Strašidlo jménem "Kritika"

Snad každý člověk na světě se během svého života setká s kritikou na straně toho, kdo ji dává, i na straně toho, kdo je nucen kritiku přijímat. Věci kolem sebe hodnotíme každý den našeho života. Kritika je věc, která nás může ranit, ale může být také impulzem, který nás posune k lepším výsledkům, pokud ji umíte přijmout, identifikovat oprávněné a zajímavé připomínky a efektivně je využít ve svůj prospěch. Někdy se mi ale zdá, že spousta lidé neumí kritizovat objektivně a další nešťastníci zase vůbec neumí přijmout nic, co má jen trochu nádech negativního hodnocení. Čeho se tihle lidé tak bojí? Kde je vlastně ta hranice, za kterou se z objektivní kritiky stává snaha někoho poškodit a ranit ho? A jak se s kritikou naší osoby vyrovnávat s elegancí a vtipem? (A proč mám dojem, že mě někdo chytí za slovíčko a oznámí mi, že nic jako objektivní kritika neexistuje? :D)

Když už chceš kritizovat, tak ať to má úroveň

Začněme ze strany kritika. Kolik je na světě lidí, tolik máme různých názorů, a tak se čas od času tyhle názory musí dostat do konfliktu. Kritika bude vždy obsahovat nádech subjektivních postojů, ale pokud chceme někde vyjádřit svůj kritický názor na nějaké téma, měli bychom si u toho zachovat úroveň. Možná se daná věc nelíbí nám, ale jiným se líbí. Možná jsme trochu náročnější. Možná to není cílené na naší věkovou skupinu. Možná si myslíme, že by něco šlo udělat lépe. Možná máme pravdu a možná ji taky nemáme. Často se setkávám s tím, že lidé neumí svůj názor vyjádřit v klidu. Okamžitě útočí, neumí jasně argumentovat, snaží se druhého shodit. Zároveň nedokážou napsat, kde vidí problém a co se jim vlastně nelíbí. Jak má na vás kritizovaný reagovat, když mu neumíte říct, co je na jeho práci špatně? Možná to vy sami nevíte? Není nic horšího, než když se do zatvrzelého a téměř agresivního kritizování pouští člověk, který tématu ve skutečnosti moc nerozumí a na jeho poznámkách je to poznat na první pohled. Znáte takové ty aktivní "Brouky Pytlíky," kteří rádi mluví úplně do všeho, vše by udělali lépe, ale ve skutečnosti nic neumí, ne? Než se do někoho "pustíme," je vhodné si v hlavě srovnat, jestli je naše kritika oprávněná. 

Kritika neznamená útok a pobídku k tomu, aby se kritizovaný automaticky začal agresivně bránit!

Tohle je větička, kterou by si měli všichni zapamatovat. Když něco "pověsíte" na internet, musíte počítat s tím, že přijdou i komentáře, které se vám nemusí zrovna dvakrát líbit, protože nebudou ve stylu "sluníčko-kytičky-ptáčkové." Nikdo učený z nebe nespadl, a tak se může stát, že se na váš projekt, blog či video snese vlna kritických ohlasů. V tu chvíli si můžete vybrat ze tří možností, jak takovou situaci vyřešit. Můžete se k tomu postavit čelem, nebo se k tomu otočit zády a riskovat, že vás někdo s chutí pěkně nakopne do vašeho zadečku. Můžete kritiku ignorovat, a dokonce si můžete zahrát na diktaturu a všechny negativní ohlasy prostě cenzurovat. Jen počítejte s tím, že si o vás lidé nepomyslí nic lichotivého. Nebo se můžete začít vztekat a kopat kolem sebe jako malé děcko na pískovišti, kterému někdo ukradl červený kyblíček a bábovičky. Počítejte ale s tím, že metání výmluv a nadávek po ostatních také k ničemu nevede. A nebo se nad kritickými ohlasy opravdu zamyslíte. Možná zjistíte, že nejsou oprávněné, a můžete svůj postup kritikům objasnit a zdůvodnit. Možná zjistíte, že se do vašeho plánu opravdu vloudila chybička, na kterou jste byli upozornění a do příště ji můžete napravit. Zkrátka, pokud seberete odvahu a budete s kritikou pracovat, můžete sami sebe zdokonalovat. 

"Závidíš!" 

Zvedne ruku každý, kdo už někdy četl nebo slyšel tohle obviňující prohlášení v reakci na komentář, který hodnocenému nehrál zrovna moc do karet. Já sama jsem se s tím setkala nesčetněkrát. Někdy to bylo v případech, kdy autor kritiky skutečně neuměl ukočírovat své emoce a do hodnocení přehnaně vstoupila subjektivní antipatie. Kritiky, které vychází ze závisti, většinou poznáte podle tónu. Na druhou stranu se slovíčkem "závist" podle mého názoru hodně plýtvá a někteří lidé ho vytahují na každého, kdo se opováží poukázat na nějaký nedostatek jejich chování. Dělají to zřejmě v domnění, jak to tomu dotyčnému hrozně nandali. "Myslíš, že by mi seděla trochu jiná barva trička? Závidíš mi to původní! Říkáš, že na promoci bych neměla chodit v šatech jako do baru, protože to není vhodné? Závidíš mi, že si můžu dovolit ty vyzývavé mini šaty s výstřihem až k pupíku!" S výkřikem: "Závidíš," jsem se setkala i v případě, kdy někdo našel způsob, jak lze obejít naše zákony, začal zneužívat sociální dávky a byl na nelegálnost svého jednání někým upozorněný. Určitě záviděl, závistivec jeden ošklivý! Překvapivé bylo, kolik lidí s tímhle nařčením nadšeně souhlasilo. Není to trochu absurdní?

Jak se vyrovnávám s kritikou já? 

Já mám kritiku celkem ráda. Ok, to zní asi trochu divně. Mám ji určitě raději, než takové to neupřímné "ách" a "óch" nad každým nesmyslem, který vyplodím, ale přiznávám, že i já mám občas problém kritiku přijmout. Hlavně v případech, kdy cítím, že je neoprávněná a kritik zkrátka kritizuje jen kvůli tomu, aby kritizoval. Mám problém přijímat poznámky hlavně vůči mému psaní, na které jsem opravdu háklivá už od základky. Proto jsem si hodně brala, když mě moje češtinářka na střední škole neprávem obviňovala z plagiátorství. Když mi moje vedoucí bakalářské práce neustále vracela můj text s tím, že se jí nelíbí můj styl, málem jsem vyletěla z kůže. Je pravda, že u obhajoby jsem se setkala paradoxně s tím, že oponentka mi moji stylistiku chválila a vyzdvihovala. A teď babo raď, kdo měl pravdu! Do podobné situace jsem se dostala nedávno, když můj bratr přinesl ze školy 2- ze slohové práce, kterou z velké části opsal z mého domácího úkolu na žurnalistice. (Vynechme teď to, že s opisováním cizích úkolů rozhodně nesouhlasím. :D) To jsem se pekelně urazila, neboť ona učitelka mu prý sloh zkritizovala s tím, že nemá dodržený požadovaný žurnalistický útvar. Můj profesor s dlouholetou novinářskou praxí tvrdil něco jiného. Tyhle příklady vlastně ukazují, že kritik nemusí mít vždy pravdu a taky je to krásná ukázka toho, proč se maturitní slohové práce nemůžou opravovat centrálně. (Smích.) Nicméně, pokud kritika přichází od člověka, o kterém vím, že je odborníkem v daném oboru nebo jde o člověka s velkým přehledem, kterého si vážím, potom si z jeho připomínek vždy snažím něco odnést a zvážit svoje další možnosti.

Jak vy přijímáte kritiku? 

Spojujete si kritiku se závistí? 

Setkali jste se s nějakou vtipnou a neoprávněnou kritikou, nebo zábavnou neochotou přijmout negativní připomínky? 

Zemřel Sir Nicholas Winton

Na dnešní den jsem měla původně naplánovaný článek, ve kterém jsem se chtěla věnovat tomu, jak správně kritizovat a přijímat kritiku, ale nějak jsem se do toho textu zamotala a musím ho odložit, než někde pochytím inspiraci. Nicméně, před pár hodinami mě zasáhla zpráva, která si zaslouží zmínku na blogu. Je mi líto, že je to za tento rok už druhý "nekrolog," který se tu objeví. Zdá se, že Smrť si sebou letos odvádí jednu výraznou osobnost za druhou. A taky mě trochu překvapilo, že všichni kolektivní "facebookoví fňukalové" jsou dnes nějak potichu, jako kdyby dnes nezemřel člověk, který zachránil  669 životů. 

A víte co? Začněme dnes trochu netradičně od konce a to velmi dojemným videem. Jde o záběry z pořadu, v němž se Sir Nicholas Winton poprvé setkal s několika "dětmi," které zachránil před jistou smrtí v plynových komorách nacistických koncentračních táborů.

Seznamte se... Nicholas Winton 

Nicholas Winton se narodil v roce 1909 v Londýně do původně židovské rodiny, která se sem přestěhovala krátce před jeho narozením z Německa, kde začínaly sílit antisemitské nálady. Rodina však nepatřila k praktikujícím Židům a poté, co byl Nicolas pokřtěn, byla rodina definitivně vyloučena z židovské komunity. Nicolas se stejně jako jeho otec začal věnovat finanční oblasti a po vystudování internátní školy v Anglii odjel do Německa a Francie, aby zde získal praxi v bankovnictví. Po svém návratu se poměrně úspěšně věnoval tomuto oboru i ve Velké Británii. 

V roce 1938 byl však postaven před jinou výzvu. Právě se chystal na zaslouženou dovolenou do Alp, když se mu ozval jeho přítel Martin Blake. Ten pracoval pro organizaci British Committee for Refugees from Czechoslovakia, která vznikla jako dobrovolnická iniciativa, jejímž cílem byl přesun lidí, kteří byli ohroženi nacistickým režimem. V období po Křišťálové noci už jejím členům docházelo, že nemají dostatek času na to, aby z Hitlerem ohrožených zemí dokázali evakuovat všechny, kteří byli v potenciálním nebezpečí. To bylo mimo jiné způsobeno tím, že kauce pro dospělého člověka pro emigraci do Velké Británie byla vysoká a v dalších zemích se řídili svými imigračními stropy, které odmítali porušit. Blake požádal Wintona o pomoc a tím mu definitivně zrušil dovolenou a změnil život. 

Hra o čas

Winton místo na dovolenou strávenou na lyžích odcestoval do Prahy, kde se svou činností zaměřil na tu nejohroženější skupinu vůbec. Židovské děti. Nicholas tušil, že hraje o čas. Sudety byly v rukou Německé říše a jemu bylo jasné, že nacističtí vůdci se nespokojí jen s pohraničními oblastmi, kde už praktikovali svou zvrácenou politiku. Začal boj, ve kterém byl nepřítelem nejen pochroumaný domácí byrokratický aparát, ale také nedostatečné kontakty a finanční prostředky pro kauce. Každé dítě muselo dostat povolení k vycestování, zaplatit kauci pro vstup do země a mít předem vyhledanou pěstounskou rodinu. Což nebylo snadné, protože část světa si stále neuvědomovala, jaké peklo nacisté záhy rozpoutají. Na světlo světa se poměrně nedávno dostal dopis, který dokazuje, že Winton se ke spolupráci na záchraně dětí pokoušel dopisem přesvědčit také Spojené státy. Byl odmítnut. 

"Ty děti potřebovaly pomoc a já byl schopen jim ji poskytnout." 

První vlak byl z Československa vypraven 14. března 1939, tedy pouhý den před tím než byl zbytek země obsazen wehrmachtem. Smutné je, že v tomto prvním vlaku sedělo pouze 20 pasažérů. Během následujících měsíců se Witnonovi a jeho spolupracovníkům podařilo zachránit z okupované země celkem 669 dětí. Poslední vlak s 250 dětmi byl z Prahy vypraven 1. září 1939. Kvůli začátku války však nikdy nedorazil do cíle... Sám Winton poslední vlak považoval za své životní selhání, které bylo důvodem, proč svou práci dlouhých 50 let před světem i svou rodinou zatajoval. Až jednoho dne našla jeho manželka na půdě kufřík s plný dokumentů se jmény zachráněných dětí... 

Ten kdo zapomene na svoji minulost, je odsouzen ji znovu prožít

Sir Nicholas Winton je člověk, na kterého nesmíme zapomenout. Je prototypem hrdiny z davu, který dokázal udělat správnou věc ve chvíli, kdy nemusel. Jeho příběh a příběh jeho dětí by nám měl připomínat, že s lidskou zlobou musíme bojovat a nečekat na to, že to někdo vyřeší za nás. Svět totiž nebude zničen těmi, kteří páchají zlo, ale těmi, kteří se na ně dívají, aniž by něco udělali. 

Deset maličkostí, které mi ničí život

Kdy už tady máme ten víkend, tak si dnes dáme článek na takové volnější, odpočinkové a trochu zábavnější téma. Vážení čtenáři, vůbec bych nevěřila, že dát dohromady tenhle krátký seznam maličkostí z běžného života, které mě z různých důvodů rozčilují, bude taková fuška. Buď na světě není moc věcí, které by mě dokázaly opravdu naštvat,  nebo mám tak děravou hlavu? Vsadila bych si spíš na druhou možnost. Vždyť to říkám pořád, že si konečně musím začít dělat poznámky ke každému článkům do svého notýsku "blbníčku." 

• Lidé, kteří překrucují všechno, co jim říkáte. Setkávám se s tím na diskuzích tak často, že už to beru jako běžnou věc. To ale neznamená, že mě to nemůže vytáčet do vrtulky. Určitě to znáte. Polopaticky někomu vysvětlíte a podložíte myšlenku A, on z vašeho textu vytáhne jednu jedinou větu holou, tu naprosto překroutí do smyšleného tvrzení B a je vás schopný napadnout, že jste vy sami řekli B. Když ho na jeho omyl upozorníte, odmítá uznat, že vy jste nic takového nikde nenapsali. A nesmíme zapomenout, že se z vás následně snaží znovu a znovu udělat blbce, i když ho dalších deset lidí upozorní, že nemá pravdu. Celkem by mě zajímalo, jestli to tihle diskutéři dělají vědomě, nebo si své překrucování vůbec nepřipouští. Co tipujete vy?

• Dlouho jsem přemýšlela, jak mám tenhle bod pojmenovat, ale můžeme tomu říkat třeba"lidé, kteří si vždy umí stoupnout na správné místo." Ano, myslím to ironicky. Kdo žije v Praze a pravidelně jezdí metrem, určitě to zná. Pospícháte na důležitou schůzku, zkoušku ve škole, navazující autobus, do práce... takže je ve hře každá vteřina vašeho času. A jakoby nestačilo, že vaše tramvaj měla zpoždění a na každých semaforech jste vychytali červeného panáčka, na vaší cílové rovince z metra si někdo stoupne přesně do prostředka eskalátorů. Následuje vaše: "Dovolíte, prosím?" A občas se ani tak nedočkáte žádoucí reakce. Lidi, já vím, že eskalátory nejsou primárně určené na to, aby se po nich chodilo a běhalo. My sprinteři to taky neděláme kvůli tomu, abychom mohli obtěžovat vaši vyhlídkovou jízdu. Mějte prosím občas slitování s námi, kterým jede za pět minut spoj domů a vzhledem k víkendovému provozu nám hrozí, že budeme kvůli dalšímu autobusu sedět na nádraží pět hodin jako ten kedluben na záhonu.

• S předešlou maličkostí souvisí i ono známé zastavování se hned po té, co vylezete z metra, tramvaje či autobusu, i když ostatní cestující by také rádi opustili dopravní prostředek. Zastavování se na místech, na kterých dokonale překážíte všem kolemjdoucím, je celkově skvělá věc. Zrovna nedávno jsem v tomhle směru měla vážně "šťastné ráno." Odskočil jsem si do marketu na rychlý nákup. Už před obchodem jsem se musela doprošovat skupinky lidí, kteří se rozhodli, že zahájit přátelské klábosení bude nejlepší v místě, kde naprosto znemožní ostatním přístup k nákupním vozíčkům a vchodu. Další paní se pro jistotu dala s manželem do debaty o nákupu přímo za dveřmi a za mou prosbu o uvolnění cesty jsem byla odměněna pohledem ve stylu "to je dneska nevychovaná mládež!" Vše zakončilo nekonečné kličkování mezi nákupními vozíky (a jejich přesouvání) postavenými tak, aby zablokovaly celou uličku. Jo, měla jsem z toho skoro tik v oku a dopoledne zase nějakou dobu nakupovat nepůjdu. Zdá se, že je to pro mě nebezpečná část dne. 

Víte, kdo "naučil" americké ženy kouřit?

Došla jsem k závěru, že ke státním zkouškám, které mě při troše štěstí čekají příští leden a červenec, si tentokrát zpracuji všechno otázky sama, místo toho abych se spoléhala na spolupráci s kolegy. Tohle rozhodnutí mimo jiné znamená, že jsem momentálně v obležení poznámek a článků k vedlejší specializaci, které sebou přináší spoustu zajímavostí z oblasti ekonomické žurnalistiky. A protože když něco děláme, měli bychom to dělat a využít na maximum, čas od času se tu objeví článek, kterým si můžete rozšířit vaše obzory. A nezačneme nikým menším, než je Edward Louis Bernays, kterého by měl znát každý, kdo se alespoň trochu zajímá o vztahy s veřejností, public relations čili PR. Jedná se o člověka, jehož propagační činnost ukázala, jak velkou mohou mít média moc nad chodem naší společnosti. 

Začneme trochu oklikou aneb Co jsou to vlastně public relations? 

Dnešní pojení public relations se od toho, jak je definoval Edward L. Bernays, poněkud liší. Zatímco dnes jsou chápány především jako snaha vybudovat pozitivní vztah mezi firmou a veřejností například v reakci na nepříznivé události, zakladatel moderních public relations definoval tento pojem jako „řídící funkci, která sjednocuje veřejné mínění se zájmy a postupy organizace a vykonává činnosti za účelem získání veřejného uznání a souhlasu.“ Příčina trochu rozdílného pojetí vám bude brzy jasná. 

Narodil se synovec psychiatra Sigmunda Freuda

Roku 1891 se Vídni do rodiny obchodníka narodil chlapec, který byl pokřtěn Edward Louis Bernays. Rakouského prostředí, kde profesně působil také jeho slavný strýc Sigmund Freud, si ale neužil dlouho. Edwardova rodina se totiž krátce po jeho narození odstěhovala do Spojených států do města New York, kde vyrostl a později na Cornellské univerzitě vystudoval v oboru zemědělství. Tento obor nebyl jeho snem, jako spíše cestou k naplnění přání jeho otce, který obchodoval s obilím. Jak se zdálo, Edward převzal geny spíše z matčiny strany. Absolvoval sice nezbytně dlouhou praxi v zemědělství, ale následně začal působit jako editor v Medical Rewiew of Rewiews. Tak začala jeho kariéra žurnalisty a později odborníka na propagaci. Během světové války působil v Creelově komisi pro informování veřejnosti, která fungovala jako velmi úspěšný propagandistický orgán vlády. Tahle skupina během několika měsíců dokázala zcela změnit postoj americké veřejnosti k válce. Pojem "propaganda" byl však válečným obdobím naprosto zdiskreditovaný a bylo nutné najít novou cestu. V tomto období se Edwardovi do rukou dostala připravovaná kniha jeho strýčka, která výrazně ovlivnila jeho smýšlení levicově liberálního intelektuála. 

"If you could use propaganda for war, you could certainly use it for peace.” 

Na základě poznatků jeho strýčka Bernays pojal kontroverzní podezření, že lidé jsou snadno ovladatelní a potřebují někoho, kdo jim řekne, co si mají myslet i jaká jsou jejich přání a touhy. Tímhle vůdcem měl být vzdělaný odborník na vztahy s veřejností, který bude ovládat chování společnosti, ale svou moc nebude zneužívat. (Ok, tak to je trochu naivní představa.) Myšlenku vedení následně dále rozvíjel. Společnost de facto považoval za hloupé stádo, které se dá řídit trhem nebo vládou. Na této domněnce vybudoval svoje novodobé chápání vztahů s veřejností. Sám je autorem samotného pojmu public relations, pro které společně se svou ženou vybudoval i výzkumný ústav.

Během deseti let se tento člověk, kterého jeho přátelé popisovali jako velmi nevýrazného a skeptického, stal úspěšným mistrem ve svém oboru. Poskytoval rady nejen firmám, ale také populárním osobnostem a politikům. Zajímavostí pro nás je, že Bernays se setkal také s bývalým československým prezidentem T. G. Masarykem, na kterého měl údajně naléhat, aby samostatnost Československa vyhlásil až v sobotu 19.10.1918, aby se v tisku tato důležitá událost neztratila v nedělních novinách v množství zábavných článků víkendových rubrik. Bernays se také stal v roce 1923 prvním přednášejícím v oboru PR na New Yorské univerzitě na fakultě žurnalistiky a sepsal několik publikací, ve kterých se věnoval úspěšnému vedení vztahů s veřejností, jeho etickým základům a myšlenkám. Public relations se nicméně ukázaly jako snadno zneužitelné. Existuje domněnka, že jeho prací se částečně inspiroval i nacistický ministr propagandy Goebbels. On sám však tuto spojitost popíral. Jeho vliv na rozvoj publik relations trval několik desetiletí a byl bez pochyby obrovský. Naučil obchodníky, že je výhodnější prodávat "životní styl, nikoliv zboží." A to je přesně to, co dnes vídáme v reklamách.


Pochodně svobody

Abychom si trochu přiblížili, jak public relations v podání Edwarda L. Bernayse fungují, představím vám jeho světově nejznámější reklamní kampaň všech dob, která naprosto změnila vnímání ženy s cigaretou. Tahle zakázka, která byla vytvořená pro American Tabacco Company, je často označována za první dokonalou ukázku toho, jak velkou mají média moc nad svými diváky, posluchači a čtenáři.

Představte si, že žijete v době, kdy je obrázek ženy držící cigaretu pro většinu společnosti naprostým tabu. Kouření bylo spojováno s prostitutkami a na veřejných prostranstvích bylo ženám zapovězené. To se samozřejmě nelíbilo tabákovým společnostem, které přicházely o značný zisk. A tak se zrodilo heslo "Sáhněte po Lucky místo po sladkém," které se vezlo na tehdejší módě štíhlé linie a s ní souvisejících diet. Spojení hubnutí s kouření bylo rozvinuto do naprostého extrému. Bernays dokonce přesvědčil některé lékaře k tomu, aby kouření propagovali jako vhodnější alternativu k sladkému dezertu, protože "cigareta na závěr dezinfikuje ústa a uklidní nervy" na rozdíl od zákusku, ze kterého se vám kazí zuby. Štíhlé, elegantně oblečené dámy s cigaretou v ruce se měly stát vzorem pro tehdejší moderní ženu. Kampaň měla úspěch. Počet kuřaček rostl. Stále však nebylo dosaženo maxima, protože ženy si stále nedovolily zapálit cigaretu i mimo svůj domov. Bernays stál před novou výzvou: Jak prolomit společenské tabu? Navštívil proto psychoanalytika, který mu poradil, aby z cigarety udělal pro ženy symbol svobodného života a rovnoprávnosti. Tak vznikl obraz "Pochodně svobody."

Pro zahájení své kampaně si zvolil tradiční Velikonoční průvod, který se konal na Páté Avenue a pravidelně se ho účastnily tisíce osob. Třem desítkám debutantek, které se pochodu měly zúčastnit, rozeslal zprávu, která vyzývala k prolomení těchto ledů tím, že si během průvodu zapálí cigaretu. Tuto zprávu však nepodepsal on sám. V kolonce odesílatel byla podepsána jeho sekretářka. Stejná výzva všem ženám byla publikována i v tisku s podpisem tehdejší vůdkyně feministek. Byl to dokonale promyšlený tah. K protestní akci vyzývala žena ostatní ženy, Bernays byl skrytý v pozadí, tahal za nitky a plánoval i ten nejmenší detail celého pochodu. Nechtěl vidět kouřící dokonalé modelky a populární herečky, chtěl vidět obyčejné sebevědomé ženy, které budou vzorem pro průměrnou Američanku v domácnosti. Při svém plánování byl tak úspěšný, že ani samotným aktérkám nedošlo, že se staly pouhými nástroji reklamní kampaně. Spojitost s tabákovou firmou byla zamlčována ještě několik týdnů po tomto pochodu. Takové chování je v rozporu s etickými pravidly PR. Dalším často zmiňovaný sporným bodem je skutečnost, že tato kampaň proběhla v době, kdy se začaly objevovat první poznatky o škodlivosti kouření a podle jeho vlastních etických pravidel by public relations neměly podporovat klienty, jejichž činnost není veřejnosti prospěšná.

Spotřeba cigaret po této reklamní kampani rostla o desítky procent a tržby tabákových společností rostly v řádech desítek milionů dolarů. „Bernays vytvořil představu, že žena kouřící cigaretu je vlivnější a více nezávislá; dojem, který přetrvává do dneška.“

U cigaret nekončíme

Kampaň na podporu kouření žen samozřejmě nebyla jediným počinem tohoto PR agenta. Bernays mimo jiné dostal slaninu na americké stoly, ovlivnil zavedení zákonu o povinném nošení sítěk na vlasy v továrnách, propagoval najímání válečných veteránů po jejich návratu do vlasti a pomohl i s vnímáním programu ekonomických a sociálních reforem New Deal, který byl reakci na Velkou hospodářskou krizi v USA. Je označován za otce přerodu společnosti na daleko více materialistickou a konzumní. Lidé už si nadále neměli kupovat věci, protože je potřebují, ale protože je chtějí.

Střípky ze života

Taky trávíte poslední letní dny s domácím šalvějovým čajem pod dekou a nohama v chlupatých ponožkách na zapnutém topení? Začínám litovat, že jsem si místo plavek nekoupila raději nový svetr, šálu a palčáky. Tenhle rychlý článek je hlavně informační. Začněme otázkou a technickým zádrhelem, který se mi nedaří rozmotat: 

•  Už se vám někdy stalo, že se vám přestaly zobrazovat vaše komentáře? Od neděle mi najednou nejdou přidávat na blogspot příspěvky k článkům. Napíšu text, kliknu na "odeslat" a všechno zmizí. Nejde to na mém blogu, nejde to na stránkách, které mám ve sledovaných, proto poslední dobou nic nikomu nekomentuji. Tady na blogu se mi to podařilo vyřešit tím, že jsem změnila nastavení komentářů tak, aby se otvíraly na samostatné stránce, jenomže to mi vůbec nevyhovuje. Už jsem zjistila, že tenhle problém je jenom v prohlížeči Google Chrom, zkoušela jsem různá řešení, která jsem k tomu našla na internetu, ale pořád to nefunguje. Nemáte někdo nějaký tip, jak tohle napravit? Já už jsem vážně v koncích. Pokud vás něco napadne, dejte mi vědět do komentářů/do otázek na ask/do vzkazů... hlavně mě prosím zachraňte! :D

Taky jste blázni, kteří běhají po zahradě a fotí si, jak jim to všechno krásně kvete? :D 

Mám v tuhle chvíli rozepsáno několik článků, ale poslední dny jsem vůbec neměla čas si sednou k počítači a tyhle "restíky" dokončit, protože k některým mi ještě chybí načíst pár zdrojových textů. Nejdřív potřebuji konečně odepsat svému vězni do Colorada, protože jsem ho kvůli rodinným problémům a škole teď úplně vynechala. Když tedy nepočítám ten pohled z Prahy s oznámením, že se časem ozvu. Jen na to mít čas a náladu. 

Poslední dny stále běhám po doktorech. Mám za sebou zubaře a ještě mě čeká endokrinologie a sonografické vyšetření. Taky máte problémy se štítnou žlázou a podezřelými uzlíky v krku? Já si mám jít pro svou první dávku léků a vůbec se mi do toho nechce. A můžu vám dát malé doporučení? V rámci možností si pohlídejte, jestli váš lékař dělá svou práci pořádně. Ušetříte si tím další starosti. Celé pondělí jsem trávila na zubařském křesle, protože se ukázalo, že moje bývalá zubařka mi naprostou většinu zubních kazů opravila špatně a já si teď musím nechat znovu rozvrtat a předělat půlku pusy. Můj nový zubní doktor totiž na rentgenu (který mi mimochodem bývalá zubařka nikdy neudělala) zjistil, že mám pod plombami hluboké kazy. O jeden zoubek teď doslova bojujeme, protože zubní kaz zasahuje až k nervům a oslabený zub mi po prvním ošetření praskl. Fakt paráda! Dokonce mi chvíli hrozilo, že mi ho bude muset úplně vyškubnout. Auvaj! Teď už se rozhodujeme, jestli to bude korunka, nebo jestli bude stačit poškozenou část domodelovat. Což se dá označit za částečnou výhru. V rámci stěžování si na vlastní bolavé neštěstí jsem zjistila, že nejsem jediná z mého okolí, kdo se s problémem špatně odvrtaných kazů a udělaných plomb potýkal. Což je celkem nemilé zjištění. Tak si dejte pozor, koho necháte, aby se vám vrtal v puse.

Knihomolovy letní zásoby/výtvarný projekt mé bývalé základky/jsem sklízela/lenochod začal běhat.