měla věštit zdraví na celý rok. Nechyběla ani tajná výprava sněhem pro větvičku jmelí, nošení pamlsků pro zvířátka v lese i krmení sýkorek, a dalších opeřenců, na zahradě. Ve vaně se plácal kapřík Pepa Šupináč, nevědom si smutné skutečnosti, že se brzy seznámí s bramborovým salátem. Před Štědrým dnem pak přijeli příbuzní a vždycky přivezli nějaký ten mls, aby se pochlubili, co upekli. A když po dni plném pohádek zazvonil zvoneček a Ježíšek přinesl do pečlivě uklizeného obývacího pokoje stromeček a dárečky, byla to už jen poslední tečka za krásnými dny. 

Změna nemusí být vždy k lepšímu...

Než jsem stihla vychodit základní školu, většina těch zvyků se vytratila. Dokonce i o to kouzlo, které mělo předvánoční šmejdění po obchůdcích po tom nejkrásnějším dárku pro přátele, zatímco venku padaly vločky sněhu na osvětlené náměstí, mě obchodníci připravili, protože barevná světýlka, ozdobené stromečky a čokoládové postavičky na nás z výkladních skříní křičí už měsíce předem: "Budou Vánoce! Musíte nakupovat! Honem, honem, honem!" A lidé na to slyší a lidé z toho šílí. Bydlím kousek od obchodního centra a to se mění v dokonalý blázinec - a to máme prosím teprve listopad. Doba se změnila. Z Vánoc se postupně stala závodní dráha, jejímž vítězem se stává ten, kdo bude mít první napečené (nebo nakoupené) hromady cukroví, navařeno jídlo a připraveno dárků za tisíce korun, i kdyby si na to měl půjčovat peníze. Tak takové opravdu má být už napořád to kouzlo Vánoc? To už je vážně nejdůležitější to, aby pod stromečkem ležel nový mobil, počítač? A když tam nebude, protože rodiče si to zkrátka nemohou dovolit, tak Vánoce vlastně vůbec nejsou (teď narážím na slečnu, která mě k tomuhle článku inspirovala)? 

 No tak, drazí čtenáři, kdo mi poradí, kam se poděla ta opravdová podstata Vánoc a dárků, které měly být symbolem toho, že jste si na dotyčného vzpomněli a tím dárkem jste mu chtěli "dát kousek sebe"?

Víte, na co se letos těším? Na to, jak bude celým domem vonět cukroví a větvičky borovice. Na to, jak se s hrníčkem svařáku, ve kterém ještě bude plavat kousek skořice, zachumlám do deky a pustím si pohádky. Na Štědrovečerní procházku křupajícím sněhem. Na ten klid a pohodu, bez zbytečného nervování a shonu... A co si opravdu přeji k Vánocům? Aby ti, kdo rozbalí můj pečlivě zabalený balíček, měli opravdovou radost. Aby si ti, co se celý rok ohání v práci, odpočinuli. Abych aspoň chvilku strávila s těmi, na kterých mi opravdu záleží.

Hanbok

Právě jsem se vrátila z centra, kde jsem si byla vyzvednout svoji objednávku od Mary Kay - minerální pudrový make-up a štěteček, takže v nejbližších dnech můžete očekávat recenzi. Dnes se s vámi chci podělit o něco z oblasti oblečení, které pro vás bude trochu nezvyklá.

Víte, co je to hanbok? Jedná se o tradiční oděv v Jižní Koreji, který je používaný jako polo-formální a formální oblečení. Jednoduchost střihu - výrazně delší spodní díl a přední část zdobená mašlí, která sahá od prsou někdy až na zem - je vyvažovaná zářivými barvami (které měly v minulosti svůj vlastní význam a odlišovala majetné vrstvy od ostatních) a bohaté vzory na látce, která bývá většinou přírodního původu.

Jak jsem k tomuhle kousku vlastně přišla? Nedávno jsem v rámci brigády byla přítomná na oslavě výročí dne založení Korejské republiky, která probíhala v hotelu Hilton. A kromě zajímavého proslovu pana velvyslance mě zaujaly přítomné dámy, které se k této příležitosti oblékly do těchto tradičních šatů a všechny vypadaly jako takové krásné panenky.  

Zlo mezi námi

Jak si užíváte nedělní večer? Já si dala výborné kuřecí dušené s avokádem a cuketou (nevím, jak mě takhle kombinace napadla, ale byla to delikatesa) a teď se věnuji učení (jo, už zase... nebo spíš ještě pořád), a protože mám při práci ráda zvukovou kulisu, mrkla jsem na díly některých pořadů, které mi unikly, a právě teď mi před očima běží závěrečné titulky příběhu, o který bych se ráda podělila na následujících řádcích. 

"„Existuje mnoho způsobů, jak udělat lidem ze života peklo." 

Švédský film Zlo mezi námi (v originále Ondskan) můžete najít na csfd.cz mezi těmi nejlepšími. Konkrétně na 159. místě s hodnocením 86%, což už je opravdu slušné, vzhledem k tomu, že místní kritici díla filmařů opravdu nešetří. 

A o čem to vlastně je? Erik, kterého hraje Andreas Wilson, nemá lehký život. Žije se svou neprůbojnou matkou a nevlastním otcem, který jej po úvodních slovech: ,,Po večeři si o tom promluvíme," brutálně bije pokaždé, když se mu něco znelíbí. To se ale promítá i do Erikova chování, a tak je považován za problémového studenta. Po ošklivém incidentu se dostává do chlapecké internátní školy, kde studenti vyššího ročníku systematicky šikanují ty mladší, rozdělené podle příslušnosti k aristokracii, podle výše majetku a názorových postojů jejich rodin. V Erikovi probíhá boj. Na jedné straně se chce bránit ponižujícím praktikám na škole, na druhé straně mu za vzepření se místnímu systému hrozí vyloučení a tím by ztratil svou poslední šanci na dostudování. Starší studenti, včetně jejich vůdce, si brzy uvědomují, že Erik se sám tak lehce nepodřídí jejich nadvládě (fyzická šikana je,vzhledem k tomu na co je zvyklý z domova, neúčinná), a tak hledají jiný způsob, jak ho zlomit...

Pokud nemáte rádi filmy s vážnou tématikou, tak to pravděpodobně nebude přímo váš šálek kávy. Autoři představují trochu jiný druh zla, které samo o sobě bývá častým námětem pro filmová plátna. Takového "zla", které patří mezi ty nejhorší, protože pochází z lidí a těmi, kdo můžou zasáhnout, je přehlíženo a v horším případě i tolerováno. 

1.říjen

Máte rádi podzim? Já ho mám z celého roku nejraději... dokážu se celé hodiny brodit v barevném listí, sklízet ze zahrádky pórek a paprikookurky, vařit džem z vlastního ovoce (a v mém případě zeleniny, protože jsem dělala dýňový). Pro mě pohádka. Pravda, v Praze poněkud pošmourná a v tuhle chvíli i dost usmrkaná, protože po přejezdu mám zase rýmičku, takže piju Coldrex a kapu kapičky do nosu. :/ 

Tenhle týden a další dny asi budou dost náročné, takže nevím, jak budu stíhat blog. Pod okny se nám chystá velká akce, Proudy 2012, takže zítra bude dlouhá noc. Ve čtvrtek pak T-music back to school a do toho musím ještě párkrát do práce. 

Dnes už se těším akorát tak do postele. Snad nebudu mít po dnešním zážitku noční můry. Už vás někdy otravoval fuj feťák? Mě pronásledoval až do metra. :/ Litovala jsem, že jsem zrovna zapomněla doma pepřák. Mimochodem holky, nosíte v kabelce pro jistotu něco na obranu?