Dopisy do vězení 2. díl

Před několika měsíci jsem na blog přidala s trochu kontroverznější tématikou, kterou je dopisování s vězni. Ten si můžete přečíst: TADY. Tehdy jsem nepřímo slíbila, že pokud se mi mnou vybraný adresát ozve, napíšu článek o mých zkušenostech s tímto dobrovolnickým programem. A tak je tady…

Jak začít? I když už jsem byla pevně rozhodnutá se do tohoto "projektu" pustit, pořád ve mně trochu hlodal červík pochybností. Odpoví mi ten člověk vůbec? Jak se bude chovat? Bude alespoň z poloviny reagovat tak, jako psal na svém úvodním profilu, ze kterého jsem vycházela? O čem se s ním budu bavit? Zkrátka jsem měla v hlavě pěknou řádku otazníků. Ale říká se, že odvážnému štěstí přeje, ne? Nakonec jsem si vybrala na příslušném portálu dva vězně. Jeden z nich mě zaujal svým životním příběhem, druhého jsem si vybrala čistě intuitivně. Prvního jsem kontaktovala poštou, což zpětně považuji za chybu, protože nevím, jestli ten dopis vůbec doputoval do cíle, a druhému jsem napsala krátký e-mail přes zprostředkovatele. První se neozval, od druhého na mě začátkem října čekala ve schránce nadšená odpověď.

Seznamte se s J.

Dnes je to skoro půl roku, co si vyměňuji dopisy s člověkem, který sedí za sérii ozbrojených bankovních loupeží. Jeho současné bydliště je v zařízení s maximální ochranou (Jde o 5. level ochrany. Do těchto zařízení jsou obvykle umístěni vězni, kteří podle zavedeného bodového systému získají vysoké skóre, které ukazuje na možnost budoucího problematického chování, a některé další případy.) v severovýchodní části státu Colorado. Ve své cele je zavřený 23 z 24 hodin denně a stráví v ní ještě minimálně následujících 15 let. Jaký je jeho příběh? Jeho babička pochází z Prahy, odkud její rodina emigrovala před nástupem komunistů k moci (Tohle bylo překvapení, o jeho vztahu k ČR jsem nevěděla, takže jsem mu v prvním e-mailu sáhodlouze vysvětlovala, kam si nás geograficky zařadit. Když jsem otevřela první odpověď a tam velkými písmeny napsáno „AHOJ“ a o kousek dál zářilo slovo „ČESKY“ spadla mi brada údivem. :D). J. se narodil v západním Německu do militaristické rodiny, ale většinu svého života prožil v Americe. Ještě před pár lety byl běžný student psychologie na vysoké škole, mluvil třemi jazyky, zajímal se o hudbu a umění a měl zrzavého kocoura. Pak ale nastal zlom. On a jeho přítelkyně přičichli k tvrdým drogám. Za poměrně krátký čas ho závislost na heroinu semlela. Podlehl jí takovým způsobem, že ho nenapadlo nic lepšího, než jít krást… 

Jiní lidé, jiný svět…

Když jsem držela v ruce první dopis, nejdřív jsem se nemohla odhodlat k tomu, abych ho otevřela. Okamžik pravdy. I když víte, že na druhém konci sedí zase jen člověk, nejste si úplně jistí, co můžete od těch popsaných listů, které před vámi leží, očekávat. Ruku na srdce. Kdo z vás opravdu ví, jak to chodí v takových zařízeních? Kdo podvědomě očekává úplně jiný svět, který má svůj vlastní zvrácený řád? Svým způsobem je to pravda, i když hodně lidí má zkreslené představy o tom, co se děje za plotem z žiletkového drátu. Například stará známá ironická poznámka: „Každý jeden z nich ti bude tvrdit, že je nevinný,“ je pěkná hloupost. Ano, je to z velké části o tom, na koho mezi těmi 2 miliony odsouzených narazíte, ale rozhodně to není obecné pravidlo. O čem si člověk na svobodě může s trestancem povídat? Odpověď je jednoduchá: o všem. V naší korespondenci rozebíráme tipy na knížky, školu, hudbu, naše koníčky… a zároveň si vyměňujeme zajímavé informace, poznatky a kresby. On mi popisuje, jak to chodí ve vězení, s jakými problémy se tam potýká, jak se snaží zabavit, jaké má plány s doplněním vzdělání. Já mu zase vyprávím o vlasti jeho babičky a v posledním dopise jsme se dohodli na tom, že bych ho na dálku učila česky.

Sečteno a podtrženo

Jak asi z článku vyplývá, můžu říct, že moje zkušenost s programem dopisování je prozatím kladná. Co se týče nejčastějšího problému, který spočívá v možnosti, že se vězeň pokusí o manipulaci, učinila jsem jednoduché opatření. Dopisy konzultuji s třetí stranou, která funguje jako moje pojistka, ale osobní zkušenost se snahou o manipulaci naštěstí nemám. I kamarádka, která byla k mému plánu velmi kritická, byla naopak velmi překvapená, jak „normální“ a vtipné dopisy J. tvoří.  

Když o tom tak přemýšlím, možný bych v budoucnu mohla J. požádat o menší rozhovor na téma život ve vězení a cesta k drogové závislost. Měl by někdo z vás o takový článek zájem? 

Vůl sem, kráva tam...

Vždy jsem obdivovala lidi, kteří umí s naším krásným jazykem pracovat a splétat slova do vět a souvětí, která na papír vykreslují linku příběhů. Nemám ráda, když někdo náš jazyk przní. A poslední dobou jsem přímo vysazená na potřebu některých jedinců používat výrazy, díky kterým působí jako ti poslední nevychovaní burani. Nedávno jsem jela MHD a ze slovníku skupinky slečen, které bych věkově zařadila maximálně na druhý stupeň základní školy, se mi orosilo čelo. Onen rozhovor bych shrnula asi tak, že jeden pohlavní orgán následoval druhý a na vše dohlíželi přežvýkavci. Tenhle článek píšu především kvůli tomu, že mě zajímá, zda je nás více takových, kterým vadí, když lidé kolem nich mluví sprostě… Nebo už jsem vážně tak stará? 

Hele vole, chápeš mě! Že jo, vole?

Ne, nechápu. Sedím doma a z vedlejšího pokoje ke mně doléhá monolog jednoho nejmenovaného youtubera prokládaný „skvostnou“ slovní výstelkou, kterou používá v běžném hovoru nejeden náš krajan. Ano,v uších mi tu zní kouzelné slovíčko vole, a dokonce i s ozvěnou, protože poslední dobou ho s oblibou používá (jako správná mladá dáma) i moje mladší sestra (asi v domnění, že je hrozně vtipná a "coooool"). Zní to hrozně. Působí to hrozně. A mě jen napadá: „Vy se neslyšíte?“ Občas si říkám, že některým lidem by prospělo, abych je nahrála na diktafón a pustila jim jejich rozkošný projev. Možný by si uvědomili, jak zní ostatním. Možná by jim stejně nedošlo, kde je chyba, když tak mluví půlka lidí v jejich okolí. 

Používání sprostých slov má prostě svoje hranice!

Aby bylo jasné, já se neřadím ke svatým jedincům, kterým nikdy přes ústa neprošlo nějaké to sprosté zvolání. Znáte to, když se bacíte kladivem do prstu, pak to jde samo a člověku se hned trochu uleví. Ale neskutečně mi vadí, když někdo používá sprosťárny v běžném hovoru. Já pro vás nejsem žádný vůl a prodavačka v potravinách vážně není "ta blbá kráva." Nemám ráda, když někdo nezná meze a kvůli tomu, že se mu něco zrovna nedaří, obohacuje hlasitým nadáváním slovník všech v okolí o nechutné výrazy, o které se ho nikdo neprosí. Co takhle trochu sebeovládání? Zvyšuje se mi tlak, když někdo tituluje lidi a věci hanlivými výrazy, které nelichotivě označují rozmnožovací orgány. Ne, není to normální! Vrchol všeho je, když to dotyčný dělá na veřejnosti a nejlépe tak, aby ho slyšela půlka náměstí. V takové chvíli se cítím opravdu nepříjemně, je mi za toho člověka trapně a mám chuť za sebou bouchnout dveřmi. Dotyčnému se možná „uleví" tím, že si zanadává, ale já mám okamžitě pěkně zkaženou náladu…  

Vadí vám, když lidé mluví sprostě? 

Ukliďme Česko!

Máte chuť udělat něco pro dobro naší planety? Uvažujete o zapojení se do dobrovolnické organizace a stále si nemůžete vybrat? Co vyčlenit jednu sobotu v dubnu na zametení s černými skládkami ve vašem okolí?

Když se v roce 2008 zrodil projekt Let's do it! vzbudil v Estonsku zájem mnoha nevládních organizací, obcí i politických uskupení, ze kterého vzešla skupina 50 000 dobrovolníků, kteří se společně rozhodli uklidit volně pohozený a nelegálně uložený odpad z přírody své země. Zmapování a úklid odpadu by v tomto rozsahu stál daňové poplatníky 3 roky čekání a značné finanční prostředky, ale díky tomuto projektu během několika hodin zmizelo z přírody Estonska s minimálními náklady 10 000 tun odpadků. Dobrovolnická akce byla natolik úspěšná, že vedla ke vzniku mezinárodní organizace, kterou dnes podporuje na 11 000 000 dobrovolníků ze 112 zemí světa. 

Od roku 2014 se na dobrovolnictví můžete podílet i vy! Česká odnož organizace Let's do it! je známá pod názvem Ukliďme Česko a její zakladatelé se za své aktivity v loňském roce stali držitelem Energy Globe Award ČR pro rok 2014. Během prvního ročníku se do projektu zapojilo 6 200 dobrovolníků, kterým se podařilo odstranit z našich lesů 350 tun odpadu z 280 míst naší republiky. V letošním roce by měla akce proběhnout 18. dubna a jejím cílem je nejen úklid, ale také zvýšení povědomí o problematice volně pohozeného odpadu a černých skládek. Takže pokud máte čas, neradi se v lesích brodíte nepořádkem a chcete udělat něco pro své okolí i přírodu, neváhejte a připojte se!

Zpověď bezcitného samotáře...

S blížícím se Valentýnem se geometrickou řadou množí nářky mých kamarádek, že budou tenhle rok zase bez partnera, který by investoval do nějakého toho pugétu růží a do třpytivého papíru zabalených kalorií. S přibývajícími konverzacemi na tohle téma začínám mít pocit, že se vlastně jedná o situaci téměř katastrofálních rozměrů, která se vyrovná i explozi jaderné elektrárny v ukrajinském Černobylu. A mně nezbývá, než si začít pokládat otázku, jestli vlastně já nejsem ta divná necita, když mi připadá normální  a snesitelné nebýt ve vztahu. 

Tak co (sporťáku), už máš chlapa? 

Čím jsem starší, tím víc tuhle větu nesnáším. Sama o sobě není hroznou otázkou, ale "problém" se z ní stává ve chvíli, kdy na takový dotaz odpovíte: "Ne, nemám," na což tazatel obvykle zareaguje soucitným pohledem a rozborem vaší "nelehlé situace," protože slečna přes dvacet bez partnera je odepsaným jedincem, který nutně potřebuje seznámit s vaším "fakt úžasným nezadaným kamarádem, se kterým si bude hrozně rozumět," protože jinak bude úplně nešťastná a ztracená v tom našem širém a nepřátelském světě. A teď si představte, že takového snaživého dohazovače uzemníte prohlášením, že o vztah momentálně moc nestojíte, nikoho nehledáte a jste naprosto spokojení. V tuto chvíli se většina lidí přikloní k jednomu z těchto postojů: 

1. "Chudinka, nikdo o ní nemá zájem, tak se tváří, že nikoho nechce. (Musím jí seznámit s tím mým nezadaným kamarádem, potom mi bude hrozně vděčná.)" *soucitné pohledy*
2. "Cože? Nestojíš o vztah? To je nenormální, nechceš s tím zajít k odborníkovi? Každý touží po vztahu! Vždyť určitě jsi/budeš nešťastná." *šokované pohledy*

Já chápu, že pro lidi, kteří jsou nejšťastnější v páru a ke spokojenosti potřebují svou druhou polovičku, je nepředstavitelné, že někomu vlastně celkem vyhovuje být sám. Ale vadí mi, že se najdou lidé, kteří mají potřebu se "hnípat" v životě jiných a snažit se o nevyžádané dohazování nějakého svého pochybného známého někomu, kdo jim jasně řekl, že o to nestojí. Co vás k tomu vede? Čekáte vděk? Tak ten se opravdu nedostaví. Víte co? Já jsem zase nikdy nechápala lidi, kteří jdou ze vztahu do vztahu jen proto, aby nebyli nějakou dobu sami. Určitě tyhle typy znáte. Jeden týden "hrozně miláčkují toho jejich šmudlíčka" a za dva týdny "už hrozně lásenkují nového medvídka." Tohle vážení není a nikdy nebyla láska! Ale všimněte si, že vám do toho nemluvím, protože je to váš život. 

Miluješ mě? Nebo svou představu? 

A když už jsme u toho... co je to vlastně ta láska? Když se rozhlédnu kolem, tak vidím jen minimum párů, které bych označila za takové, ze kterých by si lidé měli brát inspiraci. Často vidím nepochopitelnou snahu druhého vlastnit, měnit a ovládat. A to je vlastně jeden ze spouštěčů, který mě vedl ke zjištění, že je mi samotné celkem dobře. Z nějakého důvodu jsem i já měla štěstí na lidi, kteří mi tvrdili, že mě mají rádi, ale ve skutečnosti měli rádi jen svou představu o mně. A jak se jim naskytla příležitost, začali se nenápadně snažit, aby mě předělali k obrazu svému. Jenže podle mého by měl být vztah o hledání kompromisů, podpoře druhého a respektování minulosti i přítomnosti partnera, se kterým si rozumím v důležitých věcech. Není to hra mezi vodičem loutek a jeho dřevěnou figurkou bez vlastní vůle. 

Nikdy neříkej nikdy!

Abych nebyla označená za zahořklou čarodějnici: Nejsem zapřísáhlý odpůrce vztahů, který by tvrdil, že nikdy nepotká někoho, z koho se doslova "posadí na zadek" a bude ochotný kvůli němu měnit svůj dosavadní život, ale do té doby se vážně nehodlám nutit do vztahu jen kvůli tomu, abych splnila očekávání svého okolí a poslušně zapadla do krabičky, která je dle společnosti "normální a žádoucí." A do té doby máte vážení "pročještěnikohonemáš" asi smůlu, protože rande ve čtyřech se jen tak nedočkáte. 

Jak jste na tom se vztahy, drazí čtenáři? 

Máte rádi otázku: "Tak co kluci/holky?"

Jak na Nový rok, tak po celý rok...

Začínám mít pocit, že Silvestrovské večery jsou pro mě nějakým způsobem prokleté. Loni jsem celý týden kolem tohoto osudného data tiše kňučela v posteli, že chci "čajík a suchárek," protože to bylo to jediné, co jsem do sebe dokázala dostat a následně tuto směs v sobě také udržet. Ano, loni mě zradil žaludek. Letos to už vypadalo, že bude všechno jiné a minulý rok si řádně vynahradím. Ještě 31. prosince ráno jsem byla k mé nesmírné radosti naprosto fit. Těsto na pizza šnečky, které jsem slíbila donést na plánovanou oslavu, bylo připravené a pití se chladilo ve sklepě. Má radost netrvala dlouho. Dopoledne jsem začala pokašlávat, a tak jsem hned nasadila své osvědčené recepty. Přece si nějakým kašlem nenechám kazit večírek, že? To jsem ale ještě netušila, co bude následovat. Zázvor zradil. Kolem třetí odpoledne už jsem svým projevem připomínala spíš starého "tuberáka" po krabici doutníků. O další tři hodiny později už jsem vyťukávala zprávu svým původním společníkům, že nedorazím. Nebylo to snadné, neboť jsem se klepala v šílené zimnici a přes mžitky před očima jsem neviděla na displej. Ve stejnou dobu bylo paradoxně objeveno, že moje teplota vesele atakuje hodnoty 39+. Měla jsem to spočítané. Místo večírku s přáteli jsem se potila v posteli a s hrůzou zjišťovala, že se nemůžu řádně nadechnout. Jak asi čekáte, skončilo to u doktora. Konkrétně na nejmenované pohotovosti. A diagnóza? Letos pro změnu akutní zánět průdušek. Tak si tu tak ležím s krabičkou antibiotik u hlavy a tiše doufám, že staré známé: "Jak na Nový rok, tak po celý rok," se letos opět nevyplní...

Jak jste si užili Silvestr Vy?