Jak jsem otevřela Pandořinu skříňku. Aneb i tak vypadá podnikání v Čechách

Tímto apeluji na autorskou etiku i morálku a prosím o to, aby nikdo článek či jeho části nezveřejňoval jinde bez mého svolení. Dlouho jsem se rozhodovala, zda tento článek zveřejním, ale myslím, že i vy ostatní máte právo vědět, čeho je tato společnost schopná, abyste se mohli rozhodnout, zda si od ní něco kupovat. 

Začněme klasickým oduševnělým úvodem, protože tenhle článek bude docela dlouhý. Vždy mě ze všeho nejvíc fascinovala investigativní žurnalistika. Znáte to. Žádné posedávání v kanceláři a popíjení kafíčka. Chce to terén, chce to nebezpečí, chce to čenichat kolem, strkat do všeho nos, kousnout neřáda do zadku a „hlídat demokracii.“ Říká vám něco jméno Upton Sinclair a jeho dílo Jatka? Že jste o tom nikdy neslyšeli? Nevadí. Ale na aféru Watergate už se některý čtenář chytí, ne? To jsou asi nejznámější počiny z téhle oblasti novinařiny. Ale pojďme zpátky k mému článku. To, o čem budu psát, sice nemá rozsah zmíněných kauz, ale stejně je to slušná kupka hnoje. Kupka za téměř 400 000 korun českých. A proč tohle přirovnání? Však investigativní žurnalistika má kořeny v hnutí muckraking, které si volně můžeme přeložit jako „kydání hnoje.“ A že tenhle hnůj tedy pořádně zapáchá… 

Pro začátek si shrneme fakta na jednu hromádku

Před několika měsíci začala společnost Pandora Concert s.r.o. na sociálních sítích propagovat pražský koncert skupiny Tokio Hotel. Kapela se do České republiky měla vrátit po několika letech v rámci turné s názvem Dream Machine, které zahrnovalo vystoupení napříč Evropou. Pro Českou Republiku, Polsko, Rusko a Lotyšsko se pořadatelem měla stát původně ruská společnost Pandora Concert, která si za tímto účelem založila místní pobočku. Pro pořádání koncertu byl zvolen známý klub SaSaZu, který sídlí v Holešovicích. Pořadatel nabídl fanouškům ke koupi vstupenky několika kategorií v cenovém rozsahu 40-200 euro. Ve srovnání s jinými státy to byla cena poměrně vysoká. Připočteme-li k tomu poplatky, pak se cena pohybovala zhruba v rozmezí 1000–5000 korun českých. Pořadatel na svých stránkách uváděl následující informace a podmínky k jednotlivým vstupenkám: 

• Golden: cena 200 euro (50 osob) – v ceně je zahrnut přednostní vstup do klubu samostatným vchodem bez čekání ve frontě, garantované místo v předních řadách v sektoru přímo pod pódiem, přístup na balkón, vstup do VIP lounge area, dárek ke vstupence, zaplacené parkování v areálu 
• Fan-Zone: 80 euro (150 osob) – vstup po kategorii Golden zvláštním vchodem, oddělený sektor, přístup do obou pater = balkón + lounge area, dárek ke vstupence
• General Admission: cena 40 euro (900 osob) – základní vstupenka umožňující vstup do klubu vlastním vchodem po osobách se vstupenkou Golden a Fan-Zone, vyhrazená část v hledišti

Pořadatel několikrát potvrdil, že hlediště bude přehrazené zábranami. Totéž potvrdili pracovníci klubu SaSaZu, na které nám byl poskytnut kontakt. 

Několik dní před koncertem nám pořadatel poskytl plánek klubu, který zde přikládám. Vše potvrzuje výše zmíněné informace. Vzhledem k tomu, že na koncert se chystali také návštěvníci s hendikepem, pořadatel potvrdil, že na místě bude připravený prostor pro vozíčkáře. Komunikace několik dní před koncertem nenaznačovala nic o tom, co se mělo dít dále. 

.

Co se to sakra děje? 

V téhle části článku vlastně přecházím k takové malé reportáži. Koncertu jsem se totiž sama zúčastnila jako držitelka vstupenky Fan-Zone. Koncert sám byl vynikající, ale to nemluvím o organizačních věcech. Hned po příchodu mě zarazilo, že návštěvnici se u vchodů na pokyn zaměstnanců řadí jinak, než ukazoval plánek. Lidé s levnější vstupenkou stáli u vchodu, kterým by se dostali přímo do sektoru pod pódiem. Prý je to tak v pořádku, tvrdili nám. Tak uvidíme, třeba to jen špatně namalovali do plánku a pódium je jinak umístěné. Na místě panoval chaos. Nikdo nic nevěděl. Pracovníci security nebyli vůbec informovaní. Nevěděli nic o tom, že návštěvníci mají vstupenky v různých hodnotách a mají podle toho jít do klubu v určitém pořadí. "Oni s námi vůbec nemluví, nic nám neřekli... tam se všichni baví rusky, německy, anglicky... ale nám nikdo nic neřekl," to jsou slova jednoho z pracovníků. Dlouho po sedmé hodině, kdy nás měli začít pouštět dovnitř, stála u vchodu pro Golden a Fan-Zone dlouhá fronta lidí, která se vůbec nehýbala. Pršelo, byla zima. Hlavou mi běželo, že jsem si přeci připlatila za to, abych tu nemusela stát. Z pořadatelů se s námi nikdo nebavil, nikdo nic neřešil, nikdo nám neřekl, co se děje. V 19.50 jsem volala domů, že začínám pochybovat o tom, že stihnu poslední noční autobus, protože fronta se pořád nehýbala. Dovnitř byli vpuštěni jen lidé od TreeHouse, o kterém se ještě zmíním. Pracovníci security byli agresivní, sprostí a arogantní na všechny, kteří se pokoušeli řešit, že tu není nic z toho, za co jsme si zaplatili a chceme mluvit s pořadatelem. "Hele... tady slečna má prej nějakej problém," to byla jejich reakce pronášená arogantním tónem. A pak přišel další šok. Na mobil jedné slečny přišla zpráva od její kamarádky, která měla nejlevnější vstupenku. Parafrázuji: "Kde jste? Já už jsem dávno uvnitř a stojím přímo pod pódiem." Ano, oni dovnitř pustili nejprve ty, kteří měli jít jako poslední.  A ti s přednostním vstupem, za který si připlatili 4000 korun, stáli pořád venku v zimě a dešti. A nikomu to nebylo divné! Nikdo to neřešil!

Když jsem se konečně dostala ke vstupu, šokovala mě naprostá neprofesionalita, která tu panovala. Teď už jsem chápala, proč se fronta pohybovala tak pomalu. Bohyně chaosu a zmatku by měla radost. Jakýsi chlapec vykřikoval do davu: "Kdo má ještě FAN-ZONE?" Kdo se mu přihlásil, dostal automaticky červenou pásku na ruku. Kontrola vstupenky? Netřeba. Však co? Rozdíl v zaplacené ceně byl jen 1500-4000 korun, že? Popravdě. Kdybych chtěla, tak bych prošla bez placení. Kdybych sama nezastavila u toho pána s čtečkou a neukázala mu vstupenku, tak jsem prošla dál. A nikdo by mi neřekl ani bůůů. 

Po příchodu do sálu jsem pochopila, proč jim to bylo vlastně jedno. Žádné oddělené sektory se nekonaly. Místa u pódia, lounge area a balkony s nejlepším výhledem, za který jsme si připlatili, byla zabrána lidmi s nejlevnější vstupenkou, protože se to klubu dostali první a vyšli přímo u pódia, zatímco nám dali vchod na vzdáleném konci. A řešení navržené pořadateli? "Musíte se na vaše místa prostě přes ně nějak prorvat." Ano, to vám opravdu řekne člověk, kterému jste zaplatili 5000 korun právě za to, abyste se nemuseli nikam cpát. Já si opravdu neplatila víc za to, abych měla na ruce červenou pásku. Na místě došlo kvůli tlačenici k několika zraněním. A co mě šokuje nejvíc. Pořadatel nezajistil ani ono místo pro vozíčkáře. Pracovníci security dokonce odmítli slečnu na vozíčku vynést na balkón, aby z koncertu alespoň něco viděla!

V tomto bodě musím zmínit, že na místě byli ještě pracovníci společnosti TreeHouse, kteří zajišťují VIP balíčky na celém turné. Tímto jim patří dík, protože oni jediní se pokoušeli s návštěvníky komunikovat. Zasáhli také u slečny na vozíčku, Tak alespoň někdo se chová jako profesionál.

Vraťte nám část vstupného

Reakce podvedených návštěvníků na sebe nenechala dlouho čekat. Většina se cítila okradená. Chtěli vrátit část vstupného, kterou si připlatili za nadstandard, který nedostali. A jak na to reagovali zástupci společnosti Pandora Concert? Nejprve zvolili taktiku mrtvého brouka. Několik dní bylo naprosté ticho po pěšině. Nebo ticho před bouří? Aby taky ne. Společnost se obohatila neprávem o 14 000 euro. A komu by se chtělo vracet téměř 400 000 korun. 

Až třetí den se objevují reakce společnosti. Plné lží a výmluv. Opět přikládám obrázky. 

A co se vlastně dozvídáme z reakcí pracovníků Pandora Concert? Že jsme to prostě nepochopili. Sál byl prý rozdělen páskami, které ti hloupí fanoušci s VIP strhali a ti ještě hloupější nepochopili, že se mají sami od sebe stavět plus mínus tam, kde měli podle plánku stát. Vážně Pandoro? Vážně si myslíte, že člověk, který si zaplatí nejlevnější vstupenku se nebude rvát dopředu, když má příležitost a ještě ho do sálu pustíte prvního? Víte, co se říká? Hlupák, kdo dává, hloupější, kdo nebere. Hloupé taky je, že lidé s VIP si na žádné pásky nepamatují. Hloupé je, že se nezmiňujete o tom, že jste nesplnili ani další věci. Přednostní vstup, zaplacené parkování... jo a kde mám dárek ke vstupence? Jako kompenzaci nám nabídli SLEVU na vstupenky na kapelu, jejíž video předkládám pro vaše pobavení. Ale bacha! Prý tam jako bude ohňostroj. No není to super? A ještě do této společnosti dáme další peníze, protože jde jen o slevu. Případně vstupenky na koncert Tokio Hotel do Rigy či Varšavy. Samozřejmě bez proplacení cesty, která v tu chvíli činila v případě Rigy 7000 korun za letenku na poslední chvíli. Navíc. Už vidím nadšení polských diváků, kterým by se v tu chvíli do sektorů Golden a Fan-Zone mělo nacpat dalších 200 osob. 

Už tak naštvaní návštěvníci začali uvažovat o podání hromadné stížnosti a začali se poohlížet po pomoci právníků. 

V tuto chvíli se ozvala jakási slečna D. z Project Nashi (http://nashe.eu/). Slečna D. s její češtinou ve stylu překladače z Googlu. Co si budeme povídat. Mohla to napsat anglicky, ale už z jejího vyjádření tak nějak vyplývá, že nás má za ty malé hloupé děti, co se nechají opít rohlíkem. Nevím, zda pouze tlumočila postoj společnosti, či zda šlo o jejím osobní vyjádření. Ať je to jak chce, mají pracovníci projektu zajímavý smysl pro humor. A také by měli absolvovat pár přednášek na téma "krizová komunikace se zákazníkem." Protože nepřímo označit část zákazníků za idioty není zrovna běžný postup, když mi hrozí  hromadná žaloba, protože jsem někoho okradl o téměř 400 000 korun. Za to by vás vážená slečno běžný ředitel seriózní společnosti osobně vynesl v zubech ven ze své firmy. Nehledě na to, že vám opět někam zmizela skutečnost, že jste nesplnili nejen bariéry, ale nesplnili jste ani další věci, za které si ti lidé zaplatili. 

A slečna D. ještě neskončila. Když se její komunikace nesetkala s úspěchem, přišel přídavek. Taky v tom opět cítíte ten urážlivý a povýšený podtón? Nicméně, zástupci Pandory oznamují, že každý případ budou řešit jednotlivě. A požadují zaslání podkladů. 

Vtip je v tom, že od té doby jejich komunikace opět ustala a na značnou část reklamačních zpráv nedopověděli vůbec. Pandora Concert zřejmě hraje o čas a spoléhá na to, že fanoušci nebudou chtít, aby se kauza vyhrotila a dotkla se kapely, která opravdu za nic nemůže. Hra nicméně pokračuje...

Obrázek o zástupcích společnosti Pandora Concert a jejich spolu-projektech si na základě tohoto článku můžete udělat sami. Sečteno a podtrženo. Čeští zástupci Pandora Concert mají vskutku zajímavé představy o podnikání a chování k zákazníkům. Můj osobní názor v tuto chvíli je (po tom všem, co jsem viděla ze strany zainteresovaných osob), že společnost se podvodu dopustila záměrně a nepředpokládala, že se návštěvníci ozvou. Případně nás mají za zaostalou banánovou republiku, kde si mohou k lidem vše dovolit. I kdyby byla pravda vše, co nám tvrdili o zábranách, pak zde stále zůstává fakt, že nesplnili ani další body smlouvy. Na místě bylo vidět, že se o to zjevně ani moc nepokoušeli. Parkoviště, přednostní vstupy, přístupy na bálkony, to co se dělo u vchodu... Jejich komunikace je od počátku do konce plná lží, výmluv a průhledných kliček.  

Poznámka autora: Veškeré materiály, které jsem zde použila, jsou dostupné na veřejné sociální síti. Nezveřejňuji nic, co by nebylo dostupné všem. Pouze jsem tyto materiály dala dohromady a popsala, na jakém základě vznikly. 

Tajtrdlíka, který píše na objednávku, nikomu dělat nebudu!

http://www.toonpool.com

      V dobách mého dětství u nás doma nikdy nechyběly tištěné noviny. Do dnes si vybavuji, jak jsem se natahovala přes pult k paní prodavačce a podávala jí potřebný obnos, za který jsem na oplátku obdržela aktuální výtisk známého deníku. Jednou za měsíc k němu přibylo také nové číslo časopisu Méďa Pusík. Postupem času jsem se začala zhlížet ve velikánech české i světové žurnalistiky a začaly vznikat první pokusy o mou vlastní tvorbu. „Musíš zkusit talentovky,“ tvrdily češtinářky napříč mou školní kariérou. Novináři pro mě byli hrdinové. Obdivovala jsem ty, kteří dokázali rozmotat a odhalit spleť lží a podvodů. Uctívala jsem ty, kteří dokázali s lehkostí vtipně reagovat na události, které dělaly vrásky celému světu. Postava novináře pro mě znamenala osobnost, která předává společnosti informace. Předává zprávy, které jsou objektivní, nepřekroucené a ověřené. Mou vírou v žurnalistické řemeslo otřáslo nejprve prohlášení jednoho z nich, že většina dnešních novinářů jsou jen kancelářští popíječi kafíčka, kteří zvedají telefony a textu nepřidávají žádnou hodnotu, protože často vůbec nerozumí tomu, o čem píší. Snad stačí nestát se takovým novinářem...

A tak jsem dostala za domácí úkol napsat článek

     Novinkou, kterou jsem se naučila o současných médiích, je, že ani prostá objektivita se dnes v některých zřejmě nenosí. Jak nejdeš s předepsaným názorovým proudem, jsi mimo. Před pár dny jsem se dozvěděla, že jistá nejmenovaná seriózně a liberálně se tvářící redakce měla problém se zveřejněním mého článku, který jsem měla napsat za úkol do školy. Nechápala jsem, kde se stala chyba.

    Aby můj drahý čtenář rozuměl. Chápala bych jisté komplikace v případě, kdyby šlo o článek nějakým způsobem silně názorově vyhraněný, který by silně vybočoval z cílové skupiny tohoto média. Kdyby údaje v něm nebyly dostatečně podložené a dopouštěla jsem se urážek. Kdybych se snížila k záměrnému vytrhávání věcí z kontextu a překrucovala řečené věci. K ničemu takovému nedošlo. Této redakci byl doručen text, který objektivně popisoval události na jistém politickém mítinku, kterého jsem se zúčastnila, formou reportáže. Nikde v článku jsem nevyjadřovala svůj politický postoj. Nešlo o komentář, kde bych se stavěla na něčí stranu, všichni dostali svůj prostor. Nebyla jsem zde jako fanoušek vystupujících, neboť s mnohými jejich názory nesouhlasím, a nepřišla jsem dotyčné vypískat, což byla zřejmě moje chyba. Přišla jsem jako novinář, který potřebuje podklady pro svůj článek a chce svým čtenářům podat pravdivé informace o tom, co se kdy, kde a za jakých okolností událo. Takový článek jsem také napsala a předložila. Jak se zdá, někdo to považuje za chybné. De facto mi bylo naznačeno, že moje osoba tohoto politika podporuje, neboť jeho názory nevykresluje v textu negativně, kriticky a neútočí na jeho vystoupení. Článek, který není dostatečně kriticky laděný vůči tomuto člověku, není žádoucí. 

     Tak nevím. Možná jsem tedy měla z pozice komentátora pourážet jen účastníky patřící k té špatné straně? V tom případě bych ovšem lhala, protože lidé s nesmírně hloupými „argumenty“ a vystupováním se našli na obou koncích barikády. Možná jsem měla vytrhnout pár vět z kontextu a udělat z toho senzaci? Měla jsem slavnostně pochválit ty mudrce, kteří posměšně pískali a vysmívali se i ve chvílích, kdy o diskutovaném tématu očividně věděli kulové? Možná jsem měla vytvořit novou štvavou kampaň na základě něčeho, co vlastně nikdo neřekl? Nepatří tohle do bulváru? Měla jsem se navzdory svému svědomí zavděčit té správné straně? A která strana je vlastně ta správná? A která je ta špatná? Teď mi totiž zrovna připadá svým chováním špatná ta, která se na oko snaží prezentovat, že je slušná a správná. A to asi nebyl jejich záměr. 

To mám štěstí, že existuje blog, kde si můžu psát podle svého vlastního svědomí a vědomí a nemusím se ohlížet na to, jestli jsem momentálně myšlenkami v tom "správném" politickém proudu.

Za kulturou: Titanic

Jak už asi mnoho z vás zaznamenalo z upoutávek v televizním vysílání a na internetu, od letošního února probíhá v Praze v Letňanech výstava mapující tragickou historii zaoceánského parníku Titanic. Jako mnoho dalších jsem neodolala, a tak se s vámi teď můžu podělit o své dojmy. Předem se omlouvám za kvalitu fotek. Ve většině sálů nebylo osvětlení vhodné pro fotografování na mobil a s bleskem se na výstavě fotografovat nesmí. 

Replika chodby

TIP: Pokud to bude jen minimálně možné, tak vám doporučuji navštívit expozici během pracovního týdne. Na FB stránce se od části návštěvníků může dočíst negativní komentáře k frontám a davům o víkendech. My jsme na naši dámskou jízdu vyrazily ve středu od půl šesté večer a bylo tam téměř prázdno. Rozhodně musím vyzdvihnout všechny pracovníky výstavy, kteří byli neuvěřitelně milí.

Jak to probíhá? U vstupu dostane každý z návštěvníků elektronického průvodce a palubní lístek se jménem a příběhem reálné osoby. Je to takové vaše alter ego pro celou prohlídku. Já jsem byla úspěšný podnikatel v cestovním ruchu, který byl na cestě z Jižní Afriky se svou o dvacet let mladší ženou a dcerou. Do USA cestoval pan Thomas William Solomon Brown na palubě druhé třídy a jeho cílem bylo otevření nové pobočky ve Spojených státech amerických. Tragédii přežila jen jeho manželka a dcera. 

Kajuta 1.třídy.

Během výstavy postupně proplujete historickým vývojem i stavbou obrovských zaoceánských parníků a jejich osudy. V úvodu prohlídky vám promítnou konstrukci Titaniku a jeho vyplutí na oceán, prohlédnete si vybavení lodě a dočtete se například o tom, co měli pasažéři k obědu a jak trávili svůj volný čas.

"Představte si, že si v dubnu uprostřed oceánu dáváte jahody. Celé je to naprosto neskutečné. Připadáte si, jako byste byli v Ritzu." 

Oceňuji způsob, jakým expozice pracuje s hudbou a osvětlením. Od zářivého luxusu v kajutách první třídy s uklidňující hudbou, se postupně noříte stále hlouběji do nitra lodi. Přiznávám, že jsem měla nepochopitelný respekt vstoupit do místnosti, která byla replikou chodby na Titaniku.

Telegraf.

Po přepychových kajutách následuje méně luxusní druhá třída, třetí třída a kajuty posádky, ve kterých slyšíte hlasité dunění motorů, ze kterého bych nejspíš brzy zešílela. Jak se loď blíží k ledovci a objevují se první varování od jiných plavidel, sály postupně potemní a červené osvětlení dodává pocit blížící se katastrofy. Titanic na veškerá varování o ledu nereaguje a telegrafisté vyřizují soukromou poštu...

Přichází okamžik nárazu a vy se ocitáte v místnosti, kde je o poznání chladněji, vše má modrý nádech, na pozadí září hvězdy a přímo proti vám stojí replika osudového ledovce vytvořená ze skutečného ledu. O osudu Titaniku je v tuto chvíli rozhodnuto a vám nezbývá nic jiného, než sledovat boj o život pasažérů, který popisují exponáty z této části výpravy. Titanic se nakonec rozlomí a pomalu klesá pod vodu v místě, kde se dno nachází skoro 4 kilometry pod hladinou.

Poslední sály shrnuji objev vraku, snahy o vylovení exponátů z této výstavy a také konstatuji, že v následujících desítkách let se vrak legendární lodi zcela rozpadne. 

Rodiče a děti na youtube

Právě teď bych měla cvakat dva články pro Parlamentní listy, ale jak se říká:"Kde nic není, ani smrt nebere," takže jsem si odskočila po dlouhé době na blog, abych se trochu rozepsala a promazala si mozkové závity, než se pustím do toho seriózního filozofování o politice a připravovaných zákonech. To, co dnes napíšu, asi nebude pro některé zrovna příjemné čtení, protože jim šlápnu do kuřího oka, ale nemůžeme být pořád (a teď použijeme ten náš moderní slovní obrat) sluníčkoví.

zdroj: www.national-geographic.cz

To by se za našich mladých let stát prostě nemohlo! Přesně touhle větou je v knize Asertivita pro manažery popisován mezigenerační konflikt. V tomhle případě jde však o větu velmi výstižnou. I já ještě patřím k těm pamětníkům, kteří zažili velký nástup moderních počítačů a internetu. Dnes je "život online" běžnou součástí naších dnů. S lehkostí "surfujeme" po síti a dáváme naše zážitky a myšlenky na obdiv na sociálních sítích. Myspace, instagram, facebook, twiter, blogger... to vše propojuje svět křížem krážem. Dnešní děti ještě neumí číst, ale už ovládají moderní telefony, tablety a notebooky. Ještě neumí vyjmenovaná slova, ale už mají svůj vlastní profil na youtube, kde komentují a nahrávají své vlastní příspěvky. Bohužel, často bez vědomí rodičů. A nad tím bych se chtěla v tomto článku pozastavit. Mohla bych toho napsat celé odstavce, rozdělit to do několika článků... a pořád bych měla dostatek materiálu. 

Publikovat online znamená jít svým způsobem s kůží na trh. Na trh, kde se pohybuje množství osob, které nemají právě nejlepší úmysly. Nemluvím tu jen o pedofilech. Spousta lidí si tu léčí své mindráky anonymním urážením druhých. Další hledají cíl pro blackmail. Někdo jen tak brouzdá internetem a hledá špínu na svého nepřítele. Někdo pro radost "stalkuje" jiné osoby. Internetový svět znamená zábavu, ale znamená také riziko. Každá zveřejněná informace už nikdy nebude jen vaše. 

Když jsem byla na základní škole, opakovaně nás poučovali o tom, že nesmíme na internetu zveřejňovat citlivé údaje a poskytovat neznámým lidem naši adresu. Před chvílí jsme zhlédla video, jehož autorkou je malá holčička. Nehleďme teď na to, že se na nich ztrapňuje. Stačí mi pár kliknutí a já vím, kde bydlí. Vím, kdy chodí ze školy. Ale nevím, kde jsou rodiče těchto dětí, když tohle dopustí. Ale ne! Změna! Rodiče nalezeni! U dalšího videa s obézním polonahým chlapečkem, kterému se diskutující vysmívají, je maminka přímou aktérkou videa. V tom případě se nabízí otázka: "Kam se poděla maminky soudnost a rozum?" 

A pak je tu ještě podivnější jednání. Zajímalo by mě, co vede některé rodiče k tomu, že s veřejností sdílejí nahrávky svých dětí, na kterých jde postavit šikana obřích rozměrů. Myslíte, že jim děti poděkují, až v patnácti zjistí, že na youtube je pěkných pár let video, kde sedí na nočníku a dělají "první bobek?" Natáčení a zveřejňování videa dítěte při tom, jak mu trháte zub, zatímco brečí bolestí, to je zřejmě nějaká nová úchylka. Jinak si nedovedu představit, co někoho vede k tomu, že tohle udělá. Jak by se vám drazí online rodičové líbilo, kdyby se celý svět takhle mohl dívat na vás? Nebo běžně ukazujete cizím lidem na nádraží fotky, kde sedíte na záchodě? Dovedete si představit, co se stane, až něco takového objeví jejich spolužáci? Možná by stálo za to se nad něčím takovým zamyslet, než budete soukromá rodinná videa dávat na obdiv na stránky, kde si je může najít a stáhnout úplně každý. Podívejte se, kolik profesionálů publikuje pod pseudonymem a neuvádí své pravé jméno. Vy dáváte své děti světu na stříbrném podnose. A příště to video nemusím vidět já. Příště ho může vidět člověk, který ho použije na to, aby vašemu dítěti ublížil. 

zdroj: https://365tipu.wordpress.com

Destrukční deník I.

Tak jsem neodolala a zakoupila v knihkupectví tuhle kreativní věcičku. Máte už svůj Destrukční deník?

Zapojte se do Ukliďme Česko 2016!

Co budete dělat 16. dubna 2016? Ještě nevíte? Není vám lhostejné, co se děje ve vašem okolí? Nebaví vás nečině přihlížet a čekat, až někdo problém vyřeší? Pak tu máme příležitost právě pro vás. Letos se uskuteční už třetí ročník dobrovolnického úklidu pod vedením organizace Ekosmák. Tento úspěšný projekt se zaměřuje na odstraňování černých skládek a nepořádku v přírodě naší republiky. V loňském roce během jediného dne odstranilo 31 061 dobrovolníků z naší přírody 1 022 tun odpadu. 

Jak se můžete zapojit?

Webová stránka uklidmecesko.cz nabízí svým návštěvníkům hned několik možností. Úklid můžete podpořit v rámci vaší firmy, školy a poskytnout mu mediální podporu tím, že budete na tuto událost odkazovat na svých webových stránkách a na facebooku. Pomůžete tím nejen k hledání nových dobrovolníků, ale také k rozšíření povědomí o tom, že odpad patří do popelnic a kontejnerů. Odhazování pytlů s odpadky do volné přírody je bezohledné a hloupé. Že to musí vědět každý? Jak se zdá, stále tomu tak není. Tímto zdravím onoho myslitele, který u nás v obci neustále odhazuje svůj odpad pod most ke korytu potoka, když 100 metrů od onoho místa jsou přistavené kontejnery na odpad. Les není vaše soukromá skládka, kolego. 

Pokud patříte mezi ty, kteří se neštítí špinavé práce, můžete se zaregistrovat jako dobrovolník a připojit se k některému z lokálních úklidů. Zdá se vám, že ve vašem okolí je černá skládka, která by zasloužila odstranit, a na webových stránkách se zatím neobjevil nikdo, kdo by se zabýval nepořádkem ve vaší obci? Nevadí. Zdokumentujte zaneřáděnou přírodu a nahrajte fotografie na stránku mapující černé skládky na našem území. 

Stále vám to nestačí? Zaregistrujte se jako pořadatel, vytvořte událost a společně s vašimi přáteli, zastupiteli obce a místními spolky se do toho pustě sami. Naplánujete svůj úklid, propagujte ho a poskládejte svůj tým dobrovolníků. Projekt Ukliďme Česko a jeho partneři vám poskytnou mediální i materiální podporu. Veškeré novinky se dozvíte na facebookovém profilu projektu.

Jak to vypadalo loni u nás si můžete přečíst  v tomto článku. 

Zlobiví imigranti! Iracionální Evropa

zdroj: aktuálne.cz

Mediálním světem hýbe posledních několik dní šokující událost, ke které došlo během oslav nového roku v sousedním Německu. Obtěžování německých obyvatelek několika tlupami mužů severoafrického a arabského vzhledu ve velkých městech překvapilo nejednoho optimistu a bylo tamní vládou striktně odsouzeno, Představitelé státu byli údajně zděšeni jako správný pastevec, kterému zlý vlk nakousl pár oveček. Pravda, tenhle pastevec pozapomněl zavřít ohradu a navíc před ni postavil ceduli s vřelým uvítáním pro každého, kdo jde zrovna kolem. Němečtí státnici teď zmateně rozhazují ruce. Jak si mohou lidé, kterým tato země poskytla azyl, dovolit v tlupách lovit a obtěžovat místní ženy? Jak si mohou dovolit porušovat zákony, když evropské země vydávají brožurky, ve kterých je přeci jasně uvedeno, že žena musí souhlasit, aby došlo ke styku, a znásilňování evropanek je fujky? Čím to, že nám to nefunguje? 

Mě napadají další a trochu jiné otázky. Jak se mohli v prvních dnech němečtí zástupci obhajovat tím, že jde o osoby, které žijí v Německu už delší dobu, takže nejde o problém letošních imigrantů? Neukazuje tohle náhodou na daleko větší a hlubší problém? Neměli by být tito lidé za ty roky, které tu údajně žijí, už dávno integrovaní a znalí místních poměrů? Bere ta paní, která chce vydávat kodex chování pro německé ženy, nějaké prášky na hlavu? Jak dlouhá je paže paní Reker? Začnou německým ženám rozdávat papírové pytlíky na hlavu a asexuální vaťáky, aby náhodou někoho neprovokovaly? 

Před pár týdny jsem ve svém článku zmiňovala, že Evropa by měla pomáhat, ale měla by si zachovat racionalitu a vše řídit jasnými pravidly. (Vynechme, že za svůj přístup jsem odpůrci uprchlíků označována za sluníčko a ve stejné době jsem nadšenými multikulturisty označována za xenofoba. Umírněný přístup bez emocí se dnes asi nenosí.)  Evropa tohle nedělá. Evropa si plete příčinu a důsledek. Evropu zřejmě vedou pomatení blázni odtržení od reality, kteří se zabývají nesmysly a v krizi jsou bezradní jako prvňáček před základní školou. Evropa své problémy řeší ústupky, zatímco problém dále prohlubuje. Proč by měli tito příchozí lidé dodržovat naše pravidla, když na nich nejsou vymáhána a je o nich pouze mluveno? Proč je akceptováno neakceptovatelné chování? K smíchu je vzhledem k současnému dění fakt, že kolem Vánoc proběhl v médiích článek o migrantovi, který se v létě nelegálně pod průlivem po kolejích dostal do Velké Británie, za což byl zadržen a uvězněn. Tamní dobrovolnická organizace za tohoto muže zaplatila kauci a byl mu udělen statut azylanta. Autor článku zároveň konstatoval, že tamní soudy se rozhodují, zda udělení azylu není v rozporu s tím, aby byl dále řešen a trestán způsob, jakým se tento člověk do Velké Británie dostal. Co asi tímhle přístupem ukazujeme těm dalším tisícům, které by také rády překročily hranice? 

Dítě není mrtvé, protože vyspělé země mají imigrační zákony

A máme tu další z článků ze série zajímavých osobností. Tentokrát jde o mírně kontroverzního britského politického novináře, který je v našich končinách známý především svými postoji vůči multikulturalismu, Evropské unii a imigrantům. Příznivci ho označují za člověka s rozsáhlým všeobecným přehledem a schopností perfektní argumentace, za kterou byl oceněn prestižním britským oceněním pro politické žurnalisty. Jeho kritici jej označují za fašistu, křesťanského fundamentalistu a netolerantního antisociálního toryovce. Proč taková označení? To pochopíte po přečtení tohoto článku. A víte co? Začněme citátem: 

„Dítě není mrtvé, protože vyspělé země mají imigrační zákony. Dítě je mrtvé, protože zločinní překupníci cynicky riskovali život svých obětí v honbě za penězi.“ 

twitter.com

Když se řekne Hitchens, většina lidí si vybaví Christophera Hitchense, který byl před lety zvolen za jednoho z nejvlivnějších intelektuálů světa. Christopher byl vyhlášeným ateistou, obhájcem Evropské unie a levicové politiky. Jeho mladší bratr Peter je jeho přesným opakem. Je známý svou přímočarostí a kontroverzností svých textů, ve kterých kritizuje politickou korektnost. 

Názory, které se nemusí líbit 

Mladší Hitchens ve svých článcích často vystupuje proti Evropské unii a její politice, kterou označuje za pouhé pokračování války moderními způsoby. Upozorňuje na to, že se Německo stále pokouší chovat jako vůdce celé Evropy, kterému věrně slouží Francie, zatímco Velká Británie sedí na okraji kontinentu a je zcela bezmocná a naštvaná. S tím souvisí i jeho kritika dění kolem podpisu Lisabonské smlouvy. V této době vnikl jeho článek How the Czechs are fighting the marshmallow EU tyrant, za který dostal Orwellovu cenu za politickou žurnalistiku. V poměrně rozsáhlém textu vzpomíná na svůj pobyt v Praze v předrevolučním období, kde byl umlčován slovy: „Drž hubu, ty hlupáku," za poznámky k politice v tramvaji, a poukazuje na komplikovanou historii české samostatnosti, která dnes logicky ovlivňuje postoj vůči takovým dohodám, které mohou negativně ovlivňovat suverenitu státu. Zároveň zkritizoval postoj své vlastní země, které dle něj dostala možnost ukázat svou hrdost a namísto toho zradila Českou republiku a zanechala ji v boji samotnou. 

zdroj: dailymail.co.uk

Ač byl sám znechuceným svědkem dění v zemích Sovětského svazu, kde působil jako zahraniční reportér, dnes poukazuje opakovaně na pokryteckou politiku zemí NATO a EU. Tyto státy dle jeho názoru neustále kritizují dění v Rusku, zatímco okázale přehlíží nedemokratické dění v Turecku, protože se jim to zrovna nehodí. Zároveň zmiňuje, že jsou to právě tyto organizace, které se v posledních letech svým vlivem neustále přibližují k hranicím Ruska a zvyšují svůj vliv ve světě tím, že strkají nos tam, kam ho strkat nemají. Namátkou, Hitchens vystupoval proti zapojení evropských států do dění v Libyi. 

Staví se také proti přehnanému propagování homosexuality: ,,Reforma, která začala poptávkou po toleranci, se změnila na jemný, ale smrtelný program netolerance. Poté, co jsme právem připustili, že to, co dělají lidé za zavřenými dveřmi ložnice, je jen jejich věc, jsme teď nuceni stát v ložnici a tleskat jim," což pravděpodobně částečně souvisí i s jeho křesťanskými postoji. 

Multikulturalismus, islám a Evropa 

Mnohým čtenářům mohou připadat kontroverzní a nemístné také jeho texty vztahující se k jednomu z nejzásadnějších problémů současnosti. Už před několika lety vyšel jeho článek, ve kterém upozorňoval na problém, který by Evropa měla přestat ignorovat. Tímto problémem byl sílící vliv islámu v turecké společnosti. Hitchens po své návštěvě této země poukazoval na to, že mezi tamními mladými lidmi se prvky tohoto náboženství rychle šíří, a ačkoliv například pro místní ženy to znamená omezení jejich svobody, ony se k němu hlásí dobrovolně. 

Ve svých textech z poslední doby se rozhořčuje nad tím, že on, jako občan Velké Británie a Evropské unie, prochází mnohdy při vstupu do své vlastní země komplikovanou kontrolou, zatímco kdejaký "Syřan," který záhadně ztratil své doklady a nepamatuje si, kde v Sýrii žil, se může volně pohybovat Evropou. Ve svém nedávném rozhovoru pro polské stránky uvedl, že přistěhovalectví je pro Británii již několik let velkým problémem, nicméně je dnes pro všechny jednodušší kritizovat přistěhovalce z evropských států, neboť vám nehrozí, že za to budete obviněni z xenofobie a rasismu. Zástupci Británie dle něj podléhají vlivu mnohdy pokryteckých organizací i dobrovolníků a vzdávají se "ostrovního bezpečí," které slábne díky rostoucímu vlivu islámu. 

Jeho kritice neutekla ani německá kancléřka Merklová, které se po uzavření hranic Německa vysmíval: "Pochopili ten jednoduchý bod, že nekriticky otevřené dveře pro ekonomické migranty budou zvyšovat celkový počet takových migrantů."

I přes tyto názory se ovšem nestaví proti samotné pomoci válečným uprchlíkům. To, co mu vadí, je současný systém, který vede pouze k tomu, že je dobročinný aparát zatěžovaný a zpomalovaný lidmi, kteří ve skutečnosti žádnou pomoc nepotřebují. Jak uvedl, Evropa může pomáhat a může být dojata příběhy uprchlíků, ale musí si zachovat racionalitu, neboť někteří příchozí vykazují chování, které je z hlediska evropského chápání uprchlíka a evropských hodnot naprosto neakceptovatelné. 

Pokud si budete chtít od tohoto autora přečíst víc, můžete navštívit jeho blog: http://hitchensblog.mailonsunday.co.uk/ 

Znáte tohoto britského novináře? 

Souhlasíte s jeho názory, nebo se kloníte spíš na stranu jeho kritiků? 

Předvánoční plkání

"Lidi jsou vážně zlí." .. "Nejsou zlí," namítl Fermín. "Ale pitomí a to není totéž. Zlo představuje jakousi morální hodnotu, vyžaduje záměr a jistou úvahu. Pitomec nebo blb nijak nepřemýšlí ani neuvažuje. Jedná pudově jako hovězí dobytek. Je přesvědčen, že jedná správně, že má vždycky pravdu, a je pyšný na to, že se s odpuštěním tentuje do každého, kdo mu připadá jiný. Kdo se od něj liší, ať už barvou, vírou, jazykem, národností nebo, jak je tomu v případě dona Federika, svými volnočasovými aktivitami. Světu by vskutku prospělo více skutečně zlých lidí a méně omezených tupců."

(Carlos Ruiz Zafón - Stín větru)

Tenhle citát je nejen geniální, ale tak nějak vystihuje moje myšlenkové rozpoložení posledních dnů a týdnů. Neptejte se proč, nikdo vám na to nehodlá odpovědět. Schovám si to totiž pro svůj první scenáristický počin, díky kterému získám svou vlastní hvězdu na chodníku slávy v Hollywoodu. Bude to něco mezi "béčkovou" komedií, tragédií a napínavým dramatem. Pro potěchu milovníků zvířat obsadím do hlavních rolí plivající lamu a vypelichaného dromedára. I Steven Spielberg proti mě bude nevýrazný amatér. Teď vážně, už jste si někdy připadali jako součást absurdní, přihlouplé a nekonečné telenovely? Já se tak cítím zrovna teď a už jen čekám, až se mi tu objeví Esmeralda a začne zmateně narážet do stěn. Ale beru to z té pozitivní stránky. Co nás nezabije, to nás posílí, říká známé moudro. Tak třeba ze mě jednoho dne bude Herkules! (Ne, nemyslím to lepidlo.) 

A já se o sobě díky tomu zase přiučila pár věcí, protože v posledních několika týdnech se mi dostalo třech amatérských posudků na moc osobu, ze kterých jsem si odnesla následující: 

• Ať už to znamená cokoliv, jsem prý jedna z mála holek, co to má v hlavě srovnané. Takové hodnocení potěší, ale když tak nad tím tak přemýšlím, připadá mi to v praxi spíš jako nevýhoda. 

• Pokoušet se v lidech vidět a podporovat to lepší, je naivní a měla bych se to urychleně odnaučit. V nahnilé slupce zřejmě dobré ovoce nenajdeš. 

• Musím zapracovat na podlézavém chování a neupřímných úsměvech, protože jinak působím arogantně. Tak moment, není tenhle bod s těmi předchozími vlastně v rozporu? 

PS: Máte-li dojem, že tenhle článek je naprosto o ničem, není do jen váš dojem. :D

Paříž přitvrdila ve svém boji proti cigaretovým nedopalkům

Chcete vidět, jaké domácí úkoly má student ekonomické žurnalistiky? Rozhodla jsem se, že když už se s těmi texty patlám, tak vám sem hodím malou ukázku, která se mi hodí do rubriky životní prostředí. Následující článek má být zpráva na internetovou žurnalistiku, kterou jsem odevzdávala na minulou hodinu. Budoucí zájemci o studiu si tak můžou udělat obrázek o tom, co se od nich bude očekávat a kritici mi zase můžou říct, na čem bych měla zapracovat. :) 

UPOZORNĚNÍ: Pane kolego, pokud jste kontroloval zda odevzdaný článek není výsledkem plagiátorství a narazil na tenhle blog, pak vězte, že jsem vaše studentka a tohle je opravdu můj text. :D

Ve čtvrtek 1. října vstoupilo v Paříži v platnost nařízení, které se dotkne nejen domácích kuřáků, ale i nepořádných návštěvníků hlavního města Francie. Od tohoto měsíce může být za odhazování cigaretových nedopalků v ulicích metropole udělena pokuta ve výši 68 euro. Pařížská radnice tímto krokem reaguje na stále se zvyšující množství cigaretového odpadu, s kterým je spojen nárůst nákladů na úklid a znehodnocení tamního životní prostředí.

zdroj: cebus.cz

Podzimní hlášení

Zdravím do zakaboněného podzimního dne. Jak si zvykáte na tohle protivně lezavé počasí? Já poslední dny usínám za pochodu a nejraději bych neopouštěla svou postel. Což je nemožné, takže mě pravidelně zastihnete pochrupující někde v autobuse. Mám pocit, že letošní rok se mi zkrátka rozhodl překazit všechny moje malé radosti. V létě mi znemožnil houbaření, protože u nás v lesích nebyla ani houbička jedůvka a navíc hrozilo, že podpálíte les jiskrou od gumové podrážky. Teď mi déšť kazí procházky v chrastícím barevném listí. Předpokládám, že letos zase nebude sněhulák, že ne? 

Dnešní článek bude takové malé nesourodé povídání. Budu psát o tom, co se děje a neděje. Co by se mělo dít, bude dít a proč nemám moc času na blog. Proložíme to nějakým tím obrázkem z mého instagramu a na konci budeme všichni šťastní, protože se nám společně podařilo oddálit povinnosti. V mém případě práci na seminárce, jejímuž zadání rozumím jen o něco málo víc než koza petrželi. 

A víte co? Hodně si to do odrážek, ať v tom máme pořádek. 

• Jo, zase jsem dýňová královna. Letos jsem pěstovala čtyři druhy a s výsledkem jsem naprosto spokojená. Teď už se jen chechtám v obchodech nad cenami, které chtějí za ty často pofidérní kousky. Vážně, pokud máte vlastní zahrádku a milujete dýňové koláče a krémy, tak na jaře zahrabejte pár semínek někam ke kompostu. Utrácet za dovezené dýně je u nás opravdu zbytečné, protože jsou nenáročné na pěstování a na tmavém suchém místě vám domácí dýně vydrží skoro do dalšího léta. Slavíte doma Halloween? Vím, že to není nás svátek, ale zrovna tahle anglosaská tradice se mi vážně líbí. Možná tady vznikla má posedlost dýněmi. :D 

Jo, blbější svíčku už jsem doma nenašla. :D

• Knížku Střet civilizací můžu doporučit všem, co se trošku zajímají o dění ve světě a současné problémy s migrací. A když už budete v knihovně, můžete přibrat i Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci od Giovanniho Sartoriho. Oba pánové podávají střízlivý pohled na problém tolerance a integrace migrantů, který by si měli do hlavy vtlouct někteří evropští politici. "Potíž je v tom, že integrace probíhá tehdy (a výhradně tehdy), jestliže ji přijímají a považují za žádoucí ti, kteří jsou integrováni."

• A máme tu mojí první výmluvu pro mou neaktivitu na blogu. V rámci školy jsem nedávno zavítala na Ministerstvo průmyslu a obchodu, pod kterým mám napsat rozsáhlou seminární práci o surovinové politice České republiky. Co vám budu lhát. Zatím z toho nejsem moc moudrá. Každopádně musím nacvakat asi 20 stránek, přijít s nějakou zajímavou myšlenkou a na konci to celé profesionálně prezentovat. A neuříznout si ostudu. 

• A následuje druhá výmluva. Jak už jsem tu asi psala, moje vedlejší specializace je žurnalistika. Novináři obvykle píší, a tak jsem i já zavalená požadavky na odevzdávání článků a seminárek, které se svým obsahem úplně nehodí na tenhle blog. Tenhle víkend musím například sesmolit komentář na téma "Všude samé odpadky," které jsem si sama vybrala. Už mám teorii, o čem budu psát, ale stále se mi to zdá trochu útočné. Tyhle články jsou dostupné volně na netu, takže pokud budete mít zájem, můžete si je dohledat. Nedělejte to! 

• A nejčerstvější věc. Včera večer jsem byla na exkurzi v České televizi, kde jsme si prošli některá studia a bavili jsme se o výrobě programu a přípravě přímého přenosu (v jednom se studií se právě připravoval přenos pořadu Máte slovo). Mám-li být upřímná, tak jsem od toho čekala trochu víc. Je sice zajímavé vidět, kde vznikají televizní programy, ale nemám pocit, že bych se dozvěděla něco úplně nového. Vlastně tohle zklamání mě tak trochu provází celou mojí vedlejší specializací. Psát mě sice baví, ale mám dojem, že ta výuka mi nic moc nového nepřináší, takže se tam většinou nudím. Možná to není úplně určené těm, co už mají nějakou tu publikaci za sebou a nepotřebují desetkrát vysvětlovat, jak má vypadat zpráva, fejeton, úvodník... 

Co je u vás nového? 

Taky už kupujete dárky na Vánoce?

PS: A dala jsem se na dietu, tak mi držte palce a schovejte všechnu čokoládu! :D

Tip na výlet: Drtinova rozhledna

Tenhle článek mám v rozepsaných už nějaký ten pátek, protože jsem poslední dobou lemra líná a nedokopala jsem se k jeho dokončení. Kromě toho teď pracuji na článcích a projektech do školy, takže... ok, nebudu se vymlouvat. :D

Drtinova rozhledna, která se nachází nedaleko Živohoště a o něco známější rozhledny u obce Mokrsko, má dlouhou tradici. Poprvé byla otevřena v roce už v roce 1926 na počest místního rodáka Prof. PhDr. Františka Drtiny a na její stavbu přispěl u jedné čtvrtiny i sám T. G. Masaryk. 

Původní rozhledna se však do dnešního dne nedochovala. Kvůli politickým vazbám Drtinovy rodiny byla v roce 1967 zbořena komunistickým režimem. Díky práci dobrovolníků o pohled na okolní kopcovitou krajinu nepřijdete. K slavnostnímu otevření obnovené vyhlídkové stavby došlo letos o Velikonocích. 

Pohled směrem na Chotilsko. 

Brouci na talíři aneb food festival Jakože cože?!

Před pár měsíci na mě na facebooku vyskočila upoutávka na událost, která se konala v Praze na Náměstí Republiky tento víkend. A protože jsem milovník jídla, nemohla jsem tu zkrátka chybět. Food festival „Jakože cože?!“ je pořádán výrobcem čokolády Milka, jejíž milovníci si tady bezesporu také přišli na své. V samém centru všech stánků byla totiž zdarma k dostání rozpuštěná čokoláda se sladkými i slanými sušenkami. Já osobně můžu doporučit slanou variantu TUC Cracker všem, kteří stejně jako já bezmezně ujíždí na slaných preclících v čokoládě. (Kdyby mi chtěl někdo udělat radost, tak tímhle si šplhnete. Za preclíky v čokoládě jsem ochotná i panáčkovat. :D)

Podstatou festivalu však nebyla čokoláda, jak by někoho mohlo napadnout. Cílem bylo návštěvníkům představit netradiční chutě i kombinace, které nejsou běžně k dostání v českých kuchyních a restauracích. A tak jste tu mohli objevit například raw pokrmy, dortíky se slaným karamelem od společnosti Dortíkovo i stánek s restovanými brouky, který se těšil neobvykle velkému zájmu. Na hmyz se tu stála pořádně dlouhá fronta. Vstup na festival byl zdarma a ceny ochutnávek se pohybovaly kolem 100 korun, což je podle mého názoru naprosto férová částka.

Tomatová polévka

Přiznávám, že většinou kombinací a pokrmů jsem zase až tak moc překvapená nebyla. Dala jsem si skvělé krevety v bramborovém těstě s pálivou omáčkou, po které mi hořela celá pusa, a tak jsme to musely s kamarádkami uhasit pivem od řemeslného pivovaru Clock. U něj si nejsem úplně jistá hodnocením, protože pivo nám nejprve opravdu moc chutnalo, ale s dalšími a dalšími doušky nám začalo připadat až nepříjemně hořké. Největší radost mám z toho, že jsem se přesvědčila, že moje nechuť k tomatové polévce je jen předsudek, který jsem si odnesla z domova. Přiznávám, že moje chuťové pohárky byly polévkou od Soup in the City tak nadšené, že bych byla schopná popadnout celý ten hrnec, odnést si ji všechnu domů a nikomu nedat ani čajovou lžičku. Spokojím se s tím, že si najdu nějaký dobrý recept a od teď ji zavedu na svůj jídelníček. Nějaké tipy na ověřené recepty bez dochucovadel a podobných „chujovinek“?

Krevety v bramborovém těstě

Varování! Přichází mírně nechutná část!

Vrcholem všeho byla ochutnávka hmyzu. Ano, nechala jsem se zlákat a za 100 korun jsem si dala naservírovat salát s rukolou, nazdobený sarančaty, cvrčky a několika červy. Nemůžu uvěřit, že jsem to nakonec opravdu strčila všechno do pusy, rozkousala a polkla. Ale kdy už jednou vystojíte tu frontu, tak vám nic jiného nezbyde.  Když jsme překonaly prvotní odpor, byla u toho docela legrace. Jen by to chtělo příště broučky víc dochutit. Pravda totiž je, že to nemá téměř žádnou chuť. Možná v tom můžete chvílemi cítit uvařenou a nedochucenou cizrny, ale jinak na tom nic zvláštního není. Naprosto nejhorší byla rozhodně křupavá kobylka a ty její dlouhé nožičky, které se zasekávaly v zubech a v krku. Navaluje se vám, i když to jen čtete, mám pravdu? Tak to se raději nedívejte na následující fotografie... 

Už pohled na přípravu byl... zajímavý. :D

Porce pro odvážné. :D

Všichni učitelé jsou k ničemu, říkala to Věra

Nadpis článku nezmiňuje žádnou konkrétní osobu. Ona moudrá Věra tu zastupuje desítky lidí jejichž prohlášení obsahovalo podobné sdělení. První možností je, že se na takové výroky v posledních letech podvědomě zaměřuji. Druhou možností je, že se nám rozmáhá celkem zvláštní trend. Jaký? No přeci dělat z učitelů neschopné blbce a ze studentíků nevinné oběti špatné výuky. Snad jsem to přípravou textu přivolala, zrovna nedávno vyšel v jednom známém periodiku článek, který se věnoval nespokojenosti celých třiceti procent rodičů s tím, jak se učitelé věnují ve školách jejich dítkům. U podobných témat se obvykle rozjede obsáhlá diskuze a i tady na sebe nenechala dlouho čekat. Závěr diskutérů byl vesměs stejný: To učitelé můžou za špatný prospěch! Já vím, že diskuze na internetu nejsou zrovna výběrovým vzorkem, ale s podobnými poznámkami jsem se v nemalém počtu setkala i jinde. Když máme to 1. září, tak se nad tím pojďme trochu zamyslet. Vážně je chyba jenom na straně učitelského sboru?  Sama mám sice pár let po základní i střední škole, ale díky mladším sourozencům a zážitkům z rodičovských schůzek vím, že oni ti studentíci v tom nejsou zase tak moc nevinně, jak si někteří hrdí rodiče myslí... 

Když se žáček nesnaží sám, učitel moc nezmůže 

Víte, nad čím vždy protáčím oči k nebesům? Když vidím a poslouchám, jak někdo svádí neúspěch svého dítka (či svůj vlastní) pouze na kantory, u kterých žáček pokulhává ve svých znalostech. Tím nepopírám, že bych se nesetkala s pedagogy, kteří se zjevně minuli povoláním, neboť jejich projev byl spíš aspirantem na založení úspěšné společnosti: "Váše hady dokonale uspíme a.s." a jejich výklad látky spočíval v hojném využívání vět: "Tohle odvození vzorce nemusíme probírat, to je každému jasné. Udělám hop, hop, hop... a máme tenhle tvar." Pravda je, že takových učitelů jsem potkala minimum. Daleko častěji se setkávám s tím, že se nějaká lemra líná od Kolína vymlouvá na všechno kolem a na vlastní zásluhy na výsledku už se nezaměří. Učitel si na mě zasedl, učitel to neumí vysvětlit, je to zbytečná blbost. Já nic! Já jsem oběť špatné školy, výrobců učebnic (i když jsem ji v životě neotevřel), systému, prezidenta, vlády, státu, planety, galaxie, vesmíru a za všechno vlastně můžou zelení mimozemšťané. Že se mi to mluví, když jsem určitě klasický "šprt" a vůbec nevím, jaké to je, když vám něco vůbec nejde? To je velký omyl, můj milý čtenáři. Když jsem nastoupila na střední školu, byla jsem během pár měsíců na propadnutí z fyziky. Rovina nakloněná pod libovolným úhlem, která uváděla v každém testu do pohybu příslušné těleso, se stala mým úhlavním nepřítelem. Ještě dnes se mi orosí čelo, když slyším o úhlech a z kopce se kutálejících předmětech, které navíc zrychlují. Prostě mi to nešlo a nejde. Pověstné "koule" jsem sklízela ve velkém, v lepším případě jsem to dotáhla na "čtverec," což celkový průměr zrovna dvakrát nezachránilo. Měla jsem obviňovat hru osudu, našeho fyzikáře a prostě to vzdát? Mohla. Místo toho jsem se do toho zakousla jako buldok a rvala jsem se s tím tak dlouho, dokud jsem tomu nedokázala nakopat zadek. Světě div se, ono to nakonec vážně šlo, jen se to muselo vzít za správný konec.

Má pětky! Může za to učitel! 

´
Úplně jiný přístup k věci jsem zaznamenala ve třídě mojí mladší sestry, kde v necelých třiceti lidech dokázali pravidelně na vysvědčení nasbírat přes dvacet kousků pětek. Byli na to z neznámého důvodu náležitě pyšní a pětkaři byli téměř uctívaní hrdinové, neboť byli obětmi zlých učitelů, kteří neumí vysvětlit malým géniům prostou látku. S takovou chodili na třídní schůzky i jejich rodiče a dotčeně peskovali učitele a školu, protože: ,,Náš chytrý Honzík přeci půjde na tu střední školu s maturitou, aby mohl študovat na vysoké, a vy mu to kazíte! Koukejte s těmi známkami něco dělat!" Asi nejzajímavějším případem byla matka nejnevychovanějšího spratka ve třídě, která na schůzkách s oblibou poučovala ostatní rodiče o správné výchově. Byla to komedie. Má sestra po prvních týdnech školy kvůli složení téhle třídy a příšernému chování většiny spolužáků hořce litovala, že v pátém ročníku nepřešla na víceleté gymnázium. Většinu rodiči kritizovaných učitelů jsem navíc velmi dobře znala, protože učili i mou třídu, a tak mi bylo jasné, že problematický vítr fouká z jiného místa. Konkrétně ze strany rodičů, kteří asi něco zanedbali při výchově svých ratolestí a svou vinu teď sprostě svádí na jiné. A co svým dítkům předávají dál? Že si mohou dělat, co se jim zlíbí, protože až bude nejhůř: "Táta naběhne do školy a ty blbce tam srovná!" Nebo mi snad chce někdo tvrdit, že ze všech těch lidí, kteří byli ještě před pár lety skvělými kantory s výbornými výsledky, se náhle stali neschopní amatéři, kteří neumí učit?

Co se v mládí naučíš... 

Tenhle přístup k vyučujícím se podle všeho přelévá dál na střední školy. Na první z našich třídních srazů dorazil i jeden nejmenovaný učitel, kterému jsem na vysoké škole blahořečila za to, že jsem si od něj odnesla základy, na kterých jsem mohla bez škobrtání zvládnou předmět, který byl pro spoustu mých kolegů postrachem. "Je to čím dál tím horší," kroutil tehdy hlavou, "ještě tak dva tři ročníky po vás měly nějakou úroveň, ale co se hlásí dnes, to je občas naprostá hrůza. Vy jste sice dělali bordel, ale to nebylo proti tomu nic, s vámi se dalo domluvit. Tihle lezou na střední školu s tím, že základní znalosti nemají, všeobecný přehled nemají, chovat se neumí, ale sebevědomí a drzosti mají na rozdávání, jenže to za ně maturitu neudělá." Výborně. A potom nastoupí ta každoročně početná skupinka, která bude za pohoření u maturitní zkoušky proklínat zlý Cermat a toho zaujatého zkoušejícího, co pokládal špatné otázky. Jejich neúspěch totiž nemůže být způsoben tím, že dotyční tu vylosovanou knížku neviděli ani z dálky na poličce knihovny. Ne, ne, ne... tím to být rozhodně nemůže a oni mají na vzdělání právo. Jenže ono je to trochu jinak. Máte právo se vzdělávat, ale o tom, jestli budete mít vzdělání, rozhodujete už jen vy sami. To už za vás totiž nikdo neudělá.

Jaké jsou vaše zážitky a zkušenosti? 

Může za problémy studenta v první řadě jeho učitel? 

Co je podle vás největším problémem našeho školství? 

Pomáhejte (s) humorem!

Už máte svůj klaunský nos? Tak by se dal uvést projekt spadající pod Konto Bariéry známé české Nadace Charty 77.

Nadace Charty 77 byla založena ve Švédsku v roce 1978 po převzetí místního kulturního ocenění Monismanien. Dnes působí na našem území již několik let jako zavedená nezisková organizace, která poskytuje své příspěvky potřebným lidem s problémy ve zdravotní a sociální oblasti. Kromě toho se věnuje také ochraně lidských práv hendikepovaných osob. Hlavním pilířem nadace je projekt Konto Bariéry, který funguje přes dvacet let a spojuje desetitisíce dárců. Více o nadaci a jednotlivých projektech, do kterých se můžete zapojit i vy, si můžete přečíst na příslušných webových stránkách.

Červený nos symbolem pomoci

Symbolika červených klaunských nosů, které u nás pomáhají financovat projekty zaměřené na podporu hendikepovaných osob, vznikla v rámci britského projektu Comic Relief, který je v současnosti největším charitativním projektem ve Velké Británii. Přispět do programu Red Nose Day je něčím, co se mezi tvůrci považuje za prestižní záležitost. Česká verze projektu Pomáhej (s) humorem probíhá již několik let prostřednictvím prodeje červených klaunských nosů a také vysíláním zábavného televizního pořadu. Ten letos můžete shlédnout v živém vysílání v sobotu 25. září ve 21.30 na ČT1. V rámci pořadu uvidíte známé české baviče, jakými jsou například Jiří Lábus, Eva Holubová, Oldřich Kaiser, Vojtěch Dyk či Tatiana Vilhelmová. A těmito velikány české scény výčet hostů zdaleka nekončí.

A jak jste na tom vy? Že ještě nemáte svůj vlastní červený nos? Potom není nic jednoduššího, než je rychlá návštěva některé z poboček knihkupectví Neoluxor či lékárny dr. Maxe, kde můžete s humorem obětovat 50 korun z vaší peněženky pro pomoc těm, kteří to potřebují.