Mít, či nemít rád YouTubery? Toť otázka dnešního dne

.

Začala jsem jako zarytý odpůrce... 


Snad každý uživatel internetu a rodič, jehož dítko má dnes přístup na síť, musel zaznamenat fenomén těchto populárních videí. Ta vytváří a publikují na svých profilech internetové osobnosti, které známe pod pojmem YouTubeři. Ti se rekrutují z řad místního i zahraničního publika internetové stránky Youtube. Autoři jsou dnes různého věku, původu i zaměření a videa jsou ve většině případů cílena spíš na diváky v nižší věkové kategorii. Nicméně, jak se zdá, sledujeme je i my, co jsme už v jedné třetině cesty do důchodu. Pravda je, že i já jsem se ke sledování svých tří oblíbenců dostala přes mladší generaci. Děti sice ještě nemám, ale mám hned dva o pár let mladší sourozence, takže vyhnout se konfrontaci s touhle internetovou zábavou pro mě bylo zcela nemožné a to hlavně proto, že moje sestra striktně odmítá používat sluchátka a hlasitými monology svých oblíbenců u nás doma kulturně obohacuje celou rodinu a pravděpodobně také naše sousedy a kolemjdoucí.To byl také důvod, proč jsem zpočátku byla vůči YouTuberům celkem vysazená a můj náhled na ně byl hodně negativní. Doslova jsem je nesnášela, takže jsem s tím sestru časem posílala do píp, píp, píp a občas taky do píp... ano, slovník hodný studované dámy.

Fajn, teď jsem si asi dovolila napsat opravdu hroznou věc, která se možná dotkne některých zarytých fanoušků, ale představte si, že jste něco nuceni nedobrovolně poslouchat X hodin každý den (a to i během zkouškového). Přísahám, že kdybych některého z YouTuberů náhodně potkala na ulici, tak ho nepoznám podle vzhledu, ale půjdu za ním a řeknu: "Hej ty, je možné, že já a tvůj hlas se známe?" Slyšela jsem je doma tak často, že už jsem jen čekala, kdy se s nějakým potkám u ledničky a budu se s ním muset ráno přetahovat o koupelnu a cereálie k snídani. Navíc u nás doma běželi a běží i autoři, kteří opravdu nejsou můj šálek čaje. Co si budeme povídat, někteří z nich nemají úplně vybraný slovník a úroveň vyjadřování taky pokulhává. Moje sestra se navíc u některých sprostým slovníkem slyšitelně inspirovala, což už jsem tu někde v jiném článku zmiňovala. Zároveň jsem několikrát zaznamenala, že se ten člověk, jehož hlas jsem z vedlejšího pokoje musela poslouchat, vyjadřoval k relativně zásadnímu společenskému tématu, ale pletl si pojmy s dojmy a říkal naprosté hlouposti. Teď nemyslím hlouposti ve smyslu "já mám na to jiný názor," myslím hlouposti ve smyslu "mám fatální mezery ve vědomostech." Jasně, splést se může každý, nikdo není neomylný. Já jsem ovšem toho názoru, že člověk, který má tisíce hodně mladých odběratelů, z nichž někteří ho považují za svůj vzor, by si na tohle mohl dávat pozor a než něco vypustí do světa, měl by nad tím alespoň trochu přemýšlet.

Ale jak jsem naznačila, můj postoj se částečně změnil

Když se tak dívám na dnešní scénu, dá se říct, že s různými amatérskými snahami o vlastní tvorbu se nám v posledních letech roztrhl pěkně objemný pytel a spousta těch pokusů je jenom zoufalá potřeba někoho napodobovat a kopírovat jeho nápady do poslední vteřiny videa. Což je smutné. Připomíná mi to bezhlavé kopírování cizích článků. Chlubit se cizím peřím opravdu není věc hodná obdivu! Co jsem si všimla, tak hodně divaček v mém věku také sleduje videa, která jsou zaměřená na kosmetiku a nákupy. Mě se to netýká. Nějak nechápu, co je na tom zajímavé a zábavné. Z mého pohledu je to většinou záživné asi jako týden starý rohlík. Asi to bude mnou. Asi prostě nemám úplně holčičí zájmy. Jo, to bude tím...

Ke sledování mých "tří mušketýrů" jsem se dostala z velké části úplně náhodou. K pravidelným odběrům mě nepřivedl člověk, kterého lze označit za nekorunovaného krále české i slovenské scény. Ano, neokouzlil mě Gogo se svou šiška, i když zaslouženě patří do mého hvězdného tria a jeho tvorbu uznávám jako tu nejlepší. Ke sledování mě přivedlo jedno z videí "NeumÝš gramatYku" z kanálu Hoggyho, které se mi objevilo na hlavní stránce v nabízených a u kterého jsem se smála asi dvě hodiny. Mimochodem, když sedíte ve škole ve studovně a smějete se jako idiot, budete tak i působit. Takže Hoggy byl vůbec první YouTuber, u kterého velký naštvaný odpůrce shlédl každou zveřejněnou minutu jeho práce a to někdy i dvakrát. 

Takže to máme dva moje favority a zbývá nám ještě poslední místo. Tuhle pozici obsadil před pár týdny Expl0ited a přiznávám se, že k němu mě přivedla moje vlastní pověstná škodolibost. Byla jsem s kamarády na Majálesu, a protože zbožňuji Tomáše Kluse, nesměla jsem chybět na jeho vystoupení. A jak asi někteří víte, před jeho koncertem se na pódiu v rámci propagace Utuberingu, který proběhne koncem června, mihli právě naši domácí a slovenští YouTubeři. Všichni okolo stojící lidé si mohli všimnou, že se mi v tu chvílí na tváři objevit ďábelský škleb a na hlavě vyrašilo něco, co věrně připomínalo rohy, takže k dokonalému efektu už mi chyběly jen pořádaně ostré a špičaté vidle. Jednou z mých základních vlastností je, že velmi rychle rozpoznám prostor k tomu, abych si do někoho mohla ze srandy rýpnout, kopnout nebo mu jinak škodit, jsem zkrátka správný zákeřný hajzlík. Z kapsy jsem vytáhla telefon a jala jsem se fotit. To se rozumí, že to nebylo pro mě, abych si je připíchla doma na nástěnku. Už v té chvíli jsem se viděla, jak posílám domů sourozencům MMS s fotkou Goga, protože toho jediného jsem poznala, se zprávou ve stylu: "Muhaha, koukej, na koho právě koukám!" K mojí smůle jsem stála dost daleko od pódia a jako bonus vedle velmi opilé a otravně hlasité slečny, která do mě pořád strkala, takže jsou všechny fotky totálně rozmazané a je na nich k poznání jen Gogo (kvůli svojí výšce) a Jirka Král (díky oblečení). Nicméně, na jedné z fotek je zachycené také jedno z těch pláten, na které se promítá, co se děje na pódiu. A na té momentce... samozřejmě rozmazané, nezaostřené a totálně přesvícené momentce, která je naprosto nezveřejnitelná... hraje hlavní roli jakási neznámá osoba poskakující s rukama nahoře. Nedalo mi to a začala jsem zkoumat, kdo mi to vlastně zabírá prostor v paměti mobilu. (Co kdyby to šlo taky využít k takovému tomu veselému domácímu provokování, že?) A jak už všichni čtenáři pochopili, byl to Expl0ited. Identifikovala jsem ho podle vlasů, protože to je asi tak všechno, co je na tom mém vysoce profesionálním a uměleckém snímku velmi dobře vidět. *pauza na smích* Takže díky jedné nepovedené fotce jsem se dostala k jeho skvělým sociálním experimentům a následně ho zařadila i do svých sledovaných. A moje trio bylo kompletní.

A co vy a YouTubeři? 

Máte svoje oblíbence, nebo vůbec nesledujete?

Chybí vám něco na české scéně? 
Myslíte, že tenhle fenomén má budoucnost? 

10 zásad pro úspěšné zkouškové

Pro letošní závěrečné zkoušky jdu tak trochu s křížkem po funuse, ale spoustu letošních maturantů čeká na podzim nástup na vysokou školu a v zimních měsících i jejich prví zkoušková období. A protože každý z nás chce přes tyhle týdny hrůzy projít s čistým štítem, pár tipů od zkušenějších kolegů se vždy hodí. Žádná rada není obecně platná, protože každá škola má svá vlastní specifika. A někomu samozřejmě vyhovuje nad tím moc nepřemýšlet a nějak si tam ty termíny naházet, však ono to nějak dopadne. Ale například u nás máte na každou zkoušku jen jeden pokus, a tak dost záleží na tom, jak si váš semestr a zkouškové období zorganizujete. Někdy se mě kolegové z jiných škol ptají, jak to u nás s tím jedním pokusem zvládáme. Protože jsem už takový vysokoškolský veterán, mám vypracovaný svůj vlastní postup, jak přes nástrahy zkoušek projít bez zbytečných nervů a újmy na mém akademickém sebevědomí. A tady je:


1. Přemýšlej nad svým rozvrhem! Možná to pro někoho bude překvapení, ale všechno začíná už ve chvíli, kdy si plánuješ svůj rozvrh. Pokud máš možnost vytvářet si rozvrh sám, je dobré si zjistit, jak jsou obvykle ve zkouškovém rozmístěné termíny. Za své studium jsem si všimla, že předměty ze stejné katedry mají časy závěrečných a průběžných testů často vypsané na stejný den a stejnou hodinu, což může být pro tebe značná komplikace, pokud tedy nedisponuješ obracečem času a nezvládáš být na dvou místech zároveň. Nehledě na to, že u náročnějších předmětů může být problém umět na stejný den obsah hned dvou kurzů. Není to samozřejmě nemožné, ale je to zbytečná komplikace, zbytečné nervování a někdy i zbytečné papírování s omlouváním předmětu. Tak proč si sám vytvářet překážky?

Ale jinak jsem celkem normální!

U tohohle článku jsem se inspirovala především u youtuberů, na jejichž videa se i já občas mrknu, ale vím, že tenhle TAG je častý i v písemné podobě. Jak už vám asi došlo z názvu článku, sepsala jsem několik mých "divných" vlastností a zvyků, na které jsem si vzpomněla. Nakonec jsem jich dala dohromady 13, přičemž jsem si jistá, že moji přátelé by jich vymysleli daleko víc a asi by byli i daleko peprnější. Tenhle článek mám popravdě rozepsaný už dlouho, ale pokaždé, když jsem si na něco vzpomněla, jsem byla líná jít si to někam zapsat, takže jsem polovinu věcí zase úspěšně zapomněla. 

• Když jsem byla malá, každé ráno jsem vstala... a šla jsem přepočítat slepice. A to vždy minimálně dvakrát! Byla to pro mě ta nejskvělejší a nejdůležitější zábava, což je zvláštní, protože matika vážně není můj koníček. Možná jsou můj koníček slepice? Moje nejoblíbenější slepice se jmenovala Bělka. Kdo uhodne proč, má u mě misku zrní. 
• Se slepicemi souvisí i moje další vtipná vzpomínka. Spousta dětí má někde u domu svoji vlastní kuchyňku na dorty z bláta a písečnou zmrzlinu. Já jsem tuhle hru dotáhla k dokonalosti. Kradla jsem v kurníku vajíčka a vařila jsem "vajíčkový dortík."  Promiň babi, promiňte slepičky...

¨¨

• Moje oblíbená pochoutka je čerstvý rohlík s kečupem. Musí to být ovšem správný kečup a křupavý rohlíček... mňam, mňam. Myslela jsem si, že jsem kuchař za všechny prachy, ale pak jsem viděla kamaráda, jak si na krajíc chleba maže kečup a na vrch si naložil kyselé okurky. Asi stále existují ještě větší labužníci, než jsem já. 

Víkend se zvířátky, máme doma kunu aneb radosti ze života chataře

Moje okolí už je celkem smířené s tím, že čas od času se u nás doma vyskytují postřelení holubi, zatoulaná koťata, ztracení psi, napůl zmrzlí vrabčáci a další zvířátka, která v běžné české rodině asi nenajdete. (Mimochodem, už pár dní koukám z okna na párek čápů hnízdících na komíně.) Od posledního víkendu mám na svém seznamu kuriozit další záznam. Zřejmě tyhle zvířecí existence v nesnázích něčím přitahujeme, a tak se stalo, že jsme si na zahradu omylem a zcela nedobrovolně pořídili mládě kuny lesní, vlastně...řekněme si to na rovinu... mládě kuny lesní se rozhodlo, že bude okupovat naši zahradu. 

Poslední horké dny nebyly náročné jen pro lidi, ale i pro naše čtyřnohé přátele. Náš zrzavý kocour si kupříkladu v sobotu uhnal úpal. Pravděpodobně se snažil taky nachytat nějaký ten bronz a trochu to s tím opalováním na mezi u potoka přehnal. Den před tím jsem promeškala příležitost pořídit si selfie s odpočívajícím srncem, který mě zřejmě vyhodnotil jako moc málo nebezpečnou na to, aby v tom vedru vstával a opouštěl svůj stinný koutek ve vysoké trávě pod starou jabloní. Mám podezření, že je to ten stejný srnec, kterého čas od času v noci nachytám, jak nám okusuje u plotu keříky.

A jak jsem přišla k malé kuně lesní? V sobotu jsem byla na večírku k zahájení sezóny na místním přírodním koupališti. A jak si tak kráčím nocí domů mírně posílená vínem, vidím, že naproti naší brance pobíhá po silnici sem a tam malý stín. V první chvíli mě napadlo, že je to naše kočka. Hned jsem ji chtěla začít hubovat, že chce, aby jí něco přejelo. Začala jsem na ní tedy volat: "Čičí, čičíííí." Stín se zastavil uprostřed pohybu, otočil se mým směrem a rozvážným kolébavým hopkáním vyrazil k mojí osobě. Až v tu chvíli mi došlo, že ten způsob, jakým se pohybuje, není úplně "ladně kočkovitý" a že velikost nám na dospělou kočku také úplně nesedí. Tak že by to bylo zatoulané kotě? Dokonce i to kníkání, které to začalo vydávat, by tomu odpovídalo. Než jsem se ve svých úvahách dobrala ke konci, už se ta malá chlupatá kulička dostala až ke mně, usadila se mi pod nohy a jala se mě bedlivě pozorovat. Až když se mi podařilo nastavit na mobilu baterku (naše část vesnice má velmi malý počet lamp veřejného osvětlení), mohla jsem si toho malého huňáče prohlédnout. Nebyla to naše kočka, nebylo to ani kotě, bylo to rozčepýřené už trochu odrostlé mládě kuny. Tak tam tak stojíme uprostřed silnice a koukáme na sebe. Já udělám krok vzad, kuna tři skoky vpřed. Najednou se ze tmy (tentokrát už doopravdy) vynořila naše kočka. Stoupla si mezi mě a kunu, zaujala bojovnou pozici a začala výhružně vrčet a prskat. Je to hrdinka a chtěla bránit paničku. :D Kuna nejprve couvla, a pak odhopkala do křoví. Popadla jsem tedy kočku do náruče a chtěla jsem ji odnést domů, aby se tam s tím zvířetem neprala. Jenže jen jsem se otočila a udělala několik kroků k brance na zahradu, vyběhla kuna ze křoví a jala se nás pronásledovat. Když jsem jí následně zabouchla dveře před nosem, chvíli se venku vztekala, ale potom zmizela pryč  do noci... nebo jsem si to alespoň myslela, protože když jsem ji šla o chvíli později zkontrolovat, už tam nebyla. Ráno to vyprávím mamce: "Že nevíš, co jsem včera potkala cestou domů?" "Malou kunu?" Nechápala jsem: "Jak to víš?" "Ráno jsem jí našla, jak chrápe pod zahradou a očividně si myslí, že u nás bydlí." Dnes je úterý a kuna nám stále hopká mezi záhony, budeme tedy muset podebatovat s nějakým veterinářem, co s ní máme udělat.

Není krásná? :D

V neděli jsme byli zachraňovat žabky. Fajn,to zní taky trochu divně, ale dovolte vážení čtenáři, abych vám to osvětlila. Kousek za naší vesnicí je v lese dnes již nevyužívaný a volně průchozí areál dětského tábora (tip pro nadšence pro urbex :D), o který se jeho majitel posledních pár let vůbec nestará (pomineme-li tu chvilkovou snahu vytvořit z toho ubytovnu pro bezdomovce). Kromě několika desítek dřevěných chatiček, čtyř větších zděných objektů a nebezpečných odkrytých šachet, které se zákeřně schovávají v trávě a jednoho krásného dne do nich někdo spadne, tu najdete také dva bazény. Ne, tohle není přesné, pravda je, že dnes už to nejde nazývat bazény. Ten menší z nich je sice ještě poměrně zachovalý, ale z druhého se stalo zeleno-žluté hluboké páchnoucí jezírko dešťové vody, která se tu částečně drží už od loňska a nemá kudy odtéct. Na začátku podzimu si bratr při procházce všiml, že v hlubokém bazénu je uvězněno několik žabiček, které skočily dolů a brzy zjistily, že jsou ve smrtelné vodní pasti. A tak jsem vyrobili dlouhý provizorní naběrák, žábky jsme vylovili a pustili do zpátky do přírody. Po letošní zimě je ale bazén zase o něco plnější, voda v něm je... hmm, řekněme, že pokud tam náhodou spadnete, vynoříte se pravděpodobně jako zelený mutant s fialovým nosem, růžovými puntíky, několika chapadly na nepochopitelných místech a tělíčkem utopené myši na hlavě. Stačí vám tenhle popis? Žáby tam napadaly znovu, a tak jsme zahájili výlov číslo dvě. Je to ale běh na dlouhou trať. Možná by bylo nejlepší, kdyby ten bazén správce objektu prostě konečně vypustil...

Rehabilitační věznice

Během letošního semestru jsem absolvovala předmět, který propojuje ekonomii s různými oblastmi práva. Díky jednomu z požadavků, který zahrnoval nastudování a prezentaci zahraniční studie o vlivu vězeňských podmínek na míru recidivy, jsem se dostala k zajímavosti, o kterou bych se s vámi chtěla podělit. Vážení čtenáři...

Vítejte v Bollate

Poblíž města Milano bylo v roce 2000 otevřeno vězeňské zařízení, které je ojedinělé nejen na území Itálie, ale patří k jedněm z mála svého druhu i v rámci celého světa. Co je na tomto místě tak výjimečné? Casa di Reclusione Bollate je tak zvaná "open-cell" věznice, jejímž účelem není jen potrestat za špatné chování a udržet problematické osoby mimo naše ulice. Běžné italské věznice v současnosti doslova praskají ve švech kvůli vysokému počtu uvězněných osob. Velká část trestné činnosti je přitom páchána jedinci, kteří už za sebou mají minimálně jeden výkon trestu. Ano, mluvím tu o vysoké recidivě, se kterou se potýká v posledních letech většina ekonomicky vyspělých států. Itálie se svou mírou recidivy řadí na vysoké příčky, zpět k trestné činnosti se tu vrací téměř 80 procent propuštěných. Přeplněná zařízení jsou pak díky tamním podmínkám zdrojem nových problémů. A protože provoz věznic je zátěží i pro naše rozpočty, není tenhle vývoj pro nás vůbec ideální. Účelem rehabilitačního zařízení Bollate je snižování pravděpodobnosti, že se propuštěný vězeň opět vrátí do světa nelegálních aktivit. Tak taková je tedy teorie...


A jak to funguje v praxi? 

Jak už zřejmě vyplynulo z předešlého odstavce, Bollate je věznice, kde vězni tráví velkou část svého pobytu mimo svou celu (open-cell prison). K monitorování pohybu po zařízení slouží elektronické odznaky. Zároveň je tu k dispozici rozmanité množství terapeutických aktivit. V areálu funguje například zahradnictví, práce se zvířaty (dokonce tu chovají i koně), výtvarná činnost a v rámci nápravy je zde také umožněn lepší kontakt s rodinou, kvůli čemuž jsou zde vybudovány i koutky pro dětské návštěvníky. Na zařizování prostor se podílí sami vězni, kteří mají právo vyjádřit svůj názor na některé z aspektů jejich života za mřížemi a mohou se zapojovat do zlepšování prostředí i programů pro jejich spoluvězně. Pokud chtějí, mohou díky spolupráci se vzdělávacími institucemi pracovat i na svých vědomostech. Podle statistik je u místních vězňů větší pravděpodobnost, že si dodělají během výkonu trestu vysokou školu. Dalším velmi důležitým rysem je způsob, jakým se vězni zapojují do pracovního procesu. Ve srovnání s jinými věznicemi je zde pracovní zapojení nejen vyšší, ale co je hlavní: vězni jsou zaměstnáváni činnostmi, které jim mohou pomoci uplatnit se u zaměstnavatelů také po jejich propuštění. Pokud se vězeň dostane do 5.úseku zařízení Bolatte, může svou práci dokonce vykonávat i mimo areál.

Co je opravdu zajímavé? Pokud si propočítáme náklady na provoz Bollate, pak zjistíme, že průměrné denní náklady na vězně jsou nižší, než je tomu ve věznicích s přísnějšími podmínkami. Jak je to možné? Důvod je prostý. Lidštější přístup a nepřeplněné cely se podepisují na chování a vztazích místních odsouzených. Náklady na dozorce díky tomu klesají, protože není třeba často řešit agresivní chování, protestní hladovky a vzpoury.

A co na to statistiky? Podle dostupných výzkumů se u bývalých vězňů, kteří strávili alespoň část svého trestu v tomto zařízení, skutečně vyskytuje významný pokles podílu recidivistů. Pravděpodobně díky tomu, že jsou jim poskytnuty lepší podmínky pro návrat do společnosti. Tento pokles se týká nejen vězňů, kteří o přeložení sami zažádali/byli doporučeni na přesun (a splnili vstupní kritéria) a lze u nich tedy předpokládat osobní snahy o nápravu, ale i jedinců, kteří byli do Bollate náhodně přeloženi kvůli přeplněnosti jiného zařízení. Výsledky se potom rozchází pro specifické vlastnosti - vzdělání, původní trestný čin, rodinné zázemí...

Vážně to funguje? 

Jak se zdá, zařízení, které zapojuje vězně do smysluplného procesu, zachovává určitý stupeň důstojnosti, poskytuje jim pobídky a prostor pro seberealizaci a zodpovědnost, může vykazovat pozitivní vliv na kriminalitu. A naopak, velmi přísné (některými lidmi opěvované) podmínky věznic, mají často výrazně kriminogenní vliv. Z mého pohledu je to zajímavý projekt a jsem zvědavá, jak se bude dál vyvíjet. Já sama nejsem příznivcem "nažeňte všechny do díry a nechte je chcípat hlady" podmínek, pokud vím, že se mi ten člověk má v budoucnu vrátit na svobodu do společnosti. Osobně ale nevěřím, že by něco takového, jako je Bollate, mohlo fungovat ve větším měřítku. I když se do Bollate dostávají někteří vězni náhodným výběrem, stále se dle mého jedná o dost specifickou skupinu lidí a moc"nesouhlasím" s autory onoho výzkumu, že zde nehraje výraznou roli vliv složení spoluvězňů. Dle mého názoru bude hodně záviset na tom, jak bude celkově populace v zařízení uspořádána a bude existovat hranice, za kterou půjde tenhle systém postupně do kytek.

Co si myslíte o takových zařízeních? 

Jste příznivci tvrdých vězeňských podmínek, nebo je považujete svým způsobem za potenciálně škodlivé? 

Myslíte, že by "Bollate"mělo úspěch i v našich podmínkách?