Jak mi dělali punkci...

V červnu jsem v rámci kontroly štítné žlázy absolvovala biopsii. Před zákrokem jsem si hledala informace k tomu, co mě vlastně čeká. Různě po diskuzích jsem nacházela rozličné názory a informace, které zákrok vykreslovaly v nejčernějších barvách a podle mého názoru zbytečně strašily už tak nervózní pacienty. A taky jsem se rozhodla, že svůj "den s punkcí" hodím na "papír," ať si příští nešťastníci můžou udělat reálný obrázek o tom, co mají vlastně před sebou a že se vlastně není čeho bát.

Když vám endokrinoložka, která se stará o všechny vaše hypofunkce a hyperfunkce štítné žlázy, oznámí, že ten nepřátelsky vyhlížející „ďublík“ bude nutné vystavit odběru vzorků, není to nic, co by vzbudilo všeobecné nadšení přihlížejícího davu. Punkce uzlíku na štítné žláze se rozhodně nedá považovat za skvělý prázdninový zážitek, i když zákrok je spojen s výletem do našeho hlavního města. Jako bonus si za nepříjemný zákrok zaplatíte tisíc korun českých, neboť doporučený odborník nemá uzavřenou smlouvu s vaší zdravotní pojišťovnou. Taky vás napadá hned několik způsobů, jak tuhle částku utratit daleko příjemnějším způsobem? Ale vem to čert! Zdraví je přeci nejdůležitější. A tak druhý den se zatnutými zuby vytáčíte číslo a oznamujete příslušnému lékaři, že se za dva týdny dostavíte do jeho ordinace a dobrovolně se necháte napíchnout na jeho jehlu. „Tak s vámi budeme počítat. Řekla vám k zákroku vaše paní doktorka podrobnosti?“ táže se unuděný ženský hlas na druhém konci. „Neřekla? Výborně. Minimálně deset dní se prosím vyvarujte požívání všech přípravku proti bolesti.“ Takže žádné Paraleny, Ibalginy a další pomocníčky. V době, kdy máte od zubaře rozvrtanou půlku dutiny ústní, není splnění takového požadavku zrovna jednoduché. Jakoby slyšel předchozí věty, okamžitě se začíná ozývat rostoucí moudrák a jeho sousedka stolička, která už měsíc čeká na čištění zubních kanálků. Bolestí mi celý den třeští hlava. Vše překonávám silou vůle a s mokrým ručníkem na hlavě, zatímco toužebně pošilhávám po růžových pilulkách. Jenom jednu tabletku si vezmeme a hned zase půjdeme. Ne, nesmíš! Vydrž prďka, vydrž! Nejsi přeci žádné máslo!

Z okolí se začínají sbíhat katastrofické scénáře. Vždy informované sousedky a kolegyně rodičů se snaží přispět svou troškou do mlýna, a tak se vzápětí dozvídám jednu děsivou historku za druhou. Podle všeho mě čeká zákrok téměř vražený, po kterém nebudu schopna opustit nemocnici po svých, neboť každý druhý pacient po opuštění ordinace sadistického řezníka s obří jehlou padá k zemi. Podezřívám je, že přehání. Doufám.

V den D (Vlastně v den P?) se na chodbě scházím s dalšími nešťastníky, kteří jsou na tento zákrok objednaní. Zatím nikdo tu nekolabuje, ale pohřební výraz v tváři lidí, kteří opouští ordinaci, výrazně snižuje morálku v čekárně. Dávám si předsevzetí, že já budu odcházet s povzbudivým úsměvem ve tváři, i kdyby si ho tam měla namalovat. Hned vedle sedí mladá maminka s malou pacientkou ve věku kolem sedmi let. „My vlastně vůbec nevíme, co to ta punkce je, paní doktorka nám k tomu nic neřekla“ nechává se slyšet paní. Ostatní si vyměňují soucitné pohledy. „Ale určitě to nebude nic bolestivého a Terezka to zvládne,“ vchází s naivním úsměvem do ordinace a já začínám odpočítávat vteřiny do chvíle, než se ozve křik dítěte. Buďme upřímní. Kdo by nekřičel, když na vás nečekaně vytáhnou jehlu a chtějí vám ji vrazit do krku? Hysterický pláč a jekot na sebe nenechá dlouho čekat a je doprovázen hlasitým lamentováním endokrinologa na adresu ošetřující lékařky, která maminku neseznámila s průběhem zákroku. Po třiceti minutách marného přemlouvání holčička odchází s vítězným výrazem ve tváři a čokoládovým bonbónem v ruce. Injekční stříkačce tentokrát unikla. Jsem na řadě.

První dobrá zpráva tohoto dne. Ordinace je jedním z míst v létem rozpálené Praze, které je vybaveno klimatizací. „Vy nám tu nebudete hysterčit, že ne?“ ujišťuje se hned endokrinolog. „Oni mi sem posílají malé děti úplně bez přípravy a takhle to vždy dopadá. Ta jejich doktorka snad vůbec nepřemýšlí.“ Odkazuje mě na lehátko u sonografu, zatímco pokračuje v monologu: „U vás nepotřebujeme lokální umrtvení. Vám by slečno v tomhle počasí stačilo, abychom vám dali dvě tři dvanáctky a hned by vám bylo jedno, že do vás tady budeme něco píchat.“ Při pohledu na injekční stříkačku, kterou bere do ruky, koketuji s myšlenkou na zběsilý úprk z ordinace. „Hlavně se mi tu nesmíte „šprajcnou,“ jinak to bude bolet,“ radí doktor. To se mu lehko řekne. Zavírám oči a čekám, co se bude dít. Vzápětí přichází tlak na kůži zhruba uprostřed krku a píchnutí… jako od včeličky… od včeličky z Černobylu. Ne, popravdě to není tak hrozné. Překvapením otvírám oči. Po všech těch děsivých historkách bych čekala větší bolest, ale tohle bylo méně bolestivé, než jsou klasické odběry krve a očkování. A to bylo jako všechno? Nebylo. Teď teprve přichází ta méně zábavná část. Jehlička začíná rejdit po krku a já mám pocit, že mi někdo po mase přejíždí velmi tvrdým kartáčkem na zuby. „Nesmíte zatínat svaly,“ napomíná mě doktor. To se mu lehko říká. Jak mám nezatínat svaly, když se mi je vůbec nedaří ovládnout? Kde je doktor House? Tohle by se mu líbilo. Je to vlastně zajímavé. Zákrok po vpichu totiž vůbec necítím v místě, kde probíhá, ale od prvního protivného pokusu nasát vzorek do stříkačky mi začíná ostrá bolest vystřelovat někam do pravého ramene a dolů do zad. Příjemnější by asi bylo sedět na rozpálené plotně. Znáte tu bolest, když se vám zablokují záda a vy se snažíte pohnout? Tak to je přesně ona. Najednou tlak povolí. „Tak hotovo,“ konstatuje sestřička. Trochu malátně se zvedám a nenápadně se snažím přesunout blíž ke klimatizaci, protože se se mnou točí celá ordinace. Úplně jako po těch dvanáctkách. „To si představte, že mám doma kočku,“ slyším doktora. „No, a ona si mi pořád sedá na hlavu. Ono se říká, že kočky poznají, když je někdo nemocný a sedají si na ta nemocná místa. Tak pořád nevím, jestli si to vlastně nemám od ní brát osobně.“ 

Opouštím ordinaci, v rameni mi stále škube bolestí, ale statečně se snažím o onen povzbudivý úsměv pro další pacienty. Je to dobře, že v čekárně není zrcadlo. Můj výraz je v tuhle chvíli nejspíš tak přirozený a povzbudivý, jako je u retardovaného psíka v reklamě na Kofolu…

A kam prcháš uprchlíku? Budeš pro nás hrozba?

Pssst! Slyšíte, jak to kolem tiše křupe? To jsem právě po špičkách vstoupila na velmi tenký led, jehož slabá vrstva dělí moje nohy od studené mokré temnoty. Stačí jeden chybný krok, jedno špatně upuštěné písmenko a půjdu si nedobrovolně zaplavat. O čem to bude dnes? Chtěla bych tu publikovat svůj momentální postoj k tématu, které hýbe Evropou posledních několik týdnů a měsíců. Ten, kdo ještě neslyšel o otázce migrantů, kolem nás nejspíš chodí se zavázanýma očima a se špunty v uších. Je správné přijímat uprchlíky z Afriky, nebo není? A za čím ve skutečnosti prchají? Máme důvod k obavám? Mají pravdu armády xenofobní, nebo nakonec zvítězí optimističtí sluníčkáři? A co na to říká Brusel, plánuje po vzoru Maďarska stavět vlastní plot? 

Pomáhat nebudeme aneb posílejte je rovnou zpátky (a nejlíp v řetězech)

Jak se zdá, problematika uprchlíků připlouvajících přes Středozemní moře rozděluje naše obyvatelstvo na dva nesmiřitelné tábory, které proti sobě prskají síru a projevují odpor vůči chování svých oponentů. Jedni se ohání bezpečností Evropy, hrozbou terorismu, šíření nemocí, růstem kriminality a někteří mají zkrátka problém s tím, že... Fajn, možná bude nejlepší, když v tomhle místě použiji úryvek z knížky, kterou jsem nedávno dočetla a které je tak trochu parodií na střet dvou odlišných kultur a předsudky: 

"A potkal jste vůbec někdy nějakýho Klačana, seržo?" zeptal se desátník, když se vydali dál tichou ulicí. "Tím myslím nějakého z těch pravejch, divokejch." 

"No... ne, ale víš co? Mají dovolený mít tři ženy. To je zločinný, nemyslíš?" ,,To teda určitě, protože já sám nemám ani jednu," prohlásil Noby. 

"A jedí fakticky srandovní věci. Karí a tak."

Noby se nad tím na chvíli zamyslel. "Jako my, když máme dlouhou šichtu, žejo?"

"Nóóó, tak jako... trochu jo, jenže oni ho dělají tak divně..."

"Vy myslíte takový žlutý jako ušní vejškrabek a s hráškem a rozinkama, jak ho dělala vaše máma?" 

"Právě! V klačským karí se můžeš hrabat, jak dlouho chceš, a nenajdeš ani kousek tuřínu!"

"Já taky slyšel, že jeděj ovčí oči," přidal si Noby, mezinárodní gur-kmán.

"To máš taky pravdu."

"Takže žádný normální klasický jídlo jako jehněčí brzlík, vepřovej rypáček nebo bejčí koule?"

"Jasně, že ne." 

Tračník cítil, že se z neznámého důvodu zase ocitá na tenkém ledě. 

"Hele Noby, když už nic, tak prostě nemají správnou barvu a tím to pro mě končí."

"No, je skvělý, že jste na to kápnul Frede!" přikývl Noby tak spokojeně, že seržant Tračník si byl téměř jist, že to myslí vážně. 

"Ono je to vlastně jasný," připustil. 

"A... heleďte, jaká vlastně je ta správná barva?" zeptal se Noby.

"Bílá, samozřejmě!"

"Takže ne cihlově červená? Protože například vy máte..."

"To si ze mě děláte srandu, desátníku Nóblhóchu?"

"Jasně, že ne, seržo. Ale... jakou barvu mám já?" 

To přinutilo seržanta Tračníka k zamyšlení. Někde na těle desátníka Nóblhócha jste mohli najít barevný odstín odpovídající každé zeměpisné oblasti Zeměplochy a několik dalších, které byste našli jen ve specializovaných lékařských knihách. 

"Bílá je... to je...bílá je stav... stav tvý mysli," řekla nakonec. "Je to..., když děláš celej den poctivou práci za poctivej plat a takový věci. A pravidelně se myješ." 

"Prostě se jen tak nepoflakuješ kolem." 

"Správně." 

"Nebo... třeba... makat bůhvíkolik hodin jako Muibarak!" (pozn. pan Muibarak pochází z Klače)
(převzato z: Hrrr na ně! - Terry Pratchett)

Zkrátka se nám tu promítá strach z neznámého, který přiživuje bouřlivé reakce na kvóty Evropské unie a celkově na přijímání uprchlíků. Z tohoto tábora čas od času přiletí nějaká ta touha po "střílení, potápění lodí, zaplavování tunelů" a dalších věcech, nad kterými se rozum začne zadrhávat a mozek nechápavě koulí buňkami.

O uniformitě a originalitě

Už tu asi hodinu koukám do monitoru a přemýšlím, jak bych mohla tenhle článek začít bez toho, abych působila jako nevyrovnaný jedinec, který má potřebu se za každou cenu odlišovat od ostatních. Pomalu se smiřuji se skutečností, že to bez takového "nádechu" asi napsat nepůjde. Nedá se nic dělat. Zase budeme za sněhovou vločku. Pojďme se do toho pustit. Posledním impulzem k sepsání tohohle článku se stala diskuse o „ originálním festivalovém oblečení“ na jistém webovém fóru, ale podněty k téhle úvaze se zrníčko po zrníčku přidávají do poháru mojí trpělivosti už delší dobu. Je možné, že tu zase jednou budu malinko útočnější, ale třeba se mi dostane odpovědi na tuhle mojí otázku. Počkat! Je vůbec možné tomu říkat otázka? Spíš tomu říkejme "malé zamyšlení nad nesmrtelností chrousta." 

Nikdy jsem nechápala lidi, kteří mají potřebu za každou cenu zapadat do davu a úpěnlivě se snaží ničím nevyčuhovat, jako kdyby se báli, že "být trochu jiný" znamená "přijít v nejbližší chvíli o hlavu." Zvláštní skupinu potom tvoří ti, kteří tuhle uniformitu vyžadují i po všech ostatních. A ještě méně rozumím lidem, kteří mají potřebu napadat jiné za to, že se něčím vymykají šedivému průměru. Možná je to jen můj pocit, ale zdá se mi, je tady u nás takových lidí nepěkné množství a někdy mám dojem, že jsou na své chování z nějakého důvodu náležitě hrdí. To je možná jeden z důvodů, proč jsem se při návštěvě Berlína do tohohle města naprosto zamilovala. Ta uvolněná atmosféra mezi lidmi, kteří si šli za svým vlastním stylem, a nikdo si na ně posměšně neukazoval prstem, mě vyloženě nabíjela energií. Nikdy jsem u nás nepotkala tolik originálně a krásně oblečených lidí na jednom místě. 

Podívej se na něj!

Před pár lety jsem byla pozvaná „na pokec“ jedním kolegou z vysoké školy. Jak si tak sedíme na lavičce na jednom z malých pražských náměstíček, ukázal najednou prstem někam do davu lidí, který proudil kolem nás: „Haha, koukej, co to má na sobě?“ Upozorňoval mě na neznámého mladíka s výraznějším oblečením, kterému dominovaly hnědé tenisky s leopardím vzorem. Zaskočil mě. Nevěděla jsem, co mu na to mám říct. Viděla jsem zkrátka jen mladého kluka s trochu nezvyklým vzorem na botách. A co já s tím? Hlavou mi proběhlo jen: „To mě chceš pobavit na cizí účet? Proč s tím máš problém? Ty jeho boty ti něco dělají? On ti něco dělá?“ Dotyčný si tím u mě udělal vroubek. Sama občas nosím věci, které jsou v davu nenápadné asi jako obtisk vaší pěsti na něčím oku, takže mě hned napadlo: "To mě také takhle řeší cizí lidé?"

Nebyla to samozřejmě jediná situace, kdy jsem se s podobným poukazováním na něčí neobvyklý styl setkala. A mám-li být nepříjemně upřímná, dotyční kritici by sami často potřebovali domů pořádně veliké zrcadlo… Někdy přemýšlím na tím, jak by se jim asi líbilo, kdybych se jim v reakci na jejich chování vůči někomu jinému začala vysmívat za to, že jejich oblečení je ve stylu „každý pes jiná ves." Asi by to nebylo moc příjemné, že? 

Nemusíte mít rovnou růžové vlasy

Je možné, že tenhle „problém“ začíná už u výchovy, kdy rodiče nedovolují svým dětem experimentovat se svým vzhledem, aby náhodou nepohoršovali nějakou sousedku. Jako kdyby vašemu okolí bylo něco do toho, co máte na svojí vlastní hlavě. Podle mého jsou takové zákazy a příkazy hloupost, která zabíjí individualitu a fantazii. A nezáleží náhodou spíš na tom, co máte v hlavě? Zvláštní je, že aby vznikl "problém," nemusí jít někdy ani o nějak velké módní výstřelky. I když u nás doma jsem v mnoha věcech dostávala hodně prostoru pro seberealizaci, v otázkách mého oblečení a vlasů jsme někdy došli do téměř válečného stavu a to jsem prosím pěkně nikdy nepřišla s tím, že bych se chtěla obarvit na zeleno a do nosu a obočí si udělat deset dírek. A i když už jsem dávno dospělá, stále se s rodiči občas dostáváme do „slovník konfliktů“ kvůli tomu, co si kupuji za oblečení. Maminka čas od času nemůže přenést přes srdce, že tíhnu k elegantním kouskům, které se mi líbí. Proč si zase kupuji šaty a kabátek, když můžu pořád chodit v džínách, tričku a sportovních botách, jako to dělá dalších X „normálních“ dívek a žen? Nic proti těm, co se tak oblékají, ale ke mně se to prostě nehodí.  

Tohle je IN a tohle je OUT 

Další z věcí, která jde mimo moje chápání, je striktní rozlišování mezi tím, jestli je něco zrovna IN a jestli je to už OUT. Co to má jako být? A proč jsou některé slečny schopné tohle řešit a ptát se na to na internetu cizích lidí? Pokud se mi něco libí a sluší mi to, tak to nebudu nosit, protože nějaké slípky z Horní dolní to považují za módu, která už se nenosí? A naopak. Když je zrovna IN nějaká příšernost, která mi nesedí, tak se do toho stejně nasoukám? Tak třeba takové nošení holínek do města byla nedávno super moderní věc, ale měla ten malý nedostatek, že půlka holek v těch botách vypadala jako selka, která zrovna přišla z chlívku od prasátek. Ale hlavní asi je, že byly všechny hrozně IN. Holky, kluci... naučte se používat vlastní hlavy a vlastní úsudek. Možná si potom taky všimnete, jak směšné tohle je, když nemáte svůj vlastní vkus a řídíte se ostatními. Kdybych si ještě před pár lety vzala na festival věneček z umělých kytek, tak budu za blázna. Poslední roky to bylo v módě a nosí ho i slečny, kterým vůbec nesluší. A vsadím se s vámi, o co budete chtít. že půlka z těch, které ho dnes nosí, ho budou už příští rok "hrozně hejtovat," protože už bude zase OUT.  Není to celé komické?

Líbí se vám módní experimenty? Nebo to považujete jen za snahu na sebe upozornit?

Co byl váš největší módní výstřelek? 

Řídíte se tím, co je IN a OUT? 

Nabídněte posměváčkům pomoc aneb blogerský TAG

Zdravím všechny uvařené, upečené a grilované čtenáře, kteří mají také raději zimu, a tak momentálně trpí a sní o stavění sněhuláků. Jak přežíváte teploty posledních dní? Já bych si ze všeho nejraději vzala příklad z filmu Vesničko má středisková (mimochodem, ten se natáčel nedaleko mého bydliště) a sedla si do sklepa na sedmý schod, abych byla ideálně vychlazená. Největší krize dne přichází ve chvíli, kdy mám naplnit své předsevzetí pro letošní prázdniny, ve kterém jsem se zavázala, že budu chodit pravidelně běhat. Jakoby už tak mé lenochodí já nebylo kvůli tomuto rozhodnutí velmi nešťastné, ještě musí být pekelné vedro. Ok, konec úvodního proslovu. 

Tenhle TAG, kterým se chystám zaplácnou mou osobní okurkovou sezónu, jsem přebrala z blogu http://vysvobozena.blogspot.cz/, kam se všichni povinně půjdete podívat. Zdravím jeho autorku! A můžeme začít...

1. Jak vznikl tvůj první blog a o čem byl?

K blogu jsem se poprvé dostala vlastně náhodou. Už jsem tu v jednom článku zmiňovala, že jsem byla (a asi ještě jsem) fanynka německé skupiny Tokio Hotel. V té době kolem nich existovala hodně velká a provázaná komunita, ze které dnes zůstalo už jen nejsilnější jádro. I já jsem tehdy měla vytipováno několik stránek, které jsem pravidelně navštěvovala. V jedné z tamních diskuzí jsem se seznámila s partou skvělých talentovaných holek, se kterými jsem v kontaktu až do dnes. Už nevím, na čem naše diskuse tehdy vznikla, ale výsledkem bylo, že jsme si společně založily stránku, na které jsme se věnovaly hlavně psaní satirických povídek a dalším kreativním činnostem. Byly jsme známé pod zkratkou KNU a jeden čas jsme dokonce držely rekord v nejkomentovanějším článku na blog.cz. Později jsem chvíli vedla svůj vlastní blog, na který jsem přidávala hlavně recenze na knížky a jejich rozbory, protože jsem si tehdy všimla, že velká část čtenářských deníků, které jsou dohledatelné na internetu, je plná fatálních chyb. Jenže blog.cz měl v té době často technické problémy, takže jsem staré stránky smazala a přesunula jsem se sem. Jo... a taky jsem si řekla, že nebudu studentům usnadňovat jejich práci a podporovat je v tom, aby nečetli.

2. Jaký je tvůj aktuální blog, o čem je a co bys chtěla, aby v budoucnu ještě byl?

Tohle je trochu divná otázka, ne? Můj blog je ten, na kterém čtete tenhle článek. Páni, to je opravdu překvapivé. O čem je? Je o všem a o ničem. Stále se nemůžu dopracovat k nějakému konkrétnímu zaměření. Když se podívám do statistik blogu, tak vidím, že nejvíc návštěv měly články, kde jsem se podělila o své recepty. Už jsem říkala, že jsem celkem dobrá kuchařka? Nehledejte, všechny jsem smazala, protože jsem je zpětně vyhodnotila jako špatně napsané. Určitě se nechci zaměřovat na kosmetiku a oblečení, protože takových blogů je hodně a já osobně preferuji stránky, kde se něco zajímavého dozvím a můžu si s autorkou a ostatními "pokecat" nad různými tématy a názory. Kam bych tedy chtěla blog směřovat? Určitě někam, kde se budou čtenáři víc zapojovat a budou mít prostor pro vyjádření svých postojů. 

3. Jak vznikaly tvé blogové přezdívky? 

Jestli se nepletu, tak už pěkně dlouho používám jednu a tu samou. Protože nemám jméno, které by bylo zrovna časté, chtěla jsem se původně prezentovat tak, jak mě oslovuje část mých nejbližších kamarádů. Jenže se ukázalo, že uživatelské jméno Ivon, je obvykle zabrané, a tak jsem ho musela trochu poupravit. Tahle "přezdívka" vychází z francouzské výslovnosti mého jména. Mimochodem, původ mého jména je staroněmecký a je spojovaný s tisem. Takže jsem vlastně jedovatý jehličnan s červenými bobulemi. Ne, teď vážně. Mé jméno je obvykle překládáno jako "tisový luk" nebo "válečník s tisovým lukem." Fajn, asi jsem si moc nepomohla, že? :D

Strašidlo jménem "Kritika"

Snad každý člověk na světě se během svého života setká s kritikou na straně toho, kdo ji dává, i na straně toho, kdo je nucen kritiku přijímat. Věci kolem sebe hodnotíme každý den našeho života. Kritika je věc, která nás může ranit, ale může být také impulzem, který nás posune k lepším výsledkům, pokud ji umíte přijmout, identifikovat oprávněné a zajímavé připomínky a efektivně je využít ve svůj prospěch. Někdy se mi ale zdá, že spousta lidé neumí kritizovat objektivně a další nešťastníci zase vůbec neumí přijmout nic, co má jen trochu nádech negativního hodnocení. Čeho se tihle lidé tak bojí? Kde je vlastně ta hranice, za kterou se z objektivní kritiky stává snaha někoho poškodit a ranit ho? A jak se s kritikou naší osoby vyrovnávat s elegancí a vtipem? (A proč mám dojem, že mě někdo chytí za slovíčko a oznámí mi, že nic jako objektivní kritika neexistuje? :D)

Když už chceš kritizovat, tak ať to má úroveň

Začněme ze strany kritika. Kolik je na světě lidí, tolik máme různých názorů, a tak se čas od času tyhle názory musí dostat do konfliktu. Kritika bude vždy obsahovat nádech subjektivních postojů, ale pokud chceme někde vyjádřit svůj kritický názor na nějaké téma, měli bychom si u toho zachovat úroveň. Možná se daná věc nelíbí nám, ale jiným se líbí. Možná jsme trochu náročnější. Možná to není cílené na naší věkovou skupinu. Možná si myslíme, že by něco šlo udělat lépe. Možná máme pravdu a možná ji taky nemáme. Často se setkávám s tím, že lidé neumí svůj názor vyjádřit v klidu. Okamžitě útočí, neumí jasně argumentovat, snaží se druhého shodit. Zároveň nedokážou napsat, kde vidí problém a co se jim vlastně nelíbí. Jak má na vás kritizovaný reagovat, když mu neumíte říct, co je na jeho práci špatně? Možná to vy sami nevíte? Není nic horšího, než když se do zatvrzelého a téměř agresivního kritizování pouští člověk, který tématu ve skutečnosti moc nerozumí a na jeho poznámkách je to poznat na první pohled. Znáte takové ty aktivní "Brouky Pytlíky," kteří rádi mluví úplně do všeho, vše by udělali lépe, ale ve skutečnosti nic neumí, ne? Než se do někoho "pustíme," je vhodné si v hlavě srovnat, jestli je naše kritika oprávněná. 

Kritika neznamená útok a pobídku k tomu, aby se kritizovaný automaticky začal agresivně bránit!

Tohle je větička, kterou by si měli všichni zapamatovat. Když něco "pověsíte" na internet, musíte počítat s tím, že přijdou i komentáře, které se vám nemusí zrovna dvakrát líbit, protože nebudou ve stylu "sluníčko-kytičky-ptáčkové." Nikdo učený z nebe nespadl, a tak se může stát, že se na váš projekt, blog či video snese vlna kritických ohlasů. V tu chvíli si můžete vybrat ze tří možností, jak takovou situaci vyřešit. Můžete se k tomu postavit čelem, nebo se k tomu otočit zády a riskovat, že vás někdo s chutí pěkně nakopne do vašeho zadečku. Můžete kritiku ignorovat, a dokonce si můžete zahrát na diktaturu a všechny negativní ohlasy prostě cenzurovat. Jen počítejte s tím, že si o vás lidé nepomyslí nic lichotivého. Nebo se můžete začít vztekat a kopat kolem sebe jako malé děcko na pískovišti, kterému někdo ukradl červený kyblíček a bábovičky. Počítejte ale s tím, že metání výmluv a nadávek po ostatních také k ničemu nevede. A nebo se nad kritickými ohlasy opravdu zamyslíte. Možná zjistíte, že nejsou oprávněné, a můžete svůj postup kritikům objasnit a zdůvodnit. Možná zjistíte, že se do vašeho plánu opravdu vloudila chybička, na kterou jste byli upozornění a do příště ji můžete napravit. Zkrátka, pokud seberete odvahu a budete s kritikou pracovat, můžete sami sebe zdokonalovat. 

"Závidíš!" 

Zvedne ruku každý, kdo už někdy četl nebo slyšel tohle obviňující prohlášení v reakci na komentář, který hodnocenému nehrál zrovna moc do karet. Já sama jsem se s tím setkala nesčetněkrát. Někdy to bylo v případech, kdy autor kritiky skutečně neuměl ukočírovat své emoce a do hodnocení přehnaně vstoupila subjektivní antipatie. Kritiky, které vychází ze závisti, většinou poznáte podle tónu. Na druhou stranu se slovíčkem "závist" podle mého názoru hodně plýtvá a někteří lidé ho vytahují na každého, kdo se opováží poukázat na nějaký nedostatek jejich chování. Dělají to zřejmě v domnění, jak to tomu dotyčnému hrozně nandali. "Myslíš, že by mi seděla trochu jiná barva trička? Závidíš mi to původní! Říkáš, že na promoci bych neměla chodit v šatech jako do baru, protože to není vhodné? Závidíš mi, že si můžu dovolit ty vyzývavé mini šaty s výstřihem až k pupíku!" S výkřikem: "Závidíš," jsem se setkala i v případě, kdy někdo našel způsob, jak lze obejít naše zákony, začal zneužívat sociální dávky a byl na nelegálnost svého jednání někým upozorněný. Určitě záviděl, závistivec jeden ošklivý! Překvapivé bylo, kolik lidí s tímhle nařčením nadšeně souhlasilo. Není to trochu absurdní?

Jak se vyrovnávám s kritikou já? 

Já mám kritiku celkem ráda. Ok, to zní asi trochu divně. Mám ji určitě raději, než takové to neupřímné "ách" a "óch" nad každým nesmyslem, který vyplodím, ale přiznávám, že i já mám občas problém kritiku přijmout. Hlavně v případech, kdy cítím, že je neoprávněná a kritik zkrátka kritizuje jen kvůli tomu, aby kritizoval. Mám problém přijímat poznámky hlavně vůči mému psaní, na které jsem opravdu háklivá už od základky. Proto jsem si hodně brala, když mě moje češtinářka na střední škole neprávem obviňovala z plagiátorství. Když mi moje vedoucí bakalářské práce neustále vracela můj text s tím, že se jí nelíbí můj styl, málem jsem vyletěla z kůže. Je pravda, že u obhajoby jsem se setkala paradoxně s tím, že oponentka mi moji stylistiku chválila a vyzdvihovala. A teď babo raď, kdo měl pravdu! Do podobné situace jsem se dostala nedávno, když můj bratr přinesl ze školy 2- ze slohové práce, kterou z velké části opsal z mého domácího úkolu na žurnalistice. (Vynechme teď to, že s opisováním cizích úkolů rozhodně nesouhlasím. :D) To jsem se pekelně urazila, neboť ona učitelka mu prý sloh zkritizovala s tím, že nemá dodržený požadovaný žurnalistický útvar. Můj profesor s dlouholetou novinářskou praxí tvrdil něco jiného. Tyhle příklady vlastně ukazují, že kritik nemusí mít vždy pravdu a taky je to krásná ukázka toho, proč se maturitní slohové práce nemůžou opravovat centrálně. (Smích.) Nicméně, pokud kritika přichází od člověka, o kterém vím, že je odborníkem v daném oboru nebo jde o člověka s velkým přehledem, kterého si vážím, potom si z jeho připomínek vždy snažím něco odnést a zvážit svoje další možnosti.

Jak vy přijímáte kritiku? 

Spojujete si kritiku se závistí? 

Setkali jste se s nějakou vtipnou a neoprávněnou kritikou, nebo zábavnou neochotou přijmout negativní připomínky?