Facebook a lov na "lehké děvy"

Upozornění pro případné myslitele: Ne, vážně mi nehrozí, že by někdo disponoval mými fotografiemi a informacemi, které by mohl vystavit na obdiv internetovému světu. Právě naopak, sama mám v počítači materiál, který by mohl v životech některých lidí udělat pěknou paseku. Legrační je, že v mnoha případech jde zrovna o ty, kteří se na těchto stránkách vysmívají zveřejněným slečnám. Prý je to veliká zábava. Hmm, byla by to zábava i ve chvíli, kdy tam nějaký zhrzený milenec, závistivá slečna, falešný kamarád, žárlivá přítelkyně vašeho kamaráda... přidá vaši fotku s vymyšlenou pomluvou? Bude zábava, když to uvidí vaši kamarádi, kolegové, rodina, budoucí zaměstnavatel? Já bych se tedy moc nesmála. Možná tedy nemám ten správný smysl pro humor, abych pochopila, že je legrační ve skupině útočit anonymně na jednotlivce...

O co vlastně jde? Určitě spousta z vás zaregistrovala v posledních dnech rozmach stránek, na kterých autoři vybízí k tomu, aby jim lidé posílali fotografie slečen z okolí, které následně uveřejňují na facebooku. (Ne, nebudu přidávat odkaz a tuhle odpornou věc dál šířit.) Takovou fotografii následně zveřejní s velmi "lichotivými" komentáři, které obsahují kromě jména také "zaručeně pravdivé" popisky toho, s kolika pány slečna spala, kolik si za to řekla a kde nabízí své služby. Vše je zahaleno do pláště údajné dobročinnosti. Autorovi jde přece o to, aby slečnám nenaletěli další chudáci. Ale no tak, to vykládej na nádraží holubům, ti vám tuhle výmluvu možná sezobnou. Předpokládám, že inteligentní chlap dokáže poznat sám, s kým má tu čest. A pokud někdo láká v baru slečny na to, že má auto, dům, pole, lesy, létající koberec, devítihlavého draka a oslíčka, ze kterého padají zlaťáky, tak se nemůže divit, že nejvíc zaujme vypočítavou slečinku, která hledá sponzora. (Holky! Udělejme výzkum! Kolikrát se vás někdo tímhle snažil ohromit, a pak byl ještě uražený, když mu to nevyšlo? :D)

Tak nějak jsem čekala, že se tohle nemůže ujmout. Brzy jsem byla vyvedena z omylu...

Ne, mě vážně nepřekvapuje, že nějaký jedinec mdlého rozumu jde a něco takového založí. Mě překvapuje, kolik lidí se toho chytlo, kolik lidí je ochotných mu zasílat urážlivý materiál, kolik lidí bere zveřejněné informace za bezmezně pravdivé a kolik lidí to považuje za správné, normální i zábavné. V případě lidí, kteří ještě nedávno sdíleli příběh jisté slečny z USA, u které dlouhodobá šikana odstartovaná podobným způsobem skončila sebevraždou, a dnes se vesele podílí na stejné věci ve větším měřítku, bych už asi doporučila vyhledání odborníka, protože upřímně pochybuji o jejich duševním zdraví. 

Já vlastní nevím, co víc k tomu ještě říct. Jediné, co tyhle stránky vyvolávají, jsou otázky: 

Může mi někdo vysvětlit, co je správného na tom, že zveřejníte něčí fotografii se jménem a následně je slečna lidmi, kteří ji ani neznají, urážena? Jak dokážete obhajovat lidi, kteří veřejně vláčí bahnem někoho, o kom nevíte víc, než co napsal nějaký statečný anonym? Vy si vážně neuvědomujete, že tím někomu můžete ublížit a převrátit mu život naruby? Kde berete odvahu na to, že ponižujete někoho za fotografii, o které ani nevíte, jak vznikla? Jaké myšlenkové pochody vedou k tomu, že si myslíte, že na tohle máte právo? I kdyby ty slečny žily tak, jak o nich anonymové tvrdí: Co je vám do toho? Je to váš problém? Ony vás tím nějak omezují? Dávám vám to právo je lynčovat? 

Já neříkám, že schvaluji mladým holkám fotografie, na kterých jsou polonahé. Nemyslím, že je rozumné spát s každým na potkání. Ale tenhle "projekt", kteří někteří jedinci označují za geniální, považuji za vrchol ubohosti, který ukazuje především charakter jeho autorů, a nezbývá mi než pogratulovat těm, kteří se k tomu připojili, protože v mých očích klesli tak hluboko, že jsou zavrtaní až někde pod zemskou kůrou...

Dopisy do vězení

Vzhledem k tomu, že téma, o kterém budu psát v následujících řádcích, je poměrně kontroverzní a na nejednom místě už vyvolalo vlnu emotivních urážek bez racionálního základu, jsem nucena předem upozornit, že na podobné komentáře nebudu v žádném případě reagovat. V minulých případech se totiž jakákoliv snaha podložená odkazy na zdroje informací stejně míjela účinkem. Nelze vést diskusi, pokud jediným "argumentem" Vašeho oponenta jsou  jen emoce, urážky a nepravdy vykonstruované jeho fantazií. 

Před pár týdny jsem narazila na nejmenované  internetové stránce na diskusi založenou slečnou, která se plánuje do budoucna věnovat psychologii. Její dotaz v některých čtenářích vzbudil opovržení nad tím, že má někdo "tu drzost" věnovat se něčemu takovému, ale v jiných vzbudil jiskřičku zájmu. Jak asi tušíte, já patřila k druhé skupině a zahájila jsem vlastní výzkum. O co tedy jde? V mnoha státech světa (můžu zmínit například USA, Velkou Británii...) funguje dobrovolnický projekt, v rámci kterého si lidé dopisují s vězni. Bum! "Proč by někdo chtěl něco takového dělat? Není to nebezpečné?" To jsou otázky, které napadnou většinu lidí, když se před nimi o takové činnosti zmíníte. Dovolte mi tedy, abych vám trochu přiblížila, jak to funguje a jaké pohnutky mě vedly k tomu, abych sedla za stůl a napsala svůj první dopis, který v následujících dnech poputuje do státu Texas.

Začněme s obecnými informacemi: 

Proč si s vězni dopisovat? 

Tenhle odstavec bude možná vyznívat tak, že jde o nepřiměřeně sluníčkovou představu, ale je to způsobeno hlavně tím, že se snažím základní myšlenku vysvětlit stručně a srozumitelně. Existuje několik volně dostupných bakalářských prací a odborných publikací s touto tématikou, takže pokud vás téma zaujme, není problém nastudovat si o něm víc. 

"A to jako toho vězně lituješ, souhlasíš s tím, co udělal, a chceš mu foukat bebíčka? Ty jsi ale úplně blbá spasitelka!" Odpověď s dovolením napíšu velkými písmeny, aby to bylo jasné: NE! Tyto projekty NEFUNGUJÍ kvůli litování vězňů a autoři dopisů NESOUHLASÍ s jejich trestnou činností. 

Proč tedy takové projekty fungují? Cílem naší společnosti přece je, aby byl zlý kriminálník potrestán a neohrožoval svou činností slušné občany. Za tímto účelem jsou izolováni ve věznicích a podléhají přísnému režimu. Výborně, taková je tedy teorie. Ale posuňme se o několik let dál. Za pár let se většina z těchto lidí vrátí zpátky do společnosti. To ale není vždy snadné, protože vězni mnohdy přichází během výkonu trestu o kontakt se svými rodinami i přáteli, adaptace je pro ně tedy obtížná a někteří se tak opětovně vrací k trestné činnosti. Dle statistických údajů z roku 2010 recidivisté vytvářeli 47,5 % trestné činnosti v České republice. Z vězňů propuštěných v USA v roce 1994  se přes 60 % vrátilo do tří let zpět za mříže. Realizace projektu dopisování s trestanci je de facto založena na myšlence vytváření vazeb se "světem za zdí," které zmírňují izolaci vězně od normálního světa a umožňují vytvoření pozitivního vlivu na jeho osobnost, která je vystavena vězeňskému prostředí. Ve velkých věznicích přestáváte být Jardou Novákem, stáváte se číslem a vaši sousedi nejsou zrovna dvakrát přátelští lidé. Může tak dojít k tomu, že dané prostřední vytvoří ve vězni syndrom oběti a patologickou nenávist ke společnosti. Cílem dopisů je tedy potlačovat takové dopady. Pokud dopisování probíhá řízeně (například přes církevní instituce) bývají za vhodné adepty na dopisování vybíráni pravě ti vězni, u kterých je výrazná tendence k napravení.   

Jaká jsou rizika? 

"Jen počkej! Za pár let tě přijde rozsekat a dobře ti tak! Jééé, to on ti určitě pošle drogy!" NE! Dopisování v českých projektech obvykle probíhá anonymně, pachatel vaši adresu nezná a veškerá korespondence podléhá přísné kontrole. Po propuštění vězně je váš kontakt ukončen. Totéž platí u projektů zahraničních. Tam sice můžete vaši adresu uvést, ale pokud se bojíte, že po propuštění poběží váš adresát rovnou na letiště (což je velice nepravděpodobné), stačí si zařídit P.O. box, nebo se do projektu zkrátka nepouštět. I v případě zahraničních věznic veškeré dopisy podléhají přísné kontrole a existuje mnoho pravidel, která musíte splňovat, aby byla vaše pošta doručena. Pokud se pustíte do dopisování s vězněm bez zprostředkujícího zdroje, je nutné si uvědomit, že člověk na druhé straně může být velmi schopným manipulátorem. Právě manipulace je největším rizikem, proto bych dopisování nedoporučovala vám, kteří snadno podlehnete vlivu svého okolí. Počítejte s tím, že budete nabádáni minimálně k zaslání vaší fotografie, ale pokud nechcete, nemusíte ji posílat. Nedělejte a nepište nic, co by bylo proti vašemu přesvědčení.  

Láká vás najít si ve vězení svého "kamaráda" na dopisování?

Tato myšlenka je jistě záslužná, ale předem si rozmyslete, zda to pro vás není jen chvilková záležitost. Je nutné si uvědomit, že pokud napíšete dva dopisy, vaše počáteční nadšení opadne a přestanete reagovat, může to mít větší dopady, než když neodepisujete kamarádovi na facebooku. Rozhodně to nedělejte, protože: "Nás holky vždycky přitahovali zlobiví chlapi." Vězeň není atrakce, berete tím na sebe trochu zodpovědnosti. Stejně tak není příliš vhodné používat přehnaný soucit, okamžitě dotěrně vyzvídat detaily činu a hrát si na skvělého samaritána. Vaším cílem je působit jako podpora, která vyslechne jeho myšlenky a podpoří jeho změnu k lepšímu. Pokud se rozhodnete s dopisováním začít, sežeňte si veškeré dostupné informace ohledně pravidel dané věznice. Okruh toho, co je povoleno, je poměrně malý. Vyvarujte se například narážek na personál věznice. I vtipná poznámka může být špatně pochopena a vašemu adresátovi zaděláte na nepříjemnosti. Stížnosti na šikanu i sexuální obtěžování ze strany personálu nejsou v některých částech světa výjimečnou záležitostí. Málokteré vězení vypadá jako zrekonstruované oddělení v Praze na Pankráci a známé severské věznice, které připomínají hotely .

Komu napsat?   

"Všichni jsou tam dobrovolně, jak si s těmi zrůdami můžete psát?" Co se týče dopisování s českými vězni, musím vás odkázat na strýčka, který ví všechno (ano je to Google), protože jsem tyto projekty podrobněji nezkoumala. Nicméně, někdy zde požadují absolvování školení a důrazně je kontrolovaná i již zmíněná snaha o manipulaci. Pokud si chcete dopisovat s někým ze zahraničí a potrénovat si například angličtinu, pak můžete využít TUTO americkou stránku. Na jednotlivých profilech zde naleznete základní informace o vězněném a jeho stručný profil, takže si vyberete vhodného adresáta. (Pozor! Přiložené fotografie nemusí odpovídat realitě.) Pokud víte, že se vám hnusí drogy, pak se zkrátka nebudete pouštět do dopisování s překupníkem. Pokud víte, že nedokážete komunikovat s někým, kdo porušil zákon, zkrátka nikomu psát nebudete. Ano, je to tak jednoduché. Osobně doporučuji prohlédnout si také místní galerii obrázků, některé jsou opravdu povedené. Stránka umožňuje vězně kontaktovat i přes e-mail, který zprostředkovatel vytiskne a doručí. 

Zkušenosti?

Jak jsem avizovala v úvodu, můj dopis se v tuto chvíli vyskytuje někde nad Atlantickým oceánem. Nicméně před odesláním jsem kontaktovala několik lidí, kteří už disponují zkušenostmi a ani v jednom případě jsem nezaznamenala negativní ohlasy. K tomuto projetu se často připojují vysokoškoláci se zaměřením na humanitní obory. Vybrala jsem si kluka v mém věku, který mi v některých ohledech připomněl určitou komplikovanou část mého vlastního života. Nebudu zatím sdělovat detaily, možná vám o něm napíšu někdy v budoucnu, pokud se mnou bude chtít komunikovat. Nicméně, jde o velmi zajímavý příběh, který neskončil šťastně. 

Pokračování si můžete přečíst v článku: Dopisy do vězení 2. díl

Jaký je váš názor na takové projekty? Myslíte, že mají smysl, nebo se kloníte k názoru, že vězeň by měl být po celou dobu naprosto izolován? Máte vlastní zkušenosti s dopisováním s vězni? 

Musíme začít dělat věci jinak a musíme je dělat lépe

Poslední článek na tomhle blogu byl vydán zhruba před jedním rokem. Hmm, jsem ostuda. Pravdou je, že jsem měla trochu víc práce a moje lenost dostoupila vrcholu. Posledních pár měsíců jsem především válčila se školou. V zimním semestru jsem "úspěšně" nezvládla makroekonomii a to mi poněkud komplikovalo dokončení vysoké školy v řádném termínu. Nicméně, vzdala jsem se prázdnin a v tuhle chvíli už disponuji bakalářským titulem. V červenci jsem si ovšem nemohla odpustit návštěvu výstavy Tima Burtona, která proběhla v Praze v domě U Kamenného zvonu. Kdo z vás také neodolal?

Před pár dny jsem tedy úspěšně dokončila studium. Státní zkouška byla náporem na nervy, ale obhajoba mé bakalářské práce se z větší části skládala z pochval směřovaných na mou adresu, takže jsem se tam čepýřila jako kohout na smeťáku. :D Plán na další roky? Dodělat si titul v oboru správy životního prostředí a žurnalistice. A teď už k novinky a tipy:

• Během posledního roku jsem si zamilovala knihy sester Brontëových. Většina z vás určitě bude znát minimálně román Na Větrné hůrce. Ten byl napsán Emily Brontëovou, která je považována za jednu nejtalentovanějších autorek, a vydán pod mužským pseudonymem roku 1847. Vřele doporučuji všem, kteří mají zálibu v historických románech s nádechem lidské krutosti. ;)
• Znáte Urbex? Ačkoliv není fotografování starých opuštěných budov úplně novou záležitostí, stále se setkávám s lidmi, kteří netuší, o čem je řeč. Vřele tedy doporučuji shlédnout pár galerií. Někdy narazíte na smutné a možná i trochu strašidelné výjevy, ale často vás fotografové vezmou na místa s krásnou architekturou a interiéry, která byla konzumní společností dávno zapomenuta. 
• Mám připravený delší článek na kontroverzní téma - dopisování s vězni, takže se momentálně snažím o finální úpravy. Čeká vás stručný popis projektu, ve kterém se budu snažit vysvětlit podstatu dopisování, které není z pohledu většiny společnosti na první pohled záslužnou činností. Upřímně doufám, že tady nerozvířím vody tak, jak tomu je ve většině diskusí, kde se toto téma vyskytne. 

Budeme kouřit i u jídla?

Čas od času vody internetu rozvlní článek zabývající se skupinou aktivistů, kteří prosazují zákaz kouření napříč restauracemi a hospodami. Co na to říkáte? V připojených komentářích se vždy přispěvatelé rozohňují a nepřipouští možnost kompromisu. Můj profesor na komunikaci by jim pravděpodobně poradil, aby si před napsáním a odesláním komentáře napočítali do desíti a pokusili se potlačit pomyslný bílek vajíčka, který představují projevované emoce, a zaměřili se na podstatný menší žloutek uvnitř.

Přiznávám se bez mučení, že si sama čas od času zapálím, takže se na problém můžu podívat z obou stran. Skupinu lidí, kteří vyznávají tabákové výrobky, dělím na "kuřáky," kteří se svou závislostí pokud možno neobtěžují ostatní, a na "omezence," kteří se velmi rádi ohání slovy "svoboda, právo, omezování, tolerance," ale tato slova pro ně mají význam jen ve chvíli, kdy jde o jejich svobodu, jejich práva, jejich omezování a toleranci vůči jejich zlozvyku. Takhle by to ale nešlo, přátelé!

Kdyby existovala v každém z nás alespoň minimální slušnost k druhému, tak by nekuřáci nemuseli atakovat úřady, aby vymýšlely a zaváděly další nařízení, příkazy a zákazy. O čem teď mluvím? Chápu, že k pivu v hospodě si neodpustí kuřák cigaretu. Nebudu ho vyhánět. Chápu, když si zapálí venku, pokud mi to nefouká přímo do obličeje. Chápu, že si zapálí, pokud to někoho přímo neobtěžuje. Ale nechápala jsem chování, kterému jsem byla vystavená před pár dny.

Ve středu mám mezi přednáškami velkou časovou mezeru, a tak jsem si zašla na oběd do jedné z blízkých restaurací. Usadím se k malému stolku pro dva, objednám si jídlo. Protože to bylo v době oběda, bylo plno a všichni si pochutnávali na své objednávce. V tu chvíli přišel pán, a protože už pro něj nebyl volný stůl, přistoupil k mému, zda si může přisednout. Souhlasila jsem. Jenže! Sotva se pán uvelebil na židli, vytáhl z kapsy krabičku cigaret a jednu, dle zápachu pěkně lacinou, si zapálil. Že by ho napadlo, že by se slušně zeptal, jestli mi vykuřování ani ne půl metru od mého talíře nebude vadit? Ani nápad. Vykouřil jednu, foukal to mým směrem, zapálil si druhou... z té vykouřil půlku a zbytek nechal dobu doutnat v popelníku. Byla jsem naprosto znechucená. Jasně, už slyším bezohledné kuřáky a jejich pohádku o tom, jak je to moje chyba, protože jsem přece měla jít do nekuřácké restaurace. Ano, moc se omlouvám, že žiji ve světě, kde se k sobě lidé chovají slušně a ne jako dobytek. Že čekám od člověka, který si přisedne při obědě k cizí slečně alespoň drobet slušnosti. 

Z restaurace jsem odcházela s tím, že mé pochopení pro odpůrce kouření narostlo do ohromných výšin a vsadila bych poslední peníze, že přesně tenhle pán by u zákona o zákazu kouření začal vykřikovat něco o hrozném chování nekuřáků.

Co vy na to, drazí čtenáři? Vadí Vám kouření v restauracích? Zapálíte si tam i Vy?

PS: Prohlášení, že jsem sama občasný kuřák, jsem podtrhla schválně, protože kuřáci si můj názor často vysvětlili jako postoj naprostého nekuřáka a začali kolem sebe okamžitě kopat jako vzteklá děcka...

Kaktusům je fajn...

 Jak přežíváte horka? Já zamířila do města doplnit zásoby na tento víkend, kdy mě čeká větší sportovně-hudební akce. Upřímně doufám, že se do té doby počasí trochu umoudří, nerada bych byla škvarkem. Chodíte se schladit někam k vodě? U nás je jediné použitelné blízké koupaliště našlapané lidmi, kteří si div nešlapou po hlavách, a to mě moc neláká... :D