Víte, kdo "naučil" americké ženy kouřit?

Došla jsem k závěru, že ke státním zkouškám, které mě při troše štěstí čekají příští leden a červenec, si tentokrát zpracuji všechno otázky sama, místo toho abych se spoléhala na spolupráci s kolegy. Tohle rozhodnutí mimo jiné znamená, že jsem momentálně v obležení poznámek a článků k vedlejší specializaci, které sebou přináší spoustu zajímavostí z oblasti ekonomické žurnalistiky. A protože když něco děláme, měli bychom to dělat a využít na maximum, čas od času se tu objeví článek, kterým si můžete rozšířit vaše obzory. A nezačneme nikým menším, než je Edward Louis Bernays, kterého by měl znát každý, kdo se alespoň trochu zajímá o vztahy s veřejností, public relations čili PR. Jedná se o člověka, jehož propagační činnost ukázala, jak velkou mohou mít média moc nad chodem naší společnosti. 

Začneme trochu oklikou aneb Co jsou to vlastně public relations? 

Dnešní pojení public relations se od toho, jak je definoval Edward L. Bernays, poněkud liší. Zatímco dnes jsou chápány především jako snaha vybudovat pozitivní vztah mezi firmou a veřejností například v reakci na nepříznivé události, zakladatel moderních public relations definoval tento pojem jako „řídící funkci, která sjednocuje veřejné mínění se zájmy a postupy organizace a vykonává činnosti za účelem získání veřejného uznání a souhlasu.“ Příčina trochu rozdílného pojetí vám bude brzy jasná. 

Narodil se synovec psychiatra Sigmunda Freuda

Roku 1891 se Vídni do rodiny obchodníka narodil chlapec, který byl pokřtěn Edward Louis Bernays. Rakouského prostředí, kde profesně působil také jeho slavný strýc Sigmund Freud, si ale neužil dlouho. Edwardova rodina se totiž krátce po jeho narození odstěhovala do Spojených států do města New York, kde vyrostl a později na Cornellské univerzitě vystudoval v oboru zemědělství. Tento obor nebyl jeho snem, jako spíše cestou k naplnění přání jeho otce, který obchodoval s obilím. Jak se zdálo, Edward převzal geny spíše z matčiny strany. Absolvoval sice nezbytně dlouhou praxi v zemědělství, ale následně začal působit jako editor v Medical Rewiew of Rewiews. Tak začala jeho kariéra žurnalisty a později odborníka na propagaci. Během světové války působil v Creelově komisi pro informování veřejnosti, která fungovala jako velmi úspěšný propagandistický orgán vlády. Tahle skupina během několika měsíců dokázala zcela změnit postoj americké veřejnosti k válce. Pojem "propaganda" byl však válečným obdobím naprosto zdiskreditovaný a bylo nutné najít novou cestu. V tomto období se Edwardovi do rukou dostala připravovaná kniha jeho strýčka, která výrazně ovlivnila jeho smýšlení levicově liberálního intelektuála. 

"If you could use propaganda for war, you could certainly use it for peace.” 

Na základě poznatků jeho strýčka Bernays pojal kontroverzní podezření, že lidé jsou snadno ovladatelní a potřebují někoho, kdo jim řekne, co si mají myslet i jaká jsou jejich přání a touhy. Tímhle vůdcem měl být vzdělaný odborník na vztahy s veřejností, který bude ovládat chování společnosti, ale svou moc nebude zneužívat. (Ok, tak to je trochu naivní představa.) Myšlenku vedení následně dále rozvíjel. Společnost de facto považoval za hloupé stádo, které se dá řídit trhem nebo vládou. Na této domněnce vybudoval svoje novodobé chápání vztahů s veřejností. Sám je autorem samotného pojmu public relations, pro které společně se svou ženou vybudoval i výzkumný ústav.

Během deseti let se tento člověk, kterého jeho přátelé popisovali jako velmi nevýrazného a skeptického, stal úspěšným mistrem ve svém oboru. Poskytoval rady nejen firmám, ale také populárním osobnostem a politikům. Zajímavostí pro nás je, že Bernays se setkal také s bývalým československým prezidentem T. G. Masarykem, na kterého měl údajně naléhat, aby samostatnost Československa vyhlásil až v sobotu 19.10.1918, aby se v tisku tato důležitá událost neztratila v nedělních novinách v množství zábavných článků víkendových rubrik. Bernays se také stal v roce 1923 prvním přednášejícím v oboru PR na New Yorské univerzitě na fakultě žurnalistiky a sepsal několik publikací, ve kterých se věnoval úspěšnému vedení vztahů s veřejností, jeho etickým základům a myšlenkám. Public relations se nicméně ukázaly jako snadno zneužitelné. Existuje domněnka, že jeho prací se částečně inspiroval i nacistický ministr propagandy Goebbels. On sám však tuto spojitost popíral. Jeho vliv na rozvoj publik relations trval několik desetiletí a byl bez pochyby obrovský. Naučil obchodníky, že je výhodnější prodávat "životní styl, nikoliv zboží." A to je přesně to, co dnes vídáme v reklamách.


Pochodně svobody

Abychom si trochu přiblížili, jak public relations v podání Edwarda L. Bernayse fungují, představím vám jeho světově nejznámější reklamní kampaň všech dob, která naprosto změnila vnímání ženy s cigaretou. Tahle zakázka, která byla vytvořená pro American Tabacco Company, je často označována za první dokonalou ukázku toho, jak velkou mají média moc nad svými diváky, posluchači a čtenáři.

Představte si, že žijete v době, kdy je obrázek ženy držící cigaretu pro většinu společnosti naprostým tabu. Kouření bylo spojováno s prostitutkami a na veřejných prostranstvích bylo ženám zapovězené. To se samozřejmě nelíbilo tabákovým společnostem, které přicházely o značný zisk. A tak se zrodilo heslo "Sáhněte po Lucky místo po sladkém," které se vezlo na tehdejší módě štíhlé linie a s ní souvisejících diet. Spojení hubnutí s kouření bylo rozvinuto do naprostého extrému. Bernays dokonce přesvědčil některé lékaře k tomu, aby kouření propagovali jako vhodnější alternativu k sladkému dezertu, protože "cigareta na závěr dezinfikuje ústa a uklidní nervy" na rozdíl od zákusku, ze kterého se vám kazí zuby. Štíhlé, elegantně oblečené dámy s cigaretou v ruce se měly stát vzorem pro tehdejší moderní ženu. Kampaň měla úspěch. Počet kuřaček rostl. Stále však nebylo dosaženo maxima, protože ženy si stále nedovolily zapálit cigaretu i mimo svůj domov. Bernays stál před novou výzvou: Jak prolomit společenské tabu? Navštívil proto psychoanalytika, který mu poradil, aby z cigarety udělal pro ženy symbol svobodného života a rovnoprávnosti. Tak vznikl obraz "Pochodně svobody."

Pro zahájení své kampaně si zvolil tradiční Velikonoční průvod, který se konal na Páté Avenue a pravidelně se ho účastnily tisíce osob. Třem desítkám debutantek, které se pochodu měly zúčastnit, rozeslal zprávu, která vyzývala k prolomení těchto ledů tím, že si během průvodu zapálí cigaretu. Tuto zprávu však nepodepsal on sám. V kolonce odesílatel byla podepsána jeho sekretářka. Stejná výzva všem ženám byla publikována i v tisku s podpisem tehdejší vůdkyně feministek. Byl to dokonale promyšlený tah. K protestní akci vyzývala žena ostatní ženy, Bernays byl skrytý v pozadí, tahal za nitky a plánoval i ten nejmenší detail celého pochodu. Nechtěl vidět kouřící dokonalé modelky a populární herečky, chtěl vidět obyčejné sebevědomé ženy, které budou vzorem pro průměrnou Američanku v domácnosti. Při svém plánování byl tak úspěšný, že ani samotným aktérkám nedošlo, že se staly pouhými nástroji reklamní kampaně. Spojitost s tabákovou firmou byla zamlčována ještě několik týdnů po tomto pochodu. Takové chování je v rozporu s etickými pravidly PR. Dalším často zmiňovaný sporným bodem je skutečnost, že tato kampaň proběhla v době, kdy se začaly objevovat první poznatky o škodlivosti kouření a podle jeho vlastních etických pravidel by public relations neměly podporovat klienty, jejichž činnost není veřejnosti prospěšná.

Spotřeba cigaret po této reklamní kampani rostla o desítky procent a tržby tabákových společností rostly v řádech desítek milionů dolarů. „Bernays vytvořil představu, že žena kouřící cigaretu je vlivnější a více nezávislá; dojem, který přetrvává do dneška.“

U cigaret nekončíme

Kampaň na podporu kouření žen samozřejmě nebyla jediným počinem tohoto PR agenta. Bernays mimo jiné dostal slaninu na americké stoly, ovlivnil zavedení zákonu o povinném nošení sítěk na vlasy v továrnách, propagoval najímání válečných veteránů po jejich návratu do vlasti a pomohl i s vnímáním programu ekonomických a sociálních reforem New Deal, který byl reakci na Velkou hospodářskou krizi v USA. Je označován za otce přerodu společnosti na daleko více materialistickou a konzumní. Lidé už si nadále neměli kupovat věci, protože je potřebují, ale protože je chtějí.

Střípky ze života

Taky trávíte poslední letní dny s domácím šalvějovým čajem pod dekou a nohama v chlupatých ponožkách na zapnutém topení? Začínám litovat, že jsem si místo plavek nekoupila raději nový svetr, šálu a palčáky. Tenhle rychlý článek je hlavně informační. Začněme otázkou a technickým zádrhelem, který se mi nedaří rozmotat: 

•  Už se vám někdy stalo, že se vám přestaly zobrazovat vaše komentáře? Od neděle mi najednou nejdou přidávat na blogspot příspěvky k článkům. Napíšu text, kliknu na "odeslat" a všechno zmizí. Nejde to na mém blogu, nejde to na stránkách, které mám ve sledovaných, proto poslední dobou nic nikomu nekomentuji. Tady na blogu se mi to podařilo vyřešit tím, že jsem změnila nastavení komentářů tak, aby se otvíraly na samostatné stránce, jenomže to mi vůbec nevyhovuje. Už jsem zjistila, že tenhle problém je jenom v prohlížeči Google Chrom, zkoušela jsem různá řešení, která jsem k tomu našla na internetu, ale pořád to nefunguje. Nemáte někdo nějaký tip, jak tohle napravit? Já už jsem vážně v koncích. Pokud vás něco napadne, dejte mi vědět do komentářů/do otázek na ask/do vzkazů... hlavně mě prosím zachraňte! :D

Taky jste blázni, kteří běhají po zahradě a fotí si, jak jim to všechno krásně kvete? :D 

Mám v tuhle chvíli rozepsáno několik článků, ale poslední dny jsem vůbec neměla čas si sednou k počítači a tyhle "restíky" dokončit, protože k některým mi ještě chybí načíst pár zdrojových textů. Nejdřív potřebuji konečně odepsat svému vězni do Colorada, protože jsem ho kvůli rodinným problémům a škole teď úplně vynechala. Když tedy nepočítám ten pohled z Prahy s oznámením, že se časem ozvu. Jen na to mít čas a náladu. 

Poslední dny stále běhám po doktorech. Mám za sebou zubaře a ještě mě čeká endokrinologie a sonografické vyšetření. Taky máte problémy se štítnou žlázou a podezřelými uzlíky v krku? Já si mám jít pro svou první dávku léků a vůbec se mi do toho nechce. A můžu vám dát malé doporučení? V rámci možností si pohlídejte, jestli váš lékař dělá svou práci pořádně. Ušetříte si tím další starosti. Celé pondělí jsem trávila na zubařském křesle, protože se ukázalo, že moje bývalá zubařka mi naprostou většinu zubních kazů opravila špatně a já si teď musím nechat znovu rozvrtat a předělat půlku pusy. Můj nový zubní doktor totiž na rentgenu (který mi mimochodem bývalá zubařka nikdy neudělala) zjistil, že mám pod plombami hluboké kazy. O jeden zoubek teď doslova bojujeme, protože zubní kaz zasahuje až k nervům a oslabený zub mi po prvním ošetření praskl. Fakt paráda! Dokonce mi chvíli hrozilo, že mi ho bude muset úplně vyškubnout. Auvaj! Teď už se rozhodujeme, jestli to bude korunka, nebo jestli bude stačit poškozenou část domodelovat. Což se dá označit za částečnou výhru. V rámci stěžování si na vlastní bolavé neštěstí jsem zjistila, že nejsem jediná z mého okolí, kdo se s problémem špatně odvrtaných kazů a udělaných plomb potýkal. Což je celkem nemilé zjištění. Tak si dejte pozor, koho necháte, aby se vám vrtal v puse.

Knihomolovy letní zásoby/výtvarný projekt mé bývalé základky/jsem sklízela/lenochod začal běhat. 

Mít, či nemít rád YouTubery? Toť otázka dnešního dne

.

Začala jsem jako zarytý odpůrce... 


Snad každý uživatel internetu a rodič, jehož dítko má dnes přístup na síť, musel zaznamenat fenomén těchto populárních videí. Ta vytváří a publikují na svých profilech internetové osobnosti, které známe pod pojmem YouTubeři. Ti se rekrutují z řad místního i zahraničního publika internetové stránky Youtube. Autoři jsou dnes různého věku, původu i zaměření a videa jsou ve většině případů cílena spíš na diváky v nižší věkové kategorii. Nicméně, jak se zdá, sledujeme je i my, co jsme už v jedné třetině cesty do důchodu. Pravda je, že i já jsem se ke sledování svých tří oblíbenců dostala přes mladší generaci. Děti sice ještě nemám, ale mám hned dva o pár let mladší sourozence, takže vyhnout se konfrontaci s touhle internetovou zábavou pro mě bylo zcela nemožné a to hlavně proto, že moje sestra striktně odmítá používat sluchátka a hlasitými monology svých oblíbenců u nás doma kulturně obohacuje celou rodinu a pravděpodobně také naše sousedy a kolemjdoucí.To byl také důvod, proč jsem zpočátku byla vůči YouTuberům celkem vysazená a můj náhled na ně byl hodně negativní. Doslova jsem je nesnášela, takže jsem s tím sestru časem posílala do píp, píp, píp a občas taky do píp... ano, slovník hodný studované dámy.

Fajn, teď jsem si asi dovolila napsat opravdu hroznou věc, která se možná dotkne některých zarytých fanoušků, ale představte si, že jste něco nuceni nedobrovolně poslouchat X hodin každý den (a to i během zkouškového). Přísahám, že kdybych některého z YouTuberů náhodně potkala na ulici, tak ho nepoznám podle vzhledu, ale půjdu za ním a řeknu: "Hej ty, je možné, že já a tvůj hlas se známe?" Slyšela jsem je doma tak často, že už jsem jen čekala, kdy se s nějakým potkám u ledničky a budu se s ním muset ráno přetahovat o koupelnu a cereálie k snídani. Navíc u nás doma běželi a běží i autoři, kteří opravdu nejsou můj šálek čaje. Co si budeme povídat, někteří z nich nemají úplně vybraný slovník a úroveň vyjadřování taky pokulhává. Moje sestra se navíc u některých sprostým slovníkem slyšitelně inspirovala, což už jsem tu někde v jiném článku zmiňovala. Zároveň jsem několikrát zaznamenala, že se ten člověk, jehož hlas jsem z vedlejšího pokoje musela poslouchat, vyjadřoval k relativně zásadnímu společenskému tématu, ale pletl si pojmy s dojmy a říkal naprosté hlouposti. Teď nemyslím hlouposti ve smyslu "já mám na to jiný názor," myslím hlouposti ve smyslu "mám fatální mezery ve vědomostech." Jasně, splést se může každý, nikdo není neomylný. Já jsem ovšem toho názoru, že člověk, který má tisíce hodně mladých odběratelů, z nichž někteří ho považují za svůj vzor, by si na tohle mohl dávat pozor a než něco vypustí do světa, měl by nad tím alespoň trochu přemýšlet.

Ale jak jsem naznačila, můj postoj se částečně změnil

Když se tak dívám na dnešní scénu, dá se říct, že s různými amatérskými snahami o vlastní tvorbu se nám v posledních letech roztrhl pěkně objemný pytel a spousta těch pokusů je jenom zoufalá potřeba někoho napodobovat a kopírovat jeho nápady do poslední vteřiny videa. Což je smutné. Připomíná mi to bezhlavé kopírování cizích článků. Chlubit se cizím peřím opravdu není věc hodná obdivu! Co jsem si všimla, tak hodně divaček v mém věku také sleduje videa, která jsou zaměřená na kosmetiku a nákupy. Mě se to netýká. Nějak nechápu, co je na tom zajímavé a zábavné. Z mého pohledu je to většinou záživné asi jako týden starý rohlík. Asi to bude mnou. Asi prostě nemám úplně holčičí zájmy. Jo, to bude tím...

Ke sledování mých "tří mušketýrů" jsem se dostala z velké části úplně náhodou. K pravidelným odběrům mě nepřivedl člověk, kterého lze označit za nekorunovaného krále české i slovenské scény. Ano, neokouzlil mě Gogo se svou šiška, i když zaslouženě patří do mého hvězdného tria a jeho tvorbu uznávám jako tu nejlepší. Ke sledování mě přivedlo jedno z videí "NeumÝš gramatYku" z kanálu Hoggyho, které se mi objevilo na hlavní stránce v nabízených a u kterého jsem se smála asi dvě hodiny. Mimochodem, když sedíte ve škole ve studovně a smějete se jako idiot, budete tak i působit. Takže Hoggy byl vůbec první YouTuber, u kterého velký naštvaný odpůrce shlédl každou zveřejněnou minutu jeho práce a to někdy i dvakrát. 

Takže to máme dva moje favority a zbývá nám ještě poslední místo. Tuhle pozici obsadil před pár týdny Expl0ited a přiznávám se, že k němu mě přivedla moje vlastní pověstná škodolibost. Byla jsem s kamarády na Majálesu, a protože zbožňuji Tomáše Kluse, nesměla jsem chybět na jeho vystoupení. A jak asi někteří víte, před jeho koncertem se na pódiu v rámci propagace Utuberingu, který proběhne koncem června, mihli právě naši domácí a slovenští YouTubeři. Všichni okolo stojící lidé si mohli všimnou, že se mi v tu chvílí na tváři objevit ďábelský škleb a na hlavě vyrašilo něco, co věrně připomínalo rohy, takže k dokonalému efektu už mi chyběly jen pořádaně ostré a špičaté vidle. Jednou z mých základních vlastností je, že velmi rychle rozpoznám prostor k tomu, abych si do někoho mohla ze srandy rýpnout, kopnout nebo mu jinak škodit, jsem zkrátka správný zákeřný hajzlík. Z kapsy jsem vytáhla telefon a jala jsem se fotit. To se rozumí, že to nebylo pro mě, abych si je připíchla doma na nástěnku. Už v té chvíli jsem se viděla, jak posílám domů sourozencům MMS s fotkou Goga, protože toho jediného jsem poznala, se zprávou ve stylu: "Muhaha, koukej, na koho právě koukám!" K mojí smůle jsem stála dost daleko od pódia a jako bonus vedle velmi opilé a otravně hlasité slečny, která do mě pořád strkala, takže jsou všechny fotky totálně rozmazané a je na nich k poznání jen Gogo (kvůli svojí výšce) a Jirka Král (díky oblečení). Nicméně, na jedné z fotek je zachycené také jedno z těch pláten, na které se promítá, co se děje na pódiu. A na té momentce... samozřejmě rozmazané, nezaostřené a totálně přesvícené momentce, která je naprosto nezveřejnitelná... hraje hlavní roli jakási neznámá osoba poskakující s rukama nahoře. Nedalo mi to a začala jsem zkoumat, kdo mi to vlastně zabírá prostor v paměti mobilu. (Co kdyby to šlo taky využít k takovému tomu veselému domácímu provokování, že?) A jak už všichni čtenáři pochopili, byl to Expl0ited. Identifikovala jsem ho podle vlasů, protože to je asi tak všechno, co je na tom mém vysoce profesionálním a uměleckém snímku velmi dobře vidět. *pauza na smích* Takže díky jedné nepovedené fotce jsem se dostala k jeho skvělým sociálním experimentům a následně ho zařadila i do svých sledovaných. A moje trio bylo kompletní.

A co vy a YouTubeři? 

Máte svoje oblíbence, nebo vůbec nesledujete?

Chybí vám něco na české scéně? 
Myslíte, že tenhle fenomén má budoucnost? 

10 zásad pro úspěšné zkouškové

Pro letošní závěrečné zkoušky jdu tak trochu s křížkem po funuse, ale spoustu letošních maturantů čeká na podzim nástup na vysokou školu a v zimních měsících i jejich prví zkoušková období. A protože každý z nás chce přes tyhle týdny hrůzy projít s čistým štítem, pár tipů od zkušenějších kolegů se vždy hodí. Žádná rada není obecně platná, protože každá škola má svá vlastní specifika. A někomu samozřejmě vyhovuje nad tím moc nepřemýšlet a nějak si tam ty termíny naházet, však ono to nějak dopadne. Ale například u nás máte na každou zkoušku jen jeden pokus, a tak dost záleží na tom, jak si váš semestr a zkouškové období zorganizujete. Někdy se mě kolegové z jiných škol ptají, jak to u nás s tím jedním pokusem zvládáme. Protože jsem už takový vysokoškolský veterán, mám vypracovaný svůj vlastní postup, jak přes nástrahy zkoušek projít bez zbytečných nervů a újmy na mém akademickém sebevědomí. A tady je:


1. Přemýšlej nad svým rozvrhem! Možná to pro někoho bude překvapení, ale všechno začíná už ve chvíli, kdy si plánuješ svůj rozvrh. Pokud máš možnost vytvářet si rozvrh sám, je dobré si zjistit, jak jsou obvykle ve zkouškovém rozmístěné termíny. Za své studium jsem si všimla, že předměty ze stejné katedry mají časy závěrečných a průběžných testů často vypsané na stejný den a stejnou hodinu, což může být pro tebe značná komplikace, pokud tedy nedisponuješ obracečem času a nezvládáš být na dvou místech zároveň. Nehledě na to, že u náročnějších předmětů může být problém umět na stejný den obsah hned dvou kurzů. Není to samozřejmě nemožné, ale je to zbytečná komplikace, zbytečné nervování a někdy i zbytečné papírování s omlouváním předmětu. Tak proč si sám vytvářet překážky?

Ale jinak jsem celkem normální!

U tohohle článku jsem se inspirovala především u youtuberů, na jejichž videa se i já občas mrknu, ale vím, že tenhle TAG je častý i v písemné podobě. Jak už vám asi došlo z názvu článku, sepsala jsem několik mých "divných" vlastností a zvyků, na které jsem si vzpomněla. Nakonec jsem jich dala dohromady 13, přičemž jsem si jistá, že moji přátelé by jich vymysleli daleko víc a asi by byli i daleko peprnější. Tenhle článek mám popravdě rozepsaný už dlouho, ale pokaždé, když jsem si na něco vzpomněla, jsem byla líná jít si to někam zapsat, takže jsem polovinu věcí zase úspěšně zapomněla. 

• Když jsem byla malá, každé ráno jsem vstala... a šla jsem přepočítat slepice. A to vždy minimálně dvakrát! Byla to pro mě ta nejskvělejší a nejdůležitější zábava, což je zvláštní, protože matika vážně není můj koníček. Možná jsou můj koníček slepice? Moje nejoblíbenější slepice se jmenovala Bělka. Kdo uhodne proč, má u mě misku zrní. 
• Se slepicemi souvisí i moje další vtipná vzpomínka. Spousta dětí má někde u domu svoji vlastní kuchyňku na dorty z bláta a písečnou zmrzlinu. Já jsem tuhle hru dotáhla k dokonalosti. Kradla jsem v kurníku vajíčka a vařila jsem "vajíčkový dortík."  Promiň babi, promiňte slepičky...

¨¨

• Moje oblíbená pochoutka je čerstvý rohlík s kečupem. Musí to být ovšem správný kečup a křupavý rohlíček... mňam, mňam. Myslela jsem si, že jsem kuchař za všechny prachy, ale pak jsem viděla kamaráda, jak si na krajíc chleba maže kečup a na vrch si naložil kyselé okurky. Asi stále existují ještě větší labužníci, než jsem já.