Paříž přitvrdila ve svém boji proti cigaretovým nedopalkům

Chcete vidět, jaké domácí úkoly má student ekonomické žurnalistiky? Rozhodla jsem se, že když už se s těmi texty patlám, tak vám sem hodím malou ukázku, která se mi hodí do rubriky životní prostředí. Následující článek má být zpráva na internetovou žurnalistiku, kterou jsem odevzdávala na minulou hodinu. Budoucí zájemci o studiu si tak můžou udělat obrázek o tom, co se od nich bude očekávat a kritici mi zase můžou říct, na čem bych měla zapracovat. :) 

UPOZORNĚNÍ: Pane kolego, pokud jste kontroloval zda odevzdaný článek není výsledkem plagiátorství a narazil na tenhle blog, pak vězte, že jsem vaše studentka a tohle je opravdu můj text. :D

Ve čtvrtek 1. října vstoupilo v Paříži v platnost nařízení, které se dotkne nejen domácích kuřáků, ale i nepořádných návštěvníků hlavního města Francie. Od tohoto měsíce může být za odhazování cigaretových nedopalků v ulicích metropole udělena pokuta ve výši 68 euro. Pařížská radnice tímto krokem reaguje na stále se zvyšující množství cigaretového odpadu, s kterým je spojen nárůst nákladů na úklid a znehodnocení tamního životní prostředí.

zdroj: cebus.cz

Podzimní hlášení

Zdravím do zakaboněného podzimního dne. Jak si zvykáte na tohle protivně lezavé počasí? Já poslední dny usínám za pochodu a nejraději bych neopouštěla svou postel. Což je nemožné, takže mě pravidelně zastihnete pochrupující někde v autobuse. Mám pocit, že letošní rok se mi zkrátka rozhodl překazit všechny moje malé radosti. V létě mi znemožnil houbaření, protože u nás v lesích nebyla ani houbička jedůvka a navíc hrozilo, že podpálíte les jiskrou od gumové podrážky. Teď mi déšť kazí procházky v chrastícím barevném listí. Předpokládám, že letos zase nebude sněhulák, že ne? 

Dnešní článek bude takové malé nesourodé povídání. Budu psát o tom, co se děje a neděje. Co by se mělo dít, bude dít a proč nemám moc času na blog. Proložíme to nějakým tím obrázkem z mého instagramu a na konci budeme všichni šťastní, protože se nám společně podařilo oddálit povinnosti. V mém případě práci na seminárce, jejímuž zadání rozumím jen o něco málo víc než koza petrželi. 

A víte co? Hodně si to do odrážek, ať v tom máme pořádek. 

• Jo, zase jsem dýňová královna. Letos jsem pěstovala čtyři druhy a s výsledkem jsem naprosto spokojená. Teď už se jen chechtám v obchodech nad cenami, které chtějí za ty často pofidérní kousky. Vážně, pokud máte vlastní zahrádku a milujete dýňové koláče a krémy, tak na jaře zahrabejte pár semínek někam ke kompostu. Utrácet za dovezené dýně je u nás opravdu zbytečné, protože jsou nenáročné na pěstování a na tmavém suchém místě vám domácí dýně vydrží skoro do dalšího léta. Slavíte doma Halloween? Vím, že to není nás svátek, ale zrovna tahle anglosaská tradice se mi vážně líbí. Možná tady vznikla má posedlost dýněmi. :D 

Jo, blbější svíčku už jsem doma nenašla. :D

• Knížku Střet civilizací můžu doporučit všem, co se trošku zajímají o dění ve světě a současné problémy s migrací. A když už budete v knihovně, můžete přibrat i Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci od Giovanniho Sartoriho. Oba pánové podávají střízlivý pohled na problém tolerance a integrace migrantů, který by si měli do hlavy vtlouct někteří evropští politici. "Potíž je v tom, že integrace probíhá tehdy (a výhradně tehdy), jestliže ji přijímají a považují za žádoucí ti, kteří jsou integrováni."

• A máme tu mojí první výmluvu pro mou neaktivitu na blogu. V rámci školy jsem nedávno zavítala na Ministerstvo průmyslu a obchodu, pod kterým mám napsat rozsáhlou seminární práci o surovinové politice České republiky. Co vám budu lhát. Zatím z toho nejsem moc moudrá. Každopádně musím nacvakat asi 20 stránek, přijít s nějakou zajímavou myšlenkou a na konci to celé profesionálně prezentovat. A neuříznout si ostudu. 

• A následuje druhá výmluva. Jak už jsem tu asi psala, moje vedlejší specializace je žurnalistika. Novináři obvykle píší, a tak jsem i já zavalená požadavky na odevzdávání článků a seminárek, které se svým obsahem úplně nehodí na tenhle blog. Tenhle víkend musím například sesmolit komentář na téma "Všude samé odpadky," které jsem si sama vybrala. Už mám teorii, o čem budu psát, ale stále se mi to zdá trochu útočné. Tyhle články jsou dostupné volně na netu, takže pokud budete mít zájem, můžete si je dohledat. Nedělejte to! 

• A nejčerstvější věc. Včera večer jsem byla na exkurzi v České televizi, kde jsme si prošli některá studia a bavili jsme se o výrobě programu a přípravě přímého přenosu (v jednom se studií se právě připravoval přenos pořadu Máte slovo). Mám-li být upřímná, tak jsem od toho čekala trochu víc. Je sice zajímavé vidět, kde vznikají televizní programy, ale nemám pocit, že bych se dozvěděla něco úplně nového. Vlastně tohle zklamání mě tak trochu provází celou mojí vedlejší specializací. Psát mě sice baví, ale mám dojem, že ta výuka mi nic moc nového nepřináší, takže se tam většinou nudím. Možná to není úplně určené těm, co už mají nějakou tu publikaci za sebou a nepotřebují desetkrát vysvětlovat, jak má vypadat zpráva, fejeton, úvodník... 

Co je u vás nového? 

Taky už kupujete dárky na Vánoce?

PS: A dala jsem se na dietu, tak mi držte palce a schovejte všechnu čokoládu! :D

Tip na výlet: Drtinova rozhledna

Tenhle článek mám v rozepsaných už nějaký ten pátek, protože jsem poslední dobou lemra líná a nedokopala jsem se k jeho dokončení. Kromě toho teď pracuji na článcích a projektech do školy, takže... ok, nebudu se vymlouvat. :D

Drtinova rozhledna, která se nachází nedaleko Živohoště a o něco známější rozhledny u obce Mokrsko, má dlouhou tradici. Poprvé byla otevřena v roce už v roce 1926 na počest místního rodáka Prof. PhDr. Františka Drtiny a na její stavbu přispěl u jedné čtvrtiny i sám T. G. Masaryk. 

Původní rozhledna se však do dnešního dne nedochovala. Kvůli politickým vazbám Drtinovy rodiny byla v roce 1967 zbořena komunistickým režimem. Díky práci dobrovolníků o pohled na okolní kopcovitou krajinu nepřijdete. K slavnostnímu otevření obnovené vyhlídkové stavby došlo letos o Velikonocích. 

Pohled směrem na Chotilsko. 

Brouci na talíři aneb food festival Jakože cože?!

Před pár měsíci na mě na facebooku vyskočila upoutávka na událost, která se konala v Praze na Náměstí Republiky tento víkend. A protože jsem milovník jídla, nemohla jsem tu zkrátka chybět. Food festival „Jakože cože?!“ je pořádán výrobcem čokolády Milka, jejíž milovníci si tady bezesporu také přišli na své. V samém centru všech stánků byla totiž zdarma k dostání rozpuštěná čokoláda se sladkými i slanými sušenkami. Já osobně můžu doporučit slanou variantu TUC Cracker všem, kteří stejně jako já bezmezně ujíždí na slaných preclících v čokoládě. (Kdyby mi chtěl někdo udělat radost, tak tímhle si šplhnete. Za preclíky v čokoládě jsem ochotná i panáčkovat. :D)

Podstatou festivalu však nebyla čokoláda, jak by někoho mohlo napadnout. Cílem bylo návštěvníkům představit netradiční chutě i kombinace, které nejsou běžně k dostání v českých kuchyních a restauracích. A tak jste tu mohli objevit například raw pokrmy, dortíky se slaným karamelem od společnosti Dortíkovo i stánek s restovanými brouky, který se těšil neobvykle velkému zájmu. Na hmyz se tu stála pořádně dlouhá fronta. Vstup na festival byl zdarma a ceny ochutnávek se pohybovaly kolem 100 korun, což je podle mého názoru naprosto férová částka.

Tomatová polévka

Přiznávám, že většinou kombinací a pokrmů jsem zase až tak moc překvapená nebyla. Dala jsem si skvělé krevety v bramborovém těstě s pálivou omáčkou, po které mi hořela celá pusa, a tak jsme to musely s kamarádkami uhasit pivem od řemeslného pivovaru Clock. U něj si nejsem úplně jistá hodnocením, protože pivo nám nejprve opravdu moc chutnalo, ale s dalšími a dalšími doušky nám začalo připadat až nepříjemně hořké. Největší radost mám z toho, že jsem se přesvědčila, že moje nechuť k tomatové polévce je jen předsudek, který jsem si odnesla z domova. Přiznávám, že moje chuťové pohárky byly polévkou od Soup in the City tak nadšené, že bych byla schopná popadnout celý ten hrnec, odnést si ji všechnu domů a nikomu nedat ani čajovou lžičku. Spokojím se s tím, že si najdu nějaký dobrý recept a od teď ji zavedu na svůj jídelníček. Nějaké tipy na ověřené recepty bez dochucovadel a podobných „chujovinek“?

Krevety v bramborovém těstě

Varování! Přichází mírně nechutná část!

Vrcholem všeho byla ochutnávka hmyzu. Ano, nechala jsem se zlákat a za 100 korun jsem si dala naservírovat salát s rukolou, nazdobený sarančaty, cvrčky a několika červy. Nemůžu uvěřit, že jsem to nakonec opravdu strčila všechno do pusy, rozkousala a polkla. Ale kdy už jednou vystojíte tu frontu, tak vám nic jiného nezbyde.  Když jsme překonaly prvotní odpor, byla u toho docela legrace. Jen by to chtělo příště broučky víc dochutit. Pravda totiž je, že to nemá téměř žádnou chuť. Možná v tom můžete chvílemi cítit uvařenou a nedochucenou cizrny, ale jinak na tom nic zvláštního není. Naprosto nejhorší byla rozhodně křupavá kobylka a ty její dlouhé nožičky, které se zasekávaly v zubech a v krku. Navaluje se vám, i když to jen čtete, mám pravdu? Tak to se raději nedívejte na následující fotografie... 

Už pohled na přípravu byl... zajímavý. :D

Porce pro odvážné. :D

Všichni učitelé jsou k ničemu, říkala to Věra

Nadpis článku nezmiňuje žádnou konkrétní osobu. Ona moudrá Věra tu zastupuje desítky lidí jejichž prohlášení obsahovalo podobné sdělení. První možností je, že se na takové výroky v posledních letech podvědomě zaměřuji. Druhou možností je, že se nám rozmáhá celkem zvláštní trend. Jaký? No přeci dělat z učitelů neschopné blbce a ze studentíků nevinné oběti špatné výuky. Snad jsem to přípravou textu přivolala, zrovna nedávno vyšel v jednom známém periodiku článek, který se věnoval nespokojenosti celých třiceti procent rodičů s tím, jak se učitelé věnují ve školách jejich dítkům. U podobných témat se obvykle rozjede obsáhlá diskuze a i tady na sebe nenechala dlouho čekat. Závěr diskutérů byl vesměs stejný: To učitelé můžou za špatný prospěch! Já vím, že diskuze na internetu nejsou zrovna výběrovým vzorkem, ale s podobnými poznámkami jsem se v nemalém počtu setkala i jinde. Když máme to 1. září, tak se nad tím pojďme trochu zamyslet. Vážně je chyba jenom na straně učitelského sboru?  Sama mám sice pár let po základní i střední škole, ale díky mladším sourozencům a zážitkům z rodičovských schůzek vím, že oni ti studentíci v tom nejsou zase tak moc nevinně, jak si někteří hrdí rodiče myslí... 

Když se žáček nesnaží sám, učitel moc nezmůže 

Víte, nad čím vždy protáčím oči k nebesům? Když vidím a poslouchám, jak někdo svádí neúspěch svého dítka (či svůj vlastní) pouze na kantory, u kterých žáček pokulhává ve svých znalostech. Tím nepopírám, že bych se nesetkala s pedagogy, kteří se zjevně minuli povoláním, neboť jejich projev byl spíš aspirantem na založení úspěšné společnosti: "Váše hady dokonale uspíme a.s." a jejich výklad látky spočíval v hojném využívání vět: "Tohle odvození vzorce nemusíme probírat, to je každému jasné. Udělám hop, hop, hop... a máme tenhle tvar." Pravda je, že takových učitelů jsem potkala minimum. Daleko častěji se setkávám s tím, že se nějaká lemra líná od Kolína vymlouvá na všechno kolem a na vlastní zásluhy na výsledku už se nezaměří. Učitel si na mě zasedl, učitel to neumí vysvětlit, je to zbytečná blbost. Já nic! Já jsem oběť špatné školy, výrobců učebnic (i když jsem ji v životě neotevřel), systému, prezidenta, vlády, státu, planety, galaxie, vesmíru a za všechno vlastně můžou zelení mimozemšťané. Že se mi to mluví, když jsem určitě klasický "šprt" a vůbec nevím, jaké to je, když vám něco vůbec nejde? To je velký omyl, můj milý čtenáři. Když jsem nastoupila na střední školu, byla jsem během pár měsíců na propadnutí z fyziky. Rovina nakloněná pod libovolným úhlem, která uváděla v každém testu do pohybu příslušné těleso, se stala mým úhlavním nepřítelem. Ještě dnes se mi orosí čelo, když slyším o úhlech a z kopce se kutálejících předmětech, které navíc zrychlují. Prostě mi to nešlo a nejde. Pověstné "koule" jsem sklízela ve velkém, v lepším případě jsem to dotáhla na "čtverec," což celkový průměr zrovna dvakrát nezachránilo. Měla jsem obviňovat hru osudu, našeho fyzikáře a prostě to vzdát? Mohla. Místo toho jsem se do toho zakousla jako buldok a rvala jsem se s tím tak dlouho, dokud jsem tomu nedokázala nakopat zadek. Světě div se, ono to nakonec vážně šlo, jen se to muselo vzít za správný konec.

Má pětky! Může za to učitel! 

´
Úplně jiný přístup k věci jsem zaznamenala ve třídě mojí mladší sestry, kde v necelých třiceti lidech dokázali pravidelně na vysvědčení nasbírat přes dvacet kousků pětek. Byli na to z neznámého důvodu náležitě pyšní a pětkaři byli téměř uctívaní hrdinové, neboť byli obětmi zlých učitelů, kteří neumí vysvětlit malým géniům prostou látku. S takovou chodili na třídní schůzky i jejich rodiče a dotčeně peskovali učitele a školu, protože: ,,Náš chytrý Honzík přeci půjde na tu střední školu s maturitou, aby mohl študovat na vysoké, a vy mu to kazíte! Koukejte s těmi známkami něco dělat!" Asi nejzajímavějším případem byla matka nejnevychovanějšího spratka ve třídě, která na schůzkách s oblibou poučovala ostatní rodiče o správné výchově. Byla to komedie. Má sestra po prvních týdnech školy kvůli složení téhle třídy a příšernému chování většiny spolužáků hořce litovala, že v pátém ročníku nepřešla na víceleté gymnázium. Většinu rodiči kritizovaných učitelů jsem navíc velmi dobře znala, protože učili i mou třídu, a tak mi bylo jasné, že problematický vítr fouká z jiného místa. Konkrétně ze strany rodičů, kteří asi něco zanedbali při výchově svých ratolestí a svou vinu teď sprostě svádí na jiné. A co svým dítkům předávají dál? Že si mohou dělat, co se jim zlíbí, protože až bude nejhůř: "Táta naběhne do školy a ty blbce tam srovná!" Nebo mi snad chce někdo tvrdit, že ze všech těch lidí, kteří byli ještě před pár lety skvělými kantory s výbornými výsledky, se náhle stali neschopní amatéři, kteří neumí učit?

Co se v mládí naučíš... 

Tenhle přístup k vyučujícím se podle všeho přelévá dál na střední školy. Na první z našich třídních srazů dorazil i jeden nejmenovaný učitel, kterému jsem na vysoké škole blahořečila za to, že jsem si od něj odnesla základy, na kterých jsem mohla bez škobrtání zvládnou předmět, který byl pro spoustu mých kolegů postrachem. "Je to čím dál tím horší," kroutil tehdy hlavou, "ještě tak dva tři ročníky po vás měly nějakou úroveň, ale co se hlásí dnes, to je občas naprostá hrůza. Vy jste sice dělali bordel, ale to nebylo proti tomu nic, s vámi se dalo domluvit. Tihle lezou na střední školu s tím, že základní znalosti nemají, všeobecný přehled nemají, chovat se neumí, ale sebevědomí a drzosti mají na rozdávání, jenže to za ně maturitu neudělá." Výborně. A potom nastoupí ta každoročně početná skupinka, která bude za pohoření u maturitní zkoušky proklínat zlý Cermat a toho zaujatého zkoušejícího, co pokládal špatné otázky. Jejich neúspěch totiž nemůže být způsoben tím, že dotyční tu vylosovanou knížku neviděli ani z dálky na poličce knihovny. Ne, ne, ne... tím to být rozhodně nemůže a oni mají na vzdělání právo. Jenže ono je to trochu jinak. Máte právo se vzdělávat, ale o tom, jestli budete mít vzdělání, rozhodujete už jen vy sami. To už za vás totiž nikdo neudělá.

Jaké jsou vaše zážitky a zkušenosti? 

Může za problémy studenta v první řadě jeho učitel? 

Co je podle vás největším problémem našeho školství?