Brouci na talíři aneb food festival Jakože cože?!

Před pár měsíci na mě na facebooku vyskočila upoutávka na událost, která se konala v Praze na Náměstí Republiky tento víkend. A protože jsem milovník jídla, nemohla jsem tu zkrátka chybět. Food festival „Jakože cože?!“ je pořádán výrobcem čokolády Milka, jejíž milovníci si tady bezesporu také přišli na své. V samém centru všech stánků byla totiž zdarma k dostání rozpuštěná čokoláda se sladkými i slanými sušenkami. Já osobně můžu doporučit slanou variantu TUC Cracker všem, kteří stejně jako já bezmezně ujíždí na slaných preclících v čokoládě. (Kdyby mi chtěl někdo udělat radost, tak tímhle si šplhnete. Za preclíky v čokoládě jsem ochotná i panáčkovat. :D)

Podstatou festivalu však nebyla čokoláda, jak by někoho mohlo napadnout. Cílem bylo návštěvníkům představit netradiční chutě i kombinace, které nejsou běžně k dostání v českých kuchyních a restauracích. A tak jste tu mohli objevit například raw pokrmy, dortíky se slaným karamelem od společnosti Dortíkovo i stánek s restovanými brouky, který se těšil neobvykle velkému zájmu. Na hmyz se tu stála pořádně dlouhá fronta. Vstup na festival byl zdarma a ceny ochutnávek se pohybovaly kolem 100 korun, což je podle mého názoru naprosto férová částka.

Tomatová polévka

Přiznávám, že většinou kombinací a pokrmů jsem zase až tak moc překvapená nebyla. Dala jsem si skvělé krevety v bramborovém těstě s pálivou omáčkou, po které mi hořela celá pusa, a tak jsme to musely s kamarádkami uhasit pivem od řemeslného pivovaru Clock. U něj si nejsem úplně jistá hodnocením, protože pivo nám nejprve opravdu moc chutnalo, ale s dalšími a dalšími doušky nám začalo připadat až nepříjemně hořké. Největší radost mám z toho, že jsem se přesvědčila, že moje nechuť k tomatové polévce je jen předsudek, který jsem si odnesla z domova. Přiznávám, že moje chuťové pohárky byly polévkou od Soup in the City tak nadšené, že bych byla schopná popadnout celý ten hrnec, odnést si ji všechnu domů a nikomu nedat ani čajovou lžičku. Spokojím se s tím, že si najdu nějaký dobrý recept a od teď ji zavedu na svůj jídelníček. Nějaké tipy na ověřené recepty bez dochucovadel a podobných „chujovinek“?

Krevety v bramborovém těstě

Varování! Přichází mírně nechutná část!

Vrcholem všeho byla ochutnávka hmyzu. Ano, nechala jsem se zlákat a za 100 korun jsem si dala naservírovat salát s rukolou, nazdobený sarančaty, cvrčky a několika červy. Nemůžu uvěřit, že jsem to nakonec opravdu strčila všechno do pusy, rozkousala a polkla. Ale kdy už jednou vystojíte tu frontu, tak vám nic jiného nezbyde.  Když jsme překonaly prvotní odpor, byla u toho docela legrace. Jen by to chtělo příště broučky víc dochutit. Pravda totiž je, že to nemá téměř žádnou chuť. Možná v tom můžete chvílemi cítit uvařenou a nedochucenou cizrny, ale jinak na tom nic zvláštního není. Naprosto nejhorší byla rozhodně křupavá kobylka a ty její dlouhé nožičky, které se zasekávaly v zubech a v krku. Navaluje se vám, i když to jen čtete, mám pravdu? Tak to se raději nedívejte na následující fotografie... 

Už pohled na přípravu byl... zajímavý. :D

Porce pro odvážné. :D

Všichni učitelé jsou k ničemu, říkala to Věra

Nadpis článku nezmiňuje žádnou konkrétní osobu. Ona moudrá Věra tu zastupuje desítky lidí jejichž prohlášení obsahovalo podobné sdělení. První možností je, že se na takové výroky v posledních letech podvědomě zaměřuji. Druhou možností je, že se nám rozmáhá celkem zvláštní trend. Jaký? No přeci dělat z učitelů neschopné blbce a ze studentíků nevinné oběti špatné výuky. Snad jsem to přípravou textu přivolala, zrovna nedávno vyšel v jednom známém periodiku článek, který se věnoval nespokojenosti celých třiceti procent rodičů s tím, jak se učitelé věnují ve školách jejich dítkům. U podobných témat se obvykle rozjede obsáhlá diskuze a i tady na sebe nenechala dlouho čekat. Závěr diskutérů byl vesměs stejný: To učitelé můžou za špatný prospěch! Já vím, že diskuze na internetu nejsou zrovna výběrovým vzorkem, ale s podobnými poznámkami jsem se v nemalém počtu setkala i jinde. Když máme to 1. září, tak se nad tím pojďme trochu zamyslet. Vážně je chyba jenom na straně učitelského sboru?  Sama mám sice pár let po základní i střední škole, ale díky mladším sourozencům a zážitkům z rodičovských schůzek vím, že oni ti studentíci v tom nejsou zase tak moc nevinně, jak si někteří hrdí rodiče myslí... 

Když se žáček nesnaží sám, učitel moc nezmůže 

Víte, nad čím vždy protáčím oči k nebesům? Když vidím a poslouchám, jak někdo svádí neúspěch svého dítka (či svůj vlastní) pouze na kantory, u kterých žáček pokulhává ve svých znalostech. Tím nepopírám, že bych se nesetkala s pedagogy, kteří se zjevně minuli povoláním, neboť jejich projev byl spíš aspirantem na založení úspěšné společnosti: "Váše hady dokonale uspíme a.s." a jejich výklad látky spočíval v hojném využívání vět: "Tohle odvození vzorce nemusíme probírat, to je každému jasné. Udělám hop, hop, hop... a máme tenhle tvar." Pravda je, že takových učitelů jsem potkala minimum. Daleko častěji se setkávám s tím, že se nějaká lemra líná od Kolína vymlouvá na všechno kolem a na vlastní zásluhy na výsledku už se nezaměří. Učitel si na mě zasedl, učitel to neumí vysvětlit, je to zbytečná blbost. Já nic! Já jsem oběť špatné školy, výrobců učebnic (i když jsem ji v životě neotevřel), systému, prezidenta, vlády, státu, planety, galaxie, vesmíru a za všechno vlastně můžou zelení mimozemšťané. Že se mi to mluví, když jsem určitě klasický "šprt" a vůbec nevím, jaké to je, když vám něco vůbec nejde? To je velký omyl, můj milý čtenáři. Když jsem nastoupila na střední školu, byla jsem během pár měsíců na propadnutí z fyziky. Rovina nakloněná pod libovolným úhlem, která uváděla v každém testu do pohybu příslušné těleso, se stala mým úhlavním nepřítelem. Ještě dnes se mi orosí čelo, když slyším o úhlech a z kopce se kutálejících předmětech, které navíc zrychlují. Prostě mi to nešlo a nejde. Pověstné "koule" jsem sklízela ve velkém, v lepším případě jsem to dotáhla na "čtverec," což celkový průměr zrovna dvakrát nezachránilo. Měla jsem obviňovat hru osudu, našeho fyzikáře a prostě to vzdát? Mohla. Místo toho jsem se do toho zakousla jako buldok a rvala jsem se s tím tak dlouho, dokud jsem tomu nedokázala nakopat zadek. Světě div se, ono to nakonec vážně šlo, jen se to muselo vzít za správný konec.

Má pětky! Může za to učitel! 

´
Úplně jiný přístup k věci jsem zaznamenala ve třídě mojí mladší sestry, kde v necelých třiceti lidech dokázali pravidelně na vysvědčení nasbírat přes dvacet kousků pětek. Byli na to z neznámého důvodu náležitě pyšní a pětkaři byli téměř uctívaní hrdinové, neboť byli obětmi zlých učitelů, kteří neumí vysvětlit malým géniům prostou látku. S takovou chodili na třídní schůzky i jejich rodiče a dotčeně peskovali učitele a školu, protože: ,,Náš chytrý Honzík přeci půjde na tu střední školu s maturitou, aby mohl študovat na vysoké, a vy mu to kazíte! Koukejte s těmi známkami něco dělat!" Asi nejzajímavějším případem byla matka nejnevychovanějšího spratka ve třídě, která na schůzkách s oblibou poučovala ostatní rodiče o správné výchově. Byla to komedie. Má sestra po prvních týdnech školy kvůli složení téhle třídy a příšernému chování většiny spolužáků hořce litovala, že v pátém ročníku nepřešla na víceleté gymnázium. Většinu rodiči kritizovaných učitelů jsem navíc velmi dobře znala, protože učili i mou třídu, a tak mi bylo jasné, že problematický vítr fouká z jiného místa. Konkrétně ze strany rodičů, kteří asi něco zanedbali při výchově svých ratolestí a svou vinu teď sprostě svádí na jiné. A co svým dítkům předávají dál? Že si mohou dělat, co se jim zlíbí, protože až bude nejhůř: "Táta naběhne do školy a ty blbce tam srovná!" Nebo mi snad chce někdo tvrdit, že ze všech těch lidí, kteří byli ještě před pár lety skvělými kantory s výbornými výsledky, se náhle stali neschopní amatéři, kteří neumí učit?

Co se v mládí naučíš... 

Tenhle přístup k vyučujícím se podle všeho přelévá dál na střední školy. Na první z našich třídních srazů dorazil i jeden nejmenovaný učitel, kterému jsem na vysoké škole blahořečila za to, že jsem si od něj odnesla základy, na kterých jsem mohla bez škobrtání zvládnou předmět, který byl pro spoustu mých kolegů postrachem. "Je to čím dál tím horší," kroutil tehdy hlavou, "ještě tak dva tři ročníky po vás měly nějakou úroveň, ale co se hlásí dnes, to je občas naprostá hrůza. Vy jste sice dělali bordel, ale to nebylo proti tomu nic, s vámi se dalo domluvit. Tihle lezou na střední školu s tím, že základní znalosti nemají, všeobecný přehled nemají, chovat se neumí, ale sebevědomí a drzosti mají na rozdávání, jenže to za ně maturitu neudělá." Výborně. A potom nastoupí ta každoročně početná skupinka, která bude za pohoření u maturitní zkoušky proklínat zlý Cermat a toho zaujatého zkoušejícího, co pokládal špatné otázky. Jejich neúspěch totiž nemůže být způsoben tím, že dotyční tu vylosovanou knížku neviděli ani z dálky na poličce knihovny. Ne, ne, ne... tím to být rozhodně nemůže a oni mají na vzdělání právo. Jenže ono je to trochu jinak. Máte právo se vzdělávat, ale o tom, jestli budete mít vzdělání, rozhodujete už jen vy sami. To už za vás totiž nikdo neudělá.

Jaké jsou vaše zážitky a zkušenosti? 

Může za problémy studenta v první řadě jeho učitel? 

Co je podle vás největším problémem našeho školství? 

Pomáhejte (s) humorem!

Už máte svůj klaunský nos? Tak by se dal uvést projekt spadající pod Konto Bariéry známé české Nadace Charty 77.

Nadace Charty 77 byla založena ve Švédsku v roce 1978 po převzetí místního kulturního ocenění Monismanien. Dnes působí na našem území již několik let jako zavedená nezisková organizace, která poskytuje své příspěvky potřebným lidem s problémy ve zdravotní a sociální oblasti. Kromě toho se věnuje také ochraně lidských práv hendikepovaných osob. Hlavním pilířem nadace je projekt Konto Bariéry, který funguje přes dvacet let a spojuje desetitisíce dárců. Více o nadaci a jednotlivých projektech, do kterých se můžete zapojit i vy, si můžete přečíst na příslušných webových stránkách.

Červený nos symbolem pomoci

Symbolika červených klaunských nosů, které u nás pomáhají financovat projekty zaměřené na podporu hendikepovaných osob, vznikla v rámci britského projektu Comic Relief, který je v současnosti největším charitativním projektem ve Velké Británii. Přispět do programu Red Nose Day je něčím, co se mezi tvůrci považuje za prestižní záležitost. Česká verze projektu Pomáhej (s) humorem probíhá již několik let prostřednictvím prodeje červených klaunských nosů a také vysíláním zábavného televizního pořadu. Ten letos můžete shlédnout v živém vysílání v sobotu 25. září ve 21.30 na ČT1. V rámci pořadu uvidíte známé české baviče, jakými jsou například Jiří Lábus, Eva Holubová, Oldřich Kaiser, Vojtěch Dyk či Tatiana Vilhelmová. A těmito velikány české scény výčet hostů zdaleka nekončí.

A jak jste na tom vy? Že ještě nemáte svůj vlastní červený nos? Potom není nic jednoduššího, než je rychlá návštěva některé z poboček knihkupectví Neoluxor či lékárny dr. Maxe, kde můžete s humorem obětovat 50 korun z vaší peněženky pro pomoc těm, kteří to potřebují.

Jak mi dělali punkci...

V červnu jsem v rámci kontroly štítné žlázy absolvovala biopsii. Před zákrokem jsem si hledala informace k tomu, co mě vlastně čeká. Různě po diskuzích jsem nacházela rozličné názory a informace, které zákrok vykreslovaly v nejčernějších barvách a podle mého názoru zbytečně strašily už tak nervózní pacienty. A taky jsem se rozhodla, že svůj "den s punkcí" hodím na "papír," ať si příští nešťastníci můžou udělat reálný obrázek o tom, co mají vlastně před sebou a že se vlastně není čeho bát.

Když vám endokrinoložka, která se stará o všechny vaše hypofunkce a hyperfunkce štítné žlázy, oznámí, že ten nepřátelsky vyhlížející „ďublík“ bude nutné vystavit odběru vzorků, není to nic, co by vzbudilo všeobecné nadšení přihlížejícího davu. Punkce uzlíku na štítné žláze se rozhodně nedá považovat za skvělý prázdninový zážitek, i když zákrok je spojen s výletem do našeho hlavního města. Jako bonus si za nepříjemný zákrok zaplatíte tisíc korun českých, neboť doporučený odborník nemá uzavřenou smlouvu s vaší zdravotní pojišťovnou. Taky vás napadá hned několik způsobů, jak tuhle částku utratit daleko příjemnějším způsobem? Ale vem to čert! Zdraví je přeci nejdůležitější. A tak druhý den se zatnutými zuby vytáčíte číslo a oznamujete příslušnému lékaři, že se za dva týdny dostavíte do jeho ordinace a dobrovolně se necháte napíchnout na jeho jehlu. „Tak s vámi budeme počítat. Řekla vám k zákroku vaše paní doktorka podrobnosti?“ táže se unuděný ženský hlas na druhém konci. „Neřekla? Výborně. Minimálně deset dní se prosím vyvarujte požívání všech přípravku proti bolesti.“ Takže žádné Paraleny, Ibalginy a další pomocníčky. V době, kdy máte od zubaře rozvrtanou půlku dutiny ústní, není splnění takového požadavku zrovna jednoduché. Jakoby slyšel předchozí věty, okamžitě se začíná ozývat rostoucí moudrák a jeho sousedka stolička, která už měsíc čeká na čištění zubních kanálků. Bolestí mi celý den třeští hlava. Vše překonávám silou vůle a s mokrým ručníkem na hlavě, zatímco toužebně pošilhávám po růžových pilulkách. Jenom jednu tabletku si vezmeme a hned zase půjdeme. Ne, nesmíš! Vydrž prďka, vydrž! Nejsi přeci žádné máslo!

Z okolí se začínají sbíhat katastrofické scénáře. Vždy informované sousedky a kolegyně rodičů se snaží přispět svou troškou do mlýna, a tak se vzápětí dozvídám jednu děsivou historku za druhou. Podle všeho mě čeká zákrok téměř vražený, po kterém nebudu schopna opustit nemocnici po svých, neboť každý druhý pacient po opuštění ordinace sadistického řezníka s obří jehlou padá k zemi. Podezřívám je, že přehání. Doufám.

V den D (Vlastně v den P?) se na chodbě scházím s dalšími nešťastníky, kteří jsou na tento zákrok objednaní. Zatím nikdo tu nekolabuje, ale pohřební výraz v tváři lidí, kteří opouští ordinaci, výrazně snižuje morálku v čekárně. Dávám si předsevzetí, že já budu odcházet s povzbudivým úsměvem ve tváři, i kdyby si ho tam měla namalovat. Hned vedle sedí mladá maminka s malou pacientkou ve věku kolem sedmi let. „My vlastně vůbec nevíme, co to ta punkce je, paní doktorka nám k tomu nic neřekla“ nechává se slyšet paní. Ostatní si vyměňují soucitné pohledy. „Ale určitě to nebude nic bolestivého a Terezka to zvládne,“ vchází s naivním úsměvem do ordinace a já začínám odpočítávat vteřiny do chvíle, než se ozve křik dítěte. Buďme upřímní. Kdo by nekřičel, když na vás nečekaně vytáhnou jehlu a chtějí vám ji vrazit do krku? Hysterický pláč a jekot na sebe nenechá dlouho čekat a je doprovázen hlasitým lamentováním endokrinologa na adresu ošetřující lékařky, která maminku neseznámila s průběhem zákroku. Po třiceti minutách marného přemlouvání holčička odchází s vítězným výrazem ve tváři a čokoládovým bonbónem v ruce. Injekční stříkačce tentokrát unikla. Jsem na řadě.

První dobrá zpráva tohoto dne. Ordinace je jedním z míst v létem rozpálené Praze, které je vybaveno klimatizací. „Vy nám tu nebudete hysterčit, že ne?“ ujišťuje se hned endokrinolog. „Oni mi sem posílají malé děti úplně bez přípravy a takhle to vždy dopadá. Ta jejich doktorka snad vůbec nepřemýšlí.“ Odkazuje mě na lehátko u sonografu, zatímco pokračuje v monologu: „U vás nepotřebujeme lokální umrtvení. Vám by slečno v tomhle počasí stačilo, abychom vám dali dvě tři dvanáctky a hned by vám bylo jedno, že do vás tady budeme něco píchat.“ Při pohledu na injekční stříkačku, kterou bere do ruky, koketuji s myšlenkou na zběsilý úprk z ordinace. „Hlavně se mi tu nesmíte „šprajcnou,“ jinak to bude bolet,“ radí doktor. To se mu lehko řekne. Zavírám oči a čekám, co se bude dít. Vzápětí přichází tlak na kůži zhruba uprostřed krku a píchnutí… jako od včeličky… od včeličky z Černobylu. Ne, popravdě to není tak hrozné. Překvapením otvírám oči. Po všech těch děsivých historkách bych čekala větší bolest, ale tohle bylo méně bolestivé, než jsou klasické odběry krve a očkování. A to bylo jako všechno? Nebylo. Teď teprve přichází ta méně zábavná část. Jehlička začíná rejdit po krku a já mám pocit, že mi někdo po mase přejíždí velmi tvrdým kartáčkem na zuby. „Nesmíte zatínat svaly,“ napomíná mě doktor. To se mu lehko říká. Jak mám nezatínat svaly, když se mi je vůbec nedaří ovládnout? Kde je doktor House? Tohle by se mu líbilo. Je to vlastně zajímavé. Zákrok po vpichu totiž vůbec necítím v místě, kde probíhá, ale od prvního protivného pokusu nasát vzorek do stříkačky mi začíná ostrá bolest vystřelovat někam do pravého ramene a dolů do zad. Příjemnější by asi bylo sedět na rozpálené plotně. Znáte tu bolest, když se vám zablokují záda a vy se snažíte pohnout? Tak to je přesně ona. Najednou tlak povolí. „Tak hotovo,“ konstatuje sestřička. Trochu malátně se zvedám a nenápadně se snažím přesunout blíž ke klimatizaci, protože se se mnou točí celá ordinace. Úplně jako po těch dvanáctkách. „To si představte, že mám doma kočku,“ slyším doktora. „No, a ona si mi pořád sedá na hlavu. Ono se říká, že kočky poznají, když je někdo nemocný a sedají si na ta nemocná místa. Tak pořád nevím, jestli si to vlastně nemám od ní brát osobně.“ 

Opouštím ordinaci, v rameni mi stále škube bolestí, ale statečně se snažím o onen povzbudivý úsměv pro další pacienty. Je to dobře, že v čekárně není zrcadlo. Můj výraz je v tuhle chvíli nejspíš tak přirozený a povzbudivý, jako je u retardovaného psíka v reklamě na Kofolu…

A kam prcháš uprchlíku? Budeš pro nás hrozba?

Pssst! Slyšíte, jak to kolem tiše křupe? To jsem právě po špičkách vstoupila na velmi tenký led, jehož slabá vrstva dělí moje nohy od studené mokré temnoty. Stačí jeden chybný krok, jedno špatně upuštěné písmenko a půjdu si nedobrovolně zaplavat. O čem to bude dnes? Chtěla bych tu publikovat svůj momentální postoj k tématu, které hýbe Evropou posledních několik týdnů a měsíců. Ten, kdo ještě neslyšel o otázce migrantů, kolem nás nejspíš chodí se zavázanýma očima a se špunty v uších. Je správné přijímat uprchlíky z Afriky, nebo není? A za čím ve skutečnosti prchají? Máme důvod k obavám? Mají pravdu armády xenofobní, nebo nakonec zvítězí optimističtí sluníčkáři? A co na to říká Brusel, plánuje po vzoru Maďarska stavět vlastní plot? 

Pomáhat nebudeme aneb posílejte je rovnou zpátky (a nejlíp v řetězech)

Jak se zdá, problematika uprchlíků připlouvajících přes Středozemní moře rozděluje naše obyvatelstvo na dva nesmiřitelné tábory, které proti sobě prskají síru a projevují odpor vůči chování svých oponentů. Jedni se ohání bezpečností Evropy, hrozbou terorismu, šíření nemocí, růstem kriminality a někteří mají zkrátka problém s tím, že... Fajn, možná bude nejlepší, když v tomhle místě použiji úryvek z knížky, kterou jsem nedávno dočetla a které je tak trochu parodií na střet dvou odlišných kultur a předsudky: 

"A potkal jste vůbec někdy nějakýho Klačana, seržo?" zeptal se desátník, když se vydali dál tichou ulicí. "Tím myslím nějakého z těch pravejch, divokejch." 

"No... ne, ale víš co? Mají dovolený mít tři ženy. To je zločinný, nemyslíš?" ,,To teda určitě, protože já sám nemám ani jednu," prohlásil Noby. 

"A jedí fakticky srandovní věci. Karí a tak."

Noby se nad tím na chvíli zamyslel. "Jako my, když máme dlouhou šichtu, žejo?"

"Nóóó, tak jako... trochu jo, jenže oni ho dělají tak divně..."

"Vy myslíte takový žlutý jako ušní vejškrabek a s hráškem a rozinkama, jak ho dělala vaše máma?" 

"Právě! V klačským karí se můžeš hrabat, jak dlouho chceš, a nenajdeš ani kousek tuřínu!"

"Já taky slyšel, že jeděj ovčí oči," přidal si Noby, mezinárodní gur-kmán.

"To máš taky pravdu."

"Takže žádný normální klasický jídlo jako jehněčí brzlík, vepřovej rypáček nebo bejčí koule?"

"Jasně, že ne." 

Tračník cítil, že se z neznámého důvodu zase ocitá na tenkém ledě. 

"Hele Noby, když už nic, tak prostě nemají správnou barvu a tím to pro mě končí."

"No, je skvělý, že jste na to kápnul Frede!" přikývl Noby tak spokojeně, že seržant Tračník si byl téměř jist, že to myslí vážně. 

"Ono je to vlastně jasný," připustil. 

"A... heleďte, jaká vlastně je ta správná barva?" zeptal se Noby.

"Bílá, samozřejmě!"

"Takže ne cihlově červená? Protože například vy máte..."

"To si ze mě děláte srandu, desátníku Nóblhóchu?"

"Jasně, že ne, seržo. Ale... jakou barvu mám já?" 

To přinutilo seržanta Tračníka k zamyšlení. Někde na těle desátníka Nóblhócha jste mohli najít barevný odstín odpovídající každé zeměpisné oblasti Zeměplochy a několik dalších, které byste našli jen ve specializovaných lékařských knihách. 

"Bílá je... to je...bílá je stav... stav tvý mysli," řekla nakonec. "Je to..., když děláš celej den poctivou práci za poctivej plat a takový věci. A pravidelně se myješ." 

"Prostě se jen tak nepoflakuješ kolem." 

"Správně." 

"Nebo... třeba... makat bůhvíkolik hodin jako Muibarak!" (pozn. pan Muibarak pochází z Klače)
(převzato z: Hrrr na ně! - Terry Pratchett)

Zkrátka se nám tu promítá strach z neznámého, který přiživuje bouřlivé reakce na kvóty Evropské unie a celkově na přijímání uprchlíků. Z tohoto tábora čas od času přiletí nějaká ta touha po "střílení, potápění lodí, zaplavování tunelů" a dalších věcech, nad kterými se rozum začne zadrhávat a mozek nechápavě koulí buňkami.